Sobolosh komentáře u knih

Koupil jsem si kdysi v antikvariátu a kdysi dávno četl a pak se ke knize vracel - hlavně po té, když jsem se vracel z Dolomit. Příběhy a výstupy známé (dobytí Mont Blanku, Irvine a Mallory, Franz a Toni Schmidové a výstup severní stěnou Matterhornu, boj Němců o Nanga Parbat) a pro mě i neznámé (nejčastěji jsem se vracel k Seppu Innerkopflerovi, hrdinovi hor i první světové). Poutavá kniha.

04.05.2019

Kniha zaujala, i když už hůře se definuje proč vlastně. Asi nejvíce pro otevřenost a snad i upřímnost zpovědi samotářů, tedy lidí spíše uzavřených (i když stylizace vyprávění obecně bývá vždy a příměs bujné fantazie mnohdy). Díky autorovu umění vést hovor a nesoudit jsme nahlédli do ideového i myšlenkového světa a způsobu žití šesti mužů a dvou žen, mnohdy podivínů. Pokud v tom nacházím inspiraci, tak snad jen v tom, že čas od času by se člověk měl oprostit od obvyklých podnětů a nahlížet do své duše. Lze obdivovat schopnost snášet nepohodlí a odloučení, schopnost přečkat drsnou zimu, vytěsnit strach z nemoci, nemohoucnosti a stáří. Když ale odmyslíme drsnou krásu Šumavy, jaký je rozdíl mezi těmito a jinými podivnými samotáři v zalidněných městech? Dala by se diskutovat samota a obecná potřeba víry, vztah ke zvířatům, sklony k alkoholismu a drogám, k mystice a ezoterice, zahleděnost do sebe. Velmi souhlasím s brilantními postřehy „hrebmi“. A úplně nakonec, ano, ženy jsou praktičtější a vybaveny lépe než muži. Kniha je krásně vypravená a pan Šibík je profík i umělec.

6 16.02.2019

V komentářích se často objevuje slovo "příběh". Je to vlastně příběh? Mně to přijde spíše jako lyrické básnění v próze, filmový pás sestříhaný z nálad, drobných příběhů a postřehů, hlášek, vzpomínek, střihnuto mystikou a zasazeno do podzemí, které je stejně inspirativní jako velkoměsto na ním, do podzemí, kde se zpívá, tančí, dře, pije i umírá. Taková modernější hrabalovština. Berlín mám rád, zavzpomínal jsem si.

06.02.2019

Četl jsem ještě dříve, než jsem vstoupil na Databázi knih. Hluboce smekám před mladou autorkou, jak dokonale procítila a opravdově naservírovala atmosféru dramat, kterou nezažila ani ona ani já. Dokonalá knížka. Pro mě lepší než "bohyně". V naší kotlince nebývalý počin.

5 06.02.2019

Jsem rád, že jsem knihu přečetl. Určitě je podnětná - k zamyšlení, k diskusi. Historii lze vykládat různě, stejně tak analogie lze používat a vyhledávat různě. S některými názory se úplně ztotožnit nemohu, hlavně ne ve vyhraněné poloze. Rád bych viděl pana Vondrušku v diskusi se stejně vzdělanými oponenty, abych si mohl svůj názor na některé věci ujasnit. Ano, současná "tyranie nevzdělané většiny", spíše bych použil manipulovatelné většiny, (Trump, Brexit, Zeman, Babiš) by nás mohla svádět k tomu, aby volební právo nebylo všeobecné a rovné, ale kam by to vedlo?

2 28.01.2019

Svižné a zábavné čtení. Dobře okoukané situace a vztahy. Popis české současnosti, ale přesah nenalézám. Přečetl jsem všechny čtyři knihy, za nejlepší považuji Erotikon. Autor zdá se stagnuje, takže už tolik nenadchne. Co nového objeví, aby nezevšedněl??

3 01.12.2018

Prakticky bez komentáře. Kultovní obrazový humor rovnocenně doplňují texty Ladislava Bezděka. Kromě zábavy i hora poučných, vtipně podaných mýtů i historických a kulturně sociologických faktů. Krásně vypravená kniha.

1 24.09.2018

Těžko uvěřit, že kniha je více než 40 let stará. McEwan mistrně ovládá jazyk, obraznost, vyvolávání nálad, napětí, atmosféry, tušení obrysů v mlze. Kdyby to neuměl, nemohl by psát o perverzitách a dětech. Umí to, ale pořád mi zůstává záhadou, proč to dělá. Proč jsem to vlastně dočetl? Budu se k tomu vracet? Spíše ne.

