Přečtené 764

Vždycky obdivuji, když se někdo rozhodne jít "s kůží na trh" a svěřit se se svými potížemi širokým čtenářským masám. Některé knihy mě velmi obohatí, jiné tak trochu kloužou po povrchu. Tato bohužel patří mezi ně a o Aspergerově syndromu jako takovém mi žádné nové informace nepřinesla. Nicméně autorce přeji, aby byla v životě šťastná a navzdory své diagnóze dokázala vést úspěšný rodinný život.

Asi (nebo určitě) jsem nebyla ta správná cílová skupina. Za mě hodně naivní zpracování jinak zajímavého tématu.

Skutečný příběh Dity Krausové opravdu stojí za přečtení a nemá zas tak moc společného s beletrizovanou formou života D. Krausové - Osvětimskou knihovnicí. Tato kniha je literatura faktu a má nepochybnou vypovídací hodnotu. Velmi mě zaujala část týkající se života v Izraeli a v tamních kibucech, o nichž jsem doposud v žádné knize nečetla.

Svědectví o tom, jak snadné je manipulovat s dětskou duší.

Hodně zvláštní kniha plná metafor a náznaků. Drsná, a přitom zároveň skoro lyrická. Čtenáři, najdi si v ní to své. Naději, strach, varování, nový začátek, problémy dospívajících, transgender tematiku... Vůbec si neumím představit, jak autorka knihu psala a co vše měla rozmyšlené dopředu. Ale příběh-nepříběh se jí nakonec složil. Možná v mysli každého čtenáře trochu jinak. Obdivuhodná práce s jazykem a odvaha autorky jít cestou takto netradičního psaní.

Kniha potvrzuje slova samotné autorky, že má sklony k perfekcionismu. Data, která musela shromáždit, uspořádat a sepsat do díla tak, aby dávalo čtenáři smysl, určitě nebylo jednoduché sjednotit. I tak bylo těch jmen hodně. Výpovědní hodnota knihy rozhodně převyšuje tu literární. A právě pro to, že takové zapomenuté příběhy je nutné připomínat, hodnotím knihu vysoko a tvrdím, že stojí za přečtení. V kontextu dnešní doby šokující, vzbuzující obavy, nepochopitelné.

Autorka dokáže vždy vybrat skvělé téma, to se jí opravdu nedá upřít. Příběh nejstarších potápěček světa je neotřelý, velmi originální, na pozadí historicky doložitelných (a opravdu děsivých) skutečností vzniklo velmi zajímavé dílo, které stojí za přečtení.

Styl psaní Tomáše Etzlera mě velmi zaujal. Není to ryze novinářské dílo, do kterého by autor nevnášel emoce a osobní postoj, ale chápu, že skutečnosti, s nimiž se setkával, byly tak alarmující, že si člověk ten osobní názor prostě nedokázal upřít. Kniha se mi líbila, první polovina tedy o něco více. Ač mám Tibet velmi ráda, právě kapitola o něm mi připadala poněkud zdlouhavá. Možná chtělo příběhy seřadit trochu jinak, aby gradovaly.

Tak ... aspoň jste to zkusil, pane Třeštíku. Ale za mě stále vede Jen aby, řekla moje žena :-).

Krátké a výstižné shrnutí života F. Mercuryho, jako bych četla komiksovou Bohémskou rapsodii jednoho života.

Otisky koncentračního tábora do duše člověka...

Na začátku knihy jsem byla trochu zmatená. Rozjíždělo se několik dějových linií, které byly doplněny citacemi z různých zdrojů. Chce to ale vydržet. Příběh poté stojí za to, jen ten závěr... Bohužel stále čekám na knihu, která by dosáhla na laťku nastavenou knihou V šedých tónech. Té se dle mého názoru autorka zatím žádným ze svých dalších děl nedotkla. Nasadila si ji totiž hned první knihou opravdu hodně vysoko.

Knížka byla z 90 % výborná. Skvělé téma, které musí zaujmout každého rodiče. Jen ten závěr už byl jako ze špatného komerčního filmu.

Skvělé téma, které ale chtělo trochu reálněji uchopit.

Kniha Amandy Lindhoutové rozhodně dokáže vzbudit emoce. Klobouk dolů před tím, že autorka dokázala sepsat svůj příběh i s rizikem, že se na její hlavu sesype od některých čtenářů kritika její lehkomyslnosti. Člověku se ani nechce věřit, že toto je současný svět. Víme to. A někdy před tím zavíráme oči. Přeji autorce, aby byla i nadále tak silná, jako dokázala být v zajetí.

Na odreagování, na připomenutí některých známých situací, pro mě ale bez dlouhodobého dojmu z knihy.

