Thrawn89 komentáře u knih

Jan Keller je ikonou tradiční levicové sociologie a troufnu si říci i tradičního levicového myšlení. Jeho knihy (především zde chci zmínit Tři sociální světy) byly velmi trefnou analýzou tehdejšího vývoje naší společnosti a svými závěry i nesmírně prorocké směrem k naší přítomnosti a blízké budoucnosti. Hlavní myšlenku Kellerova díla lze shrnout do této trochu delší věty:
Tlak globalizace a financializace znamená jednak rozpad sociálního státu, který garantuje sociální soudržnost a druhak rozpad tradičních hodnot národního státu, přičemž celý tento proces jako celek je vlastně ohrožením celého konceptu zastupitelské západní demokracie odvozené od soutěže politických stran reprezentujících konkrétní zájmy společenských vrstev.
Tato kniha je dalším pokračováním Kellerovy společenské analýzy, tentokrát zaměřené na hlavní ideologické nositele tohoto tlaku na národní i sociální stát – neoliberály a neomarxisty. Tyto trochu vágně definované entity stojí sice politicky na opačných škálách politického spektra, ale reálně se snaží o stejný cíl – o dekonstruovaného individualistického jedince osvobozeného od společnosti jako takové. Hlavní myšlenku knihy Hybridní politika bych shrnul takto:
Neomarxisté, čerpající z dědictví revolucí 60. let 20. století se snaží o rozbití tradičních kulturních a sociálních společenských vazeb skrze útok na hlavní institucionální pilíře západní společnosti s cílem emancipovat člověka od veškerých vztahů k minulosti či celku společnosti. Výsledkem je individualistický jedinec, který má plnou svobodu volby od místa bydliště přes sexuální orientaci až po typ vztahu, ve kterém chce žít. Vedlo toho souběžně neoliberálové, čerpající z motivačních manažerských pouček 80. let 20. století vedou boj za maximální přeměnu všeho okolo nás na předmět směny na volném trhu, tedy komodifikaci. Cílem jejich snažení je individualistický jedinec osvobozený od všech sociálních pout, která brání roztáčení kola konzumní ekonomiky. Výsledem této spolupráce je další rozmach konzumního kapitalismu, který má přitom plná ústa udržitelnosti a lidských práv.
Kniha zapadá do širšího konzervativního obratu na levici – viz knihy Budoucnost levice bez liberalismu či Tajnosti levice, která kritizuje odklon levice od socio-ekonomických otázek směrem ke kulturním tématům. Nabízí trefnou ukázku toho, jak liberální pravice a levice postupuje ruku v ruce směrem ke stále individualističtější společnosti, která nebude již schopna reálné politické akce a postupně přenechá vládnutí technokratům nejen z EU.
Knize lze však i mnohé vytknout. Je v ní cítit určité rozčarování, které se projevuje expresivností a menší odbornou důsledností. Kniha tak jde spíše směrem Kellerových sarkastických komentářů (dříve v Právu, dnes v časopisu Argument) než jeho dřívějších analytických prací. To je pro mě osobně trochu škoda, protože komentářů, názorů a pocitů máme dnes všichni všude dost, co potřebujeme je poctivá vědecká práce, která nabídne nejenom přesvědčivý argumentační materiál, proč je svět takový jaký je, ale především nám dá jasný návod, jak se tomuto trendu postavit.

9 01.02.2022

Svět Geralta z Rivie patří mezi mé nejoblíbenější fantasy počiny, již od cca 15 let, kdy jsem poprvé přečetl knižní zpracování. Už tehdy mě nadchlo propojení dospělého fantasy s pohádkovými motivy, romantiky s drsným a krutým světem "fantasy středověku" a celá řada zapamatovatelných a chytrých momentů. K tomu se později přidaly vynikající PC hry a bohužel zatím poněkud slabší seriálové zpracování na Netflixu. Vše se mi již začalo v hlavě trochu míchat, mnoho věcí člověk pozapomene a někdy je prostě jen zvědav na rozdíl mezi knihami a seriálem/hrami. Proto jsem se rozhodl Zaklínače znovu rozečíst a ani po to všem mě to nepřestává bavit. Povídky mají myšlenku, jsou zábavné a přitom často kruté a temné, vše má hlubší smysl a něco, co moderní fantasy již ztrácí... jedinečnou duši. Prostě paráda. Samozřejmě asi nejlepší povídka je se Strigou, ale přesto, kdybych si měl vybrat vítěze, dám asi povídku s čertem :)

