Sidonka3 komentáře u knih

Obrazový průvodce po historických památkách. Nádherně udělaná kniha plná barevných fotografií nejvyšší kvality zobrazující nejkrásnější památky, které jsou zobrazené doslovně na každé stránce. Je plná informací o všech oblastech tehdejšího Řecka (Athény, Peloponnésos, Jónské a Východoegejské ostrovy, Kyklady, Kréta, atd.). Textu je zde dostatek včetně různých plánků a mapek. Historický nástin řecké civilizace je slušný, udělala jsem si dostatečný obrázek o starověkých Řecích (o umění, o jejich architektuře), včetně leteckých pohledů z výšky... Nechybí nejrůznější rozsáhlé areály, stavby, ruiny starověkých měst včetně dvorů se zahradami, svatyně, kláštery, chrámy, paláce, mozaiky, fresky, sochy, dokonce i kresby (na hedvábné látce), popis prohlídkových tras a muzei (i těch pod širým nebem). Musela to být nádhera tam žít, zvlášť když se člověk narodil do té správné rodiny. Krásné, monumentální, obdivuhodné, neuvěřitelné, co všechno tehdy dokázali vytvořit.

19 13.11.2021

Mám ráda příběhy z viktoriánské Anglie a i proto mi detektivní série s Lizzie M. kápla do noty. Na nic si to nehraje, je to pomalu plynoucí, taková poklidná záležitost, při níž se nikam nespěchá, nemusí se u ní příliš přemýšlet a vykouzlí nostalgický úsměv na rtech. Autorka Granger se pokouší o vtip, který, pravda, ne vždy vyjde, každopádně jsem se u čtení cítila dobře. Je to alternativa k morbidním detektivkám, teď jsem zrovna četla jednu o drsném dom.násilí a ne, ne, dál už nechci, potřebuju pauzu. Sedí mi ženské detektivky ze zajímavého prostředí, kde se řeší i vztahy, sice povrchně, o to více život vyznívá sladce a bezproblémověji, i toho je někdy třeba. Starosvětsky sympatická knížka má úměrný počet malých stran, je to tedy rychle zkonzumováno, nezatěžuje, neobírá o mnoho času, prostě nezávazný, nenáročný, krátký literární oddech včetně odpustitelných nedostatků, které tento druh četby přináší.
Lizzie tentokrát odjíždí z Londýna do zapadákova u pobřeží, čekají jí dvě staropanenské tetky, má dělat společnici labilní mladé ženě, které zemřelo dítě (nebo – pozor, záhada – o něj nepřišla, jen jí bylo ukradeno?). Trochu záhadný je přivolaný psychiatr Lefebr, jeden farmář a na zahradě je navíc nalezena mrtvola… A tak na pomoc přichází až z dalekého Londýna Líze oddaný, zakoukaný inspektor Benjamin Ross… Věděla jsem, do čeho jdu (béčková četba) a ta splnila svůj oddechovej účel.
Jediný co bych vytkla je překlad, opakovaně si třeba plést ženské a mužské rody a napsat podobné nesmysly jako: „Muž přišel k židli a tam si na ní hned sedla,“ je prostě neodpustitelné a kazí to dojem. Vůbec nechápu, jak je možné, že takové přehmaty nikdo v nakladatelství nepodchytí.

20 10.11.2021

Vyšetřovatelé jsou sympaťáci. Thriller má spád a náhled do psychologie postav, hlavně do rozkladu osobnosti oběti domácího násilí. Grace nejenom fyzicky trpí. Postupně ztrácí kontrolu nad svým životem, správným myšlením, schopností se správně a jasně rozhodovat, nakonec udělat i jednoduchou rozumnou věc. Všechno za ní převzal partner. Může se stát snadno i obětí jiných podvodníků, protože mysl už je narušená, ovládá jí zmatek a strach, závislost, snadno podléhá panice a nerozumnému počínání. Vsuvka s teroristickým činem vhodně doplňovala životní skládačku a dávala jí do souvislostí s hlavními aktéry. Nejdřív jsem si říkala, proč to tam je a pak jsem pochopila, že bez ní by to všechno bylo po všech stránkách chudší a příběh méně rozvinutý.

"Nic není tak jednoduché, jak se to jeví zvenčí."

