work komentáře u knih

Když budu psát jedno slovo za vteřinu, napíšu za minutu 60 slov. Nesmím se ale opravovat ani moc přemýšlet, takže jich napíšu spíš něco kolem 45. Celou tuto recenzi bych tedy mohl zvládnout za nějakých pět minut. Aha, nepočítal jsem s tím, že mi po třech řádcích dojde voda. Buď můžu počkat, až začne pršet, což je vzhledem ke existujícímu stropu v mém bytě nepravděpodobné, nebo můžu vzít sprchovou hadici, propojit s ní hadici od vysavače, celé to namontovat v kuchyni na baterii a pustit vodu. Bude-li stoupat rychlostí 1mm za pět minut, může překročit práh už za 50 minut. Tedy budu-li mít štěstí, to jsem ale neměl. Ta hadice povolila v nejnevhodnější chvíli a tak mají vodu o patro níž. No nic, dnes si dám k večeři celou dávku - ty kalorie si zasloužím - a zítra to vymyslím jinak.
Varování! Jestli se vám tenhle text až doteď četl špatně, rozhodně se do Marťana nepouštějte. V opačném případě jej budete hltat.

30 26.08.2019

Šest hodin jsem strávil na letišti El Prat jen pro to, abych mohl sledovat, jak se kvůli bouřce nad Barcelonou neustále posunuje můj let. Tentokrát mi to ale vůbec nevadilo - měl jsem v ruce tuhle knihu.
Linda Castillo jako by byla zaoceánským odrazem Angely Marsons. Nebo je to možná naopak? Nedokonalá postava hlavní vyšetřovatelky, spolehlivý a neustále se dobírající tým, břemeno minulosti... Každopádně byl Slib mlčení jednou z nejlepších detektivek, kterou jsem v poslední době četl, a také to byla knížka, kterou jsem přečetl na jeden dlouhý zátah a ani minutu jsem se u ní nenudil. Přestože jsou vraždy brutální, je příběh napsaný civilně, dá se mu věřit. Přestože jsou v něm občasné logické lapsy, vůbec mi to nevadilo, a stejně tak mi nevadilo, že každý alespoň trochu zběhlý milovník žánru pravděpodobně bude mít o pachateli jasno dřív, než se dostane do poloviny. Prostě je to moc dobře napsáno, sníh detektivnímu thrilleru sluší, odlehlé městečko také, a v závěru se dočkáme i romantiky. Opravdu se těším na další pokračování...

25 19.08.2022

Tentokrát začnu postupným uvedením důvodů, proč tuto slátaninu nečíst, a pak se dostanu k tomu, proč jsem tomu dal tolik hvězdiček.
Důvod první: Hutchinson alias J.D. Kirk jede jako namydlený blesk. Od roku 2010 napsal něco okolo 160 knih (!), což dává průměr zhruba jednu knihu měsíčně, případně 10 stran denně, pokud nemá nikdy dovolenou a ani neslaví Vánoce. Buď je spisovatelský génius nebo...
Důvod druhý: Království z kostí překládal Google. Asi nepřekládal, ale vypadá to tak. Vzkaz pro Google alias Hanu Vaškovou: vlastní jména jsou s velkým písmenem na začátku. Týká se to jak fordu focus, tak filmového terminátora. Vzkaz další: určitě se dají najít vhodnější výrazy, které nahrazují překladatelčino oblíbené "odfrkla si" a "uchechtla se". Odfrkávají si tu mladé dívky i vážené dámy. Nekonzistentní přepínání mezi hovorovým a spisovným jazykem, mnohdy i v jednom souvětí, působí také divně. Nésme v Brně.
Důvod třetí: hlavní postavy jsou detektiv superintendant, detektiv šéfinspektor, detektiv inspektor, detektiv seržantka, detektiv konstábl a policistka konstábl, přičemž všechna oslovení se důsledně dodržují.
Důvod čtvrtý: Jack Logan je buran. Chová se nemístně, ego až na půdu, všechny neustále obhrouble poučuje, běhá od ničeho k ničemu, koná rychleji než myslí a posiluje morálku vyšetřovacího týmu prázdnými proslovy jak z hokejové střídačky. Pokud bych měl být pod jeho vedením já, nechám se přeložit.
Proč tedy ty hvězdičky? Cílem knížky je pobavit a to se daří na jedničku. Je to celé napsané ve vysokém až zběsilém tempu (pravděpodobně to J.D. Kirk zvládl za týden), což jednoduchému příběhu nadmíru svědčí a čtenáře to žene dopředu. Stavba je nekomplikovaná, nemusíte nad ničím přemýšlet, chcete jen vědět, co bude dál. V důsledku tahle vypravěčská schopnost vyváží všechny zmíněné nectnosti a určitě si budu chtít přečíst další pokračování...

