Sidonka3 komentáře u knih

Jedná se o zamilovanou četbu a příběh pojednává o početné farmářské, křesťanské rodině, zejména pak o několika mladých lidech, žijících na Divokém západě (kniha nám však místní přírodu ani atmosféru místa úplně nepřiblíží). Je to šestý díl ze série, který lze číst i bez znalosti předchozích knih jako samostatný příběh. Hlavní hrdinkou je nejmladší benjamínek rodičů, Belinda, od malička projevující soucit nad nemocnými tvory, chce pomáhat trpícím. Bratr Luke, doktor, jí jako již jedenáctileté dívce nabízí, že jí zaučí, aby mohla jednou pracovat jako ošetřovatelka, ač rodiče pochybují, zda se tato obtížná práce pro křehkou dceru hodí. Do příběhu se později přimíchá Belindina neteř Melissa, která si myslí na kluka, jemuž imponuje spíše soucitná, již trochu povyrostlá Belinda. Do toho se Belindina přítelkyně zamiluje do stejného chlapce, takže vznikne velký vztahový propletenec. Dospívající holky řeší lásku a sny. Rodiče se vroucně modlí a nejraději by celou komunitu usedlíků obrátili na víru.
Umím si představit, že tento přeslazený románek spíš než náctileté osloví jejich babičky, je to takové starosvětské, kde jsou na prvním místě ideální vztahy nejbližší rodiny (hodní rodiče, hodné děti), návštěvy kostela a jiné hodnoty, kde se dívky zamilovávají do handicapovaného vrstevníka. Tempo je pomalejší a třeba úsek, kde se na dvaceti stranách probírá, jestli zraněný ptáček přežije nebo nepřežije, mi přišel poměrně zdlouhavější, stejně jako nadbytečně zmiňované stejné věty a opakované myšlenky (co myslíš, opravdu se ptáček uzdraví?). Asi je to milé, za mě trochu nevýrazné. Doporučuju číst spíš než současným teenagerům starším čtenářkám (od středního věku + výš), skoro je vidím, jak si spokojeně čtou o dívkách a sní o mládí někde na verandě v houpacím křesle. :-) Jak to tak u podobné četby bývá, poněkud naivní počtení. Prostě doják o správňácích. Věřím, že se knížka může jiné čtenářce víc líbit.

17 23.07.2021

Tato místy až nepříjemně působivá, slavná dětská kniha o rodině broučků nezapře, že byla napsaná farářem. Snad pokaždé, když vidím sedmikrásky, vzpomenu si na ni. Moc se mi líbily ilustrace, nezapomenutelná pohádka. Některé dětské publikace jsem měla raději, přesto se stala neodmyslitelnou součástí mého dětství. Zvláštní, posmutnělá kniha o životě a víře, která asi nemusí sednout každému dítěti. Krtečkovskou, všeobecnou líbivost v sobě nemá.

- Cestopisná kniha o putování 22-letého kontroverzního dobrodruha po USA, jehož cílem bylo doputovat až na Aljašku, tedy do odlehlé, krásné, ale nehostinné divočiny a nějakou dobu zde žít pouze z toho, co poskytne příroda. Přecenil své možnosti, nevybaven a nepřipraven tady v nevhodné roční době podlehl mladické lehkovážnosti, touze po nebezpečí a snaze něco dokázat, patrně překonat sám sebe a vyrovnat se s něčím. Motivace měl ještě říznuté nějakou osobitou spiritualitou, jejíž smysl jsem upřímně řečeno úplně nepochopila. Kniha nebyla nepřínosná, i když se rozhodně neřadím mezi jeho obdivovatele, podle mě to byl podivínský, poněkud rozháraný naiva, který žil paradoxně, v mnohém si odporoval a minimálně ke své rodině se zachoval bezohledně. Ano, pro někoho byl jistě charismatický, což dosvědčuje množství lidí, které uměl během krátké doby oslovit. Uměl se začlenit mezi tuláky, oslnit projíždějícího vesničana nebo třeba zaujmout starce, který přišel o syna. V civilizaci mezi běžnými městskými lidmi si už jeho dlouhodobé začlenění se do společnosti neumím představit. Ponechal svůj život náhodě a ta si v divočině, bez dobrých, rozumných a zkušených lidí, kteří mu během cesty výrazně pomáhali, vybrala svojí daň.
- Přiznám se, že nemám velké pochopení pro americké sklony udělat hrdinu (filmu nebo knihy) snad z každého, kdo třeba jen tragicky zemře a vystavit z domněnek o něm a jeho životě pochybný kult. Omlouvám se za svá tvrdší slova, ale sebevědomí, sebestředný, nesmyslně umíněný a osobitý hrdina, který je vychvalován za svojí nadprůměrnou inteligenci, mě svojí nepokorou a nedomyšleností trochu iritoval.
- Bývalá nadřízená z McDonald's nám mnohými oslavovaného hrdinu ukazuje v jiném světle: „Nezapalovalo mu to. Nedocházelo mu, proč by si měl ve špičce s vařením pospíšit nebo proč se má mýt aby nezapáchal. Nechtěl na svém tempu nic měnit. Pohyboval se ve vlastním světě. Všichni jsme si mysleli, že mu v hlavě chybí nějaké to kolečko. Měl dost komplexů. Vypadal jako kluk, který něco hledá, ale neví co. Na Aljašce chtěl najít to něco, co hledá, ať už je to cokoli.“