9 12.07.2021

Kniha je naprosto geniální (byť velmi náročnou) analýzou bezmocnosti člověka stojícího tváří v tvář byrokratické mašinérii. Taková mašinérie funguje tak, že člověku stále dává naději, ale ihned ji zase bere zpět, slibuje člověku pomoc, ale nakonec mu sdělí, že to není v její kompetenci. Je to mechanismus bez středu, bez konečného arbitra, mechanismus, kde nikdo necítí a ani nemá odpovědnost. Tato kniha je často interpretována jako kritika totalitarismu, mě však po jejím přečtení spíš napadají příměry se současností: Nadnárodní organizace, call centra, všudypřítomná byrokracie a autokontrola...

9 19.12.2013

Druhou knihou povídek se jako červená nit táhne téma osudu, kterému se Zaklínač snaží za každou cenu uniknout, aby nakonec zjistil, že únik je zbytečný. Kniha je na jednu stranu komplexnější a kvalitněji napsaná než první, na druhou stranu především v poslední povídce, ale i v některých dalších bylo toho filozofování nad osudem na mě trochu moc. Trochu mě také mrzí, že kniha není tolik "syrová", necítil jsem z ní tolik atmosféru špinavosti a zoufalství, která naplňuje svět okolo Zaklínače, a kterou jsem si tak užil v první knize. Více prostoru se věnuje samotnému Zaklínači, jeho citům, jeho pochybnostem, jeho snaze utéct před tím, co on a jeho povolání přináší lidem okolo něj.
Celkově mě však kniha opět bavila, výborně se četla a i když tam jsou trochu delší citové pasáže, nepřišly mi jako nějaká umělá vata, ale jako něco, co zaznít mělo, aby to příběhu a kontextu dodalo smysl. Nejvíce se mi líbila povídky Věčný oheň, která se nejvíce podobá povídkám z první knihy a pak také Epilog a v něm naprosto úžasně podané lapálie jedné svatby. Takže nakonec poctivé 4*.

8 22.09.2021

V úvodu je třeba říci, že kniha nenabízí komplexní pohled na husitství. Jde o soubor více méně nezávislých textů, které se věnují jak konkrétním historickým událostem (např. situaci v Praze po Husově upálení nebo volbě Jiřího z Poděbrad králem), tak reflexi historického bádání ale i obecnějšího vnímání husitské epochy v různých historických periodách. Např. husitské války, popisy bitev atd. zde téměř absentují.
Nejsem historik, takže některé texty jsem vynechal, ale rozhodně mohu říci, že Petr Čornej ani v této knize nezklamal. Píše čtivým, občas příjemně archaickým stylem (nikoliv nesrozumitelným), opírá se o bohatou zdrojovou základnu a jeho přístup je vyvážený a nezatížený zbytečným ideologickým balastem. Přesto se Čornej nebojí svoje názory na husitství jasně definovat, za což jsem rád, protože se velmi blíží mému osobnímu pohledu na tuto epochu a dává mi tak do ruky řadu argumentů.
Husitství bylo primárně náboženské hnutí, což se dnes již příliš nevnímá a je to vzhledem k sekularizaci a ateizaci společnosti pochopitelné. Husitství však Čornej definuje také jako demokratizační hnutí pozdního středověku, které v určitém ohledu předběhlo svoji dobu a proto zůstalo v Evropě osamoceno. Klíčové bylo především opírání se o moc světskou a zásadní vliv na rozvoj stavovského státu. Důležitou komponentou, kterou se mnozí dnešní "historikové" snaží úmyslně upozadit pak byl národní rozměr husitství (v té době vnímaný především jazykově a kulturně) jednoznačně vymezující husitství proti německého živlu.
Je třeba mít na paměti, že husitství trpělo středověkou brutalitou a také mnohými projevy fanatismu, jde však o jediné období našich dějin, kdy jsme jako české teritorium byli napřed ve vývoji oproti zbytku Evropy (v otázce náboženské reformy, rozvoji stavovství, demokratizace). Spolu s vládou Karla IV., který přivedl Čechy na mocenský a ekonomický vrchol Evropy tak osobně vnímám husitství jako druhý vrchol, kdy jsme se pravděpodobně poprvé a naposledy staly dějinotvornou silou Evropy (nehledě na vojenský vrchol našich dějin, za který bychom se určitě neměli stydět).

