Sorrow komentáře u knih

Jsou knihy, u kterých si prostě ani netroufnu hrát na to, že bych je dokázala nějakým způsobem adekvátně zhodnotit. Povídková sbírka Možná že odcházíme je rozhodně takovou knihou. Nedostižnou ve své genialitě. Balabán na tak úsporném prostoru (rozsahově se povídky pohybují mezi čtyřmi a jedenácti stranami) vytváří plastické obrazy bolavé zkušenosti s všeobjímajícím motivem odcházení ve všech možných podobách, které si umíte představit. Načrtnutí charakteru, situace, ponechání vás s tím na kratičký čas a zase pryč. Tolik poetických obrazů, takové rozdmýchání niterného prožívání textu. Miluju tě, Jane Balabáne...

Pár ukázek:
"Kdyby andělé měli skutečně létat," vysvětloval Michal spíš sám sobě, "musela by jejich kostra být utvářena úplně jinak."
Kdyby andělé měli skutečně létat, pomyslela si Věra, proč by potom bůh tvořil ptáky a to jejich hrozné sternum, které vybíhá z hrudi jako hora?"

Nula jí byla vždycky podezřelá. Paní učitelka říkala, že nulou nelze dělit, ale lze jí násobit. Tenhle malý kroužek představující nic spolkne i to největší číslo jako nic. Uvnitř v tom kroužku jsou asi stočené celé řady čísel.

Jenom se mu sem tam zastesklo po tom srdci, které bilo těsně u jeho srdce a potom přestalo bít. (Obě -i- po -b- v předchozí větě mohou být nahrazena ypsilon a význam se nezmění.)

9 15.07.2020

Malé ženy poprvé vyšly v roce 1868, oblibě se tedy těší už více než sto padesát let. K jejich čtení mě dovedla jednak zvědavost, jak je to možné, a pak také nová filmová adaptace. Velmi záhy po otevření knihy čtenář pochopí podmanivost této klasiky. Alcottová vykreslila charaktery natolik věrohodně, že je k nim okamžitě jednoduché přilnout, obzvlášť pak v rebelce Jo se najde celá řada čtenářek. Rodinné vztahy, vzájemná náklonost, nenásilná romance, milá dobrodružství, ale i vážné momenty – to vše jsou atributy, jimiž román oplývá. Dokáže dojmout, rozesmát i zahřát u srdce, a právě proto bude milovanou knihou už asi napořád. Stylisticky je dílo velmi přístupné, archaicky působí jen narážky na morálku malých slečen – že by se žena měla chovat tak a tak, aby dostála roli dobré manželky a matky, rovněž rozprava Jo se svojí matkou o zvládání zloby a hněvu by asi u dnešních psychologů neobstála. Nejsilnější linkou pro mě byl bezesporu vyvíjející se vztah Jo a Laurieho, předčil dokonce i srdcervoucí osud jedné ze sester. Celý příběh jsem si vychutnala v audiopodobě, kterou skutečně ze srdce doporučuji. Andrea Elsnerová má jeden z nejpříjemnějších hlasů, co znám, každé ze sester vdechla život, aniž by přitom přehnaně přehrávala. Brilantně jazykově zvládla napodobit situace jako třeba mluvení s plnou pusou a povedly se i zvukové předěly. Režijně dokonalé.

13 13.07.2020

Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky, invazivní túje, křoví jako kolaborant, prokaryotické organismy, atomy ve tvaru hrušek…Nová divočina je rozdělena tematicky i graficky na tři celky. Část Před usnutím je velmi civilní, plná výjevů z běžného života, láska k manželce, dcerce (za mě nejlepší básně – rybenky, přikládám na tebe ucho, krabí pohyby před usnutím, večeře); druhá část Nová divočina je divoká a zelená, čemuž fenomenálně odpovídá i zvolená grafická úprava (nejlepší – akátů si nikdo nevšímá, křoví, túje); poslední část je zprvu hodně odosobněná, odlidštěná (básně: život napěchovaný v octomilce, hrušky, dálnice, earth 2.0 – která je mimochodem zosobněním vizí o budoucnosti –, vlnění), v úplném závěru se pak ale autor vrací k civilnějším tématům (básně: věčně žíznivý ibišek, letní tábor). Environmentální témata momentálně hýbou nejen společností, ale i literaturou (Logoz, Zlodějka mýho táty apod.) a mně je hodně sympatické, jak s nimi Jonáš nakládá, zcela se totiž ztotožňuji s myšlenkou, že až my nebudeme, příroda si vezme všechno zpátky – my planetu nezničíme, my svým chováním zničíme leda sebe, a to bude právě ten impulz, kdy se Země začne léčit (vždyť: „život je marnivý jako člověk / v eonech času / má dlouhou chvíli / sám se sebou / hraje monopoly“). Miluju tu sbírku a díky díky autorovi za to, že ji napsal! Nejlepší verš, který mi pořád zní v hlavě: „jsou když ty nejsi“.