19 30.03.2024

Přemýšlím, kde bych našel nějakou slabinu, ale žádná mě nenapadá. Autorka sérií s Kate Burkholder nastavila laťku hodně vysoko a tahle knížka je v ní zatím nejlepší. Linda Castillo pokračuje ve vyvražďování amišské komunity v pensylvánském městečku Painters Mill. Nevím, kolik má obyvatel celkem, ale pokud to bude tímto tempem pokračovat a budou vycházet další díly, zákonitě bude muset svoji hrdinku přestěhovat do nového místa, aby bylo kde brát oběti.
Příběh je pomalý, žhne jako řeřavé uhlíky a nikam nespěchá. Téma je těžké a hned na prvních stránkách sugestivně popsaná dopravní nehoda, při které zemřou děti, se nelehce vstřebává. Příběh pak doutná dál v pomalém a vyrovnaném tempu, je dost času na načtení postav, které jsou uvěřitelné, dialogy jsou k věci, hluchá místa neexistují. Jako by se tentokrát autorka víc zaměřila na dění v ortodoxní komunitě, vztahy a pohnutky současné i minulé, a zápletka byla jen záminkou k vystavění něčeho hlubšího a člověk skoro zapomene, že vlastně čte detektivku. To je mu připomenuto zase až ve finále, ale to si přečtete sami. A nesmím zapomenout pochválit i výborný překlad. Tohle se opravdu povedlo.

19 26.03.2024

Nekomplikovaná jednohubka, která si nehraje na bůhvíjaký thriller, a přitom vtáhne do děje popisy drsné krajiny v bohem zapomenutých Hebridách, kde se lidé každodenně rvou s počasím, půdou, i sami mezi sebou. Není divu, že na tomto kousku země jsou skoro všichni nějak s někým spřízněni. May na této premise rozehrává svůj příběh o ztraceném dětství, maskovaný jako detektivka. Souhlasím s ostatními, že od Skály je to posun k lepšímu.
Nemohu říci, že by se to četlo samo (tady je na vině spíš překladatel), ale na dva dny pod dekou je to příjemné čtení. Plusové body za moc pěkně zpracovaný přebal.

19 08.01.2024

Výborně, výborně... Tohle pokračování se povedlo, v mnoha ohledech překonává oba předchozí svazky cyklu. Máme tu opět hezký zimní příběh, plný nevlídného počasí a sněhu, máme tu pochopitelně i střet amišské komunity se západním životním stylem, máme tu opět sympatický tým policajtů z malého amerického zapadákova. Takže co je jinak?
Předchozí Modlitba za mlčení trochu sklouzla do mainstreamu, kde amišové sloužili jako kulisa k běžnému detektivnimu thrilleru se spoustou krve a po ní lačnícím záporákem. Tahle knížka na to jde jinak, podstatně lépe. Od thrilleru se posouvá zpátky k detektivce, víc zkoumá složité vztahy a motivy, zaměřuje se na malé i větší tragédie lidí, kteří v podstatě konají ze svých nejlepších pohnutek a přesto ubližují ostatním. Když o tom přemýšlím, tak v knížce vlastně ani není žádná vyloženě záporná postava, dokážete pochopit proč kdo co dělá, byť to často nekončí dobře. Čtenáře to zasáhne o to víc, jelikož hlavní protagonisté jsou děti.
Linda Castillo ve Střípcích ticha vzkřísila to nejlepší z detektivní literatury, a pokud by Kate trávila trochu méně času pitím, bylo by to úplně dokonalé...