Jediné s čím musím nesouhlasit je tvrzení, že oběti si dlouho neumí nebo nechtějí říct o pomoc, jež tam zaznělo. V knížce je idealizovaný postup, kdy se oběti od policie či instituce dostane profesionální péče po všech stránkách. To se vždy neděje a oběť volá o pomoc marně. Udávat vlastní členy domácnosti je taky ožehavá a nelehká záležitost pro člověka, který má určitou morálku a svědomí, byť je mu ubližováno (nahlašujte někde svého syna, manžela nebo otce) atd. Není to tak jednoduché a pomoci se oběť nemusí dovolat. Přesto se musí situaci nějak pokusit řešit - a včas. Je to smutné téma, které se v některých domácnostech opravdu děje a je dobře, že se o něm poslední dobou docela dost píše (a mluví).
Osobně s tímto těžkým tématem už končím, už tím jsem přesycená a ochotně dám šanci taky jiným tématům. Těm, co s ním ještě nejsou obeznámeni naopak jedině doporučuji.

22 09.11.2021

Jedna z nejlepších, neucelenějších a nejhezčích encyklopedií o zahradě, kterou znám. Je plná praktických základních rad a zodpoví snad vše, co potřebuju zodpovědět, je přehledně uspořádaná, text srozumitelný a dostatečný. Má víc než 3000 fotografií (některé až berou dech), hodně praktických ilustrací a stovky postupů krok za krokem. Obsah se dělí na dvě části: tvorba zahrady a péče o zahradu. Doteď nemám všech více než 700 stran dočteno, zato pokaždé, když jí otevřu a zadívám se do ní, mám z četby i pokoukání radost. Mám vydání z roku 2012 a dosud nezestárla.

18 08.11.2021

Ten, kdo mé komentáře zná, moc dobře ví, že jen tak něco nepochválím. V rámci žánru (historické, romantické a nenáročné romány pro ženy) musím říct, že tohle patří mezi zdařilejší trilogie a jsem ráda, že jsem jí četla. Doporučuji a pokud někdo váhá, zda se do románů pustit, můžu za sebe říct: "Směle do toho." Jsem potěšena.
Za nejzdařilejší ovšem pokládám prostřední 2.díl a celkem slušná byla i jednička. Nejslabší je bohužel tento poslední závěrečný a to jak po příběhové, obsahové stránce, tak je i značně nevěrohodný, předvídatelný a plochý. Napětí též minimální.

20 08.11.2021

Králové evropské komiksové erotiky nám naservírovali mnoho anekdotických příhodiček jak jinak než v lehkém duchu (Jodorowsky, Pavlovic a Galliano, Prado, Caza, Altuna, Varenne, Gibrat, Igort, Bilal, Beltran, Goetzingerová, Redondo, Vidal a další). Příběhy jsou krátké, situované ne zcela vkusně do vánočního období druhá polovina knihy je naopak letní a prosluněná. Odehrávají se v dávné historii až po současnost a mají jen kolem čtyř až šesti stran. Černobílé i barevné kresby se mi líbily, příběhy nic moc. Nevím, zda je to zvlášť svůdné nebo skvěle vypointované, spíš je to taková relaxační "Dikobrazí" četba, od které toho nelze mnoho očekávat, nic víc, než to pokoukání na více méně vulgární kresbičky u více či spíše méně povedeného textu.

Asi nejvíc se mi líbila hned první příhodička, jak se neatraktivní zákazník zarputile držel té vnadné prodavačky: "Ne, neberte mi jí, je moje, já sem jí vyhrál. Já už jí nepustím!" No, pár dalších lepších příhod by se našlo, celkově ovšem nic moc. :)