8 06.12.2020

Komentář rozdělím na dvě části, nejdříve se dotknu fenoménu \"překvapených liberálů\", ke kterým patří i pan Luce a poté k samotné knize.

Pan Edward Luce je typickým příkladem nového polepšeného liberála (liberály zde míním mediální, politické a kulturní opinion makery poslední generace po konci studené války). Jde o lidi (u nás typickým příkladem pan Erik Tabery), kteří budovali liberální kapitalismus jako konečnou fázi dějin (Fukuyama), kde liberální hodnoty Západu, trhu a osvobození jednotlivce zvítězily nad zaostalými tradicemi, národním státem a lidskou přirozeností. Tito lidé byli pilíři oné iluze, že kola dějin se točí stále vpřed. A nyní jsou v šoku, že se tato kola mohou začít točit zpět (přirovnání převzato od Václava Bělohradského). Dokud se ono kolo točilo vpřed, byli si jistí svoji pravdou, jejich kritika byla označována tu za návrat komunismu, tu za zaostalé myšlení nehodné 21. století nebo byla prostě a jednoduše ponechána na okraji zájmu (jak správně poznamenal v komentáři níže bulat, to co nyní liberálové jakoby objevili, věděl již dávno třeba v našem prostředí Jan Keller). Zvolení Trumpa, Brexit či nárůst národně-konzervativních sil (nepoužívám pojem populisté, ze kterého se stala nálepka, kterou si liberálové zjednodušují situaci, které nerozumí) jsou důsledkem světa, který stvořili a chránili. Kolo se začalo točit zpět, většiny v národních státech začali volit jinak než liberálové čekají a ti jsou z toho v morální panice (viz odkaz na Fukuyamu na straně 179). Zatímco překvapení nad světem, který pomohli stvořit je u všech liberálů stejný, reakce jsou rozdílné. Od popírání reality za rouškou politické korektnosti, přes strach z lidu a jeho většiny (oikofobie) vedoucí k úvahám o nedemokratickém liberalismu (autor v knize zmiňuje) až po racionální analýzu a snahy situaci zlepšit.

Autor je po většinu knihy na správné cestě. Srozumitelně a čtivě analyzuje situaci, do které jsme se dostali. Popisuje současný elitářský liberalismus jako \"vládu prázdnotě\", hovoří o odtržení etablovaných stran a politických institucí od lidu a jeho potřeb (zvlášť fatální je odtržení levice, která se ze strany dělníků a dalších hůře placených zaměstnanců stala soft-liberální silou morálního diktátu hlásaného politiky, jejich asistenty a dalšími zakempenci ve státní správě nebo neziskovém sektoru, kteří o reálném životě lidí ve své zemi nemají ani páru) či o technokratizaci vládnutí, které jsme např. svědky v Evropské unii. Zvlášť dobré jsou poznámky o od reality odtrženého Hillarylandu. Analýza to není příliš hluboká, vypadá spíše jako dlouhá, z patra vedená přednáška, ale svůj účel plní především svojí přístupností.
Autor bohužel zabijí sám sebe a svoji jinak dobrou analýzu naprosto zjevnou nenávistí k Trumpovi, která je pro americké liberály zdá se nepřekročitelnou mantrou. Také příliš mnoho prostoru zahraničně-politickým otázkám či dokonce vyfabulovaný konflikt s Čínou knihu sráží o třídu níže. Ale oprostíme-li se od této pro USA typickou deformaci, nelze než knihu označit jako dobrý návod pro liberální bublinu k vyhlédnutí do reálného světa. Pro ty, kteří chtějí jít více do hloubky nebo ty, kteří nejsou překvapenými liberály ale existuje mnoho lepších knih, třeba ten Keller.