5 30.06.2020

Fredrik Backman je etablovaný autor, který má na kontě už řadu bestsellerů. Pro jeho práci je typické, že dokáže člověka rozesmát i dojmout třeba i jen v rámci jedné stránky. Nejinak je tomu v případě Úzkostí. Ty začínají sledem velmi humorných výslechů propuštěných rukojmích, z nichž jeden je větší blbec než ten druhý. Nikdo se na ničem neshodne, všichni působí zmateně a hlavně, nikdo nic neví, obzvlášť ne, kde je pachatel. Výslechové dialogy jsou přetínány nejrůznějšími odbočkami do minulosti některých z hrdinů a v druhé půlce se pak retrospektivně vracíme do onoho osudného bytu. V průběhu knihy postupně zjišťujeme, že skutečně nic nebylo tak, jak se zdálo být a humor pomalu ale jistě střídá melancholie a až filozofické úvahy nad každodenními útrapami života. V tento moment dílo skutečně dostojí svému názvu a dává vyniknout nejrůznějším úzkostným nebo až depresivním stavům hrdinů a příčinám, které k nim vedly. Backman zapracovává jednotlivá témata citlivě a byť volí útržkovitý styl odvíjení děje, nakonec kniha působí velmi kompaktně a drží při sobě jako správně seskládané puzzle. Objektivně se určitě bude Backmanovým příznivcům líbit, hodně mi připomněla třeba knihu Babička pozdravuje a omlouvá se. Subjektivně se však musím přiznat, že pro mě právě po velmi zábavné první půlce hodně ztratila dech. Filozofické úvahy jsem si moc neužívala, snad proto, že patřím ke šťastlivcům, a tak jsem s osudy hrdinů nesouzněla. Taky nejsem velký fanda takového toho dovedení všech postav ke správnému (dokonce až šťastnému) konci, závěr pro mě zůstává až příliš patetický. Nejkladněji tak hodnotím linku dvou policistů, tady Backman velmi dobře zpracoval generační postoje obou z nich. Román jsem si vychutnala v audiopodobě, o naraci se postaral Otakar Brousek ml., který se u zpracování jednotlivých hrdinů skutečně vyřádil. Pochválit je zapotřebí režijní práci, protože udržet intonaci tolika lidí muselo dát sakra práci. Audioknihu proto hodnotím kladně i když i tady se musím přiznat, že už to pro mě po půlce ztrácelo kouzlo.

9 20.06.2020

Premisa sice slibuje introvertní holku, která je svá, každého utře a absolutně ji nezajímá, co si o ní kdo myslí a ono to dokonce na začátku vypadá, že to tak bude. Velmi záhy se ale Eleanor seznamuje s Raymondem a začne se odvíjet jedna z nejpodivnějších psychologických proměn hrdinky, se kterou jsem měla tu čest. Šedá myška se během několika stránek mění v bojovnici, z ženy, jež by ještě před chvilkou na žádnou party nešla ani párem volů, se stává koordinátorka firemního večírku, koženou vestu a tašku na kolečkách rychle nahrazují podpatky a moderní hadry. To vše se děje nanejvýš klišoidním způsobem. Přidejte si k tomu zcela stereotypní mužské hrdiny – nagelovaného frajírka s příšerným chováním na straně jedné a uťápnutého ňoumu, který je ale přece tak hodný a chápavý, na straně druhé a hned máte koktejl plný pachutě šablonovitosti. Aby toho nebylo málo, autorka nám velmi laskavě objasní, proč je Eleanor taková, jaká je (protože každý introvert ke svému způsobu života musí mít samozřejmě děsivý portrét z dětství), tady ale bohužel narážíme znovu, neboť každému, kdo už četl alespoň dva „psychologické thrillery“, musí být jasné, co se té chuděře stalo. Zabodovat se však autorce daří v linii s matkou, to uznávám. Pomyslnou třešničkou je pak už jen kostrbatá stylistika a za mě bohužel i nepříliš povedené audioknižní zpracování. Petra Špalková se k mým oblíbeným interpretům nezařadila. Na závěr jen shrnu, že naprosto chápu, co kniha chce sdělit – že pomoc těm divným týpkům kolem nás je někdy na místě, a že je to může nakopnout zcela změnit svůj život, a že na to nikdy není pozdě, jenže se mi nelíbí, že tohle poselství autorka předkládá tak strašně šablonovitým a neuvěřitelným způsobem.