15 08.11.2021

Čekala jsem něco jiného. Román nazírá na J.Rozparovače opravdu z dosti netypického úhlu. Je to young adult, jehož příběh je pouze vzdáleně inspirován vraždami Jacka Rozparovače. Z reálného příběhu si autorka vychytrale vypůjčila pouze jména zavražděných žen a snad pár poupravených prvků. Do toho naroubovala čistou, za vlasy lehce přitaženou fikci, na jejímž konci nás čeká odhalení totožnosti ve skutečnosti nikdy neodhaleného vraha. Vzhledem k tomu, že je to dívčí četba, zkuste hádat, kdo vraha nakonec vypátrá. Historické nepřesnosti jsou prý projevem tvůrčí svobody autorky (podle jejích vlastních slov, viz doslov). Já bych spíš řekla, že se přiživuje na záhadě, jež svojí nepochopitelností a zvráceností dosud znepokojuje lidi po celém světě. Z komerčního hlediska to je tedy dobrý tah, ale já se jako čtenářka cítila podvedená.
Několik desítek stran popisuje pitvy, které vykonává 17-letá studentka Audrey Rose a nejsme ušetřeni nechutností typu: Na střevíčky jí dopadly kousky lidských vnitřností, rozlomila kosti nebožtíka, aby se dostala k určitému orgánu, přehodila si střeva přes rameno… :D. Vzápětí text sklouzne do harlekýnky pro náctileté, kdy se hrdinka chová jako třináctileté děcko, kterému se proklatě líbí spolupracovník strýce Thomas, neustále před krasavcem rudne a má zvláštní pocity kolem břicha. Nejsme ušetřeni úsměvných vět typu: „Líbil se mi, ale nejraději bych ho začala mlátit deštníkem.“ Jazykově jedno velké, prosté klišé: „Smrt si ji vzala k sobě.“ Nad některými nápady mi zůstával rozum stát: „Zatoužila jsem po klidu skalpelu ve svých prstech a ostrém formalínu ve vzduchu. Toužila jsem po mrtvole vyžadující forenzní studii, jež by mi pomohla pročistit si hlavu:“ Éee, to jako vážně? Za zmínku snad stojí trochu té atmosféry, nicméně tomu vyššímu hodnocení zde i tak musím srazit teplotu. Do štítku doplňuji zmínku o YA, jíž jsem dodatečně našla v katalogu Dobrovský, nikde jinde o tom, že je to pro náctileté nebyla dosud zmínka. Dospělejším a zejména mužům nedoporučuju, též těm, co se zajímají o J.Rozparovače a něco už o tomto tématu vědí. Je to taková nenáročná, lehce nechutná oddechovka pro dívky plná podrobně popisovaných pitev a obstojné atmosféry.
... Proti gustu žádný dišputát. Koukám, že mnohým chutnalo, takže si rozhodně nenechte kazit dobrý dojem.
(Ostatně, úplně nejhorší to taky nebylo, pokud máte chuť na viktoriánský, vysoce nenáročný, temný thriller, který je fikcí).

21 08.11.2021

Jodi Picoult vytvořila další překvapující, netypický příběh, který umí pohltit a citlivě dojmout. Co je obdivuhodné je styl autorky, která nás prakticky celou knihu seznamuje s projevy Aspergerova syndromu a zahlcuje nás náhledy do zvláštního chování těžko pochopitelného autistického jedince, učí nás do něho lépe vidět a rozumět mu a přitom je to napínavé jako nenáročná, zručně napsaná detektivka. Nechápu, jak to dělá, že dokáže přitáhnout ke kontroverzním tématům tisíce čtenářů, každopádně to s námi umí. Zároveň dělá velkou službu obdobně nemocným, stigmatizovaným lidem a vlastně celé společnosti, která se s jinak obecně nesrozumitelnými reakcemi musí nějak vypořádat. Hrdinové nejsou černobíle načrtnuté (ani vyložený klaďas, ani čistý záporák) a působí, myslím, poměrně věrohodně. Román má několik vypravěčů, důležitá je zde Jacobova rodina i vyšetřování vraždy studentky Jess, která pomáhala nemocnému začlenit se do společnosti a pokoušela se ho naučit lepším sociálním dovednostem. Jacoba asi nebudete přímo milovat, ale minimálně se do autistických manýrů lépe vcítit a tudíž na ně případně i ve svém skutečném životě lépe reagovat.

„Zkuste vychovávat syna, který je uzavřený ve svém světě, a přesto chce proniknout do vnějšího světa. Syna, který se snaží být jako ostatní, ale netuší, jak na to.“
(Jak jim fungují smysly…)… My filtrujeme zvuky a obrazy, zatímco jejich mozek je jimi zaplavován. Proto se nám občas zdá, že žijí ztraceni ve svém vlastním světě. Ale tak to není. Jsou v našem světě, jen jsou do něj mnohem víc vtaženi, než můžeme vůbec kdy být my.“
No, je to dost složité, v podání autorky ovšem poměrně srozumitelné a čitelné.

34 04.11.2021

Přiznám se, že do románu jsem se pustila trochu s předsudky. Slyšela jsem od více lidí, že toto je slabší Moyes a po nahlédnutí do knihy a pokoušení se začíst do příběhu musím dát za pravdu, že jiné autorčiny knížky mi zaujaly víc. Ženskou literaturu psát J.M. umí, píše lehce a to jí upřít nelze. Toto jsem četla s podstatně menším zápalem možná kvůli útlocitnosti (hned na první stránce se hrdinka chlubí sportovním rybařením, úlovkem žraloka, o kus dál je uvízlé mládě na mělčině… a já jsem ženská, která nezabije snad ani mouchu a všeho je jí líto). Navíc mi tohle přišlo už moc do červené knihovny a takové banálnější, po psychologické stránce plošší a na to jsem právě neměla chuť.
Mám docela velkou hromádku knih, do kterých se chci v dohledné době pustit a tak dávám raději šanci jiným. Knihu jsem nedočetla, zbytek spíš prolistovala a myslím, že lze tento svazek oželet. Co nadělám, všechno přečíst už z časov.důvodů nelze, nicméně masovou oblibu autorky chápu.

