První láska, poslední pomazání

3 29.08.2021

To s čím se v povídkách čtenář setká se klidně mohlo přihodit jak v r. 1975 tak v r. 2021....to je možná to co by mělo vyvolat něco jako znepokojení. Najdeme i zárodek pozdější Betonové zahrady.....Zaujala mě věta v doslovu vydání z r. 2017 "Dětství je v našem bezpečném světě také pro leckoho jediným obdobím života, kdy zakusí skutečný živočišný strach", jestli to je i částečně klíč k tomu lépe pochopit postavy a okolnosti jednotlivých povídek...tak či onak, řekl bych, že tohle je kniha, na kterou rozhodně nezapomenete ať už budete mít pocity jakékoliv.

88 20.05.2021

Jaký je povídkový McEwan?
Protože se jedná o jeho první literární pokus, hodnotím napsané texty jako nadprůměrné.
Povídkové knihy jsou povětšinou těžko hodnotitelné, musí se brát v potaz více aspektů dohromady a třeba i jeden skvělý příběh může knihu povýšit do jiných sfér.
Takových povídek má McEwan několik.
Myslím, že koncepčně zvládl britský spisovatel knihu na jedničku. V úvodu knihy jsou povídky, které ohromí, znechutí, překvapí, ale i skutečně zaujmou. Tím jak jsou napsané, pojaté, a že jsou i vtipné. Ke konci naopak McEwan umístil méně podařená vyprávění, alespoň dle mého skromného mínění.
Ale již v těchto jeho prvních pokusech poznávám známý styl psaní, někdy nadbytečný, ale s vnímáním světa, jaké jen tak někdo nenabízí.
Nicméně, poměrně kvalitní debut, který zaujme i náročné čtenáře...

18 15.05.2021

Velmi neotřelá témata, která jsou ještě v dnešní době částečně tabuizovaná. A přitom McEwan už před více než 45 lety napsal to, o čem se mnoho lidí bojí mluvit a přemýšlet ještě dnes.
Nemůžu říct, že by to bylo jednoduché čtení. Mnohdy dlouhá souvětí spíše lyrického rázu musí člověk opravdu číst vědomě a ne se myslí toulat někde jinde. To pak může začít číst znovu. Ale na druhou stranu, když už se do čtení ponoříte, nebudete moci přestat.

2 02.04.2021

Třicet šest let po vydání prvotiny, vzpomíná McEwan na dobu svých prvních literárních pokusů takto:
,,Beletrie byla synonymem svobody. Právní bitva kolem publikace Joyceovy Odyssea, soud ohledně vydání Milence lady Chatterleyové, divoké překračování hranic v knihách jako je Rothův Portnoyův komplex nebo Burroughsův Nahý oběd, to vše mě utvrdilo v přesvědčení, že psát prózu znamená závazek vzít čtenáře za ruku, dovést ho na okraj propasti - a skočit. Úkol spočíval v nalezení hranice a jejím překročení."
A to se mu bezesporu daří. Snaha šokovat, překračovat hranice je jistě nepřehlednou složkou každé McEwanovy knihy. Pokud byste se však zaměřili pouze na ní, uniklo by vám to podstatné. A to sociální kontext.
Číst McEwana je většinou jako dívat se na konec filmu, vidíte vraždu, jste zhusení. Vidíte kluka, který znásilňuje svou sestru, mladé lidi opékat si kočku, muže, který masturbuje ve skříni. Jste šokováni. Žádná z McEwanových knih nenabízí možnost číst jí místo pohádky pro děti, čistě protože se nezabývá krásou a cností lidství, ale spíše jeho odvrácenou stranou (protože co - odpusťte mi - lidštějšího, než lhát, abyste dosáhli svého, než touha vrátit se do dětství? V tom "návrat k přírodě" opravdu nevidím).
Ale vraťme se zpět, vraťme se k příčině. Obludnost, kterou pociťujete při čtení nepochází z činů samotných, ale z toho jak a jakým způsobem jednotlivý protagonisti povídek překračují hranice. Ale překračují je doopravdy? Pokud se na McEwanovu tvorbu podíváte blíž velmi často zjistíte, že v jeho výtvorech žádné hranice nejsou stanoveny, to jen my-čtenáři je předpokládáme.
Možná děsivost nespočívá v překračování hranic, ale v jejich neexistenci. Není to přesně to, co nás tak znechucuje a zároveň fascinuje na Betonové zahradě? Postavy samozřejmě vědí, že tam někde ve vnějším světě hranice existují, ale ve světě vnitřním, nebo v rámci rodiny, společenství, nebo nich samých je nepociťují. A vyšší moc (policie, rodiče, dospělí), které by je měli chránit a stanovit, to leckdy nečiní vůbec, nebo jen velmi ležérně, nebo je sami překračují. Otázka odpovědnosti, tak padá jako kámen do studny a odpověď nepřichází.
Shrnuto a podtrženo se McEwanova prvotina První láska, poslední pomazání víc než vyrovná knihám pozdějším. Autor nám sice prozatím "pouze" představuje své hračky a nástroje (mezi které patří i ironie a sarkasmus), kterých bude později využívat, aby vystavěl "autorský styl", ale už zde je vidět, že jde o základy solidní. Škoda jen, že ten nádech Bradburyovské melancholie a něhy se časem úplně vytratí.

1 25.03.2021

Výbor povídek

McEwanovy romány mám ráda, tudíž jsem se i na povídky těšila.
První povídka byla velmi vyvedená a vzbudila ve mně vlnu nadšeného očekávání. Druhá byla příšerná. Třetí byla skvělá... a na konci mi opět vrazila kudlu do zad.
Asi jsem s věkem vyměkla, ale tohle už nemám zapotřebí. Odkládám, protože se jednoduše bojím, co na mě číhá na dalších stránkách.

4 01.12.2020

Ideální brána do vesmíru autorovy literární tvorby. McEwan již ve svém debutu nezapře formální brilanci, i přirozenou inklinaci k temnějším stránkám života lidského, smysl pro břitký humor, vtahující hypnotickou atmosféru, i ostré pointy. Mistrovská kolekce vybroušených miniatur, korunovaná skvostným překladem Ladislava Šenkeříka. Jedna z nejlepších knih, se kterou jsem se v poslední době setkal. Děkuji!