9 19.06.2020

Plachetnice jsou po Selském baroku mou druhou čtenou knihou od pana Hájíčka. Mám ráda, když se autoři drží některých svých prvků, které jsou v rukopise dobře rozpoznatelné. V tomto případě to znamená prostředí Jižních Čech a hlavní hrdina akademik potýkající se s krizí středního věku. Oba elementy Hájíček i v Plachetnicích skvěle zúročil. K největším kladům určitě řadím precizně vykreslené vztahy v rámci rodiny a s tím spojené generační neshody. Mírně despotický otec neschopný přiznat si, že už na práci na zahradě a kolem domu nestačí, upozaděná maminka, dominantní sestra Veronika i další vedlejší členové rodiny, případně Mariini kamarádi, působí velice plasticky a uvěřitelně. Rovněž samotnou ženskou hlavní hrdinku až s podivem mužský autor přesně vystihl. Atmosférický Český Krumlov díky brilantnímu popisu ožívá před očima. Kapitolou samou o sobě jsou partnerské/milostné vztahy, které protagonistka řeší. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že nejsou uvěřitelné, a že se mužů kolem ní motá přespříliš. Já s tím osobní problém neměla, vlastně docela naopak. Aniž bych chtěla příliš prozradit, tak minimálně dva z potenciálních partnerů jsou více než očekávatelní (starý kamarád a manžel), linie s Adonisem je velmi zajímavým zpestřením, a tak vlastně jediný, kdo mně osobně neseděl, byl Hynek, ale upřímně – i takové typy existují. Závěrečnému rozuzlení vztahových peripetií nefandím, ale to už se pohybujeme v příliš subjektivní rovině. Za slabinu knihy považuji návraty do historie, k příběhům z války i k osobním křivdám, jež se odehrály mezi Mariinými předky, dle mého tyto pasáže až moc odvádějí pozornost od hlavního tématu osamělosti, se kterou se Marie potýká. Už u čtení Selského baroka jsem nebyla příliš ohromena autorovo stylem a bohužel ani Plachetnice mi tento pocit nevyvrátily, neubráním se srovnání třeba s mým milovaným Milošem Urbanem, který, byť je spousta z jeho děl svým tématem taky velmi civilní, používá mnohem květnatější a malebnější sloh. Na závěr se ale vrátím k pochvalám a ta poslední zamíří k audioknižnímu zpracování, které je naprosto fantastické. Marii propůjčila hlas vynikající Vanda Hybnerová, kromě toho, že se k hlavní hrdince skvěle typově hodí i nenásilně intonačně rozlišuje ostatní postavy. Výborně zvládla třeba úsečnou sestru nebo bohémského svéráza Hynka, což velmi dobře funguje v dialozích. Abych ale jen nechválila, anglická výslovnost se opravdu nepovedla (naštěstí v celé audioknize zazní asi tři věty).

