Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu
Francis Fukuyama
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414939/bmid_identita-volani-po-dustojnosti-a-po-vey-414939.jpg
4
23
8
V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Volání po uznání identity jednotlivce je mistrovský soubor myšlenek, jež jednotícím způsobem vysvětluje mnohé z toho, co se dnes děje ve světové politice. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává. Identita je aktuální a potřebná kniha - ostré varování, že pokud nevytvoříme univerzální chápání lidské důstojnosti, odsoudíme se k neustálému konfliktu.... celý text
Literatura naučná Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2019 , MalvernOriginální název:
Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment , 2018
více info...
Přidat komentář
Chtěla jsem napsat něco velmi příbuzného jako kralíka, ale protože bych to lépe nedokázala formulovat, připojuji jen vcelku bezvýhradný souhlas s jeho komentářem
Velmi dobře konstruované dílo logicky vysvětlující dnešní postmoderní identitární přístupy a kterak se právě ony podílejí na rozkladu liberální demokracie. Na rozdíl od autora však nejsem až takový optimista, co se týče budoucnosti. Autorem navržená řešení jsou podle mě příliš chladná na to, aby oslovily masy v jejich identitárním chaosu.
"Když nějaký stabilní sdílený horizont zmizí a je nahrazen kakofonií vzájemně neslučitelných hodnotových systémů, naprostá většina lidí žádnou velkou radost z nově nabyté svobody individuálního výběru nemá. Spíše pociťuje silnou nejistotu a odcizení, protože neví, kým teď jejich pravé já vlastně je. Tato identitární krize je vede opačným směrem, pryč od expresivního individualismu k hledání nějaké společné identity, která jedince spojí do sociální skupiny a znovu jim poskytne nějaký jasný morální horizont. Tato psychologická skutečnost je živnou půdou nacionalismu."
"Důstojnost se demokratizovala. Jenže identitární politika se v liberálních demokraciích začala přibližovat kolektivním a neliberálním formám identity, jakými jsou národ a náboženství, neboť jedinci často netouží po uznání své individuality, nýbrž po uznání toho, že jsou stejní jako ti ostatní."
Velmi zdařilé dílo o identitě, volání po jejím uznání, úpadku liberální demokracie, migraci, internetu jak z filozofického tak především politického úhlu pohedu.
V knize Soumrak západního liberalismu píše autor E. Luce jak mu volal Fukuyama po vítězství Donalda Trumpa a Brexitu a v naprosté panice mu oznámil, že zanechává veškeré práce, protože musí pochopit, co se stalo (str. 179). V komentáři k této knize jsem definoval překvapené liberály jako ty, kteří jako vítězové studené války ovládly politický a mediální diskurz v 90. letech a na počátku nového tisíciletí, a kteří v liberální demokracii viděli onen Fukuyamovský "konec dějin". Byli naprosto slepí k vnitřnímu pnutí, které v západních společnostech sílilo jak se vzrůstajícími ekonomickými problémy, vlnami migrace, tak s rozpadem tradičních národních symbolických světů, nemilosrdně požíraných globalizující uniformitou. Trump, Brexit, Orbán a další jsou výsledkem této slepoty, kterou trpěl i Fukuyama.
Fukuyamovo prozření po šoku z vítězství Trumpa je zpracováno v této knize a nutno říci, že ne vůbec špatně. Fukuyama provedl velice dobrou analýzu vývoje identity od psychologické definice, filozofického pojímání duše až po ekonomické a sociální proměny tohoto fenoménu v moderní společnosti. Analýza je to velmi dobrá, rozkrývající jednotlivé vrstvy identity jako touhy po uznání v tradici euroatlantické civilizace. Jako pozitivní hodnotím také to, že se Fukuyama nenechal stáhnout k jednoduché kritice "populistických" nových hnutí, ale velmi kriticky hodnotí i levicově aktivistický přístup k identitě. Zajímavý je také jeho koncept přechodu od náboženské péče o duši k její moderní terapeutické náhražce, což však osobně nevnímám jako zásadní problém. Větší problém vidím např. v krizi práce (v jejím klasickém Weberovském pojímání jako povolání) jako identitotvorné činnosti, které se sice Fukuyama téměř nevěnuje.
Kniha tedy má své nedostatky a tou hlavní je absence systémovějšího řešení. Fukuymama se sice vyslovuje po renesanci národní identity, která bude otevřená a respektující odlišnost, ovšem za touto floskulí se nic moc neskrývá, navíc, když se po solidní analýze identitární krize americké střední třídy "vypořádá" s Trumpem jako s bláznem, který vlastně lidi oklamal, jako by establishment Demokratické strany nedělal to samé, jen schován za masku politické korektnosti.