Krásné a z hlediska informací zajímavé, ovšem nezahlcující čtení. Musím říct, že jsem naprostý laik a tak knihu hodnotím z pohledu člověka, který nevěděl o tomto tématu víc než nejzákladnější fakta…Nebýt doporučení knihovnice, asi bych se do této poutavě napsané publikace nepustila a to by byla škoda. Obyčejným lidem, kteří jsou na tom podobně jako já, můžu jedině „přeposlat“ doporučení. Potěšilo i množství fotografií, přenést se do tohoto exotického prostředí působí pro mě, Evropanku, interesantně a relaxačně. Jak se pobývá ve světě neokázalosti, ticha, bez pachů a záplavy nepřehledných podnětů? Proč pouště autora tolik fascinují?:

„V poušti je všechno omezeno na minimum. Bývá jasná, přehledná, rozlehlá, čistá, příjemně prázdná a poklidná. Dokonalý odpočinek pro všechny smysly. Tím poskytuje prostor pro vydechnutí a dodává nám vnitřní klid.“

Nedivím se, že autor je pouští fascinován a knížka je důkazem toho, na jak zajímavé, různorodé planetě žijeme a nechat okouzlovat se můžeme čímkoli na každém kroku a v každém koutě Země. Připomněla jsem si, jak obrovskou plochu zabírají, pouště či polopouště tvoří třetinu pevniny, s polárními oblastmi dokonce polovinu. Samozřejmě se dozvídáme i o jeho obyvatelích, atd. Do tohohle knižního výletu prostě stojí za to nahlédnout a alespoň některé kapitolky přečíst, zalistovat, a pak zjistíte, jakou nádheru v sobě ukrývají i tak prosté věci jako jsou třeba skořápky pštrosích vajec v moři písku, mušlemi posetá duna na pobřeží Atlantiku nebo třeba jen poezie místa, jemuž dominuje obyčejný vyschlý keř. A to nemluvím jen o obrazech.:) Pozoruhodné a přitom vlastně nenáročné počtení o oblasti, životě a přírodě, o které toho většina Evropanů asi mnoho neví.

22 03.11.2021

Takové těžké téma a přitom přečteno jedním dechem! Velice čtivě napsáno. Tenoučké, ale hutné čtení.

22 28.10.2021

Knihu jsem četla před bezmála 20 lety (jak ten čas utíká!) a musím říci, že se mi tehdy její převážná část velmi líbila. Natolik, že jsem si rozečtenou knihu z knihovny hned jela také koupit. Byla psána krásným jazykem a vypiplaným literárním stylem.
Byl to román odehrávající se v prostředí univerzity a všechno se to motá kolem objevu dosud neznámých milostných dopisů jednoho slavného básníka. Anglista, který dopisy našel, se při hledání adresáta a po neznámé epizodě v životě anglického poety setkává se zajímavými lidmi, nastává honba dalších ambiciózních vědců za kariérou.
Své tu hraje posednutí a vášeň k literatuře a veze se to na takové zvláštní, romantické atmosféře (vášeň tu je vidět nejen mezi lidmi, nejvíc se objevuje k psanému slovu, tam je vidět ta nejsilnější pravá posedlost).
Bohužel, román po té, co mi okouzlil, začal časem ztrácet dech, také se mi tehdy zdál příliš popisný, ale asi se k němu ještě vrátím, zda příběh uvidím jinýma očima. Už si z něho moc nepamatuju a i to málo jsem si musela doplnit ze záložky knihy. Atmosféra včetně literárního bádání se každopádně povedla.
"Láska a přátelství v rozdílném kontextu 19. a 20 st." "Vtip až karikaturní nadhled" - tuhle rovinu jsem také z paměti vymazala. Narazila jsem na román ve své knihovně a zase ho opráším, i když je to takové pomalu plynoucí čtení.
Moc se mi líbí ilustrace na titulní stránce, malířka byla v 90.letech dost populární, ač pro někoho poněkud kýčovitá, ale za boha si nemůžu vzpomenout na její jméno). Ach, ta romantika... :)

