Sorrow komentáře u knih

„Chci, aby Vrány vykrákaly do světa, co všechno se může dít ve spořádané rodině,“ říká autorka v rozhovoru Kavárny nakladatelství Host. Bářina rodina totiž na první pohled skutečně normální je a Petra dokazuje, jak málo stačí k tomu, aby se vlastně všichni její členové cítili nadmíru nekomfortně. Rozdílné touhy, pohled na svět a životní priority mohou zcela rozvrátit křehký balanc každé domácnosti, a když se přidá nefungující systém vzdělávání a bojácnost či nemožnost pomoci druhému v nouzi, problém je na světě. Autorka vrství emoce jednu na druhou a po necelých dvě stě stranách textu tak čtenářova frustrace, podobně jako ta Bářina, dosahuje astronomických výšin. Pro Dvořákovou je charakteristické precizní vykreslení postav, jež umožňuje jejich naprosté pochopení. Ve spojení s hovorovým jednoduchým jazykem dospívající dívky tak vzniká intenzivní text, který osloví široké čtenářské publikum a zároveň donutí k zamyšlení nad onou „normálností“, v níž všichni žijeme.

20 28.01.2020

Do knihy jsem vstupovala se směsicí všelijakých předsudků, asi nejvíce jsem očekávala, že v ní najdu rozhovory s lidmi, kteří natolik vyhořeli v běžném životě, že se pro ně samota nakonec stala jediným východiskem. Tuto domněnku mi paradoxně naplnil hned první rozhovor, ostatní už mnohem méně. Se zájmem jsem sledovala, jak má každý ze samotářů pro svůj životní styl zcela jiné důvody, některé mi byly sympatické více a jiné méně. Zařazení určitých osob mě až překvapilo tím, jak moc se vlastně jejich životy podobají tomu, co sama znám. Kniha u čtenáře jistě vyvolá potřebu zamyslet se a nahlížet perspektivy jednotlivých respondentů, umocnit atmosféru a prožitek pak velmi napomáhají fotografie Jana Šibíka. Každý z dotazovaných na mě zapůsobil zcela jinak, doporučovala bych si publikaci dávkovat a jednotlivé myšlenky nechat působit. Sympatie a pochopení pro pestrou osmici samotářů se u čtenářů bude určitě různit, všichni se ale myslím shodneme, že je Raději zešílet v divočině zajímavý literární počin, jenž nenechá nikoho zcela lhostejným.

14 27.01.2020

Jussi Adler-Olsen je stálicí na poli severské krimi a mám pocit, že právě i díky němu tento žánr nikdy tak úplně neumlkne. Patří totiž k hrstce autorů, kteří vážná společenská témata, o kterých se nemluví, balí do atraktivní slupky povrchní krimi zápletky, jež však v podstatě hraje až poslední housle. Čtenář se samozřejmě baví nad trojlístkem: brblající Carl, mystický Asad a prostořeká Rose, je napnutý, kam se příběh ubere, je šokován závěrečným zvratem, jenže to všechno jsou jenom malé drobečky, elementy dodávají knize na čtivosti a schopnosti oslovit široké čtenářské publikum. O co jde ale (nejen) v této knize především, je historický přesah, morální poselství do řad těch, kteří si myslí, že téma eugeniky (nadřazenosti rasy) patří pouze do učiva o koncentračních táborech či do dávné minulosti. Jussi Složkou 64 střílí do vlastních řad, do trestuhodné činnosti, jež byla v Dánsku provozována ještě před padesáti lety. Nebojí se ukázat prstem, míří velmi zostra do politické situace a co víc, umí čtenáře morálně pozlobit, argumenty obou stran totiž nastiňuje velmi precizně. Za tohle si Olsena nesmírně vážím – je živoucím důkazem, že severská krimi nerovná se spotřební brak. V rámci žánru za „plný počet“.