Fukuyama napsal jednu z nejsolidnějších knih na aktuální téma identitární krize v západním světě z liberálního pohledu. Podle mého však nepřekročil stín staré dobré liberální demokracie z 90. let a nedokáže již nabídnout nový, svěží koncept, který by byl schopen zásadně posunout celou debatu vpřed.
Kto mal možnosť prečítať si esej Tribal World, či knihu Political Tribes: Group Instinct and the Fate of Nations, možno už tuší o čom bude knihy Francisa Fukuyamu. Zvolenie Trumpa za prezidenta U.S.A. zdá sa, spôsobil takú ranu intelektuálom liberálnej demokracie, že im to nedá spávať.
Čitatelia Fracisa Fukuyamu sú zvyknutí, na pomerne svojský, avšak mimoriadne fundovaný štýl písania s naozaj prenikanými myšlienkami a postrehmi. Kniha Identita, túžba po dôstojnosti a politika hnevu, je akýmsi pokračovaním knihy Konec dějina poslední člověk. Fukuyama stavia svoje poznatky na filozofických dielam velikánov. Kým v Konci dejín čerpal z Hegela, Nietzeho, teraz prechádza na Platóna, Lutera či Roussea. Nie však preto, že by ich považoval za lepších, ale pre to aby zrozumiteľne vysvetli, tak ako je to u neho zvykom, popísal jednak súčasný stav, no najmä jeho vývoj. Základným kameňom Fukuyamovej knihy je dôstojnosť.
Fukuyama začína popisom Platónovej „thymos“ teda duševnej časti, ktorá je nezávislá od ratia. K nej môžeme priradiť hodnotu človeka, ktorú možno uznávať či odmietať. Na jej podklade cítime hrdosť, hanbu či hnev. V určitom protipóle je „megalothymia“, ktorá predstavuje určitú nadradenosť či výnimočnosť. Podľa Sokrata je megalothymia cnosťou bojovníkov, ktorí si zaslúžia dôstojnosť preto, že sú na rozdiel od roľníkov či kupcov ochotní umrieť pre vyššie ciele, napríklad za polis, a ich kalkul nie je ekonomický. Rozvojom ľudskej spoločnosti ale došlo k inflácií aj samotnej dôstojnosti. Tá sa už nestala len snom rojkov, ktorí považovali všetkých ľudí za seberovných, ale stala sa zákonným právom. Samotné rozšírenie by samo o sebe neznamenalo nič katastrofálne, avšak dôstojnosť ako automaticky priradené, „nezaslúžené“ právo v sebe obsahuje aj vlastné protirečenie. Už Rousseau konštatoval určitú nadradenosť a výnimočnosť vlastného JA nad vonkajšou realitou. To znamená, že vnútorné Ja ma určité kvality, ktoré sú po „obdarení“ dôstojnosti natoľko jedinečné a výnimočné, že ich treba reprezentovať nad skutkovú realitu. Ako absurdný prípad nám poslúži, osoba ktorá sa prehlási za čajku. V súlade s jeho dôstojnosťou je zlé mu vysvetľovať, že je človekom keď sa sám cíti byť čajkou. Tento zaujímavý spoločenský trend Fukuyama dáva do súvisu aj s rozvojom psychoterapie, ktorej cieľom je, aby sa pacient „cítil dobre“ a nie aby bol konfrontovaný s vonkajším svetom. Takto sa ľudia uzatvárajú do určitých netýkavých bublín, ktoré napr. poviedli, ku zmene sylabov klasického vzdelávania a to z dôvodu, že v ňom neboli rovnomerne zastúpené pohlavia, rasy či iné náboženské skupiny, ktoré boli týmto klasickým sylabom ponižované. Práve frustrácia a ponižovanie tvorí v spoločnosti silný polarizujúci náboj, ktorý vedie k politike hnevu.