24 28.10.2021

Kniha plná tipů na výlety po 9 historických městech, městeček a obcí Pardubického kraje: Choceň, Brandýs nad Orlicí, Letohrad, Písečná a Žampach, Žamberk a Kunvald, Jablonné nad Orlicí, Králíky.
Nachází se v malebném podhůří. Je zde mnoho cyklostezek a dobrá dostupnost po železnici. Značná část tras uvedených v průvodci je v přijatelné pěší a časové dostupnosti. Včetně delších výletů. Nechybí mapa s hlavními ulicemi včetně parkování. Příroda je zde mimořádně bohatá. Navnadila mě zejména pozvánka na jarní květenu u Tiché Orlice, u Orličského (meandrujícího) potoka...
Písečná získala roku 2005 zlatou plaketu v evropské soutěži nejkrásnějších vesnic.
Králíky mají poutní alej, kapli se Svatými schody... A okolí Chocně je také velmi půvabné.
Kraj prý za návštěvu stojí, dostala jsem tip od jedné známé. Tento průvodce nás provází přírodou i napříč městy a památkami.
Průvodce není na první pohled zvlášť výrazný, fotky spíš obyčejné, ale jako zdroj informací je to slušné. Nechybí dokonce ani prostor pro osobní poznámky. Můžeme si i zodpovědět závěrečné otázky na konci kapitol, např. K jaké náboženské sektě se hlásil rod Žerotínů?
Co se mi líbilo už trochu méně je křehká vazba, která se po otevření snadno rozpadá a hrozí brzké vypadávání listů. Jinak je to OK.
Určitě se k Divoké a Tiché Orlici někdy vypravím.

21 28.10.2021

Obstojná historická trilogie pro ženy, která se velice dobře čte. Druhý díl "Nový začátek"není přehnaně přeslazený a autorka zde připomíná hlavní události z 1.části, takže si myslím, že to lze číst i bez znalosti předchozí knihy. Kromě romantiky se zde okrajově řeší i sociální otázky a co mi překvapilo, na dnešní dobu i docela odvážné, o to více zajímavé příhody, které se děly v dělnickém prostředí.
Nesedělo mi chování Franze, který se zde na rozdíl od prvního dílu chová trochu zvláštně, k některým lidem bezohledně, nedůvtipně a nervně, ostatní postavy jsou fajn.
Slova autorky v doslovu: „…. Zdálo se mi v 70. A 80. letech hrozně přehnané, když se na politickém shromáždění na univerzitě hovořilo o životních, pracovních podmínkách v továrnách jako o vykořisťování proletariátu, a majitelé továren byli označováni jako někdo, kdo se zajímá jen o maximalizaci zisku. Tyto marxistické pojmy jsem skutečně pochopila, teprve když jsem se začala opravdu informovat o podmínkách pracujícího obyvatelstva v poslední třetině 19.st. Vybrala jsem z mnoha pramenů, četeb…“ Prosím, než mě začnete kamenovat, přečtěte si z hodnověrných zdrojů třeba o zaměstnávání někdy i pěti až šestiletých dětí! a jak s nimi bylo zacházeno, s těmi, kterým chyběly tak základní věci jako je jídlo nebo dětství. Tohle s politickým postojem nemá nic společného. Osobně se domnívám, že by se nemělo zapomínat na to, že každý přehnaný extrém je špatný a že nic není úplně černobílé.