Hodně zajímavá kniha, v níž se autorovi podařilo propojit hned několik zdánlivě nepropojitelných témat (postavení muslimských žen, válka v bývalé Jugoslávii, homosexualita, život přistěhovalců ve Finsku...). Dvě časové linie, dva světy, dva příběhy, které se nakonec potkají. Příběh o hledání sebe sama, který neservíruje čtenáři vše na zlatém podnosu, a dává možnost k úvahám. Jen ta agresivně růžová obálka trochu tloukla do očí i při vlastním čtení. Po prvních několika stranách šla z knihy dolů :-).

Knížka je pro mě atraktivní nejen tématem, ale také tím, že ji napsala Češka. Zajímavá autobiografie ženy, jíž byla v dospělosti diagnostikována PAS. Pravda je, že občas jsem se "skoro našla", protože za autistické bylo označováno i to, co dle mého názoru nemusí být za každých okolností typickým projevem autismu. I přesto knihu hodnotím velmi dobře a určitě ji doporučuji.

Pro Oidipa mám slabost. Už jen proto, že se přežil tolik století a stále stojí za to ho "oprašovat" v nových formách. Kdo by si pomyslel, že po něm sáhnou i autoři rockových a metalových oper v pražské Rockopeře? Velice krátké dílo, do něhož se vešlo vše, co od antické tragédie můžete očekávat.

Lolitě nelze upřít zajímavé literární zpracování, jazykovou bohatost a zejména autorovu odvahu pustit se (v tehdejší době) do tak neobvyklého tématu. Přesto si myslím, že dnes už je toto dílo tak trochu přežité. K přečtení této dosud mnou odkládané knihy mě motivovalo dílo Rez & záře hvězd. A musím se přiznat, ač Nabokov je klasika, Tammy Greenwood (vycházející ze stejné skutečnosti, která se udála v roce 1948) mě oslovila více. Snad pro tu autentičnost, používání skutečných jmen, menší míru beletrizace a lyrizace, jíž Nabokovovův hrdina obhajuje neobhajitelné.

Skvělá kniha, která je pro mě nejen důkazem toho, jak jsou zážitky z dětství určující pro další vývoj dítěte, ale také jak snadné je v psychiatrii chybovat, když to člověk chce dát "na první dobrou". Jak je potřeba jít do hloubky, hledat příčiny v raném dětství, ptát se rodičů a nechat dítěti dostatečný prostor odkrýt nebo alespoň naznačit skutečná traumata. Přestože příběhy byly velmi rozdílné, vyplývá z nich stále totéž. Dětský mozek si zapisuje a ukládá. A to mnohem dříve a mnohem hlouběji, než si mnozí rodiče hodlají připustit.

Při čtení knížky se chvílemi neubráníte pocitu, že byste chtěli být také trošku savant. Komu by se nelíbilo naučit se jazyk za týden! Přitom je jasné, že lidé podobní Danielu Tammetovi to nemají v životě vůbec jednoduché. O to více obdivuji to, že dokázal napsat knihu tak srozumitelnou a tak otevřenou.

Zajímavý náhled do fungování komunitních zahrádek i dalších organizací, kterým záleží na životním prostředí a udržitelném rozvoji. Koho zajímá environmentalismus, určitě doporučuji.

Dokument o Katce jsem viděla několikrát. Je pravdou, že kniha je jakýmsi shrnutím toho, co zaznělo ve filmu, a doplněno je jen pár informací z pozdějšího období. I tak jsem si knížku ráda přečetla a musím říct, že některé informace na mě v psané podobě působily trochu jinak než ve filmu. Nějak naléhavěji. Ta naivita drogově závislých, že když budou chtít, můžou přestat. Ta strmá cesta dolů. Proměna krásné holky v trosku. V rámci protidrogové prevence by měl být Katčin příběh povinnou četbou.

Některé myšlenky jsou fajn, jen si člověk nesmí nasadit růžové brýle a čekat, že vše půjde najednou samo.

Velmi zajímavá kniha o málo známých skutečnostech. Jen je potřeba se prokousat poněkud nezáživným úvodem. Musím říct, že popis adaptace namibijských dětí na české prostředí mě velmi zaujal, trochu bolestivé pak bylo číst o zpětné adaptaci po nuceném návratu dětí do Namibie. Oceňuji zejména autentické výpovědi jednotlivých respondentů.

U této knihy nelze hodnotit její literární hodnotu. Ta je na celkem nízké úrovni. První dvě třetiny byly opravdu dost špatně napsané a měla jsem skoro pokušení knihu odložit (pořád jsem měla tendenci srovnávat s Operací Redwing, jejíž styl psaní byl nesrovnatelně lepší). Protože jsem ale věděla, že kniha skrývá poselství, vydržela jsem. A neudělala jsem chybu. Poslední třetina je velmi zajímavá. Travisovo zranění a jeho vůle žít je opravdu něco obdivuhodného. I jeho síla pomáhat dalším válečným veteránům. Pokud tedy máte pocit, že vás nemoc nebo handicap limituje, příběh doporučuji.

