marlowe
přečtené 2144
Strážce nádrže
2018,
Zdeněk Svěrák
Cítil jsem z téhle knížky stejný závan emocionálního kalkulu, jaký cítívám například z románů Fredrika Backmana. Tentokrát jsme si s panem Svěrákem nesedli.
Mikuláš Nickleby - 2. díl
1928,
Charles Dickens
Tenhle bezmála tisícistránkový román napsal autor ve svých šestadvaceti letech, kdy už měl za sebou Kroniku Pickwickova klubu a Olivera Twista, ale kdy pořád ještě hledal formu a způsob, jakým své příběhy vyprávět. Stejně jako většina Dickensových knížek se i tahle vyznačuje silným sociálním cítěním, odporem proti bezpráví a zlu a soucítěním se všemi (jak by řekl Dostojevskij) uraženými a poníženými. Leitmotivem románu je autorova obžaloba zlořádů, panujících v tehdejším anglickém školství – Dickens totiž přišel s příběhem, kterým zburcoval celou Anglii a ve kterém předložil pravdivý obraz tehdejšího krutého výchovného systému, kde se s dětmi v těchto „soukromých školách“ kam chudí rodiče „odkládali“ své potomky, zacházelo možná ještě hůře než s hospodářským zvířectvem a kde školákům šlo vpravdě o život (hladem, zimou, nelidským zacházením, neléčením nemocí ap.). Jasně, kniha je občas mnohomluvná a často se rozbíhá do řady paralelních řečišť (ostatně jinak se tehdy v první polovině 19. století ani nepsalo – jak jsem se dočetl v doslovu, v příběhu vystupuje více než 140 postav) – ale ve své podstatě je to román hutný a silný – jak svým námětem, tak literárním zpracováním. A co určitě překvapí mnohé: až nečekaně často v něm autor hýří humorem!... celý text
Léto v Altamiře
1992,
Jiří Fried
Desetidílné rozhlasové zpracování se náramně povedlo, knihu jsem znal podle (mimochodem velmi zajímavého) názvu, ale nikdy mě nenapadlo si ji přečíst. Tak teď jsem si udělal tu radost a vyslechl si ji ve zvukové podobě. Rozhodně doporučuji.... celý text
Půlnoční pacient
1997,
Egon Hostovský
I já jsem poslouchal jako šestidílnou rozhlasovou adaptaci - a veliká spokojenost.
Přísaha
2021,
Luděk Kubát
Jakmile mám problémy s autorovou stylistikou (a že jsem je tady měl opravdu masivní), nejsem už potom schopen posuzovat příběh nezaujatě. Pro mne je práce s jazykovými prostředky alfou omegou literatury a pakliže mi jazykový projev připomíná neumělý školní sloh, pakliže dialogy šustí papírem a pakliže charaktery a jednání postav na mě působí jako hlazení proti srsti, chuť k rozdávání hvězdiček u mne logicky povážlivě slábne.... celý text
Všemi dary obdarovaná
2016,
M.R. Carey (p)
Omšelé a všemožnými béčkovými zpracováními až zprofanované téma je zde uchopeno naprosto netradičním způsobem. Nádherné a emocionálně silné komorní scifíčko, které se vymyká šablonám – mohu jenom doporučit.... celý text
Fantóm operety
1970,
Eduard Fiker
V podstatě je ten humor občas prvoplánový, ale na druhé straně má knížka šťávu a ohromný drajv, je vidět, že Fiker nebyl jen tak nějaký druhořadý pisálek. Narazil jsem tam na spoustu jazykových lahůdek, slovní humor je neopakovatelný, román má nepochybně své kouzlo. Nejdřív jsem měl k téhle groteskní crazy-řachtandě určité snobské výhrady, ale nakonec jsem se rozhodl přistoupit na hru (což je při četbě podobných „projektů“ holou nutností) a udělil jsem knížce plný počet bodů, protože myslím, že si to zaslouží.... celý text
Kvantitativní analýza
2014,
Karel Hynie
Naprosto statická „detektivka“ bez detektiva (a bez šťávy), postavená za „á“ na masivních flashbacích, v nichž hrdina vzpomíná na svá studentská léta šedesátá a na normalizační dobu socíku, a za „bé“ na v reálu probíhajících velkokapacitních hrdinových promluvách se svými bývalými spolužáky, kteréžto vyptávání je realizováno pomocí zbytnělých, špalkovitých, knižních dialogů, jež svým rozsahem replik a svou neobratnou neživostí připomínají běžnou lidskou mluvu jen hodně vzdáleně. A neživotně bohužel působí i celý ten příběh o pátrání po příčinách dávné studentské sebevraždy. Kolik jenom člověk za svůj život už přečetl knížek, které začínaly sjezdem abiturientů...... celý text
