Vesmich komentáře u knih
Je to vlastně takové volné pokračování příběhů z ostrova Lewis. O cestě ostrovanů do Kanady. Všechno to vyprávění z minulosti bylo velmi bolestné a nejen pro hlavního hrdinu, ale i pro čtenáře. Měla jsem za to, že těžko může ještě autor najít něco z historie souostroví Vnější Hebridy, co by mělo podobnou sílu, jako Skála. A ono se mu to povedlo!
Mezi jednotlivými díly trilogie z ostrova Lewis je zdraví prospěšné si nechávat pauzu. Tolik patosu a melancholie by jeden nemusel najednou snést. Znovu se prolíná minulost se současností, tentokrát nikoliv ve vzpomínkách navrátilcových, ale ve vzpomínkách starého muže, který se v přítomnosti zcela ztrácí. Uhrančivé prostředí souostroví Vnější Hebridy, uzavřené komunity, staré tradice a specifický životní styl, katolíci a protestanté, sirotci a darebáci. Koktejl namíchaný parádně a návykově. Tak, jako se z mysli nedá vypudit Skála a všechno, co k ní patří, těžko půjde vytěsnit příběh starého pána, kterého štěstí míjelo statečně a vytrvale, přesto se o něj nepřestal ucházet.
Petrolejové lampy jsou vedle Neviditelného lehkou letní četbou k vodě. Jaroslav Havlíček vládne tak nádhernou češtinou, že to lahodí oku (v případě poslechu Audioknihy, čtené Jiřím Schwarzem zase uchu) a oči po textu jen běží. Petr Švajcar, který se zprvu jeví býti jasným ,chladným vypočítavcem, se postupně ukazuje v jiném světle a kontextu a provází nás historií rodinného zatížení, které je děsivé a nekonečné. Člověk stále čeká, kdy to skončí, kdy se kruh uzavře, ale ono to nekončí a nekončí a kruh se nezavírá. Některé současné knihy z tohoto žánru jsou strhující, ale pořád se mi zdá, že Havlíček nemá konkurenci. Temné až do samého konce, famózní! Kdyby to tak natočili v Americe….byl by z toho náramný biják!!!!
Od doby, kdy jsem přečetla Bílého tesáka a seznámila se tím s Jackem Londonem, už odteklo hodně vody. Krutosti a ohavnosti umí popisovat náramně a v Tulákovi to dokázal tak, že odpor a hrůza nevystupují nijak významně do popředí, nejsou tím, co zůstane v hlavě (alespoň v té mé) v prvním plánu. Naopak, odsunou se do pozadí a vytvoří jen nezbytnou podmínku, bez které by nešlo růst. Nebo alespoň ne tak rychle. Umožní mysli se bez otálení rozhodnout a svižně se aktivizovat, anebo to vzdát. Nevzpomínám si, že bych depersonalizaci tohoto druhu někdy četla popsanou samozřejměji, dynamičtěji, ba dokonce lákavěji. A že ji v průběhu dvacátého století, nabitého příležitostmi pro tento druh cestování a tréninku, vyzkoušelo mnoho lidí! A je docela dobře možné, že ti, kteří tak či onak uspěli, se to naučili právě od Tuláka.
Velmi syrový text, nejsyrovější, který jsem v poslední době četla. K čtenáři docela nemilosrdný, představující život jako sérii událostí, které je potřeba přežít, vydržet, snést a přesto se z toho nakonec uspořádá pěkný život. Ženská kniha, ženský úděl. Začátek padesátých let a všechna ta poválečná mravní mizérie. Hodně intenzivní čtenářský zážitek.
Kniha byla pro me objevem roku 2015. Zaujala mě obálka, námět i naprostá neznámost (pro mě) autorčina. Knihu jsem četla rychle, s velkým zájmem o příběh, léčivé byliny, osud jednotlivých postav i místo, kde se to celé ASI odehrává. Sběratelka Anna byla uhrančivá a umanutá a naprosto jedinečná. Byla jako nikdo a tak inspirativní, že jsem celý následující rok sbírala léčivé byliny...
Bergman zde působí svěžeji a daleko méně otahaněji, než když bloumal po Beskydech. Někdo chce za humny ptáky a mokřady a jiný tam chce barák a každý si to svoje přesvědčení protlačuje jak umí. A sem tam je potřeba i někoho zamordovat.
Nejdrsnější případ a samosebou v nejdrsnějším městě. Stein huláká jako vždycky, notář dostane tentokrát zabrat a má vší té drsnosti plné zuby a Jaroš..no tak ten je jako vždycky v té své bublině, akorát tentokrát mává mečem víc než obvykle. Kdo je padouch a kdo hrdina (tedy kromě S-B-J) se tentokrát moc poznat nedá.
Nebude toho mnoho, co by autor o životě v okresním městě nevěděl. A co věděl a znal, to popsal. Občas jsem se smála, občas hořce polkla, protože celou dobu bylo jasné, že se schyluje k válce, která všechnu tu ospalou optiku změní.
Tak tady se Mařence sype všechno pod rukama, prevíti mají chapadla všude, prorůstají zdmi a seberou svobodu i medvědům. No prostě já na bráchu, brácha na mě a my kluci, co spolu mluvíme. Mimořádně odpudivý příběh.
