Thrawn89 přečtené 309

Čas pléthokracie: Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně 2021, Václav Bělohradský

V úvodu bych chtěl zdůraznit, že Václava Bělohradského (dále VB) považuji za nejinspirativnějšího současného českého filozofa, kterého podrobně sleduji v podstatě od mých mládeneckých let, kdy jsem se začal zajímat o veřejné dění, politiku, filozofii a další s tím spojené disciplíny. VB je pro mě posledním velkým českým filozofem sokratovského typu, tedy člověkem hlubokého myšlení a současně angažovaného žití. Jaký to rozdíl oproti úzkoprofilovým akademickým filozofům, které většinově (a nutno říci oprávněně) ani neznáme. Pro mě je jeho největší přínos to, za co ho mnozí kritizují, nebojí se v určité chvíli postavit na něčí stranu, ale současně se nikdy nestát integrální součástí dané konkrétní strany (názorové, politické). Dokáže nacházet pozitivní body politických směrů, ideologií, momentálních politických formací, ale současně v nich již vidí i jejich nedostatky či nástrahy. Nikoho nezatracuje, každého se snaží pochopit. Dělá to, co dnešní společnost nálepek, příkopů a nenávisti již nedokáže. Poslouchá. Samotná kniha dle mého skvěle analyzuje naší současnou situaci. Rozpad veřejného prostoru jako základu demokracie, protože základu názorotvorby, je klíčovou instancí dnešních krizí. Názorové konsenzy postavené kolem klasických politických směru se rozpadají a tlejí do nepopsatelného humusu, ze kterého vyrůstá jednak nový neliberální pravicový populismus a na druhé straně stále autoritativnější liberální technokratismus. V této toxické válce pak umírá demokracie jako taková, umírá schopnost naslouchat, schopnost argumentovat, schopnost vytvářet legitimitu ospravedlňující legalitu. VB se snaží z této toxické války uniknout, bohužel dle mého poněkud naivně, do pléthokracie. Zjednodušeně je to představa, že rozpadu klasické politiky celku již nelze zabránit, a tak místo stranické politiky budeme dělat aktivistickou, nahodilou politiku „konkrétních problémů“. Místo hledání celkových řešení se budeme nahodile sdružovat k řešení konkrétních politických (většinou ale pouze technických a lokálních) problémů. Tato politika, navazující na Havla, se může jevit ve světle současných problémů jako do určité míry logická, ale je stejně naivní jako ta Havlova. Co říci na závěr. VB opět svým složitým, ale krásným jazykem přesně a originálně pojmenovává svět, ve kterém žijeme. Zatímco ve Společnosti nevolnosti, ale tato analýze směřovala k nějakému konkrétnímu politickému vyjádření, směřuje Čas pléthokracie spíše do naivních představ o lokálním aktivismu a planetární politice bios. Cítím z toho určitou rezignovanost, kterou můžete lépe pochopit z úplného závěru rozhovoru v DEEP TALKS č. 158 na youtube kanálu „Petr Ludwig / Konec prokrastinace“.... celý text

Golem 2015, Gustav Meyrink (p)

Kniha mě od začátku zaujala svoji atmosférou. A to ať už jde o hlavní postavu potácející se na rozhraní reálného a snového světa, nebo o atmosféru pražského ghetta 19. století. Nemůžu sice říci, že by mě kniha pohltila, dokonce tam byla i řada celkem se vlekoucích pasáží, ale nikdy jsem ani na vteřinu neměl chuť ji nedočíst. Celkem mě překvapil závěr, který prakticky přetočil celé chápání předchozího děje. Za to pochvala autorovi, který celou dobu umně skrývá podstatu celého příběhu. K názoru, že je kniha antisemitská se nepřikláním. Je potřeba vnímat knihu datem jejího vzniku a nikoliv dnešníma očima. Kniha sice obsahuje tradiční protižidovské stereotypy ale současně i obdiv k židovské víře a mystice. Mnohé židovské postavy jsou v knize vnímány pozitivně. Nejedná se tedy o antisemitskou knihu ale o knihu jejíž autor neměl korektnost, kterou si společnost vypěstovala až po druhé světové válce.... celý text