24 28.10.2021

Mexická gotika mi udělala radost. Není dokonalá, ale mně se zdála okouzlující volbou na podzimní večery. O čem je? Zhýčkaná Noemi (z lepší společnosti!), jde kvůli znepokojivému dopisu své sestřenky narychlo balit kufry a pouští se do pátrání toho, co se to s náhle tak zmatenou, čerstvě provdanou příbuznou ve skutečnosti děje. Prostředí odlehlého viktoriánského domu, do něhož se sestřenka nedávno přivdala, mi sedlo do nálady a podzimního času. Pravda, o Mexiku včetně doby 50.let 20st., kdy se příběh odehrává, se prakticky nedozvídám nic. Gotický příběh ovšem splňuje všechny atributy, který od tohoto žánru očekávám. Odškrtávám si často zmiňované položky, které hrají v příběhu podstatnou roli: všudypřítomná mlha, chladno a vlhko, plíseň, příšeří, hřbitov a hlavně obrovské množství hub, které prorůstají příběhem jako pulzující žilky v horkokrevném těle. V románu se ještě víc než na strašidelnost sází na hnus, odpor (vředy, všudypřítomná plíseň, posledních 100 stran je slušnej bizár), a má to své drsné, slizké kouzlo. K tomu je tu nastolené téma symbiózy v různých podobách (té negativní i pozitivní), splynutí (lidí i přírody), spolupráce, snad i přijetí a lásky. Nebo i žití a bezohledné přiživování se na úkor druhých.
A co se na tomto podivném místě skrytě odehrává? Jak se zdá, zasněná, nedostupná sestřenka, ztracená ve své podezřelé nemoci, která prý musí stále odpočívat v pokoji, mnoho z pečlivě ukrývaného tajemství neprozradí.
Už pro to, že má kolem sebe nepochopitelnou ostrahu podivných obyvatel domu, potomků anglických přistěhovalců. Obyvatelé Starého kontinentu jsou – cituji hojně se vyskytující popisy - „ohavně bledí, mají nezdravě bílou, ošklivou pleť“ a na rozdíl od snědé, moderní, svěží, s dobou jdoucí atraktivní Noemi, která je holka krev a mléko, Evropané vzbuzují odpor a při pohledu na ně jednomu vyskakují asociace jako hniloba, rozklad a jsou nazýváni – cituji: „tlupou anonymních, odporných zrůd a nul, kteří už dávno ztratili svojí moc a ustrnuli v dávné minulosti“ a měli by si tuto skutečnost uvědomit. Ano, s tímhle jsem měla trošičku problém, protože je to– cituji: „politicky motivovaný horor“, kde se mezi řádky píše okrajově o rasismu, míšení ras, antropologii, nesvobodě, uvěznění a že mi tu korektnost už cpou i do hororů je docela k naštvání, protože já se chci jen v dušičkovém období při posezení u hrobu se svíčkou v ruce neškodně morbidně zasnít, ne se jako smrtelně vybledlá evropská zrzka cítit dotčeně. Ale pozor! V tomto domě nic není tak, jak se na první pohled zdá. Možná se ani těch upírů, kteří vás napadnou jako první, tak úplně v klasické podobě nedočkáte.
V příběhu je – myslím - hodně narážek, symboliky, meziřádkových asociací. Postupně odkrývaná skutečnost je dobře dávkovaná. Není to plytké, jak to občas v podobné četbě bývá, jen musíte zapojit fantazii a snažit se vidět pod povrch věcí, ale ani to není žádná velká filozofie. Má to pár logických děr, třeba proč se svobodomyslná N. chová tak a ne onak, ale vážně převažuje spokojenost. Atmosféra je fantastická, pod výraz „estetika hnijící dekadence“, jak nazval někdo jiný, se souhlasně podepisuju. Jen nevím, jestli některé hororové čtenáře neodradí, že se tam půlku knihy neděje nic extra akčního. Mně pomalejší tempo vyhovovalo. Zvláště muži můžou mít problém, že se sexy Mexičanka obléká do nákladných rób, maluje se rudou rtěnkou, chodí po hnijícím domě v lodičkách a navazuje vztah s jedním (nebezpečným nebo důvěryhodnějším?, nechte se překvapit), na první pohled něžným mladíkem, ale mně se tahle ženská vsuvka zamlouvala. Takže, bylo to OK. Pěkná, správně ponurá, temná četba, jen co je pravda!

„Některá zakletí zlomit nelze.“

P.S. Omlouvám se, jestli jsem nebyla dostatečně „uhlazená“. Třeba jsem něco jen špatně pochopila, ale každý čtenář může ve své svobodné fantazii a textu vidět, co chce, ne?
P.S. - 2: Právě se chystá seriálová podoba.
P.S. - 3: :) Já osobně knížku doporučuju, ač to není tip univerzálního hororu pro každého čtenáře. Nicméně o mainstream a komerci se každopádně jedná. Mírně zamyslet a přečíst podruhé se to za mě dá, věřím, že si na druhý pokus všimnu něčeho, co jsem na první dobrou přehlédla. Nakladatelství Host si svojí úroveň přece jen drží. :)

22 28.10.2021

Hustý, nedokázala jsem odložit a audio poslouchala a poslouchala (12 hodin) bez přestávky až do konce. Tato krimi mi ovšem tolik nezaujala jako třeba špičková "Jeden za druhým", která nabízí i něco víc než běžná detektivka. V Nočním lovci se hraje hlavně o konzumní napětí, temnou zábavu a vyšetřování, bez nějaké zajímavé nadstavby, v níž by se vypovídalo něco o naší společnosti a vedlo trochu i k zamyšlení.
Některé prvky mají Carterovky společné, třeba důmyslné úchylné vraždění, vyrábění vraždících nástrojů a pachatel ultra magor, kterého z indicií nelze dlouho odhadnout, protože se v textu padouch buď vůbec nevyskytuje nebo jen velmi okrajově, prostor dostává až ke konci příběhu... Ale tak, ušlo to.

