Zorka komentáře u knih

Skvěle vedené rozhovory bez manipulace nebo navádění k očekávaným odpovědím. Vážím si Aleše Palána za to, že i s lidmi, o nichž říká, že nejsou žádní intelektuálové, dokáže mluvit s úctou a respektem k jejich jedinečnosti, že se dokáže naladit na jejich vlnu. A o tom právě kniha je. O jedinečnosti lidí, kteří se rozhodli žít po svém bez ohledu na to, jak to vnímají nebo hodnotí ostatní. V knize "Jako v nebi, jenže jinak" jsou dle mého ještě zajímavější osobnosti než v díle o šumavských samotářích. Nejedná se o žádné ztroskotance, ale o lidi, kteří si v "samotě" (i když život se zvířaty za samotu v pravém slova smylu nepovažuji) našli smysl života. Klobouk dolů také před fotografkou Johanou Pošovou, jejíž snímky daly knize ještě další rozměr. Za mě určitě ano, kniha stojí za přečtení a pozastavení se nad tím, v jak uspěchané době žijeme. Jak zaznělo v jedné kapitole - možná bychom měli život na samotě zkusit čas od času všichni. Třeba jen na týden. Možná bychom opravdu začali vidět spoustu věcí jinak. Kdo ví? Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné z kapitol našla člověka, kterého jsem kdysi dávno znala. Už tehdy žil pro své psy...

24 06.11.2019

Tak jo. Tak krátká a i dnes často používaná věta. Přesto si ji budu už navždy spojovat právě s touto knihou. Ta malá čistá duše, která se snaží věřit svému otci, a přesto má téměř pořád strach, ji v knize vyslovila snad "tisíckrát". Totální deprese, beznaděj, putování za něčím, co možná ani není, a smíření s tím, co je. Dvě čisté duše v nečistém světě, který zbyl. Je to rozhodně kniha, na kterou člověk jen tak nezapomene.

23 08.05.2023

Nečetla jsem knihu, když zažívala ten obrovský čtenářský boom. Nicméně zaznamenala jsem ohlasy na ni a očekávala díky nim velké wow. Je nepochybné, že Karin Lednická umí psát. Kniha je čtivá, osudy hlavních hrdinů poutavé, nepostrádá reálie a není to prvoplánově happyendový příběh. Knihu mohu určitě doporučit. Přesto jsem ale nějak nepochopila, čím si vysloužila tak mimořádný zájem. Pro mě to byla prostě jedna z mnoha zajímavých knih.

19 29.08.2022

Za měl byl druhý díl lepší než první. Dokazuje, jak válka dokázala rozdělit rodiny jak fyzicky, tak názorově. Některé motivy a příběhy se objevují následně v Životicích.

16 21.10.2022

Zvenčí to může vypadat, že se skoro nic neděje. Uvnitř rodiny se ale přitom může odehrávat obrovská tragédie. Velmi mě zaujal styl psaní a vnímání reality jednotlivými vypravěči. Smutný příběh, který se může odehrávat kdekoli v našem okolí.

16 26.10.2020

Knihy dělím na ty, které mají literární hodnotu, a na ty, které mají poslání. Některé se možná i potkají. Příběh Gumpa patří rozhodně do té druhé skupiny - jakou literární hodnotu byste taky čekali, když knihu vypráví pes :-). Přesto dokáže tato krátká a svým způsobem i dětsky psaná próza vzít čtenáře za srdce. Kdo má doma psího člena rodiny, ví.

15 08.07.2020

Chvílemi jim člověk závidí. Tu svobodu, klid, menší závislost na hmotných statcích. Než si ovšem uvědomí, co je do samoty na Šumavě uvrhlo. Drogy, alkohol, psychické problémy, neschopnost žít mezi lidmi a přizpůsobit se běžnému životu. Až na výjimky se jedná o lidi, s kterými by člověk neměnil. Klobouk dolů před dvěma ženami, jejichž život "v divočině" má nějaký hlubší smysl. A klobouk dolů i před autory, jimž se podařilo zachytit život podivínů objektivně, bez manipulace a sugestivních otázek.

15 05.03.2019

Nikdy nebude dost knih, které se podobnými tématy zabývají. A lidem, kteří pracují s dětmi, bych je dávala jako povinnou četbu. Aby věděli. Myslím, že takových cácor žije v rodinách víc, než si chceme připustit. Kniha je napsána velmi poutavě, s využitím restrospekce, hodně reálně a uvěřitelně. Paní Mornštajnové za toto téma velmi děkuji. Zasazení do českého prostředí nám dává jasně najevo, že nás se to taky týká.

14 19.04.2023

Kéž by byl knihonoš i můj přítel! Zajímalo by mě, jaké jméno by mi přidělil. Moc hezká kniha s netradičním příběhem, pro milovníky knih a četby opravdu milý zážitek.