Menší zlo 2022, Timothy Zahn

No konečně! Po první dvou dílech této série, které nelze označit jinak než jako průměr, přišla konečně kniha, která svojí dynamikou, příběhem a pořádnou porcí Thrawnovi geniality dává vzpomenout na Zahnovu úroveň z dob Legend. Již poučen jsem si nejdříve zvlášť přečetl vzpomínky až poté hlavní příběh (nezbytná strategie pro plné vychutnání nových Zahnových prací). Hlavní příběh krásně splétá nitě do sebe, od začátku je plný napětí, spousty bitev i zákulisního politikaření. Ano pořád nemůžeme hovořit o nějaké hluboké literatuře, postavy jsou šablonovité a celý příběh trochu klišovitý, ale jako celek jde prostě o dobrou zábavu, která mě bavila od začátku do konce. Do konce, od kterého jsem přece jenom čekal ještě něco více, ale vem to čert, v bídě a zmaru Disneyho prznění SW je tohle klenot, který si zaslouží plné hodnocení a doporučení všem těm, kteří po předchozích dílech tápou, zda tuto sérii dočíst do konce.... celý text

Větší dobro 2022, Timothy Zahn

Zahn už mě začíná štvát. Polovina knihy věnující se snaze nových záporáků udělat zmatek v Ascedenci je tak zoufale natahovaná a nudná, že mě to až bolelo. Škoda, protože linky okolo Thrawna byly opět velmi dobré. Proč musí Zahn tvořit pořád tolik vaty? Je to jeho rozhodnutí, nebo ho k tomu někdo nutí? Samé otázky. Každopádně oprostíme-li se od toho, že půlka knihy šla vyřešit 2-3 kapitolami, tak hlavní příběhová linka zůstává zajímavá a to mě motivuje jít i do posledního dílu.... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Představa, že někdo v padesátých letech napíše knihu o vztahu dospělého muže s dvanáctiletou dívkou mi přišla dostatečně šílená na to, abych měl od knihy poměrně vysoká očekávání, nehledě na její mezinárodní proslulost. Musím však říci, že výsledek je pro mě spíše zklamáním. Kniha je jazykově a literárně mistrovsky napsaná. Musím říci, že některé pasáže se mi opravdu stylisticky velmi líbily, ale čím déle jsem četl, tím více mě vyčerpávaly. To hlavní, tedy vztah Humberta a Lolity fungoval výborně. Jeho jazykové projevování bylo přímo skvělé. Ale proč se proboha musela kniha topit v přívalech popisů americké krajin, amerických hotelů, američanů a jejich jistě nesnesitelné kultury? Závěr, byť silný mi přišel pak nakonec celkem lacině podaný. Škoda. Přesto knihu určitě doporučuji, má něco, co mnoho knih nemá, ale současně tu svojí jiskru dusí příliš silným mračnem kouře.... celý text

Tito a jeho soudruzi 2022, Jože Pirjevec

Monumentální, čtivý a svým způsobem ohromující příběh Jugoslávie v onom krátkém 20. století. Země jejíž jméno bude navždy spojeno s jedním mužem, jehož konec byl i koncem oné krásné a přitom tolik trpící země u Jadranského pobřeží.... celý text

Zaklínač a jeho svět 2015, Marcin Batylda

12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu 2019, Jordan B. Peterson

Znám některé Petersonovi přednášky, které mě zaujaly, takže jsem si chtěl přečíst i tuto knihu. Základní princip, kterým Peterson přistupuje k životu mi je sympatický. Jeho text vychází z určité hloubky a historického porozumění západní civilizaci. Právě tyto základy, na kterých Peterson staví, a které jsou nyní na Západě pod frontálním útokem, jsou dobrým zdrojem poznání sebe sama i naší společnosti. Peterson se však vozí pouze po povrchu, převypravuje obecně známé pravdy a z mého pohledu nepřidává nic svého, nic originálního. Pro člověka bez širšího literárního a společensko-vědního základu může jít o zajímavou a nenáročnou knihu. Mě to však popravdě začalo poměrně rychle nudit a knihu jsem nakonec ani nedočetl.... celý text