18 20.01.2020

Po přečtení několika prvních kapitol jsem nabyla dojmu, že je Tomáš sebestředný, až příliš sebevědomý odborník. Pak přišla kapitola, ve které tento předsudek (jenž má mimochodem údajně většina lidí o většině chirurgů) vyvrací a od té doby jsem naprosto propadla jeho stylu. Ze stránek knihy čiší láska k životu, k vlastní profesi a nezměrná úcta k pacientům. Kniha má velký reportážní přesah, je až k nevíře, jak tamním některé věci přijdou naprosto nemyslitelné, a jiné naopak zcela normální (třeba zavraždit vlastní dceru, pakliže její manžel zjistí, že při svatební noci nebyla pannou...). Po dočtení mi do očí stoupaly slzy, Tomáš Šebek je člověk, kterého si budu už navždy vážit a tímto se mu omlouvám za svůj naprosto neoprávněný předsudek.

4 01.01.2020

Alena Mornštajnová se mi zaryla do srdce zejména pro její asi nejslavnější román Hana, v letošním roce jsem od ní četla novinku Tiché roky a nyní se pustila do staršího Hotýlku. Na jejích knihách oceňuji zejména to, že velké dějinné události ustupují jaksi do pozadí, a ačkoliv jsou v průběhu čtení patrné a aktéry ovlivňují, středobodem jsou vždy hlavní hrdinové. V tomto případě Václav, jehož příběh je vystavěn už od nešťastné smrti otce ještě před jeho narozením až po poměrně pozdní věk. Přestože tedy autorka věnuje této postavě značnou péči a máme možnost sledovat v podstatě celý jeho život, působil na mě docela ploše a mnohem víc mě zajímaly osudy postav vedlejších, kterých je v knize dost a dost. Zpočátku jsem se v nich místy i ztrácela, ale nakonec jsem si na celý ten podivný propletenec zvykla. Formálně nemám knize co vytknout, nicméně zcela subjektivně musím konstatovat, že jsem očekávala trochu intenzivnější zážitek ze čtení. Vím, že je nesmyslné srovnávat mezi sebou autorčiny knihy, ale mám problém se tomu ubránit. Tak jako jsem v případě Hany hltala každé slovo a příběh ve mně rezonoval ještě dlouho po dočtení, jsem se ke čtení (poslechu) Hotýlku musela skoro až nutit a po dokončení nemám nějaký hlubší pocit uspokojení. Za highlighty tak považuji situace, kdy postavy stály před různými morálními dilematy v rámci rodiny a učinily taková rozhodnutí, jaká učinily. Audioknihu namluvil Jaromír Dulava, který se k postavě Václava dobře hodí a celkově zpracování (včetně zvukových předělů) považuji za zdařilé.

5 18.12.2019

Začala bych tím, že této knize dosti škodí nálepka thriller. Má sestra je sériový vrah je totiž vším možným, jen ne thrillerem. Už od prvních stránek víme, co se děje a kam celý příběh směřuje a v tomto ohledu nás žádné výrazné překvapení opravdu nečeká. Co naopak vynáší tento titul výrazně vysoko, je vykreslení vztahů v rodině a také na pracovišti. Sympatická nigerijská autorka pracuje na velmi malém prostoru, a přesto tato dvě stěžejní témata popisuje s velkou intenzitou, která je možná ale zároveň trochu ukryta pod slupkou „akčního krváku“. Morální dilema starší sestry Korede pro mě bylo nejnosnějším aspektem knihy. Její váhavost nad tím, co je pravda a co by ráda, aby pravdou bylo, nad vlastním štěstím versus štěstím ostatních, nad láskou, nenávistí či nad naprostou kapitulací, to všechno jsou velmi vážná společenská témata, která Braithwaite umně ukrývá do dosti strohého, ale o to víc intenzivního kabátku. Čtenář, který vstupuje do příběhu s tím, že si přečte thriller, bude asi zklamaný, ale čtenář, který trošku nakoukne mezi řádky a bude víc vnímat dynamiku mezi postavami, bude knihou pravděpodobně mile překvapen tak, jako jsem byla já.