26 16.10.2021

„Člověk má žít stejně jako místní obyvatelé. Když jste v Římě, chovejte se jako Římané.“

Mám ráda krasobruslení. A mám ráda knihy, které jsou pohlazením po duši a nabijí mě pozitivní energií. Té má sympatická světoběžnice Romanová na rozdávání. Její aktivní, pestrý a disciplinovaný život, který vedla, je obdivuhodný. Biografie není žádnou agitkou, která člověku vnucuje, jak se má žít a že pracovat na sobě je fajn. To ze čtení samo vyplývá. Eva prostě jen vzpomíná na svůj život a člověk si jen tak mimochodem během čtení říká, že podobnou přizpůsobivou, nekonfliktní, neufňukanou povahu, pokoru a radost ze života i z toho, co právě dělá, nemá každý a bylo by fajn na sobě zase trochu máknout. Pozitivní a činorodý přístup k životu se přenáší na čtenáře a to je největší klad této knížečky. Napsané to je tak na dvě hvězdičky, ale dávám mnohem víc právě za ten pěkný pocit, který ve mně svým sdělením vyvolala. I když Eva dokázala mnohé, nebyla nikdy namyšlená a žádná práce nebyla pod její úroveň (starat se o stařečky, učit bruslit na obyčejném ledě průměrné tříleté děti, tancovat na ledě se zvířaty). Právě její pragmatický (nebo spíš praktický) přístup k životu kombinovaný s citlivostí se mi na ní tak líbí. Na všem uměla najít klad a věděla, že je něco za něco, tak to prostě v životě chodí, ať jste mistr světa nebo obyčejný člověk. Eva má hodně přátel a určitě je radost s ní chvíli být. Přeju jí hezký zbytek aktivního, plnohodnotného života a děkuju za radost, kterou fanouškům sportu rozdávala. Hned mám chuť si taky vyjít za sportem, jít si třeba jen zacvičit, protože ona i ve svém vyšším věku hraje rekreačně tenis, denně plave a... je prostě aktivní. (Dokonce jí baví i domácí práce! :-))

26 07.10.2021

Tento společenský román mi přinesl příběhy skutečných i smyšlených postav personálu a jejich pacientů z nemocnice Charité - Berlínské univerzitní nemocnice, která je dodnes jedním z největších evropských fakultních nemocnic, zabývající se výzkumem různých chorob.
Příběhy se začínají odehrávat v roce 1931, kdy v Berlíně propukla epidemie cholery. Nemocnice se potýkala s nedostatkem míst, a ani když epidemie odezněla, úbytek chudých pacientů neustal. Proto se stavěla netrpělivě očekávaná nová budova...
Prostřednictvím obětavé ošetřovatelky Elisabeth (je smýšlenou postavou) postupně v průběhu následujících let procházíme různými odděleními, seznámíme se s diagnózami a jejich kuriózními, často pochybnými brutálními léčebnými metodami mnohdy bezradných doktorů (chirurg.operace bez anestezie, léčba rtutí, záměrné infikování jedem - infekční nemocí, která vyháněla nemoc jinou). Někteří nemocní přežili a byli z choroby vyléčeni, mnozí zde umírali. Slušných a empatických zdravotníků je obecně málo, tehdy byla situace ještě obtížnější, protože pečovatelské práce vykonávali nevhodní lidé, třeba bývalí negramotní vězni a s pacienty zacházeli necitelně a hrubě. Další důležitou postavou je průkopnický, brilantní chirurg, prof. Dieffenbach (1794-1847), který reálně i zde v románu zavedl nové operační techniky, včetně plastických, přišel na kloub mnoha chorobám, a působil v době, která stála na počátku důležitých objevů medicíny.
Druhou skutečnou, leč upozaděnou a vedlejší postavou je pracovnice z márnice Marta, která dělala důležité pomocné práce a byla lékařům k ruce během pitev.
Poslední neopomenutelnou hrdinkou je nešťastná hraběnka Ludovica, mecenáška první pečovatelské školy Charité, která trpí láskou k nedostižnému muži.
Na tyto hrdiny jsou naroubovány rodinné peripetie, obtíže i radosti manželské a milenecké lásky, výchova dětí a všechno to, co román pro ženy vyžaduje. Hlavní roli tu ale hrají především léčebné postupy, potíže a povahy nemocných, osobnosti ambiciózních lékařů a chod nemocnice, včetně kuriózních příhod. To ostatní, vztahové, je doplněk na zpestření děje.
Román se mi četl moc dobře, a i když je prošpikovaný patosem a klišé, byla jsem zvědavá na každou další stránku. Nechybí tu osobní život postav, nicméně atraktivita románu stojí hlavně na jednoduchých a srozumitelných medicínských zápletkách. V rámci žánru slušnější počin, nebylo to marné čtení, které se myslím bude líbit hlavně čtenářkám. Už kvůli přitažlivému lékařskému prostředí, v kterém se odehrává. A lásce k povolání, jímž je pomáhání trpícím lidem.