18 31.12.2022

Carter to myslí dobře. Občas to sice překombinuje, závěry mu moc nejdou, ale zase mu jdou hezky rozjezdy a prostředky, a to se také počítá. Navíc - a to si řekněme - kde jinde byste našli tolik kreativních způsobů jak někoho zabít, než v jeho knížkách?
Jako obvykle jde o zaběhnuté schéma geniální detektiv (Hunter), ne úplně nejbystřejší pomocník, aby se mohlo nenásilně čtenáři vysvětlovat (Garcia), hustě hustá nadřízená, a vrah, který to má naplánované všechno tak složitě, že je až s podivem, že do toho vůbec dává energii. Tady s tím navíc zamíchá ještě jedno médium, které tomu dá mysteriózní podtext. Ale celé to hezky odsýpá, ani chvíli se nenudíte, a dostanete hned chuť na další. Takže pokud nečekáte detektivku, je Popravčí dobré čtení.

18 07.02.2022

Druhá knížka, která se mi od Angely Marsons dostala do ruky po Otevřeném hrobě, mě překvapila hlavně tím, jak málo se lišila od té předchozí. . V zásadě by se klidně i Němý křik mohl jmenovat Otevřený hrob a a naopak. I když obě knížky dělí chronologie jedntolivých příběhů, lze nejspíš nahlížet na celou sérii Kim Stoneové jako na knižní seriál - to je zatím ale jen moje spekulace a buď si to hned dalším příběhem série vyvrátím nebo potvrdím. V důsledku je to ale jedno, protože je to přesně ten typ vyprávění, u kterého jsem se směrem ke konci snažil číst co nejpomaleji. Jakmile zpozorujete, že ubývají stránky do konce, nechcete o společnost Kim Stoneové - a vlastně ani ostatních postav - přijít. Marsons je jedna z mála, kdo se nebojí temný příběh odlehčit humorem, a to humorem co má vkus a vtip. Nejsou tu žádní superdetektivové ani supervrahouni, jen smíšená společnost lidí, kteří jsou buď nalevo nebo napravo od čáry dobra, prostě tak, jak to v životě je. Většinou přečtené knihy posílám dál do světa, u Angely Marsons mám ale čím dál větší potřebu si celou sérii zkompletovat a nechat...

18 24.12.2021

Čteno podruhé s odstupem dvaceti let... Bývaly doby, kdy si spisovatelé detektivek vystačili s málem a fungovalo to dobře. Nepotřebovali desítky postav s krkolomnými jmény, nepotřebovali drsnou Skandinávii, ani nepotřebovali oběti obalovat peřím, posílat je poštou nebo vyřezávat do nich obrazce. Stačil jim počasím odříznutý ostrov, parta náhodně (?) sezvaných lidí, jejich rozhovory se sklenkou v ruce a to, že postupně ubývali. I takto to jde a není to o nic méně napínavé...