5 15.12.2019

Petra Soukupová to má se mnou trochu těžké, do jejích knih vždy vstupuji s velkým očekáváním. Klub divných dětí mi velmi sedl tematicky a mám pocit, že je to jedna ze stěžejních knih, která by měla být čtena hlavně dětmi zhruba od páté do deváté třídy. Stírá některá zavedená tabu a uvádí na pravou míru, že být divný jednak není zcela výjimečné, ale hlavně, že i tací divnolidé mají srdce ve správný čas na pravém místě. Autorčin pozorovací a spisovatelský um se tady projevil na plné čáře, takže kdo si ji pro tyto atributy vážíte, budete spokojeni. Kniha je navíc překrásně graficky zpracovaná – tak trochu „divně“ (chápejte abstraktně), myslím, že nějaké přímočaré ilustrace by k příběhu nesedly. Z Klubu divných dětí si odnáším i já hodně jako dospělák, a tak mám pocit, že ač je rozhodně primárně pro starší děti, lze tuto škatulku dle libosti rozšířit, dokonce si dovedu představit společné čtení a diskuzi rodičů s dětmi, ale na to jsem možná až příliš optimista (nojo, ještě děti nemám, tak mě nechte snít).

14 15.12.2019

Já asi nedokážu v pár větách vypovědět, jak moc zásadní pro mě tahle kniha byla. O nejlepších knihách, které jsem kdy přečetla, se mi paradoxně hovoří (píše) úplně nejhůře. A tak bude myslím nejvíce vypovídající to, když vám jen doporučím, abyste si Možnosti milostného románu všichni přečetli. Silnější dílo jsem nečetla řadu měsíců, možná i let. K autorovi chovám bezmezný obdiv za to, jak moc se odhalil a za to, že stvořil stylisticky geniální dílo, u jehož čtení jsem měla ústa otevřená obdivem nad prací se slovy i dějem (o němž notabene přesně vím, kam povede). Tu Magnesii Literu doslova cítím :-).

7 30.11.2019

Patřím k té hrstce dospěláků, kteří zkrátka nějak moc nechápou ten hype ohledně literatury pro děti a mládež čtené z pohledu dospělého. Sem tam učiním výjimku z pravidla, že mě tyto knihy prostě nezajímají a nemám tedy potřebu je číst. Prašina je onou výjimkou, ale i tak jsem se do ní pouštěla s velkými obavami a zvolila raději audioformát. A co dodat… Příjemné překvapení se bohužel nekonalo. I tentokrát se mi potvrdilo, že literatura určená dětem má být zkrátka čtená dětmi a pro dospělého nepřináší nic zásadního. S příběhem party dětí zažívající dobrodružství a mající nějaký nelehký úkol, který musí splnit, jsme se přeci setkali už v tisíci obměnách. Krom toho mi nevyhovoval ani Matochův styl. Ať už byl účelně jednoduchý pro cílového čtenáře nebo je to tím, že se jedná o debut, věty uvozené slovy „jako“, „no, „totiž“, mě nemůže bavit číst. Rovněž obligátní „a co teď?“ mi lezlo značně na nervy. Ke zlepšení dojmu (pro mě dost překvapivě) nenapomáhá ani audiokniha. Matouš Ruml má sice mladistvý hlas, který se ke zpracování hodí, moc mi ale nevyhovovala jeho práce s intonací a rovněž dosti psychedelické předěly jednotlivých kapitol se k celkovému vyznění prostě nehodily. Kolem a kolem jsem si jen potvrdila, že tento druh literatury mě uspokojit nedokáže a jedinou světlou výjimkou z pravidla je Petra Soukupová – spisovatelka, od které chci číst i nákupní seznam. Nechci však shodit knihu úplně, pro čtenáře kolem deseti let se jedná o celkem zdařilou volbu.

6 30.11.2019

Lolitu jsem četla poprvé někdy kolem svého čtrnáctého roku, tehdy jsem na ni nahlížela jako na trochu pokřivený úlet neb při představě vlastního vztahu s o několik dekád starším mužem mi bylo lehce nevolno. Nyní jsem téměř dvakrát starší a konečně v knize vidím, to, co bych tam asi vidět měla. Tragikomickou zpověď stárnoucího muže uvězněného do tenat zakázané lásky. Jelikož předpokládám, že Lolitu téměř každý zná, zaměřím se více na audioknižní zpracování. O naraci se postaral famózní Miloslav Mejzlík. Zpočátku mi trochu trvalo, než jsem si na jeho „bručivý“ hlas zvykla. Obvykle poslouchám audioknihy rychlostí 1,5, tentokrát jsem ale musela zvolit jen zrychlení 1,25, potom už bylo herci hůře rozumět. Jeho přednes je intonačně mistrovský, hudební předěly umocňují atmosféru tam, kde je to zrovna třeba a dětský smích, jenž tu a tam protne děj, je až děsivý. Lolita vyhrála prestižní ocenění audiokniha roku 2016 za nejlepší přednes, jednohlasou četbu i absolutního vítěze a já myslím, že právem. Určitě ji mohu doporučit i těm díla znalým.