8 01.02.2020

Klobouk dolů. Pan Liou Cch'-sin se dle mého může s klidem postavit po bok těch největších jmen vědecko-fantastické literatury jakými jsou Asimov, Lem a další. Neskutečná imaginace, plná těžko představitelných situací, která přitom působí tak uvěřitelně...
První dva díly triologie byly vynikající, ale přece jenom jim něco chybělo. První díl se mi zdál poněkud chaotický, druhý pak obsahoval zbytečně moc vaty. Závěrečný díl je však opravdové opus magnum. Autor jdoucí za hranici představitelného dokázal skloubit na jednu stranu v zásadě jednoduchý, ale přitom nesmírně detailní a promyšlený příběh o historii lidstva a vesmíru. Příběh, který je plný zvratů, překvapení a těžko pochopitelných, přitom však úžasných předpokladů. Co je však nejdůležitější, celé je to čtivé od začátku až do konce. Přitom nejde o jednoduchou knihu, která navíc čítá 751 stran.
Nebudu se zbytečně rozepisovat, pouze zmíním tři věci, které mě mimořádně zaujaly. První byly Jün Tchien-mingovy pohádky, které naprosto geniálně metaforicky převyprávěly autorovi fyzikální předpoklady. Za druhé úžasný popis čtvrté dimenze a vůbec celkové zpracování multidimenzionality. A za třetí pak pojetí času, jako klíčové veličiny ve vesmíru jejíž vliv si se svými jepičími životy ani neumíme představit.
Nezbývá než vřele doporučit a loupnout sem plné hodnocení.

8 04.02.2019

Říkám si přečtu to, nic od toho nečekám, ale tak přečíst si něco o sexuálních úchylárnách může být nakanec i zajímavé, ale ne, nešlo to. Nuda, prázdno, šeď. Nakonec největší perverznost, co z toho vylezla bylo to, že jsem to dočetl skoro do půlky.

Číst tuto knihu jako povinnou četbu na střední nebyla žádná velká zábava. Ale teď když jsem si na ní po čase vzpomněl a přečetl si ji s cílem jí více porozumět, nezbývá než dát plné hodnocení. Není lepšího vylíčení české maloměstské mentality než tato kniha.

8 23.12.2014

Další pokračování ságy lze rozdělit na dvě části. Putování Geralta a jeho družiny a následná druhá pasáž o Ciri. Průběžně dostávají slovo i postavy mimo hlavní linii příběhu jako Dijkstra, Yennefer či čiré zlo Bonhart. Ačkoliv může kniha působit rozdrobeně, drží ve skutečnosti po hromadě a neměl jsem pocit, že se ztrácím nebo čtu vatu. Závěr s Ciri je pak skvělým vyvrcholením (a satisfakcí pro čtenáře, kterým nedělá příliš dobře to jak Ciri téměř celý průběh knihy trpí).

7 28.06.2022

V knize Soumrak západního liberalismu píše autor E. Luce jak mu volal Fukuyama po vítězství Donalda Trumpa a Brexitu a v naprosté panice mu oznámil, že zanechává veškeré práce, protože musí pochopit, co se stalo (str. 179). V komentáři k této knize jsem definoval překvapené liberály jako ty, kteří jako vítězové studené války ovládly politický a mediální diskurz v 90. letech a na počátku nového tisíciletí, a kteří v liberální demokracii viděli onen Fukuyamovský "konec dějin". Byli naprosto slepí k vnitřnímu pnutí, které v západních společnostech sílilo jak se vzrůstajícími ekonomickými problémy, vlnami migrace, tak s rozpadem tradičních národních symbolických světů, nemilosrdně požíraných globalizující uniformitou. Trump, Brexit, Orbán a další jsou výsledkem této slepoty, kterou trpěl i Fukuyama.