18 11.12.2018

Je to přesně tak, jak napsala vivula - můžete si o tom příběhu myslet cokoli, stejně o něm budete ještě pěknou řádku týdnů přemýšlet. Už to samo o sobě dělá z Trhliny hodně povedenou knížku, ne? Ale ne všechno v příběhu klape.
Celá mystifikace je vystavěna docela mistrně - docela proto, protože je tu a tam ve snaze uvést co nejvíce "faktografických" údajů lehce přemystifikováno. Na druhou stranu tleskám autorovi, že nepodlehl pokušení poměrně krátké dílo nějak dál nadstavovat a natahovat, takže celek vychází kompaktně a napínavě, a gradací a stylem připomíná třeba Strugackých Piknik u cesty (což je samo o sobě rovněž poklona směrem k autorovi). Skřípe to snad jen ve vykreslení charakterů postav. Jediná povedená je úsporněji pojatá Mia, která sice moc prostoru k mluvení nedostane, ale kupodivu to stačí. Všichni ostatní hlavní protagonisté jsou do jednoho podivní. Možná to byl Karikův záměr (tedy alespoň pevně doufám, že byl) postavit do hlavní role thrilleru hned 3 nesympatické postavy, z nichž jeden je přechytralý učitel, druhý paranormální ajťák a hlavní hrdina sebestředný frajer. Já vím, já vím, ono to tak v reálu vlastně i kolem nás je, ale nemusíme si o tom ještě číst, ne?:)
Podtrženo sečteno je Trhlina výborná knížka, ze které vám bude ještě dlouho divně po těle, a to že pochází z pera "našeho" autora, si zaslouží bod navíc.
P.S. Pokud vás oslovil experiment, který Karika rozpracovává a kterému se se v kvantové fyzice říká problém Schrödingerovy kočky, doporučuji třeba výborný komorní filmový kousek Coherence.

17 04.01.2019

Mayne se s tím nemydlil a přestože nenapsal bestseller desetiletí, alespoň se pokusil originálním způsobem inovovat dnes všudepřítomný žánr krimi.
Proti ne úplně tradičním způsobem operujícímu zabijákovi tu staví civilní osobu biologa-informatika, který je současně amatérským vyšetřovatelem a současně obětí, a to hned dvojitou - vraha i policie. V hlavní roli je tu věda, která - někdy až příliš neomylně - vede hlavní postavu Thea přímo k pachateli a jeho obětem. Vyprávění je v první osobě a je velmi přímočaré: udělal jsem tohle, pak tohle, pak tohle... Žádné odbočky, žádné zdvojení nebo ztrojení vypravěčských linek. Možná proto se autorovi podařilo od první po poslední stránku udržet velmi vyrovnané tempo, a já se musím přiznat, že jsem si to celé opravdu užil. Jasně, posledních cirka pět kapitol se Mayne neubránil a sklouzl od svého jedinečného způsobu vedení děje po naprosté akční klišé, ale naštěstí jsou kapitoly krátké a netrvá to dlouho. Příjemné letní thrillerovité osvěžení...

15 26.07.2022

Touto knížkou si Terry Hayes pojistil, že cokoli dalšího napíše a vydá (a další příběh je už na cestě), tak budu první, kdo si to koupí.
Je asi jedno, že autor není úplný nováček a má za sebou pár povedených scénářů pro film. Já Poutník je jeho knižní prvotina a není to jen naprosto strhující debut, je to naprosto strhující úplně celé. Poslouchal jsem jako audioknihu a strávil s ní několik tisíc kilometrů v autě, jelikož jde o příběh VELMI dlouhý. Za normálních okolností je délka sebevraždou autora, protože zákonitě musí začít nudit. Poutník udržuje od prvního po poslední písmeno tak skvělé tempo, že prostě jen obracíte stránku za stránkou a přejete si, aby to bylo ještě delší. Možná to měl Hayes roztrhnout na 3 díly a krmit jimi čtenáře postupně, víc by vydělal a my stáli ve frontách.
Už dlouho jsem se nesetkal s knížkou, která:
... která by měla tak mistrně vystavěný příběh. Celé se to rozbíhá různými směry, a přitom to drží pevně pohromadě, každá jedna zmínka na prvních stránkách je zužitkována někde později, o mnoho set stránek dál.
...která by měla tak sympatické postavy. A to nemluvím jen o té hlavní. V zásadě i záporáci mají svoje motivace a autor nás nechá je pochopit.
... která by tak nenásilně mísila detektivní thriller se špionážním románem, prokládala to člověčenstvím, terorismem, a tu a tam přidala i špetku humoru na okořenění.
... která by byla tak dokonale přeložená. Pavel Medek odvedl perfektní práci a použil krásný jazyk.
... která by byla tak bezvadně načtená. Troufnu si říci, že díky Martinu Stránskému je nepochybně audio verze ještě lepší, než ta tištěná.
Jasně, zachraňujeme tu svět a občas probleskují okamžiky Ameriky, jako té jediné nejsprávnější a k záchraně světa vyvolené, ale takových okamžiků není moc a dají se odpustit. A jasně, knížka vyšla v roce 2013, tedy dlouho před Covidem, a dnes už víme, jak se umí šířit epidemie - tedy v podstatě libovolně. To nic neubírá na invenci, se kterou je Poutník vymyšlen a napsán. Opravdu parádní kousek literatury... Bravo!