Když jsem se před dávnými časy "vydala" spolu s Richardem Byrdem na Malou Ameriku, kde Sám a sám žil na dalekém studeném, odlehlém jihu, měla jsem za to, že jeho vyprávění těžko někdo překoná. A ono ano. Tentokrát daleký studený sever krátce před válkou, která nad všemi visí, i když to popírají, seč mohou. Pobývání v kůlničce na dříví v -40, ve tmě a ve třech. Nejdřív jsem to poslouchala jako audioknihu, v průběhu jsem si jí musela koupit v papírové podobě a hned jsem zkoumala fotky. To musela být velmi odvážná a originální žena.
Tyhle báby na zabití umí Agatha popsat nepřekonatelně. Během několika stránek se v organismu vytvoří množství alergií na příslušnou ježibabu a člověk jen čeká, až jí někdo zamorduje, aby mohl úlevně zvolat: "Dobře ti tak, sani jedna nedobrá!". Jenže pak se do toho vloží Poirot, a je jasný, že si pohraje s psychologií a myšlením vůbec a dokáže ten úhel pohledu změnit a zrelativizovat. Jó, kdyby se do toho vložila slečna Marplová, tak ta by takový skrupule neměla!
On se tam Hercule objeví a samosebou všechno rozluští, ale není tentokrát úplně nejdůležitější postavou. Jsou tam i jiné bystré hlavy! Celá ta atmosféra školy je skvěle vykreslená, hned jsem se tam přenesla a užívala si studentský život společně tam s děvčaty:) A úplně mě to lákalo jít si zahrát tenis (z postele), přestože jsem raketu v životě nedržela v ruce...a ty diamanty! Myslím, že bych také pro jeden či dva nalezla uplatnění a jejich životní smysl. Aby někde nehnily v bance.
Slečna Marplová vstoupí na scénu jako vetchá osoba po nemoci, která se sotva udrží na nohách, až jsem si myslela, že jí už bude tak asi sto. Ovšem mezi Prasklým zrcadlem a Nemesis je ještě tolik let, že jí do stovky ještě nejspíš dost chybí. V každém případě, místo aby ležela, se vychytrale zbaví pečovatelky a vyrazí se "procapinkat" na výpravu do nové části obce, aby tam všechno zrentgenovala svým ostřížím zrakem zrovna v čase, kdy vrahoun potřebuje mordovat. Má ovšem pech, protože před slečnou Marplovou se nic utajit nedá!
Na Starém Městě se zase dějí věci! František Niedl přivedl na svět novou postavu! Tentokrát to není ani superman ani vraždící mnich, je to Spiderman a je s ním zábava. Je to trochu ušlechtiloun, ale přiměřeně, takže tím neleze na nervy. Hledí si svého a jak vidí šanci, čapne ji za pačesy a nepustí!
Výběr lidí, které autor potkal a představil, mi vyhovoval. Spojovalo je přesně jen to jedno, víceméně samotářský život v některé z jeho podob. Když se to umí, potom nejspíš každý člověk má ostatním co říct. Je to velmi osvěžující alternativa životopisů slavných.
Vůbec si nepamatuji, že bych to bývala četla v době, kdy to patřilo mezi povinnou četbu ve škole. Mám za to, že jsem k tomu měla přirozený odpor a soudruh autor mě rovněž extra netankoval. Teď jsem uklízela ve sklepě a hle, Nikola Šuhají! Kde se tam vzal nevím, v každém případě jsem se nejprve začetla ve stoje, pak jsem usedla a začetla se ještě víc a pak jsem zjistila, že je tma a já furt čtu! Strhující, napínavé, psychologicky vymakané, famózně popsané postupně se proměňující charaktery na základě změn prostředí a okolností, které člověk nemůže uřídit. Pecka teda!
Tak to bylo nečekané! Půjčila jsem si audioknihu z jakéhosi finálního popudu, když jsem odcházela z knihovny, kde už mi za patami mávala uklízečka hadrem. Zkusím, uvidím. To téma je parádní, nadčasové a naprosto skvěle uchopené. Jak a proč někdo vypustí do světa fámu, jak ta si žije, co dělá s lidmi a vztahy všude kolem. Otravné pro mě bylo, že dvě ze tří hlavních postav byly na hranici snesitelnosti. Zejména ta nejhlavnější byla skutečně úděsná, přičemž nevím, jestli to byl záměr nebo ne. Hlavní muž byl takový ušlechtiloun ušlechtilá, že jsem celou dobu doufala, že někde vyleze nějaké ALE. Nevylezlo. Naštěstí ta třetí, kolem které se všechno točí, zajímavá byla. Všechny vedlejší postavy mají šťávu a drive.
Hastings je v tomto příběhu obzvláště natvrdlý a Herculovi nanervylezoucí, ovšem je to zapeklitý případ! Agatha to tady pořádně zamotala, zkombinovala a nasázela, že se i šedé buňky samým úsilím vařily!
Občas se někomu podaří nějaké téma vyčerpat. Najít ho, zmocnit se ho a napsat to tak, že není třeba už k němu psát a proto ani číst nic dalšího.