5 10.11.2019

Jestli se mi nějaká kniha někdy špatně hodnotila, byla to tahle. Dějiny násilí popisují jednu z nejhorších událostí, která vůbec člověka může potkat, proto se absolutně nebudu zabývat dějem a půjdu jen po stylistické stránce. Louis pro svou výpověď zvolil prostředníka – sestru – která nám celou událost předkládá, vypráví ji manželovi čili čtenáři. Autor sám sice do promluvy zasahuje, ale pouze, aby upřesnil některé věci, jenž sestře sám zamlčel nebo aby výpověď doprovodil vlastní emocí. A právě zvolený vypravěčský styl pro mě byl velkým kamenem úrazu. Kniha se mi špatně četla a nevžila jsem se do hlavního hrdiny ani zdaleka tolik jako kdyby si Édouard vybral ich formu. Samozřejmě chápu, že takto pro něj mohlo být psaní o něco méně bolestivé, pro mě, jako pro čtenáře, byl nicméně tento faktor zcela nevyhovující. Výpověď se taky do značné míry opakuje, motá se v kruhu a tím, že konzument knihy přesně ví, co v příběhu nastane, nekoná se tak vlastně ani žádné překvapení, rozuzlení… Jak jsem psala v úvodu, je mi zatěžko srážet knihu, která popisuje tak závažnou událost, a aniž bych chtěla jakkoliv znehodnotit obsah příběhu jako takový, musím popravdě přiznat, že stylisticky šly Dějiny násilí absolutně mimo mě.

2 10.11.2019

Fredrik Backman je spisovatel, kterého mám poměrně načteného. Ohromil mě zejména svým Medvědínem a jeho pokračováním My proti vám. Životní terno je kratičký příběh brnkající spíše na filozofickou notu. Bude se líbit lidem, kteří rádi přemýšlí o smyslu života, o životě po smrti, o bytí a nebytí, o otázkách sebeobětování. Ač jsem věřila, že spisovatel Backmanova formátu dokáže rozvířit emoce i na pár stránkách textu, u Životního terna to bohužel úplně neplatí. Knížečka mnou proplula a moc nic nezanechala. Cením povedené ilustrace, nicméně pokud nepatříte ke čtenářům, kteří rádi uvažují nad výše zmíněnými tématy, pravděpodobně Vás tento kousek neohromí. V kontextu autorovy tvorby bych ho zařadila po bok A každé ráno je cesta domů delší a delší, pakliže jste fandové této jeho předchozí knihy, Životní terno vyzkoušejte.

6 08.11.2019

Skoncovat s Eddym B. je velmi naturalistická próza, která čtenáře zamrazí až do morku kostí. Autor výborně popisuje zažité stereotypy, s nimiž ostře kontrastuje jeho jinakost. Jednotlivé zážitky vykresluje velmi věcně, přesto rozdmýchává celou škálu emocí. Ač je homosexualita a uvědomění si jí ústředním tématem knihy, Eddy se zaobírá řadou dalších témat – šikanou, vztahem rodičů a dětí nebo odhalením velkého tajemství v rámci kolektivu (ne)kamarádů. Sama jsem při čtení cítila svíravý pocit a jsem moc ráda, že se evropské vnímání do jisté míry posouvá správným směrem. Přesto věřím, že zejména na venkově bude překonání zažitého ideálu o chlapu „mačovi“ a ženě „hospodyňce“ ještě chvíli trvat. Román doporučuji naprosto všem bez rozdílu pohlaví či sexuální orientace, sama mám drobné výhrady pouze ke stylu, který je přeci jen poměrně jednoduchý (Louis knihu napsal ve svých dvaceti letech) a určité epizodnosti jednotlivých událostí. Uvítala bych o něco větší konzistentnost mezi kapitolami. Nicméně i přesto okamžitě navazuji autorovou další knihou – Dějiny násilí.