14 03.10.2022

Než se pustím do knížky samotné, chci poděkovat za změnu textu synopse. Ať už byl popudem můj příspěvek ve zdejší Diskuzi nebo ne, ta původní byla totální nesmysl. Ani tahle není bez chyb - Klara není vyřazená, ale jen model předchozí generace - ale to je jen muška.
Knihu jsem četl v originále přesně před rokem, o loňských prázdninách, takže se k ní vyjadřuji s dlouhým odstupem. Jde o příběh nekomplikovaný, prostý překvapení nebo zvratů, přesto se do mě zaryl hlouběji, než kterákoli jiná z desítek knížek, které jsem od té doby přelouskal. Ishiguro dokáže ve svém úsporném režimu fantasticky budovat atmosféru, naplnit ji hladivým teplem, večerní chladnou melancholií, steskem i radostí. Hraje si se slovy, zkoumá je a přestavuje. Nedělí postavy na dobré a nedobré, nesoudí a nehodnotí. Prostě jen vypráví krásným jazykem a plní stránku za stránkou laskavými paprsky Slunce (alespoň pro Klaru) a nadějí v dobrý konec.
Sci-fi to v pravém slova smyslu není. Blíže neurčená budoucnost je tu jen jako výchozí rámec pro konání nemnoha postav, jež je paralelou k našim vlastním trápením a touhám. Ještě nikdy jsem knihu podobného vyznění nečetl, a to že o ní už přes rok přemýšlím, je pro autora z mé strany největší pocta. Mistrovské dílko.

13 21.07.2022

"Co myslis, zfilmuji to uz konecne?"
"Bylo by to potreba. Piseme jak divi, ctenaru dost, dokonce i zaporaka jsme vymysleli dokonale, lepsiho nez v Avengers... Takze tahle nova knizka by si to uz zaslouzila."
"Presne, mozna bychom ji rovnou mohli psat jako scenar...?"
"Dobry napad. A kdyby podle toho chtel Netflix natocit serial (boze dej, at se ozvou!), tak tam uz rovnou dame takove to zopakovani na zacatku kazde kapitoly, co se stalo v predchozi kapitole."
"Jo, to urcite nesmime zapomenout. Vynechame Jurka?"
"Tentokrat jo, ale dame ho zase nejak az ///spoiler/// do pristi knizky."
"Tak fajn. Mam si nejak delat hlavu z logikou deje?"
"Nezdrzuj se s tim, hlavne at to odsypa. A pritvrd, chce to hodne krve a detailu na to, jak tece, to vzdycky zabira."
"Jo a jeste - nejsem si uplne jisty tou zapletkou, nebude to prilis pritazene za vlasy?"
"Je to sice trochu krkolomne a mozna ani my to zcela nechapeme, ale kdyz dame na konec vysvetlujici kapitolu, jak to vlastne cele bylo, tak se snad z toho nejak vykecame."
Tak nejak mozna probihal tvurci proces k nove "keplerovce". Neni to uplne spatna knizka, jen pruhledna jak sklo (kdo je pachatel a kam to cele smeruje jsem si tipnul po prvnich 50 stranach a nakonec se trefil), policie je zde hloupejsi, nez byva bezne (mozna aby vic vynikl Joona), postavy spise nesympaticke (coz drive u Kepleru nebyly), a cele se to navzdory akcnosti hrozne tahne, nejspis tim, ze posun v deji je jen pozvolny a ty akce to jen nadstavuji. Dost me mrzi, ze ze serie, ktera zacala jako solidni detektivni thrillery, jsme se dostali k necemu jako exploatacni horor s prvky krimi a mozna i fantasy (to posledni se vztahuje k vire autoru, ze jim to ctenar zbasti). Je ale fajn, ze s Jurkem Walterem opet za volantem se priste muzeme tesit i na trochu sci-fi. Kam se podely stare dobre detektivky?