Star Wars: Ahsoka 2019, E. K. Johnston

Kdyby byl příběh této knihy zpracovaný jako povídka nebo jako jeden díl v seriálu Rebels, tak by to bylo asi OK. Ale jako kniha je to opravdu slabé. Povrchní, předvídatelný příběh se šablonovitými postavami bez hloubky, Ahsoka mi k srdci moc nepřirostla a tak jediné, co to drží nad vodou jsou různé návaznosti na předchozí SW tvorbu, která fanouška udrží v pozornosti.... celý text

Gustáv Husák 2017, Michal Macháček

Velmi dobrá historická práce pana Macháčka, postavena na opravdu hutné zdrojové základně, oproštěná od hodnotících soudů. Co velmi oceňuje je čtivost. Trochu jsem se bál, že mě čtení této knihy znaví, ale nikoliv, dočetl jsem ji poměrně rychle a bavila mě. Jediné, co mě trochu mrzelo byl omezený prostor, který kniha věnovala Husákově vrcholovém období v 70. a 80. letech. Ale chápu, že zdrojů (hlavně těch z ruských archívů) není tolik, kolik by si člověk myslel. Jsem z generace, která se narodila až v samotném závěru Husákovi kariéry. Mám tak již odstup od doby jeho panování a nemám potřebu sklouzávat k nějakým příkrým soudům. Naopak stále více vnímám a chápu kontext, ve kterém Husák vyrůstal a který ho formoval ke komunistické myšlence. Po hospodářské krizi let 30. a hrůzách války let 40. byl příklon mladé generace, intelektuálů a umělců ke komunismu poměrně pochopitelný. Jak celý experiment komunismu dopadl víme všichni. Dneska je Husák a období komunismu jakýmsi fackovacím panákem, kterým si snažíme léčit své mindráky a neúspěchy. Různé oslavy 17. listopadu, korza národní a svíčkové průvody, již dávno vyprázdnily svůj obsah a staly se pouze jakýmisi manifestacemi, kde se lidé utvrzují, že stojí na té "správné straně". Současná mladá generace, která tolik deklaruje svůj antikomunismus, si poněkud nevšimla, že zrají podmínky podobné těm, které komunismus přivedly k moci. Znovu bojujeme za Spravedlnost (klimatickou, genderovou…), znovu přijímáme politické závazky, které jdou mimo ekonomickou realitu, znovu se snažíme změnit svět. Symboly a cíle jsou jiné, ale princip je stejný. Husákův život a tato kniha je tak pro mě nejen exkurzí do minulosti, ale také trochu pochmurnou předzvěstí budoucnosti. Budoucnosti nových Husáků, kteří nás se svojí inteligencí, touhou po moci a možná i upřímným přesvědčením, doprovodí do nové totality, jejíž výhonky již můžeme okolo sebe pozorovat.... celý text