K přečtení knihy mě motivovala autorčina kniha Rez & záře hvězd, která se mi velmi líbila a zaujala mě neotřelým tématem. Koneckonců téma zvolila autorka zajímavé i v knize Zůstat s Lucy. Jen to zpracování mě nějak neoslovilo. Kniha je takovým čtením pro ženy. Závěr je přesně takový, v jaký čtenářka doufá.

Šokující příběh, jehož pokračování by mě tedy opravdu zajímalo. Proces adaptace na lidský svět musel být nepochybně delší, než bylo v knize zaznamenáno.

Možná, že máte podobou Eleanor kolem sebe. Dívku nebo ženu, která je zvláštní a potřebuje trochu pomoci. Hezký příběh o těžkém tématu.

Tato knížka zpracovává aktuální, ale ne příliš obvyklé téma. A nutno říci, že opravdu velmi poutavou a uvěřitelnou formou. Doporučuji přečíst všem, kteří mají kolem sebe lidi s nechutí vyhazovat staré věci.

Velmi zajímavý příběh o tradicích, vzpouře, náhodě, štěstí i bolesti. Osobně bych se obešla bez příběhu Melanie, který mi připadal příliš "tuctový". Úplně by stačilo, kdyby byla pouhou návštěvnicí Hannina domu a posluchačkou prababiččina vypravování.

Znepokojující téma opírající se o skutečnou událost. Kniha, která poukazuje na to, jak snadno lze manipulovat s dětmi a zneužívat jejich strach. Kniha, která bohužel předkládá také mnohá lidská a pro mě nepochopitelná selhání... Policie, veřejnosti, systému jako takového. Můžeme se utěšovat, že dnes je jiná doba a děti už jsou poučené. Nicméně lidí jako Frank La Salle běhá po světě mnoho a možnost kontaktovat dítě se "díky" internetu značně zjednodušila. Za tuto knihu autorce velmi děkuji, protože osvěty v této oblasti není nikdy dost.

V nemocnici není nic takové, jak se zdá být. To jsem si částečně pamatovala z filmu, který jsem zřejmě nikdy neviděla celý. Přesto se mi do knihy občas promítaly nějaké obrazy... Na základě předchozích komentářů jsem čekala od knihy trochu více. Závěr překvapivý, ale styl psaní mě nějak neoslovil.

Pokud měla tato kniha přinést Tereze klid a smíření se s její situací, tak svůj cíl doufám splnila. Nejsem si jistá, zda všechny potíže, s nimiž se autorka potýkala/potýká, souvisí s její adopcí, nicméně přeji jí, aby zveřejnění jejího příběhu znamenalo stopku výkyvům jejích nálad a následný vyrovnaný život.

Velmi zajímavě koncipovaná kniha, v níž jsou hrdiny jednotlivých kapitol přeživší i oběti masakru v Kwangdžu - masakru, o němž se ne dostatečně hovořilo a který tak trochu upadl v zapomnění, byť by tomu tak být nemělo. Masakru, při němž vznikaly masové hroby a v budovách se rozkládala těla dosud neidentifikovaných obětí. Z knihy je člověku úzko - to opravdu není ta Jižní Korea, kterou z médií známe, ale země, která připomíná Kambodžu v době Pol Pota. Z velké části je kniha psaná ve 2. osobě, což často nechává čtenáře chvíli v nejistotě, komu je daná kapitola věnována. Jednotlivé dílky ale do sebe nakonec zapadají.

Přečetla jsem již několik životopisů rockových a metalových hvězd, jejichž kariéra se vyvíjela na pozadí bouřlivých večírků a drogových excesů. Někteří z nich dělali hudbu jen tak mimochodem - aniž by si z koncertů (a někdy i z běžného života) příliš pamatovali. U Dickinsona je to jiné. Už když jsem četla Iron Maiden: Run to the Hills, měla jsem pocit, že v této kapele to funguje trochu jinak. Ne, že by byli všichni členové ztělesněním ctností, i Dickinson dokáže překvapit :-), nicméně i tak je to pro mě jeden z nejcharismatičtějších zpěváků současné metalové scény, který se bohudík nestal obětí vlastního úspěchu. Někde v knize zaznělo něco v tom smyslu, že někdo potřeboval drogy, aby byl spokojený, pro jiného je drogou létání, šerm, psaní, moderování, návštěva Sarajeva...prostě uspokojování potřeb vlastní ctižádosti. Často jsem si říkala, jak při tom všem ještě stíhá koncertovat ... O to víc mě mrzí, že v knize není ani náznak toho, jak se mu dařilo skloubit všechny aktivity s rodinným životem, manželstvím, výchovou dětí. Jedna krátká kapitolka by za to určitě stála (ač v doslovu je rádoby vysvětleno, proč tomu tak není). Knížka je napsaná tak čtivě, že dalších 50-100 stránek by čtenář nepochybně zvládl a "tlustopis" by to ještě rozhodně nebyl.