10 19.06.2020

Někdy se vám prostě stane, že se do knihy zamilujete ještě předtím, než ji přečtete. Snad jsem to tak měla kvůli nádhernému grafickému zpracování, o které se postaral Jindřich Janíček (Take Take Take), snad kvůli líbivé anotaci anebo díky některým pozitivním názorům (např. od @baruvotavova nebo @janabenesova), každopádně láska vznikla s předstihem. Náš Coney Island je velmi intimní příběh dvou starších lidí, kteří se milují hlubokou a upřímnou láskou. Ta ještě vystupuje v kontrastu s trochu upadajícím prostředím zábavního parku, které je však zvoleno mistrně. Autor velmi dobře vystavěl atmosféru a líbí se mi ta paralela mezi zašlou slávou kdysi velmi živoucího místa a do jisté míry bezvýchodnou situací, v níž se nacházejí protagonisté. Pasáže ze současnosti byly velice intenzivní, niterné. O’Callaghan s něhou a zároveň vážností nastiňuje otázky partnerské krize té manželské, ale i milenecké, popisuje rozporuplné pocity svých hrdinů, otázky morálky, viny, chtíče a na druhé straně uvědomění si následků. Tyto části tvoří knihu, kterou jsem chtěla číst. Bohužel, nebo alespoň pro mě bohužel, je však střídá ještě druhá linka, která nás seznamuje nejprve s minulostí Caitlin a poté Michaela. Naprosto chápu, proč tohle autor do díla zařadil. Nabízí se totiž, že čtenář bude chtít vědět, jak mohla tak intenzivní láska vzniknout mezi dvěma lidmi, kteří už partnery mají, tyto pasáže jsou tak věnovány právě historii jejich manželských vztahů. Osobně ale pro mě tato část tvoří výraznou slabinu knihy. Ani zdaleka nedosahuje takové intenzity jako linka současná a rozbití kontinuity právě probíhajícího pro mě představovalo rušivý element. Mě vlastně nezajímalo, kdo je Michael a Caitlin a proč jsou takoví, jací jsou, pro mě síla knihy tkvěla v jejich lásce, v jejich vnitřním vnímání jeden druhého, v pocitech, které v sobě i po letech dokážou vyvolat. Ač mám tedy k syžetu jisté výhrady, nemůžu knize upřít, že je v určitých momentech velice silná a atmosférická a dost možná se k ní budu vracet. Náš Coney Island je navíc napsán překrásným barvitým jazykem, který je radost číst, za pochvalu určitě stojí také práce překladatele Petra Eliáše.

7 18.06.2020

Autorka si jako téma své druhé knihy (debutovala v roce 2018 Miss AmeriKou) zvolila tělo a jeho proměny. Nejvýraznějším motivem je samozřejmě samotný balet a tvrdá škola s despotickými kantory, kteří přikazují mladým dívkám, jak mají vypadat, kolik mají vážit, a že tu poslední piruetu ještě určitě zvládnou. Kromě fyzické stránky je tak do značné míry ovlivňována hlavně psychika žaček a mnohé takový nápor neustojí anebo jim prostě jen moc vyrostou prsa, a tak letí. Druhým větším tématem knihy je hledání bratra, který právě prochází přeměnou genderu. Jeho tělo se tak, podobně jako těla baletek, transformuje. Dílo je psáno mou milovanou du-formou, Miřenka tak velmi účinně apeluje na čtenáře. Přesto jsou Baletky psány jakoby s odstupem, chladně, věcně, krátkými větami i v krátkých kapitolách. Textem občas prokmitne i deníkový zápis, a tak, ač autorka upozorňuje na to, že dílo není striktně biografické, máte pocit jako že nahlížíte do něčího soukromí, ale že vás ten někdo nechce pustit zas až tak blízko. Co bych knize vytkla, je určitá repetitivnost řečeného. Při čtení se určitě připravte na to, že o zakrvácených nohách, drilu ve zkušebnách i o bouřlivých večírcích uslyšíte mnohokrát. Ono to má asi své opodstatnění, život na konzervatoři patrně takový prostě byl, jen to na mě v textu už působilo trochu rušivě. Rovněž rovina věnovaná transgenderu mohla jít více do hloubky. Je to zajímavá paralela k proměně těla tanečnic, Čechová tedy mohla rozvinout potenciál tohoto druhotného příběhu. Ač mám ke knize jisté výhrady, musím vyzvednout téma jako celek a pochválit jistě zaslouží i grafické zpracování. Miřenka touto knihou vyslala ostrou sondu a já si jí za to moc vážím.