Hybridní politika 2020, Jan Keller

Jan Keller je ikonou tradiční levicové sociologie a troufnu si říci i tradičního levicového myšlení. Jeho knihy (především zde chci zmínit Tři sociální světy) byly velmi trefnou analýzou tehdejšího vývoje naší společnosti a svými závěry i nesmírně prorocké směrem k naší přítomnosti a blízké budoucnosti. Hlavní myšlenku Kellerova díla lze shrnout do této trochu delší věty: Tlak globalizace a financializace znamená jednak rozpad sociálního státu, který garantuje sociální soudržnost a druhak rozpad tradičních hodnot národního státu, přičemž celý tento proces jako celek je vlastně ohrožením celého konceptu zastupitelské západní demokracie odvozené od soutěže politických stran reprezentujících konkrétní zájmy společenských vrstev. Tato kniha je dalším pokračováním Kellerovy společenské analýzy, tentokrát zaměřené na hlavní ideologické nositele tohoto tlaku na národní i sociální stát – neoliberály a neomarxisty. Tyto trochu vágně definované entity stojí sice politicky na opačných škálách politického spektra, ale reálně se snaží o stejný cíl – o dekonstruovaného individualistického jedince osvobozeného od společnosti jako takové. Hlavní myšlenku knihy Hybridní politika bych shrnul takto: Neomarxisté, čerpající z dědictví revolucí 60. let 20. století se snaží o rozbití tradičních kulturních a sociálních společenských vazeb skrze útok na hlavní institucionální pilíře západní společnosti s cílem emancipovat člověka od veškerých vztahů k minulosti či celku společnosti. Výsledkem je individualistický jedinec, který má plnou svobodu volby od místa bydliště přes sexuální orientaci až po typ vztahu, ve kterém chce žít. Vedlo toho souběžně neoliberálové, čerpající z motivačních manažerských pouček 80. let 20. století vedou boj za maximální přeměnu všeho okolo nás na předmět směny na volném trhu, tedy komodifikaci. Cílem jejich snažení je individualistický jedinec osvobozený od všech sociálních pout, která brání roztáčení kola konzumní ekonomiky. Výsledem této spolupráce je další rozmach konzumního kapitalismu, který má přitom plná ústa udržitelnosti a lidských práv. Kniha zapadá do širšího konzervativního obratu na levici – viz knihy Budoucnost levice bez liberalismu či Tajnosti levice, která kritizuje odklon levice od socio-ekonomických otázek směrem ke kulturním tématům. Nabízí trefnou ukázku toho, jak liberální pravice a levice postupuje ruku v ruce směrem ke stále individualističtější společnosti, která nebude již schopna reálné politické akce a postupně přenechá vládnutí technokratům nejen z EU. Knize lze však i mnohé vytknout. Je v ní cítit určité rozčarování, které se projevuje expresivností a menší odbornou důsledností. Kniha tak jde spíše směrem Kellerových sarkastických komentářů (dříve v Právu, dnes v časopisu Argument) než jeho dřívějších analytických prací. To je pro mě osobně trochu škoda, protože komentářů, názorů a pocitů máme dnes všichni všude dost, co potřebujeme je poctivá vědecká práce, která nabídne nejenom přesvědčivý argumentační materiál, proč je svět takový jaký je, ale především nám dá jasný návod, jak se tomuto trendu postavit.... celý text

Čas opovržení 1998, Andrzej Sapkowski

Druhý román opouští "zaklínačskou" linku a stále více se začíná podobat Hrám o trůny. Velká politika králů, čarodějů i různých lokálních postaviček rámuje příběhové pozadí, na kterém se začínají osudy hlavních postav stále více rozcházet. Na jednu stranu mě vytrácející se kouzlo dřívějších zaklínačských knih mrzí, na druhé nemohu říci, že by mě nový směr příběhu nebavil. Jednak politické hrátky a machinace mě docela baví, druhak si myslím, že Sapkowski rozehrál tuto hru velmi dobře, srozumitelně a logicky. Navíc kniha rozumně kombinuje akční a spíše mluvící pasáže, různá zajímavá místa i postavy, takže jsem neměl pocit monotónnosti. Závěrečná silná pasáž s Ciri navíc dodala knize zcela novou dynamiku a mě i přesvědčila, že mám dát nakonec plné hodnocení.... celý text

Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2019, Daniel Prokop

Výborná kniha o naší společnosti, politice i ekonomice, která je psaná z liberálně-levicových pozic. V mnohém nastavuje nové úhly pohledu na řadu našich problémů a odhaluje ony slepé skvrny, které jsou v našem mediálním prostoru zakryty mnohdy povrchním hašteřením bez snahy o hlubší řešení problémů. Nebudu se příliš rozepisovat o kvalitách této knihy, protože to činí v podstatě všichni komentátoři níže, zdůrazním pouze pro mě hlavní bod, a to že autor opravdu nezůstává uzavřen v bublině převládajícího liberálního narativu ala Tabery, Pehe, Pithart, Halík atd., kteří se z morálního stupínku pohoršují nad českým národem jako nenapravitelnou a nesvéprávnou entitou, kterou může vyléčit pouze osvícená liberální elita s Havlovým srdíčkem v klopě. Prokop velmi dobře ukazuje, že naše problémy nejsou v nějaké morální nedostatečnosti národa, ale v konkrétních, reálných problémech, ve kterých musí mnoho lidí žít. Dovolte mi však zaměřit Vaši pozornost i na dvě slepé skvrny v knize Slepé skvrny :D Celá kniha je v podstatě psána na základě výstupů z průzkumů veřejného mínění. Pohled na svět optikou lidí a jejich názorů je velmi důležitý, ale současně nás vystavuje riziku, že si autor přizpůsobí realitu svému vlastnímu vidění světa. Tím, které výzkumy použije, které naopak nepoužije, jak je interpretuje apod.. Všiml jsem si, že sice Prokop uvádí i průzkumy, které jdou proti jeho myšlence, ale téměř vždy je současně shazuje komentováním jejich metodologické chybnosti či nedostatečnosti, což ale nijak důkladně nevysvětluje. Nemyslím si, že by Prokop postupoval účelově, je to člověk s asi největší znalostí toho, co si naše společnost vlastně myslí, ale přesto jsem měl při čtení pocit, že si autor realitu ve svůj prospěch občas ohýbá. Ve druhé kritické připomínce půjdu trochu proti svému tvrzení v úvodu, kde autora chválím za vystoupení z liberální bubliny. Myslím si totiž, že z ní vystoupil pouze na půl a že pro ještě hlubší analýzu naší společnosti musíme udělat i krok druhý. Prokop ve své knize oprávněně zaměřuje svoji kritiku proti tzv. novému populismu (Zeman, Babiš, Trump, Johnson…). Říká, že nový populisté využívají emoce, šíří fakenews a vymezují se proti elitám stylem „my vs oni“. Ano je to pravda, ale nedělá náhodou druhá strana to samé? Populisté straší migrací a EU, liberálové Ruskem, Čínou. Populisté se vymezují proti kulturní elitě, liberálové proti průměrnému Čechovi a jeho předsudkům. Jedni myslí, že za všechno může Kalousek, druzí, že za všechno může Babiš. Výstupem knihy Daniela Prokopa pro mě je, že na jedné straně jsou zlí populisté, kteří dělají zlou politiku a na druhé straně jsou dobří liberálové (ať ti levicový nebo pravicový), kteří pouze používají špatnou strategii ve volbách. Nejsou však populisté a liberálové pouze dvěma stranami stejné mince? Neměli bychom si spíše přiznat, že problémem je dnes politika jako taková, politika řízená sociálními sítěmi, mediálními a korporátními konglomeráty, které z vážné debaty o politice udělaly cirkusový spektákl?... celý text

Boj o mír a bezpečnost státu 1934, Edvard Beneš

Antropocén 2020, David Storch

Naprosto skvělá kniha, která z interdisciplinárního pohledu zkoumá klíčové téma současnosti - vliv člověka na planetu jako takovou. Na knize vyzdvihuji 3 věci: 1) Ačkoliv zkoumá náročné téma, je velmi čtivá a přístupná lidem mimo přírodní vědy. Samozřejmě narazíte na spoustu odborných termínu, které jsem neznal a musel si dohledávat, jako celek se mi kniha četla velmi dobře. 2) Kvituji kritický, emocemi a ideologickou předpojatostí nezatížený pohled na věc, který velmi jasně ukazuje, jakým problémům čelíme ale současně vysvětluje, že naše znalosti celé problematiky jsou velmi omezené. 3) Ocenil jsem, že se kniha úzce nezaměřuje na klimatologii, že neřeší pouze CO2, které vypouštíme z komínů či výfuků ale zkoumá mnoho dalších důležitých činitelů, např. geologické změny (docela mě šokovalo, kolik hmoty lidé svojí činností "přemisťují" - těžba, eroze způsobena zemědělstvím atd...). Pod čarou pak musím zmínit skvělou obrazovou přílohu a ocenit fakt, že se člověk dozví o spoustě příkladů, jak klimatické a geologické změny zasahují do našeho území v Čechách.... celý text

Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny 2020, Karel Stibral

Knihu jsem spíše prolistoval, respektive si vybíral pouze určité pasáže, které mě zaujaly. Přece jenom s tímto tématem nemám žádnou zkušenost a ke knize jsem se dostal spíše náhodou díky recenzi v SALONu Práva. Přesto mě řada věcí zaujala a kniha mě určitě obohatila. Až díky ní jsem si uvědomil, jak je naše současné vnímání přírody a krajiny historicky "mladé" a že to, co dnes označujeme jako starost o přírodu (environmentalismus) je vlastně důsledkem našeho odpoutání od každodenní zkušenosti s ní. Ne nadarmo jsou dnes největšími bojovníky za ochranu přírody mladí lidé ve městech, kteří s reálnou přírodou vlastně ani moc nepřijdou do styku (maximálně jako turisté).... celý text

Meč osudu 2011, Andrzej Sapkowski

Druhou knihou povídek se jako červená nit táhne téma osudu, kterému se Zaklínač snaží za každou cenu uniknout, aby nakonec zjistil, že únik je zbytečný. Kniha je na jednu stranu komplexnější a kvalitněji napsaná než první, na druhou stranu především v poslední povídce, ale i v některých dalších bylo toho filozofování nad osudem na mě trochu moc. Trochu mě také mrzí, že kniha není tolik "syrová", necítil jsem z ní tolik atmosféru špinavosti a zoufalství, která naplňuje svět okolo Zaklínače, a kterou jsem si tak užil v první knize. Více prostoru se věnuje samotnému Zaklínači, jeho citům, jeho pochybnostem, jeho snaze utéct před tím, co on a jeho povolání přináší lidem okolo něj. Celkově mě však kniha opět bavila, výborně se četla a i když tam jsou trochu delší citové pasáže, nepřišly mi jako nějaká umělá vata, ale jako něco, co zaznít mělo, aby to příběhu a kontextu dodalo smysl. Nejvíce se mi líbila povídky Věčný oheň, která se nejvíce podobá povídkám z první knihy a pak také Epilog a v něm naprosto úžasně podané lapálie jedné svatby. Takže nakonec poctivé 4*.... celý text

Poslední přání 1999, Andrzej Sapkowski

Svět Geralta z Rivie patří mezi mé nejoblíbenější fantasy počiny, již od cca 15 let, kdy jsem poprvé přečetl knižní zpracování. Už tehdy mě nadchlo propojení dospělého fantasy s pohádkovými motivy, romantiky s drsným a krutým světem "fantasy středověku" a celá řada zapamatovatelných a chytrých momentů. K tomu se později přidaly vynikající PC hry a bohužel zatím poněkud slabší seriálové zpracování na Netflixu. Vše se mi již začalo v hlavě trochu míchat, mnoho věcí člověk pozapomene a někdy je prostě jen zvědav na rozdíl mezi knihami a seriálem/hrami. Proto jsem se rozhodl Zaklínače znovu rozečíst a ani po to všem mě to nepřestává bavit. Povídky mají myšlenku, jsou zábavné a přitom často kruté a temné, vše má hlubší smysl a něco, co moderní fantasy již ztrácí... jedinečnou duši. Prostě paráda. Samozřejmě asi nejlepší povídka je se Strigou, ale přesto, kdybych si měl vybrat vítěze, dám asi povídku s čertem :)... celý text