7 06.11.2019

Agathe není románem pro každého. Hodně sedne hloubavým čtenářům, kteří přemýšlí nad smyslem svého života a tu a tam si položí nějakou tu existencionální otázku. Já taková úplně nejsem, a tak jsem tuhle kratičkou knihu vnímala spíše jako milý příběh stárnoucího muže a ženy, kterou potkal krutý životní osud. Téma se mi zdá dost prvoplánové, ale zpracování mi to svou poetičností vynahradilo. Za nejzajímavější element pokládám terapeutovu sekretářku, vnesla do příběhu tak jako mimochodem určitou hloubku. Agathe určitě zaujme čtenáře, kterým se líbily třeba Úterky s Morriem nebo Nepravděpodobná pouť Harolda Frye.

6 02.11.2019

Petr Šabach je autor, kterého jsem dlouhou dobu míjela. Jeho knihy nyní vychází v krásné reedici, o jejíž grafickou podobu se postaral syn Jan a zcela povrchně bylo možná právě to impulzem, proč jsem po Opilých banánech sáhla. Novela je předobrazem filmu Pupendo, objevuje se v něm však pouze několik vybraných pasáží. Do stránek jsem se začítala s představou ryze humorného díla, které schroupu za pár chvilek a tato představa byla do jisté míry taky naplněna. Šabach však nebrnká pouze na vtipnou notu, kniha jako celek působí spíše hořkosladce a poukazuje i na temnou stránku Československa v čase komunismu. Rovněž život party puberťáků je vykreslen docela bezútěšně, ač oni sami své činy (a možnou budoucnost, kterou si tím prošlapávají) nedohlíží. Upínají se, jak tomu ostatně v této životní fázi bývá, k přítomnému okamžiku a jedinou vzdálenější vidinou je vyhecovaná cesta k moři. Vše prostupujícím tématem je i vliv alkoholu spojený zejména s postavou vypravěčova nevlastního otce Bedřicha. Jako celek mě Opilé banány vlastně mile překvapily svou hloubkou schovanou pod slupku humorného odpočinkového dílka. Další Šabachově tvorbě dám proto do budoucna jistě šanci.

5 31.10.2019

Tak jsem si po x letech zopakovala celou sérii, tentokráte v audioknižní podobě. O naraci se postaral velmi zkušený herec a dabér Aleš Procházka, který svůj hlas propůjčil například Severusi Snapeovi. Medový přednes nezkreslený přílišnou hereckou afektovaností působí nadmíru klidným dojmem a k trilogii se dle mého velmi hodí. Procházka dovedně mění intonaci ve chvílích, kdy je potřeba, rozhodně však nepřehrává. Dovedu si představit, že někteří náročnější posluchači by dali přednost vícehlasému zpracování, a i já uznávám, že by si to možná takto epická fantasy zasloužila a přineslo by to poslechu zase jiný rozměr, mně ale naopak klidnost a mírumilovnost projevu sedí. Hudba slouží pouze jako oddělovač, není přespříliš výrazná, přesto tvoří příjemné osvěžení mezi poměrně dlouhými kapitolami. Celkově je audiokniha dobrou volbou pro všechny, ať už Pána prstenů znají nebo ne.