Debutantka
2021,
Jan Gardner
Velké naděje vystřídalo velké zklamání. Česká detektivka, příběh zasazený do dvacátých let minulého století, krásná obálka - no, řekněte, kdo by odolal? Přesto (anebo právě proto) budu ještě o hvězdičku přísnější než můj předřečník, protože mně tohle vůbec nesedlo. Už jenom ta neúnosně rozvleklá expozice! A do toho najednou odkudsi z Marsu (respektive od Jirotky, jak trefně uvádí můj kamarád Česneksmedem, anebo od Wodehouse) spadlý komorník, takové Saturninovo (Jeevesovo) dvojče, které v kontextu dobových (historických i místopisných) reálií působí zcela neústrojně. Nesedl mi příběh, ani vyšetřování, ani postavy, ani vztahy, ani zápletka. Škoda.... celý text
Psáno kurzivou
2003,
Nina Nikolajevna Berberova
Nějak jsem se v těch sedmi stech šedesáti stranách úplně utopil. V tom drobném písmu, v těch mnohdy bez ladu a skladu vršených událostech, v tom neskutečném množství jmen, která mi (nejspíš moje chyba) povětšinou nic neříkala. V knize se na jedné straně vyskytuje neúměrné množství pasáží až příliš podrobných a dokonce nudných svojí mikroskopickou detailností a rozdrobeností, ale na straně druhé i mnoho pasáží nesmírně silných a zajímavých - mě, upřímně, nejvíce bavily popisy setkání s tehdejšími literárními osobnostmi, především s těmi ruskými (z nichž mnozí se nakonec vrátili do Ruska a řada z nich tuhle touhu po domově následně zaplatila buď životem, nebo, v tom lepším případě, odsunem do gulagu, nebo ,,kolaborací s režimem´´, ale občas i sebevraždou), ale i s těmi západními, kteří povětšinou naprosto nechápali averzi ruských imigrantů vůči své domovině a dokonce komunistickému Rusku fandili jako zajímavému sociálnímu experimentu (George Bernard Shaw, Anatole France a další a další). Z těch ruských mě asi nejvíc zaujaly portréty Maxima Gorkého (také jeden z těch, který ,,přilezl ke křížku´´ a pokorně se vrátil do stalinistického Ruska), Vladimira Nabokova, Ivana Bunina, Mariny Cvetajevové a dalších. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec, vzhledem k závažnosti tématu, volím tu smírnější variantu... celý text
U tří kufrů
1957,
Eduard Fiker
Román vyšel v roce 1957, tedy pár měsíců před možná nejlepší autorovou detektivkou, opravdu skvělou Sérií C-L (ta spatřila světlo světa v roce 1958). Dvě díla dobou vzniku velmi blízká, ale obsahově i kvalitativně rozdělená poměrně hlubokou propastí. Přesto jsou Tři kufry svým způsobem unikátní - už třeba tím, že se v nich na čtverečním metru vyskytuje takové množství postav, že jsem snad v žádné jiné knize takovou hustotu jednajících osob nezaznamenal. Než se doktor Kalhavý vrátil, někdy k páté hodině odpolední, bylo pryč tolik lidí, že zůstali kromě Otty Vyletěla pouze Věra Čelanská, Jan Vrzáb, děd Martínek s vnučkou, Václav Jebavý, čtyři kluci Vošalíkovi s matkou, Mirek Tukota, Olda Cendák, zahradník Žemla a Julius Rouhatý. S doktorem Kalhavým se kromě Jindry vrátila i utrápená madame Doubková. Anebo ta jména - ta byste nevymysleli, ani kdyby vás tloukli řetězem: Erik Jablko, holič Emanuel Chochola, internacionál Popel, Věnceslav Doubek, Ferdy Merta, Viktor Kos, paní Jebavá atd., atd. A také naprosto unikátní styl psaní: autor totiž pracuje s postavami jako se šachovými figurkami (ono mu vlastně nic jiného nezbývá, když jich do románu nasekal tolik, že byste s nimi řeku zastavili). Občas to vypadá tak, že co věta, to jeden tah figurou, to jeden „filmový“ záběr: „A“ si sedl za stůl. „B“ mezitím na dvoře nastartoval auto. „C“ sešel se schodů a pozdravil „D“. „E“ začala v kuchyni vařit polévku... Děj románu je hodně zvláštní, rozsekaný poměrně nadrobno, s mnoha odbočkami, které se do sebe zaplétají jako klubko hádků - nakonec se dočkáte i jistého rozuzlení, ale jako celek to na mě působilo svým způsobem nedotaženě, možná i ukvapeně... Ale už jenom ten fakt, že jsem knížku přečetl od začátku do konce bez přeskakování, svědčí o tom, že Fiker psát uměl a dovedl zaujmout. Zajímavá zkušenost...... celý text