Architekti dlouhé změny: Expertní kořeny postsocialismu (1980–1995) 2019, Matěj Spurný

Potřebujeme tento typ knih, který nestojí na neprostupné bariéře mezi tím, co bylo před rokem 1989 a po něm. Naopak ukazuje, jak myšlení, návyky a představy budované v době státního socialismu ovlivnily náš přechod ke kapitalismu a demokracii. Zaměření na výsek některých expertních disciplín kvituji a i když ne všechny kapitoly mě zaujali stejně, jako celek jsem odešel po dočtení této knihy velmi obohacen o nové myšlenky a postřehy.... celý text

Chaos na vzestupu 2021, Timothy Zahn

Docela mě překvapilo, že krátce po vydání trilogie o Thrawnově působení v Impériu se dočkáme hned další trilogie, tentokrát o Thrawnových počátcích v jeho rodné Chisské Ascendenci. Doufám, že velký prostor, který Thrawn dostává v rámci SW universa postupně spěje k jeho nástupu na obrazovky, nejspíše v rámci aktuálního hlavního taháku - televizního hraného seriálu SW: The Mandalorian, kde už byl Thrawn ve druhé sérii zmíněn. Ačkoliv se na zjevný Thrawnův nástup do hlavního SW mainstreamu těším, současně cítím stále větší obavy z toho, jak to dopadne (Thrawn v Rebels byl těžké zklamání, ale tam jsem se utěšoval tím, že jde o animák pro nejmladší cílovku zatímco The Mandalorian zatím vypadá o poznání lépe). Moje obavy vyvolává celkové směřování SW pod vedením Disney a bohužel i směr, kterým se vydal Timothy Zahn ve svých nových knihách. V původních Legends (první trilogie, Mezigalaktická výprava…) působil Thrawn mnohem přesvědčivěji a hlavně tyto knihy měli silný, promyšlený příběh. Obávám se, že nové knihy v rámci Canonu jsou psány horkou jehlou. Ať už je příčina jakákoliv, přijde mi, že cílem těchto knih je pouze rychle vymyslet nějaké pozadí, které vysvětluje některé důležité momenty v nově budovaném universu (v tomto případě asi hlavně setkání Anakina s Thrawnem na Batuu). Je možné, že vše bude do sebe později zapadat a nově se vynořující nepřátelé Chissů budou později hrát roli v dalších knihách či seriálech, ale zatím mě to celé přijde jako velmi laciné vaření z vody. Nechci být ale příliš negativní. Kniha mě bavila. Thrawn byl opět tajemně geniální, tak jak to máme rádi. Bylo zde také několik ukázek jeho dedukce chování jednotlivých ras z jejich nejen výtvarného umění i ukázka jeho schopností na bojišti, což jsou věci, které vždy rád čtu. Sedla mi také jeho spolupráce s Ar’alani, Thalias a Che’ri. Zaujal mě koncept chodkyň po obloze. Na druhé straně mě zklamal poměrně slabí popis Chissů, kde jsem čekal větší vhled do této nesmírně zajímavé rasy. Hlavně však struktura příběhu, navíc opět dle mého nešťastně rozděleného do dvou souběžných linek, mi prostě nepřišla příliš zajímavá. A bohužel i hodně nelogičností např. rozpor mezi Thrawnovou genialitou v armádě a naivitou v politice, chodkyně na obloze ztrácejí své schopnosti ve 13 letech, zatímco nechisský navigátoři si drží své schopnosti i v dospělosti a těch věcí je tam více. Závěrem tak mohu říci, že ačkoliv jsem se čtením nenudil, nemám z toho příliš dobrý pocit. Thrawn mě opět baví a i vedlejší postavy, které ho provází, se k němu dobře hodí. Ale celkový struktura příběhu, slabé vysvětlení souvislostí, ve kterých se příběh odehrává, slabí popis Chissů a některé nelogické momenty sráží knihu do průměru. Uvidíme, kam to povede dál…... celý text