13 01.02.2021

Asi takhle: zatímco obě dvě další knihy B.A.Paris (Za zavřenými dveřmi a Přiveď mě zpátky) jedou podle šablony skvělý začátek, roztahaný prostředek a neuspokojivý konec, tady je to jiné - rozjezd je pomalý a konec vcelku slušný. Zůstává nám roztahaný prostředek, neschopnost autorky napsat alespoň jedinou postavu, která by byla sympatická a chovala se alespoň trochu tak, jak se lidé chovávají, a z nabízejících se možností zvratů je vybrána vždycky ta nejnudnější a nejvíce předvídatelná. Pachatel musí být alespoň trochu vnímavému čtenáři jasný po prvních dvou desítkách stránek, a pak si jen hryžete nehty nedočkavostí, kdy že to bude zoficiálněno. Rafinovanost je stylu B.A.Paris cizí, všechno je přímočaře jednoduché a o to víc zklame, že se to tak táhne. Možná jsou na vině vnitřní dialogy postav, kterými autorka čtenáře ve svých knížkách zaplavuje, možná to, že většinu situací nás nechává prožít hned několikrát - napřed v reálném čase, pak ještě retrospektivně a pak ještě jednou přepisem sms-ek. NICMĚNĚ to určitě není špatná knížka, takže si nějaké hvězdičky zaslouží a v podstatě jsem se u ní i docela bavil. Bylo by fajn, kdyby místy horečnatého psaní knihy za knihou tomu B.A.Paris dala čas a další knížku víc vypilovala. Pak by to mohlo být parádní.

12 07.01.2020

Nevadí mi, že je hlavní zápletka vcelku průhledná a prakticky víte, jak to dopadne po prvních pár stránkách. Autorce se totiž podařilo vytvořit tu správnou směs napětí, humoru a vážnosti, a celé to podtrhla svižným stylem psaní. Do čela příběhu postavila neotřelou hrdinku, která vlastně až tak hrdinská není, zato je uvěřitelně napsaná a sympatická. Vlastně celá nepřekvapivost tu je ku prospěchu věci, vůbec bych neměl problém si to přečíst ještě podruhé a potřetí. Znáte to - když je na konci veletoč a naprosto nečekaný závěr, podruhé už vás autor nenapne. Tady ne, autorčin styl staví na jiných kvalitách a doufám, že minimálně podobnou úroveň drží i její další texty, protože se do nich brzy pustím.

11 04.07.2023

Přemýšlel jsem, zda vůbec nějaké hodnocení psát, ale koneckonců od toho ta hodnocení jsou - aby sdělila čtenářský zážitek a sloužila (možná) i jako zpětná vazba autorovi pro další tvorbu.
Od LZ mám načtené všechno a velmi mě to baví. Nejzajímavější je na tom "jinakost" prožitého. Zcestoval jsem sám kus světa a je pravda, že ty nejlepší věci přicházejí s lidmi. Všude potkáte zajímavé figurky, mnohdy kulturně zcela odlišné, které se postarají o překvapení, zprostředkují vhled do své kultury, a někdy vás i postaví do situace, ve kterých byste raději nebyli. Návštěvy památek, muzeí a turistických lokalit jsou v takovém poznávání podružné, to dokáže každý. A právě takové byly předchozí Ládíkovy knížky, a právě takové Prázdniny v Česku nejsou.
Hlavní roli zde hraje historie, památky (někdy neobvyklejší, jindy obvyklé), a věci spíše očekávané, než neočekávané. Autor to sice úplně v závěru knihy sám poctivě přiznává, ale to nestačí. Mám pocit nevytěženého potenciálu - vždyť kde jinde, než právě u nás doma narazíte při každém výletu na zcela svérázné lidi a lidičky, na naprosto nesmyslná opatření různého druhu, na ryze typicky český kolorit? Už jen návštěva pošty je na zážitky bohatá a vydá na samostatný cestopis:). Prázdniny v Česku tak na mě působily unaveně a didakticky, skoro jakoby napsané z povinnosti, chybí mi v nich předchozí energie, a úsměvné trable s Ládíkovým autem to nespraví...