10 03.06.2020

Kniha pro mě byla extrémně emočně nabitá. Od smutku a slz jsem se postupně propracovala k pochopení i drobným úsměvům. Karin Lednické se podařilo vytvořit plastický obraz polozapomenuté těžební obce s živoucími charaktery, které vám přilnou k srdci ať budete chtít nebo ne. Autorka mistrně buduje atmosféru i samotnou zápletku, volí přilnavý jazyk plný nářečí, u jehož čtení mi plesalo srdce, protože děda je bývalý havíř z Karvinska. To je patrně důvod, proč mi Šikmý kostel tak moc přirostl k srdci, měla jsem pocit, jako bych četla o lidech, které dobře znám, předpokládám však (a hodnocení to podporují), že nezáleží na tom, jestli je vám prostředí blízké či nikoliv, knihu budete pro mnoho jejích aspektů obdivovat tak jako tak. Těžko věřit, že se jedná o debut. Mé kladné hodnocení pak podporuje ještě skvěle zrežírovaná audiokniha namluvená Vilmou Cibulkovou. Narátorka zbytečně nepřehrává, a přesto velmi dobře intonačně odlišuje situace i charaktery. Slezské nářečí vystihla výborně a při jejím zpěvu písně „Sedí muška“ mi naskočila husí kůže neb jsem měla pocit, jako by mi ji zpívala babička. Nemám víc, co bych dodala, než že se mi Šikmý kostel zaryl hodně hluboko pod kůži a netrpělivě vyhlížím další díl.

20 29.05.2020

Sbírka, která mě zaujala ještě o dost míň než její příbuzný soubor Rodinných povídek. Většinu povídek si vybavuji jen velmi matně a byly mezi nimi i také, které se mi doslova nelíbily (docela překvapivě třeba S. Sin. Sing. Single od mého oblíbeného Urbana nebo Seniorský balet Marka Epsteina). Z těch (za mě) povedenějších kladně hodnotím dost prvoplánovou Žít jako single Hany Lasicové, která tematizuje život čerstvé vdovy, nezklamala ani Petra Soukupová svými Kočkami a rozhodně nejzajímavější, minimálně z hlediska námětu, je povídka uzavírající celý soubor – Poslední pár na světě se rozchází – Tomáše Baldýnského. Ten sci-fi element je dost osvěžující. Celkově nemůžu sbírku bohužel doporučit a potencionálním zájemcům o průřez českou tvorbou bych doporučila raději jiné soubory (třeba Prahu Noir).

4 11.03.2020

Neil Gaiman je autor, který mi už poněkolikáté dokázal, že jeho imaginace je zcela bezbřehá a hodná obdivu. Paralela mezi normálním Londýnem a jeho trošku pokrouceným obrazem v podobě Podlondýna je magická a myslím, že zejména pro Angličany velmi přitažlivá. Celý ten svět i na malém prostoru skutečně ožívá a zanechává ve čtenáři jistou stopu. Nikdykde je velkou měrou postaveno také na slovních hrátkách, které se bohužel příliš nepodařilo přenést do českého překladu (na což tedy upozorňuje v doslovu i sama překladatelka Ladislava Vojtková). Milé hříčky začínající už u jména hlavní postavy Doreen – odtud zkratka Door (dveře) - odkazující k její hlavní schopnosti, tak v případě českého překladu Dvířka moc nevyzní. Ač nerada, musím se přiznat, že na rozdíl od autorových ostatních knih, které jsem četla (Hvězdný prach, Koralina), mě nezaujal ani příběh samotný. Vlastně to jediné, co shledávám na celém putování hrdinů zajímavým, jsou právě postavy a prostředí. Obávám se, že je můj úsudek do velké míry ovlivněn audioknihou, protože se mi už podruhé za sebou stalo, že všeobecně kladně hodnocený příběh (před Nikdykde to byla ještě Prašina) načtený Matoušem Rumlem, se mi nelíbil. Nevyhovuje mi jeho práce s hlasem, při snaze upravit ho pro vyjádření odlišných postav sklouzává až k pitoresknosti, přičemž se domnívám, že ani nedodržuje zvolenou intonaci pro danou postavu, což samozřejmě poukazuje i na chybu režie. Mrzí mě, že se mi tak ikonický příběh nedostal pod kůži, ale aspoň si odnáším poučení, že knihy načtené panem Rumlem prostě nejsou pro mě.