3 24.09.2018

Ani fantasy ani historický román, spíše poetické filosofování nad záhadami lidské paměti. Je lépe zapomínat nebo nesmíme zapomenout? Je putování stárnoucích manželů, z nichž ona zastírá nemoc, putováním na věčnost? Je převozník onen pověstný? Krásná myšlenka je mlha zapomnění, tedy síla či slabost individuální i kolektivní paměti. Je možné zapomínat selektivně jen to zlé a vzpomínat na to dobré? Snad do určité míry ano. Budeme si moci před převozníkem, který umí naslouchat, klást dotazy a soudit, vzpomenout na společné šťastné chvilky a neprozradíme na sebe i špatnosti? Zasloužíme si žít na druhé straně spolu? Nebo budeme navždy osamocení? Budeme mít takové štěstí jako Filémón a Baukis a dotýkat se ve větru propletenými větvemi? Je možné, abychom zapomněli na kolektivní viny? Je možné zabránit násilí, aniž bychom došli k vnitřnímu usmíření?
S časovým odstupem jsem si přečetl komentář znovu a musím přidat alespoň jednu hvězdu. Kniha ve mně zůstala déle a hlouběji, něž jsem si myslel.

6 07.08.2018

Pro mě tak půvabná knížečka, že ji mám na nočním stolku a sem tam ji před spánkem znovu přechutnávám. Opakovaně mě těší hravý a líbezný jazyk i rozverná atmosféra maloměsta. Pro mě to není jednorázová četba, ale trvalý zdroj radosti, asi jako doušek svěžího vína plného vůní a chutí.

12 05.06.2018

Po přečtení trilogie Století jsem se těšil na výsek z doby studené války zpracovaný v podobném duchu. Hemžení špióny bylo sice nevyhnutelné, ale přeci jen jsem čekal více historické ladění. Tohle je čistá špionážní detektivka navíc plná klišé (pozor spoiler!!: např padouch při zápase nešťastně upadne a zastřelí sám sebe, kolikrát jsme to už viděli či četli), oddechovka vypointovaná sice složitě, ale přeci jen připomíná béčkový hollywood. Závěrem...a měli kupu dětí a žili šťastně až do smrti. Originální je ztráta paměti hlavní postavy, nápad nejen dobrý, ale i umě rozvinutý, za to i čtivost a dějový spád dávám ty tři hvězdičky. Ještě citát, který zaujal: „ Jsem už dost stará na to, abych věděla, že žádný pohádkový princ neexistuje, je jen jistý počet více nebo méně defektních mužů. Někdy mají zářivou zbroj, ale ta zbroj je vždycky na některých místech rezavá.“ A co princezny?

28.05.2018

Potěšení z knihy, obdiv autorovi, kterého jsem měl to štěstí potkat i osobně, obdiv jeho moudrosti, šíři rozhledu a paměti. Škoda, že já si z té knihy budu pamatovat tak málo, ale jistě nebudu váhat se vracet a jistě i doporučovat. Dal bych pět, ale ty si nechávám spíše pro románové skvosty. Koupil jsem si dnes autorovu Psychosomatickou prvouku, už se těším. Po čase měním čtyři za pět, protože panu Pavlu Kolářovi jsem těch pět také dal. To by bylo nespravedlivé.

2 11.01.2018

Jediná kniha R.F., kterou jsem četl. Nelituji a doporučuji. Významný vědec, génius a zároveň popularizátor, to je ve své vzácnosti vždy veliký přínos a radost. Ve smršti pozitivních komentářů, se ketrými se povětšinou ztotožňuji, si dovolím přeci jen dva lehce kritické postřehy. I genialitě a možná právě jí sluší skromnost a pokora. Ženy, chtěly byste R.F. za manžela či milence?

3 01.01.2018

Kniha se mi dostala do ruky spíše náhodou. Oceňuji fantazii i odvahu vybrat si takové téma a skloubit vesmírné sci-fi se sociálním - vztahovým románem. Dovednost psát je na prvotinu též vysoká, ale někdy to působilo jako cvičení v tvůrčím psaní. Líbila se mi linie prarodiče, otec, syn a přenos viny na předky i potomka, i to by na knihu stačilo. Zajímavou postavou byl muž s botou, ale psychické zpracování jaho životního traumatu bylo až patologické. Vztah k Lence moc nechápu a už vůbec ne v závěru. Sem tam vtipné ano, humoristické určitě ne. Nejsem znalec sci-fi, ale nelogičností bylo příliš mnoho. Jako sci-fi příběh oproštěný od ostatních linií, by to u mě propadlo. Nemohu se ani smířit s tím, jak se zachoval ke svým zachráncům, i přes všechny polehčující okolnosti.

1 01.01.2018

Kniha mi přišla do ruky náhodou, přečetl jsem ji po chvilkách během vánoc za dva dny. Typická oddechovka. Jistě pobavila. Autora obdivuji, že na dané téma dokázal napsat 165 stránek a místy velmi obratně a trefně. Zlehčování celé vlčí smečky kolem jeho biomanželky mně, přiznávám, káplo do noty. Myslím si, že si vymýšlíme zástupné problémy z nedostatku těch skutečných. Nevím zda by se biomanželka tak aktivizovala, kdyby zůstala knihovnicí a vzala si třeba učitele, který nepíše knihy. Asi by žila jinak. Mojmíra až tak nelituji, každý svého štěstí strůjcem, on i sám autor mají své veřejně přiznávané slabiny.