11 27.06.2022

Podivnější než podivné, laskavé i znepokojující, pomale rychlé, rozsáhle minimalistické... Moc zajímavá knížka, u které si pořád ještě nejsem jistý, jestli si ji vykládám správně, a jestli ji vůbec lze interpretovat jen jedním způsobem.
Celé to na mě působí jako přepis snu jedné noci, kde události dávají smysl, dokud se neprobudíte - a až se probudíte, zjistíte, že si nepamatujete všechno a snažíte se poskládat celý sen jen ze střípků. Chvílemi jsem měl pocit, že čtu koktejl Malého prince (čistota hlavního protagonisty), Foucaltova kyvadla (mystika) a Morelova vynálezu (naléhavě snový způsob vyprávění). Postupně mi bylo čím dál víc líto vypravěče a přál jsem si, aby ho někdo zachránil, ale po dočtení mi připadá, že to MY potřebujeme zachránit... Mistrovské dílo...

11 21.12.2021

Moje první kniha od Angely Marsons a... a konečně se mi po nějaké době zase dostalo do ruky krimi, které si na nic nehraje a které je nejen napínavé, ale hlavně velmi zábavné.
Hlavní devízou této sympatické knížky jsou postavy - každá má svůj příběh a svoje místo, každá jedna je dobře napsaná a nevadí, že některé mají jen epizodní roli. Dalším velkým plusem je civilní způsob vyprávění, který se pohybuje od začátku až do konce v příjemně volném tempu, které nezpomaluje ani nezrychluje - nejsou tam místa nudná, nejsou tam ani místa překotné akce, prostě se to skvěle čte a stránky se obracejí samy (určitě i zásluhou dobrého překladu). No a posledním velkým plusem jsou dialogy. Smysluplné, reálné a psané lehce, s vtipem. Nejsou tu superhrdinové, není tu víc násilí než je pro příběh nutné, nejsou tu žádné nepravděpodobné propletence. Angela Marsons v podstatě pracuje úsporně, ale z použitých prostředků dokáže vytěžit maximum. Když se to všechno spojí dohromady s povedeným koncem, nemůže to dopadnout jinak než na jedničku. Velká poklona autorce...

11 06.10.2021

Výborně napsaná a přeložená kniha, ke které po stránce čtivosti nelze mít výhrady. Obsahově zapadá do kategorie "glorifikace zaživa", ač se to autor snaží zdařile maskovat občasnou kritikou. Ta se však vždy odehrává podle scénáře tohle neudělal dobře - všechno v háji - napětí jak to dopadne - dopadlo to špatně - čas ukázal, že to dopadlo dobře. Můj skromný názor je, že si Elon Musk zaslouží obdiv za to, že se snaží opravdu NĚCO dokázat a využívá k tomu beze zbytku možnosti amerického podnikatelského prostředí, tolik na hony vzdálenému našim evropským praktikám. Už méně imponující je, že je ochoten pro své ideály dychtivě obětovat vztahy, rodinu, přátele i spolupracovníky. A taky trochu celý heroický příběh - končící rokem 2015 a předpovídající Muskovi neuvěřitelný vzestup - kazí trochu to, že Tesla je (opět) na čekací listině před krachem, a že na Mars se hned jen tak nepodíváme ani s Muskem, ani bez něj. Ale co, je hezké si o tom alespoň číst a ten zbytek už pak ukáže historie, stejně jako zrevidovala pouhé desetiletí trvající bublinu Apple.

11 11.10.2019