5 03.03.2020

Sbírka Moře mě zatím z Kolmačkovy tvorby zaujala nejvíce. Práce se slovy skutečně nabuzuje zdání rozvlněnosti, pohybu vln a pocitu slaného vzduchu na tváři. Nejsem dobrý hodnotitel poezie, proto doporučuji mrknout na recenze povolaných, jejichž odkazy můžete najít v detailu knihy.

1 22.02.2020

Autorku jsem měla možnost poznat díky adaptaci její prvotiny Losos v kaluži skrze Listování. Získala si mě zejména svým smyslem pro humor, proto jsem se rozhodla dát její další tvorbě šanci. InTyMně je kniha přesně taková, jak ji inzeruje anotace. Nostalgická, vtipná, sarkastická, místy bolavá. Ač tedy čtenář dostane to, co čeká, přeci jen musí být po dočtení trošku zklamán. Dvě stě stránek textu, u něhož se sice pousměje, protože „to přece taky zažil“, nezanechává vlastně nic… Jako hodně oddechová záležitost místo Ulice, když potřebujete vypnout asi dobrý, já však hledám v literatuře něco víc. Nic to ale nemění na mých sympatiích k autorce a snad dám i její více románové tvorbě do budoucna šanci.

4 22.02.2020

Pokud se nemýlím, tak mám za sebou svou úplně první sbírku básní od současného autora. Mám pocit, že budu muset ještě hodně čtenářsky vyrůst, abych dokázala docenit krásu lyriky, protože jsem prostě příběhová, Kolmačka se mě ale dotkl svými tématy, v nichž převládá fascinace přírodou a láska k vlastní rodině v kontrastu s trochu apokalyptickými vizemi budoucnosti.

1 09.02.2020

Příběh sám je zrovna tak banální, jak zní jeho anotace. Tragikomická pravidelná setkávání party mužů, které autor označuje slovními spojeními „ten, co mu umřela žena“ nebo „ten, co je z nás úplně nejmladší“ rozhodně nejsou ultra fascinujícím námětem. Autor do příběhu nicméně umně vplétá drobné záchvěvy emocí, jež bychom od tak stereotypně vykreslených chlapů možná nečekali. Rovněž prostředí sauny jako by byl samotný žijící organismus. Rudiš opakuje motivy, hlášky i situace a ono to nějakým podivným způsobem na tak malém prostoru skvěle funguje. Až jsem vlastně byla překvapená, jak elegantně, a přitom zcela jednoduše, se dá tak neoriginální námět zpracovat. Korunou celému dílu je rozhodně audioknižní zpracování v režii Michala Bureše, to prostě chcete slyšet. Petr Čtvrtníček perfektně zvládl vystihnout podstatu díla, jeho dialogy (které vede v podstatě sám se sebou, že) působí, jako byste opravdu seděli v té sauně a poslouchali rozhovor bandy mužských. Narace je intonačně dokonalá a s hudebními vložkami se šetřilo, což je tentokráte jen ku prospěchu věci.

9 09.02.2020

Souborné vydání Essex County sklidilo v zahraničí několik prestižních ocenění, a i v Čechách jsem na něj slyšela ze všech stran chválu. Komiksově zpracované rodinné ságy či významné dějinné události mě hodně baví, bylo proto jen otázkou času, než po téhle obří bichli sáhnu taky. Hned na první pohled mě upoutala minimalistická kresba. Autor dost šetří se slovy a emoce skvěle předává prostřednictvím zamračených pohledů postav, občasného ukápnutí slzy nebo jen měnící se krajiny. Všechny příběhy jsou fenomenálně propojené, pozorný čtenář si vazby mezi členy rodinného klanu může seskládat už v průběhu čtení, pokud vám ale něco unikne, autor ke konci připojuje přehledný strom. Atmosféra zasněžené Kanady a upnutí se ke sportu jako k vlastně jediné možnosti úniku z úmorné práce na osamělých farmách mě v literatuře hodně baví, což mi Essex County po medvědínské duologii Fredrika Backmana jen potvrdil. Knihu s klidným svědomím doporučuji zejména komiksovým fandům a milovníkům emočně vypjatých příběhů, protože tohle je prostě masterpiece.