25 24.09.2021

„Mánesovo dílo nezná bolest ani smrt, není v ní obsaženo ani zoufalství, ani ponížení, úzkost, strach. Nad jeho světem se klene věčně modré nebe, lidé jsou krásní, v obilí volá křepelka… Na současnou generaci mohou harmonizující klasikové působit iritujícím dojmem… Klasiky nejde podezřívat z naivity ani z nevědoucnosti, ani z toho, že právě jejich osudu by se strázně života vyhnuly. Mají geniální schopnost přetavovat všechno, čím žili sami nebo jejich doba do polohy jednoznačného kladu. A právě proto mohou dnes imponovat svou averzí vůči bolestínství, svou noblesou, s níž dovedli setřást rmut, svou vytrvalostí, s níž směřovali z mizérie… jako hledači skrytých pramenů krásy a citové vroucnosti, vytvářejí nový, sublimovaný svět unášivé líbeznosti.“

Kniha nám představuje Mánesa od počátků jeho tvorby. Mám moc ráda umění tohoto mistra české malby a krajinářství, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. A tak při pátrání rodinou knihovnou jsem se zase po čase ráda pokochala touto uměleckou publikací. Řada obrazů je notoricky známá, třeba Červené paraplíčko na obálce knihy (v malých formách a komorních prací dosahuje svých vrcholů). Nelze pochopitelně zapomenout i na jeho svět přírody, květy na loukách, lesy, jejichž součástí jsou i lidské bytosti. Některé portrétní práce jsou též lahůdkou.
Starší klasická díla miluji.
Někdy umění potřebuje čas a současníci ho odmítají. Uznávám, že některému současnému (nejen výtvarnému umění) občas vůbec nerozumím a občas nepobírám, jak může být něco pokládáno za umělecké dílo (třeba urvaný záchod vystavěný vprostřed místnosti nebo pračky naskládané na sobě umístěné v galeriích jsou nejen podle mého prostě ohyzdné a směšné). Pokud umění potřebuje přesvědčování, výklad a odmítá ho dlouhodobě většina lidí, je to podle mého špatné umění. A pochybuju o tom, že současné pochybné, nesrozumitelné umění a jeho odkaz bude trvale okouzlovat obyčejné lidi stejně tak jako třeba Mánesova romantická krajina, mnou milovaná, svou únavou realisticky působící Švadlena nebo rokokové krasavice a krasavci v půvabných kostýmech z 18.století (např. Políbení, Příjezd hosta, Při měsíčku,..z Národní galerie), včetně krásného barevného řešení.
I když ne všechno ze současnosti považuju za špatné a jsou obrazy, které se mi hodně líbí, na klasiku prostě nedám dopustit.
Útlá knížka, která nám představuje Josefa Mánesa a jeho dílo stručně a v celé jeho celistvosti.

27 14.09.2021

Kvalitní román. Přestože je na na smutné téma, skvěle se čte, výtečně napsáno. Příčina a následek sociálních problémů. Dospívání. Hlavní hrdinové jsou něčím výjimeční lidé s nevšedním osudem (dívka s nadprůměrným IQ, která přeskočila dvě třídy, v něčem oproti starším spolužačkám nevyzrálá. Její depresivní matka, oddělená od světa, která se ze světa vytratila po smrti novorozeného dítěte. Bezdomovkyně, nenáviděná vl.mámou, zplozená ze znásilnění, oddělená z běžné společnosti jiným způsobem. Uznávaný, vyspělejší spolužák s vyšší emoční inteligencí, který propadl kvůli špatnému prospěchu...). Nespravedlnost světa, který všem neměří stejně. Někoho přímo hýčká, na jiného se úplně vykašle. Do jaké míry můžeme ovlivnit svůj osud, který jedněm naděluje v přebytku a jiným nedává ani to málo, co je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí?
- Autorka nesoudí, snaží se pochopit a pomoci, nevyvyšuje se nad ty méně obdarované a šťastné. To není samozřejmé a možná ani běžné.
- Přečtu si s odstupem znovu a pozorněji, nyní jsem byla bohužel trochu tlačená nedostatkem času.

"Na to já kašlu, že je v tom jednom a samém světě víc světů a že se má člověk držet v tom svém. Nechci, aby ten můj svět byla nějaká podmnožina A, která nemá žádný průnik s dalšími (B,C nebo D), aby ten můj svět byl nějaký nepropustný, nějaká prázdná množina. Byla bych radši někde jinde, sledovala přímku, která by vedla do světa, kde světy spolu navzájem komunikují, kde je život lineární, bez zlomů, kde se nic bezdůvodně, nelítostně nepřerušuje, kde je k významným okamžikům dodáván návod k použití (výše rizika, napájení ze sítě, předpokládaná doba výdrže) a nezbytné vybavení (airbagy, GPS, nouzový brzdový asistent)."

"Život není spravedlivý a s tím se nedá nic dělat. Člověk to musí přestat řešit, obrnit se a tím se stává dospělým."

34 12.09.2021