1 27.12.2017

Mé vzdělání se vztahuje k člověku konkrétněji a naturalističtěji než sémiologie a lingvistika, nejsem příliš filosoficky vzdělán ani se dobře neorientuji v politologii Francie 20. století. Některá jména oněch slavných představitelů zmíněných věd jsem zaslechl, ale jejich práce a teorie jsou mi španělskou vesnicí. Nečtu příliš ani detektivní příběhy, avšak Jméno růže mám v pomyslném žebříčku knih velmi vysoko. Přesto všechno či snad právě pro tu zřejmě zamýšlenou paralelu s posledně uvedeným jsem knihu četl sice místy klopotně, ale s požitkem a obdivem a chvílemi i s úsměvem. A nebylo to dáno jen zápletkami honby za diamantem, kterým je vidina získat dovednost ovládat sedmou funkcí jazyka lidi či dokonce lidské masy. Měl jsem pocit poodhalování roušky neznámého, obdivoval jsem autorovu dovednost míchání fikce a skutečnosti (a jistě jsem zdaleka ne vše pochopil), bavila mě gladiátorská klání mistrů rétoriky sdružených v tajemném bratrstvu i dvojice detektivů – policista a sémiolog, kde Watson je Sherlockem, oceňuji snad dobře pochopený výsměch do vlastních vědeckých řad i ono poslání, že jazyk je mocnější ruky. O knize již byly napsány obsáhlé recenze, viz např. Marek Jančík na iLiteratura.cz. Takže dost již. Knihu bych nemohl doporučit všem, kritériem by snad mohl být vztah ke knihám Umberta Eca. Dávám čtyři ne kvůli kvalitě knihy, ale kvůli mé omezenosti. Kdybych byl humanitně vzdělanější, byla by to asi 5.

6 31.10.2017

Lidi mě děsí, stejně tak jako vyprávěčku smrt. Ale zároveň věřím, že je snad více těch se stříbrnýma očima, těch, kteří nadávají Saukerl, ale bez mrknutí se dělí o domov i řídkou hrachovou polívku a riskují vlastní život, aby zachránili jiný. Těch, kteří nejdřív darují kus chleba a pak přemýšlejí, že tentokrát to byla vzhledem k okolnostem velká chyba. Snad je jich víc a vyhrávají. Všimli jste si, že Rosa říkala Saukerl všem, jenom Maxovi ne.

Navíc je to pro mě o moci slova a knih. Hitler jednou viděl matku, jak konejší slovy řvoucí dítě, a pochopil, jak mocné slovo je a že mu pomůže k vládě. A kdyby mi malá chudá holka kradla po jedné knihy a nic jiného, určitě bych nechal okno otevřené a v duchu bych se radoval.

A přál bych si, aby mou duši jednou někdo odnesl v dlaních taky tak něžně a s pochopením, abych se té pracovité a všudypřítomné neděsil.

9 02.10.2017

Bizarní postavy - pan Nakata, pan Ošima, Kafka Tamura, Hošino, slečna Saeki, jeden zvláštnější než druhý a všichni tak nějak přirostou k srdci, zmítaní osudy místy i předurčenými, přesto aktivní. Dechberoucí imaginace a prolínání příběhů, mystika, akrobatické splétání příběhu. Místy jakoby z knihy zněla hudba a člověk má chuť vstát a pustit si nějakou klasiku. Nemám rád, když hoří knihy, natož když jsou to ručně psané deníky tajemné kultivované slečny s hlubokými prožitky. Z Murakamiho knih, fotek Nabuyoshi Arakiho a japonských erotických manga mám dojem, že Japonci mají zvláštní vztah k sexu, mnohdy jaksi mechanický, někdy násilný, každopádně málo erotický. Tady to Murakami trochu napravil.

7 04.09.2017

Naprostý zmar světa, přeživších je málo, zdroje ubývají. Takový tlak na morálku probouzí v lidech to nejhorší a přesto ještě zůstávají i ti dobří. Bezútěšná pouť s nejistým a nejasným cílem spěje k jednoznačnému konci, k nevyhnutelné katastrofě. A přesto přetrvá naděje. Po dočtení si kontrolujte, jak často odpovídáte: Tak jo.

9 04.09.2017

Zajímavě vyprávěný příběh a působivé čtení, synopsi obsáhli jiní přede mnou. Terezín máme v sobě jako jednu ze stále živých historických hrůz. Tady se najednou dozvíme, že jinde byly tyto hrůzy mnohonásobně masovější a strašnější, páchané na stejných chudácích různými národy a v povědomí je nemáme, resp. o nich ani nevíme. Topola moc načteného nemám, ale tahle kniha ve mně leží již dlouho. Komentář píšu zpětně.

14.07.2017