Fukuyamovo prozření po šoku z vítězství Trumpa je zpracováno v této knize a nutno říci, že ne vůbec špatně. Fukuyama provedl velice dobrou analýzu vývoje identity od psychologické definice, filozofického pojímání duše až po ekonomické a sociální proměny tohoto fenoménu v moderní společnosti. Analýza je to velmi dobrá, rozkrývající jednotlivé vrstvy identity jako touhy po uznání v tradici euroatlantické civilizace. Jako pozitivní hodnotím také to, že se Fukuyama nenechal stáhnout k jednoduché kritice "populistických" nových hnutí, ale velmi kriticky hodnotí i levicově aktivistický přístup k identitě. Zajímavý je také jeho koncept přechodu od náboženské péče o duši k její moderní terapeutické náhražce, což však osobně nevnímám jako zásadní problém. Větší problém vidím např. v krizi práce (v jejím klasickém Weberovském pojímání jako povolání) jako identitotvorné činnosti, které se sice Fukuyama téměř nevěnuje.

Kniha tedy má své nedostatky a tou hlavní je absence systémovějšího řešení. Fukuymama se sice vyslovuje po renesanci národní identity, která bude otevřená a respektující odlišnost, ovšem za touto floskulí se nic moc neskrývá, navíc, když se po solidní analýze identitární krize americké střední třídy "vypořádá" s Trumpem jako s bláznem, který vlastně lidi oklamal, jako by establishment Demokratické strany nedělal to samé, jen schován za masku politické korektnosti.

Fukuyama napsal jednu z nejsolidnějších knih na aktuální téma identitární krize v západním světě z liberálního pohledu. Podle mého však nepřekročil stín staré dobré liberální demokracie z 90. let a nedokáže již nabídnout nový, svěží koncept, který by byl schopen zásadně posunout celou debatu vpřed.

7 17.05.2020

Čtyři hvězdičky samotné knize a pátá navrch za diskuzi, kterou kniha na levici vyvolala (zajímavé polemiky z per Druláka, Slačálka, Bělohradského, Barši, Kellera a dalších). Její nesporná síla je v přesném a srozumitelném popisu zhoubného "vplynutí" levice do moře liberálního kapitalismu. Liberální levice svým bojem proti hranicím, zvykům, tradicím či definovaným identitám (rasovým, sexuálním, etnickým atd.) čistí pole liberální pravici a jejímu volnému trhu a konzumní ekonomice, kterou levice často sama kritizuje. Důležitá je přitom samotná vnitřní transformace levice, která se ze strany dělníků či prekariátu stala stranou státních úředníků, politiků či městských intelektuálů, kteří třídou, ze které samy vzešli pohrdají za její podporu "populismu" a neochotu vzdát se svých "stereotypů". Michéa přichází s něčím, co by šlo nazvat konzervativní levicí (ačkoliv sám pojem levice už autor nevidí jako nosný) a to dle vzoru Geogre Orwella. Ten vychází z propojení sociální (třídní) otázky s potřebou jasného ukotvení v komunitě nebo jiném ohraničeném společenství a v něm žijících "obyčejných slušných lidí". Orwellovská slušnost pěstovaná v solidárním společenství je pak předpokladem nejenom k řešení sociální otázky ale i otázek menšin, LGBT atd.. (viz film Pride). Tato koncepce je odlišná od liberálního pojetí lidských práv, ze kterého vychází většina dnešních aktivistů, kteří věří, že teprve rozbitím identit, komunit a národů lze dosáhnout skutečné emancipace. Jak však vidíme, končí to spíše kulturní válkou.
Michéaův koncept však není v knize doladěn, v zásadě jeho alternativa jen tak visí ve vzduchu a je velmi složité ji uchopit a přetavit v něco jako politický program. Kniha by však rozhodně neměla uniknout žádnému levicově smýšlejícímu člověku.