9 30.10.2019

Měsíční tygr pro mě byl jedním z nejnáročnějšních čtenářských soust. Penelope Lively má velmi vybroušený styl a používá poměrně složitou konstrukci děje, ve které mi (hlavně ze začátku) dalo dost práci se zorientovat. Hlavní hrdinka Claudia vypráví svůj životní příběh v několika časových rovinách a její úhel pohledu střídají i další vypravěči. Ich formu přetíná er forma, minulostí se prolíná přítomnost. Značná část děje je věnována komplikovaným vztahům s dalšími aktéry. Claudia se zpočátku zdá dosti chladná, ale postupem času zjišťujeme, že přece jen v její minulosti existují lidé, kteří si její srdce naplno získali. Nejzajímavější pro mě bylo sledování jejího spletitého vztahu s bratrem, který jen potvrzuje, jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí. Děj sám o sobě je pomalý, neuspěchaný, pečlivě vykonstruovaný, a kromě propracovaných vztahových linek odkrývá i hrůzu války a uplatnění ženy v ryze mužských profesích. V přítomnosti, kdy je Claudia odkázána na nemocniční lůžko, se odhalují další tajemné pasáže jejího života. Po přečtení autorčina životopisu mám dojem, že do značné míry čerpala z vlastních zkušeností. Měsíční tygr je knihou velice komplikovanou ať už konstrukcí děje nebo zvoleným slohem. Sama jsem ji četla přes tři týdny, času ale naprosto nelituji. Je to jedna z knih, která má velké množství vrstev a literárními cenami je ověnčena po právu. Pokud bych se ji snažila připodobnit k něčemu, co už jsem četla, vytane mi na mysli Život po životě pro značně komplikovaný a válkou ovlivněný děj nebo Osudy a běsy pro dynamicky a neprvoplánově utvářené vztahy. Knihu doporučuji náročnějšímu čtenáři, jemuž nevadí věnovat čtenému dílu dostatek času a pozornosti.

6 30.10.2019

Úplně nevím no, některé pohádky byly lepší než jiné a měly i jakous takous přidanou (poučnou, morální) hodnotu, ale většina mě více nezaujala. Grafická stránka už vůbec není mým šálkem kávy...

2 15.10.2019

Je mi hrozně zatěžko nějak hvězdičkově hodnotit nonfikci. Standa z řádků své knihy působí jako milý pohodový chlapík, který si nějak poradí se vším a v každé situaci. Jeho práci nelze než obdivovat. U čtení samotného jsem si připadala, jako by mi někdo svůj neobyčejný příběh vyprávěl v hospodě u pivka (až tedy na poslední dvě kapitoly, ty musely tít hodně do živého u všech). Oceňuji obrazovou přílohu a fandím autorovi při jeho dalších misích, o té z Bangladéše si jistě taky ráda přečtu :)

6 08.10.2019

Autorku jsem objevila poměrně nedávno díky jejímu nejnovějšímu románu Rekonstrukce. O jejích předchozích knihách jsem sice samozřejmě slýchala už dřív, stále však zůstávaly na mém pomyslném TBR listu, a ne a ne na ně dojít řada. Pro čtení Houbařky jsem si ale nemohla vybrat lepší dobu. Začínající podzim mi umocnil už tak velmi dobře vykreslenou atmosféru a prostředí knihy. Šumavské lesy cítíte z každé stránky a hned od začátku jako byste se Sisi procházeli mezi stromy a hledali malé kloboučky schovávající se v listí. Hlavní hrdinka není stereotypně líbivá, přesto se mi s ní lehko sbližovalo. Její pokora, smýšlení a dokonce i způsob života mi byly velmi blízké. Děj je perfektně vystavěn tak, aby čtenáře držel lehce napnutého, i přesto, že se vlastně docela záhy dozvídá příčinu Sisiina chování. Velmi pozitivně hodnotím, že autorka není zcela doslovná, často pouze naznačuje, podněcuje čtenářovu představivost a řadu věcí ponechává vlastní interpretaci. V podobném duchu se pak nese i závěr knihy, který, ač pro mnohé možná nedostatečně uzavřený, je vlastně velice přiléhavý a k celkovému vyznění se skvěle hodí. Oproti Rekonstrukci mám z Houbařky pocit naplnění, pocit, že celá kniha byla výtečně vypointovaná a po celou dobu někam vedla. Pakliže vám u Rekonstrukce vadilo motání se v kruhu a jistá bezvýchodnost, zkuste Houbařku, je o trochu více přímočařejší a mohla bych tak sednout širšímu okruhu čtenářů. Sama autorka nicméně uvádí, že pro ni vede právě její poslední kniha, a dokonce naznačila, že za Houbařku se tak trošku stydí :)

7 26.09.2019