Veľmi pútavé je sociologické priblíženie politického statusu robotníckej triedy. Tá sa podľa Fukuyamu pretransformovala, pričom vypadla zo strednej vrstvy a je permanentne ohrozená robotizáciou. Súčasnú robotnícku triedu tvoria zamestnanci služieb, čašníci, kaderníci ale aj spoločnosťou vyvrhnutý moslimský obyvatelia Francúzka a pod., problémy týchto pracovníkov však politikov nezaujímajú, čo voliči vnímajú ako zradu. Stredná trieda sa cíti byť základom demokracie. Sú hrdí na to, že pracujú aj keď za nespravodlivé mzdy, nie sú na nikoho odkázané a od štátu dostávajú len to, im sám zoberie na daniach. Potom do toho prídu ľavicové strany, ktoré po páde marxisticko-lenistického hospodárstva zostali len na svojej agende „zániku“ štátu a pretláčajú rôzne marginalizované politiky, pričom záujmy pracujúcich sú len okrajové. Štát totiž nemá prostriedky na rast dôchodkov, lepšiu zdravotnú starostlivosť a pod. ale občania sú povinný prijať tisícky migrantov, ktorí majú nárok na bývanie, príjem, stravu, zdravotné služby a pod. Nie je divu, že stredná vrstva sa cíti byť opomínaná, ponižovaná a to je iskrou hnevu, ktorý poviedol Britániu k Brexitu a Donalda Trumpa do kresla prezidenta U.S.A. Fukuyama sa snaží vysvetliť že prapôvod týchto pohybov je ľudská schopnosť pochopenia svojej dôstojnosti, resp. Toho čo si pod týmto pojmom môžeme predstaviť. Dôstojnosť je sama o sebe však pomerne obsahovo komplikovaná a v zásade nemá zmysel, ak nie je uznávaná aj inými. Práve publikum uznania slobody je podľa Fukuyamu ukryté v identite tj. schopnosti primknúť sa k spoločenstvu. V súčasnom svete zväčša dominuje príslušnosť k národu, náboženstve a toto povedomie hýbe našim ponímaním sveta okolo nás. Práve Fukuyamova kniha ponúka jednoduchú exkurziu do sveta súčasného politického tiahnutia voličstva a k tomu je písaná aj pútavým štýlom.
Představte si, že jste bílý muž a stojíte ve frontě před branou na americký sen. O vstupu rozhodují právě vládnoucí elity. Stojíte už léta a fronta se téměř nepohne. Za vámi stojí za dalším plotem ženy a menšiny, ale to vás netrápí. Najednou ale ty samé elity, které na vás do teď kašlaly, začínají eskortovat k bráně zmíněné skupiny. A vy máte pocit, že vás podvedli a že ti za vámi vás předbíhají, zatímco vy jste trpělivě, a jak se zdá marně, čekal tak dlouho. A to vás naplní hněvem.
Přesně takto Fukuyama vysvětluje identitární konflikt v USA, ale i jinde na světě. Vzpoura chudého bílého muže, který se ztratil v modernitě a liberalismu. Sociální sítě tyto identitární skupiny spojily, daly jim hlas. Pravicově populističtí vůdci jim zase dopřáli sluchu a za odměnu se dočkali moci (Trump, Johnson, Orbán, Kaczynski a další). Identita je hlavním politickým konfliktem dneška. Je hlavní příčinou aktuálních kulturních válek.
Fukuyama přináší trefnou analýzu současného stavu, který se nezrodil zničehonic, ale který je odpovědí na dlouhodobý vývoj a vzpouru neviditelných. Poučení je velké, ale cestu ven bohužel nepřináší.
„V průběhu lidských dějin se jedinci vždy dostávali do rozporu se společností, v níž žili. Avšak teprve v moderní době převážil názor, že autentické vnitřní já je skutečně hodnotné a že vnější společnost se neustále mýlí a dostatečně spravedlivě toto vnitřní já neoceňuje. Už to není vnitřní já, které je třeba přinutit, aby jednalo v souladu se společností; změnit se musí sama společnost.“
I do mainstreamových médií začíná pronikat idea, že za současnou roztříštěnost západního světa může, alespoň z části, politika identit. Francis Fukuyama se k této myšlence v knize hlásí a překládá vlastní teorii počátků, vzniku, vývoje a směřování identitárních hnutí na západě a zejména ve Spojených státech, které jsou tímto fenoménem postiženy asi nejvíc.
Autor začíná historickým exkurzem, definuje pojem identita, na pomoc povolává antické filosofy, Sokrata, Rousseaua. Ukazuje na úzké spojení identity a důstojnosti. Popisuje postupnou proměnu světa – přesun důstojnosti z několika málo jedinců postupně na všechny občany, obyvatele a lidské bytosti: „Identitární politika je vždy bojem o uznání důstojnosti.“
Stejně jako jiní poukazuje na a současně kritizuje destrukci „Amerického snu“. Pocit nespravedlnosti a bezmoci středních vrstev, bílých Američanů, kteří mají pocit, že je ve frontě na úspěch zcela neprávem předbíhají ostatní skupiny – černoši, Asiati, ženy, sexuální menšiny, migranti, … podporováni právě těmi elitami, které bílé Američany zcela ignorují. Tento pocit bezmoci, nebo lépe, neviditelnosti autor obecně považuje za kritické nebezpečí stability společnosti. A netýká se pouze středních vrstev, ale právě i dalších marginalizovaných skupin. Tato neviditelnost stála za vznikem i dalších skupinových identit.