7 15.04.2020

Velice dobrý text pojednávající o bublině věčného mládí jako konceptu maskujícího konzumní kapitalismus do roucha jedinečnosti, svobody a emancipace. Pro čtenáře knih pana profesora nejde v zásadě o nic mimořádně nového, protože více méně pracuje se svými standardními tématy (krize středních vrstev a sociálního státu, postmoderní společenský obrat atd.), pouze na ně nahlíží novou optikou. Také mi přišlo, že řada myšlenek se v knize opakuje, byť třeba v trochu jiném kontextu a že by tedy šlo knihu zestručnit. Přesto však jednoznačně doporučuji a vybírám dvě věci, které bych svými slovy vyzvedl.

1)
Jednak jde o demaskování postmoderní emancipace jako nástroje konzumní nadvlády. Emancipace v moderní společnosti znamenala uznání svého sociálního statusu ve společnosti jako kolektivním organismu (rodina, škola, stát). Emancipace tak "smiřovala" člověka s celkem společnosti, ve které žil. Postmoderní liberální kapitalismus však všechna kolektivní společenství rozbijí jako nástroje útlaku a současně se dovolává další a další emancipace. Vzniká tak paradox, kdy emancipovaný člověk, který touží po uznání své identity nemá "přístav kam vplout". V tu chvíli se emancipace mění na obchod s identitami (sociálními, kulturními, sexuálními), které jsou předmětem konzumní nabídky. Systém podněcuje lidi k maximálnímu střídání těchto identit s cílem roztáčet kola konzumu. Emancipace tak již není nástrojem osvobození, ale nástrojem útlaku tržní nutnosti.

2)
Mládí vždy bylo bráno jako období jednak přípravy na dospělost a jednak jako časově omezené období nevázanosti, kdy společnost toleruje určitý druh chování mimo rámec společenské morálky - "užívej dokud můžeš". V postmoderní společnosti však mládí začíná být celoživotním životním stylem - "užívej si každý den svého života". Mládí se stalo synonymem svobody a touhy. Místo protestantské etiky, která postavila kapitalismus na nohy prostřednictvím představy odpovědného dospělého zaměřeného na spořivost a sebekontrolu orientovanou na budoucnost, máme dnes nevázaného celoživotně mladého jedince, který si užívá každého dne, jako by byl poslední (orientace na přítomnost). Kromě toho, že je to ideální stav pro konzumní průmysl, rozbijí společnost věčného mládí veškeré instance dlouhodobosti. Pokud Vám tedy přijde, že politici a média nehledí do budoucnosti a řeší jen problémy přítomnosti, možná se ptejte, jestli ještě dnes někoho budoucnost opravdu zajímá.

7 02.03.2020

prot je jednoznačně nejlepší hipísácko-emzáckou postavou v dějinách literatury! Jde o naprosto brilantní a čtivý příběh o stavu duše nejen jednotlivců ale celé společnosti.

7 11.11.2015

Číst tuto knihu je očistec! Celou jsem ji přečetl až na potřetí a o nějaké hodnocení se ani nepokusím. Přesto všechno jsem měl po jejím dočtení opravdu dobrý pocit a myslím, že jsem si z toho něco odnesl.

7 15.01.2015

Při čtení je patrné, že autor hodně "přizpůsoboval" fakta a statistiky tak, aby zapadaly do jeho obrazu světa. Rozhodně tak nejde o "neutrální" empirickou studii, ale o angažované a názorově vyhraněné dílo. Ale to je právě to, co je v dnešní době potřeba. Bez ohledu na politickou korektnost a názorový mainstream říct a detailně rozebrat svůj názor, to je věc, kterou vždy podporuji. S některými tezemi jsem nesouhlasil, s většinou ano. To však není podstatné, knihu doporučuji proto, že bez zbytečných vytáček otevírá zásadní téma, důležitá nejen pro Německo, ale pro celou Evropu.