7 08.02.2020

Při čtení jsem se cítila, jako bych narušovala nějakou křehkou intimitu Kolmačkova života. Je pro mě naprosto nepředstavitelné, že někdo o obyčejných každodenních výjevech smýšlí takto lyricky. Rozhodně mě knížečka nalákala na autorovu básnickou tvorbu, byť "básnická" vůbec nejsem.

1 05.02.2020

Sally Rooney se na literární scénu vřítila jako uragán. Její Rozhovory s přáteli mě uhranuly úplně stejně jako většinu ostatních. Autorka balí banální milostný příběh do inteligentní nebrakové slupky a dokazuje, že i obyčejný námět se dá zpracovat zcela elegantně. Ztotožnění – to je slovo, které mi vytane jako první, když myslím na tuhle knihu. Dokonce si troufám tvrdit, že přirovnání k Jane Austen je namístě, ne snad pro styl psaní, ale pro schopnost vystihnout touhy dané generace. Dílo je prostoupeno celou řadou velmi vážných motivů od kritiky společnosti přes otázku schopnosti milovat více lidí najednou až po uvědomění si sebe sama, vlastní intimity. Rooney píše s lehkostí, vtipem, umí vystavět charaktery, vygradovat zápletku a nějakou speciální cenu by měla získat i za popis sexuálních scén. Rozhovory s přáteli si ke mně našly cestu v pravý čas a s nečekanou samozřejmostí zaujaly místo někde velmi vysoko v mém pomyslném žebříčku nejoblíbenějších knih.

6 05.02.2020

Serotonin byl mou první čtenou knihou od věhlasného kontroverzního Michela Houellebecqa. Naprosto chápu poprask kolem jeho jména, neboť jeho um zdánlivě banální příběh zabalit do širokého sociálního kontextu, je hoden obdivu. Do poměrně útlé knihy se mu úspěšně daří vklínit celou řadu skoro až tabuizovaných témat od kritiky evropské společnosti přes sexuální chtíč hlavního hrdiny až po otevřenou revoluci lokálních hospodářů, kteří již dále nedokážou snést tlak velkých korporátních podniků. Kniha působí nesmírně inteligentním dojmem, Houellebecq totiž mistrně pracuje s paralelou úpadku jedince Florenta Labrousta a zároveň celé Evropy. Do příběhu vkládá střípky napětí – již zmiňovaná revoluce nebo až vyšinuté stalkerství, kterému hrdina v jednu chvíli propadá – ale i ironicky humorné pasáže (deklasifikace Holandska jako státu musí vykouzlit potutelný úsměv na tváří snad každému). Ač určité fragmenty knihy působí zprvu obscénním dojmem (například úvod popisující dvě mladé dívky, kterým Florent pomáhal dofouknout pneumatiky), ke konci dojde čtenář pochopení toho, jak moc mohla vlastně skutečná láska změnit směr života stárnoucího Francouze. Serotonin je rozhodně kniha hodná pozornosti a všemožných názorových debat, trochu bych jen chtěla odlákat potencionální zájemce o audioknihu. Ačkoliv je příběh dobře zrežírován, měla jsem s hlasem Otakara Brouska ml. coby Florenta-Claudea nějaký osobní problém, proto doporučuji vyzkoušet nejprve ukázku.

9 29.01.2020

Soubory povídek to mají s celkovým hodnocením prostě těžké. Je jasné, že čtenáře některé osloví více a jiné méně. Pro mě v této antologii vyčnívá práce mé oblíbenkyně Petry Dvořákové, která opět potvrdila svou kvalitu ve vykreslování charakterů i emotivních situací na velmi malém prostoru. Zajímavá je i Princezna domova Ivany Myškové - autorku zatím nemám načtenou, ale určitě se na ni chystám. Do třetice toho nejlepšího bych pak zařadila ještě Alenu Mornštajnovou, u níž mě baví její práce s domy, mám pocit, že prvek budovy do svých děl zařazuje často a ráda a rozhodně tento motiv zpracovává kvalitně.

3 28.01.2020