Sleduje vznik a vývoj liberálně levicové myšlenky inkluze všech v Americkém úředním aparátu. Zajímavá je též myšlenka, kde jako další příčinu vzestupu politiky identit (jinak touze po sebeúctě) lze vidět úpadek společného morálního horizontu v podobě ústupu náboženství a vyplnění uvolněného místa psychoterapií. S tímto názorem se setkávám prvně. Poukazuje na fakt, že v minulosti občané liberálně demokratických států očekávali, že jim stát zajistí jejich individuální práva a ne že převezme odpovědnost za to, aby lidé ze sebe měli lepší pocit. Zdůrazňuje dnes rozšířené citové zdůvodnění požadavků a protestů a potřebu „cítit se lépe a mít lepší pocit“, viz např. dnešní hnutí Extinction Rebellion, ale též mnoho dalších.
Ukazuje úpadek sociálně demokratické levice na konci minulého století a následnou adopci identitární politiky, multikulturalismu a ochrany jinak marginalizovaných skupin jako pokračování opuštěného, nebo lepe již nepotřebného a překonaného, třídního boje. Dělnická třída výrazně zbohatla a splynula se střední třídou, sociálně demokratické strany přišli o voliče. Pro levici je stále určujícím požadavek na absolutní rovnost, dnes však ne na úrovní společenských tříd, ale mezi stále rozrůstajícím se množství marginalizovaných skupin. Na to však běžný, původní, volič levice neslyší.
Kniha stojí za přečtení, přesto se autor nevyhne některým klišé. Skvěle popisuje současný stav a přidává své vysvětlení trendů, které lze pozorovat na pokrokovém západě. Čím dál víc divných zpráv lze nalézt i na českých webech. Trendy, které dříve nikdo neznal nebo neexistovali, pojmy jako sněhové vločky, safe spaces. Transgender znali pravděpodobně pouze lékaři a další profesionálové a cestovatelé mířící do jihovýchodní Asie. A pak tu máme zcela neuchopitelné a nedefinovatelné zločiny z nenávisti, nic není přesně definováno, ukotveno v zákoně, přesto se za dříve zcela okrajové prohřešky permanentně mažou uživatelé ze sociálních sítí, nebo již přímo vyšetřují policií (např. ve Velké Británii).
Neodpustí si narážky na Trumpa, považuje ho za příčinu nástupu bílého nacionalismu. Na druhé straně přehlíží až fanatickou nenávist liberálně levicových médií k jeho osobě.
Imigraci považuje za jev s čistým přínosem a opět, zdá se, téměř ignoruje realitu, zejména události z posledních let. Imigrace jednotlivců, špiček oboru, aktivních jedinců, kteří se zapojí do většinové společnosti, elit, specialistů, a dalších podobných je nepochybně přínosem, hromadné otevření hranic a vpuštění stovek tisíc a milionů lidí najednou asi takovým přínosem nebude. Na jedné straně chválí přínosy diverzity a rozmanitosti, chápe identitární politiku jako něco přirozeného a vývojově pochopitelného. Na druhé straně v závěru uznává, že velké a rozmanité země jako např. Indie mají značné problémy udržet jednotu, je v nich obtížné dosáhnout konsensu, obtížné spojit dohromady jednotnou skupinu s určitým cílem. Nebyli by tedy nakonec etnostáty lepším řešením? Jasně, hrozí války. Ale směřování a roztříštěnost západu mi nedává příliš naděje, že se v multikulturním a inkluzivním státě válce vyhneme, tedy občanské válce.
Řešení v podstatě nenavrhuje žádné, jen jakýsi uměle optimistický závěr, v tom smyslu, že již představené dystopie vývoje společnosti se nevyplní. Někdo tomu ještě opravdu věří? Přesto kniha rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
identita nacionalismus populismus
Autorovy další knížky
| 2002 |  Konec dějin a poslední člověk |
| 2018 |  Politický řád a politický úpadek |
| 2006 | Velký rozvrat |
| 2019 | Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu |
| 2004 | Budování státu podle Fukuyamy |
Postmoderní doba a velmi čistě přístupně vysvětlené možnosti přístupů k ní. Doporučuju.