14 18.04.2023

Milá knížka, z níž je patrné, že autor dělá svou práci rád. I když práce s dětmi s PAS není vždycky tak veselá, jak to může v knize vypadat, autor se snaží poukázat na to, že si děti s autismem naši pozornost zaslouží. Že patří do společnosti, přestože jsou i v dnešní době lidmi tolerovány různou měrou. Možná proto, že ne všichni jsou o autismu dostatečně informováni. Možná proto, že autismus není na první pohled vidět. A právě proto je kniha Martina Selnera velmi důležitá. Vysvětluje, ale zároveň polidšťuje. Připomíná, že děti s PAS mají hodně "chyb", ale zároveň se od nich můžeme hodně naučit. "Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil...Myslím, si, že se pořád ještě učím. Ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat." (s.110)

14 10.11.2019

Agatha Christie neplní v tomto díle současné trendy detektivek. V její knize není brutalita, chybí barvité popisy smrti, případně událostí jí předcházejících. Chybí současná komerce, na jejímž místě je psychologie (napětí příběhu opravdu nechybí), důvtip, ale do určité míry také vtip. Nemiluji detektivky, ale tady tleskám. Dostavilo se sevření hrudníku, obava z toho, kdo bude další obětí, zklamání, když můj tip "na vraha" zemřel, a rychlé spekulace o tom, kdo bude tedy dalším tipem, nechyběl ani pocit, že rodina obtěžuje, když na mě mluví těsně před koncem, ve chvíli, kdy já nutně musím vědět, kdo je vrah. Dostavily se dokonce obavy, jestli se to vůbec dozvím i v případě, že knihu dočtu. Autorka opravdu dokáže udržet v napětí až do konce. Možná dám tedy ještě detektivkám šanci...

14 08.08.2018

Knih na toto téma už jsem přečetla mnoho a vždycky si znovu kladu otázku, jak se může člověk k člověku takto chovat. Osvětimská knihovnice je výpovědí o hrůzách koncentračních táborů, podává beletrizované svědectví o životě mnoha lidí, jimž válka zasáhla do života, ale také o využívání moci a praktikách tolik obávaného doktora Mengeleho. Popisuje strach, bezmoc, hlad, špínu, smrt jako každodenní součást života. A zároveň píše o světélku, kterým byla utajovaná škola v rodinném táboře, o místě, kde děti na chvíli mohly zapomenout na to, že je válka. I když Dita Krausová v rozhovorech píše, že v autorově knize příliš nepoznala sebe ani svou rodinu, čtenářskou hodnotu díla to nesnižuje. Je opravdu velmi pěkně napsané a za přečtení určitě stojí.

14 11.01.2018

Není to úplně kniha na nedělní odpoledne. Je to kniha o tom, jak může chybějící komunikace v rodině, zamlčování, nedostatek citu a empatie téměř zničit celou rodinu. Moc se mi líbí kompozice knihy, v níž postupně na vztahy v rodině nahlíží syn, matka a nakonec otec. Střípky se tak složí do srozumitelného celku.

13 11.04.2023

První díl bývá často nejlepší. V případě Medvědína to ale neplatí. Druhý díl pro mě naprosto předčil ten první. Příběhy postav se rozvíjejí, a přestože hokej hraje v knize stále velkou roli, jde zejména o lidské osudy. Věřím, že Benjiho si budou čtenáři dlouho pamatovat. Hodně zajímavý je i styl psaní. Převažující budoucí čas je ve vypravování velmi neobvyklý, a kdo se někdy věnoval jakémukoli psaní, ví, jak je těžké udržet časy, aby se vzájemně "nepraly" a vypravování tak nepůsobilo jako chaos. Klobouk dolů samozřejmě i před překladatelkou.

13 13.07.2019

Drsné, od první věty šokující, přesto jedna z nejlépe napsaných knih, které jsem v poslední době četla. Román ve své podstatě tak čistý o tak moc špinavých věcech... Fascinovaly mě nevinné popisy očima malé Livie, jíž vše přišlo tak samozřejmé. Úžasné zpracování.

12 25.03.2021

Ať už byly původní pohnutky Oskara Schindlera jakékoli, výsledkem byly zachráněné lidské životy. O. Schindler není v knize popisován jako ztělesnění všech ctností, ale jako člověk, kterému se příčilo násilí a který chtěl za každou cenu ochránit "své lidi". I za cenu jistého nepohodlí, uplácení, smlouvání a vyšlapávání cestiček přes vysoké nacistické představitele. Někdy až neuvěřitelné, jak moc mu bylo jeho snažení tolerováno...

Kniha o houbách, která vlastně o houbách vůbec není. Je to příběh o dětském traumatu, o podpoře a potřebě lásky a pochopení, o těžkostech života i o cestách, které ať už vedou přes les nebo nikoli, musíme hledat, abychom se s tím, co nám osud přichystal, vyrovnali. O tom, jak nám mohou pomoci i lidé, od kterých možná ani pomoc nečekáme, protože mají sami svých problémů dost. Houbařka je opravdu velmi dobře napsaná. Nepředkládá čtenáři jednoznačný závěr. Nechává ho dosadit si, jak moc Sisi věří, že její cesta na houby byla poslední. A jestli ta další bude nová cesta životem.

12 06.06.2018

Hanu si člověk musí zamilovat. Byla dlouho tak silná...a přece ji dokázaly válečné události zlomit. Kolik takových Han tehdy běhalo po světě???

12 19.06.2017

Prostředí románu je rozhodně netradiční. A hlavní hrdinka také. Střídání dějových linií, retrospekce, střípky příběhu se pomalu skládají a dávají najednou smysl a odpověď na otázku, proč je Violette taková, jaká je. Toho, že je kniha "jiná", si cením. Není to komerční trhák, není to prvoplánově jednoduchý ženský román. Je to svým způsobem milá kniha a ranách osudu.

11 19.02.2023

Knížky Aleny Mornštajnové mám velmi ráda. Po přečtení Listopádu mám ale velmi smíšené pocity. Možná je to situací, v níž v současné době žijeme, a nejistotou, již pociťujeme kvůli některým současným opatřením. Možná je to proto, že nechci v kontextu dneška přemýšlet, co by se stalo, kdyby ... A také proto, že mi trochu připomínala Orwella, který je dle mého názoru nenapodobitelný. Takže za mě tři hvězdičky.

11 15.05.2021