7 03.01.2015

Výborná kniha, od Feuchtwangera jedna z nejčtivějších. Skvěle je zde vykreslená atmosféra antisemitských předsudků, ale také vlivu peněz na politiku a touhy po moci. Sám ústřední hrdina, rozerván mezi vlastní arogancí, mocichtivostí, vírou v peníze a láskou ke své dceři, nakonec končí tragicky, ale s pochopením toho, co je v životě důležité. Jednoznačně doporučuji.

7 19.12.2013

Výborné počtení... Cornwell píše velmi čtivě a svižně. V knize nebyla žádná vata, žádné hluché místo. Jen řinoucí se děj. Ačkoliv bych si dovedl představit ještě naturalističtější ztvárnění, musím říci, že mě také potěšila historická uvěřitelnost celého vyprávění, které vůbec nepůsobí jako by ho psal současník. Postavy se chovají, jak si představuji, že se chovaly v tehdejší době. Velmi mě bavil střet křesťanského a pohanského světa. Na jedné straně křesťané, kající se, bojící se života, který si zjednodušují vírou v zázraky a čekáním na život po životě a na druhé straně Dánové, kteří život přijímají a kteří ho prožívají. Ačkoliv si uvědomuji dlouhodobý pozitivní vliv křesťanství na formování toho co dnes nazýváme Západ (v jiných náboženství svoboda a demokracie nevznikly), tak musím říci, že jsem fandil Dánům a jejich "opravdovému životu".
Uhtred je dobře napsaná postava, se kterou se člověk dobře sžije a těším se, co přinese další díl.

6 14.11.2018

Velmi povedené a originální sci-fi. Kniha má v zásadě hlavní příběh, který je zabalený do velkého množství popularizačně-naučného textu. Co je jednoznačně velkým plusem knihy je fakt, že tato popularizačně-naučná část se dá pochopit nebo alespoň představit. Přesto musím říci, že bylo té vědy místy zbytečně mnoho a jako nevědec jsem místy ztrácel koncentraci. Na druhé straně si myslím, že to příliš nenarušovalo tok hlavního děje, takže se to dá celkem v klidu zvládnout. Celkové rámování příběhu do konfliktu země s jinou civilizací, metody jak tento konflikt probíhá a jak se na zemi projevuje, to vše je velmi zajímavé, originální a bavilo mě. Samotný příběh a hlavní postavy pak naopak příliš originální nejsou. Hodně jsem čekal na to, zda se v chování postav a v celkové konstrukci příběhu projeví fakt, že je autor z Číny. Bohužel jsem se nedočkal a kniha se dle mého názoru neliší od západní tvorby. Je však nepochybně osvěžující, že se centrum dění neodehrává v Evropě nebo USA, ale v Číně. Co také palcuji směrem nahoru je celkem otevřené nahlédnutí do hrůz kulturní revoluce. Takže závěrem, knihu určitě doporučuji všem sci-fi fanouškům, kteří rádi přemýšlejí o jiných civilizacích, o jiných perspektivách a kteří se nebojí trochu složitějšího vědeckého přístupu. Ale opravdu se to dá :)

6 26.11.2017

Bomba! Tahle kniha je přesně podle mého gusta. Poutavý, uvěřitelný a detailní popis vzestupu Sithů k moci. Výborně to zapadá do filmové ságy. Získáte zde informace o řadě postav z filmů (ať těch výraznějších, nebo jen letmo zmíněných), ale především pochopíte celé pozadí. Kniha rozhodně není pro náhodného čtenáře, ale ocení ji především milovníci star wars univerza. Výborný je samotný příběh Dartha Plagueise a od druhé půlky knihy i Darth Sidiuse. Kniha není tak přímočará jako např. série o Darthu Baneovi, je určitě složitější a vyžaduje větší soustředění. Pokud si však dáte záležet, odmění vás skvělým zážitkem.

6 05.11.2017