- Každopádně to byla přínosná kniha. Pro lidi, kteří o podobném putování přírodou uvažují, to může přinést důležité poznatky. Je skvělé splnit si svůj sen. Je třeba přitom odhadnout své možnosti. Uvědomit si, že když dva dělají totéž, není to totéž (to, co by zvládnul zkušený místní lovec, může druhého stát život). Někdy je přežití v divočině víc dílem náhody než vlastních schopností.
- Uvítala jsem životní příběhy jiných, jemu podobných tuláků a vylíčení jejich dobrodružství.

- CITACE:
- „Narodil se do špatného století. Hledal více dobrodružství a volnosti, než současná společnost lidem poskytuje.“
- „Nouzí netrpím. To, jak žiju, jsem si vybral sám.“
- „Neodrazovalo ho fyzické nepohodlí, dokonce ho vítal.“ Potěšení ze strádání…
- „Hory jsou jen velice špatným útočištěm pro sny.“
- „Když mu došlo, jak se věci mají, bylo už příliš pozdě, aby s tím něco dělal.“
- „Nesdílené štěstí štěstím není.“

31 20.07.2021

Psychotriller pro ženy, který se dobře čte. To především. S originalitou je to už trochu horší a po logické stránce taky trochu pokulhává. Emily se seznámí s Adamem, dokonce chystají svatbu. Tchýně ovšem vztahu nepřeje. Chce dvojici rozdělit. Proč? Je snad zvyklá na pozornost, chce strhávat zájem pouze na sebe a za každou cenu? Nechce se o syna dělit, protože jí obírá o lásku? Má ráda drama a vše pod kontrolou, tedy i své potomky? Následuje známější scénář. Matka se nechová dobře, syn jí však odmítá vidět ve správném, nelichotivém světle a matku brání. Emily postupně trápí dva lidé a v problematické rodině nemá zastání. Nic ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ani Adam, ani samotná Emily nejsou úplně OK.
Musím říct, že žádná z postav není úplně v pohodě ani sympatická. Myslím, že je skvěle vykreslený charakter tchýně, nedostatečně snoubenců. Několikrát jsem si říkala: řešili by lidé svůj problém takhle? Následuje twist na závěr, kdy jsou násilně poupraveny charaktery, aby to dobře pasovalo do pointy. Konec je pak nečekaný, o to více však neuvěřitelný.
Na závěr musím podotknout, že jsem čekala, že příběh bude drsnější, v tom mi spíš mile překvapil. Na obálce, která umí vzbudit zvědavost, je totiž zobrazená trochu zavádějící krev na svatebních šatech. Krvavé to ovšem není ani zdaleka a postavám se nic moc strašného neděje. Nedávno jsem četla jinou knihu o domácím násilí, „Za zavřenými dveřmi“, a to byl mnohem těžší teror. Tohle je ještě vlažný čajíček. Ale jinak se to četlo snadno, to připouštím a nechtělo se mi jí odložit, aniž bych jí skoro v jednom tahu (pravda, s občasným přeskakováním) nedočetla až do konce.

24 13.07.2021

Hodně jsem se na tenhle komiks těšila, protože Stjepan Šejić mě okouzlil perfektní Harleen, kde nic nepřebývá ani neschází a ani při svém abych tak nadneseně řekla "kritickém myšlení" jsem neshledala nic, co bych mu mohla vytknout.
Sunstone mě bohužel zklamal, jak mi řekl jeden můj internetovej známej : je to trochu moc pro holky, až moc nudné povídání (skoro bych řekla že o ničem) a všechno je to jen takové zlehka, tím nemyslím tvrdostí, ale myšlenkově a příběhově jen zjednodušeným náznakem. O BDSM se v současnosti hodně mluví, je to evidentně nová sex.móda, ale ti, co tím žijí ze svého naturelu a podstaty, tedy bez ohledu na současné trendy nebo jen ochoty si z nudy s něčím nezávazně zaexperimentovat, asi budou zklamáni. Tento komiks je jen takové letem světem pro nezasvěcené čtenáře, rajcovní to taky úplně není, přišlo mi to chladné a rozhodně to nebude tím, že ty holky jsou vlastně skoro pořád oblečené a moc se tam toho odvážného neukazuje.
Úplně tomuhle světu nerozumím, ale myslím, že kouzlo těchto specifických praktik se do stránek nepodařilo přenést.
Brutalita mi tam neschází, emoce a přirozená přesvědčivost ano. Co se mi podařilo zjistit, paradoxně dominantní přístup k submisivní partnerce není především o hrubosti a trestech, ale naopak o empatii a úctě k lidské bytosti, kdy se jeden druhému snaží vyhovět v jeho nestandartních přáních. Jenom mi při čtení bylo všechno tak skoro šumák a zkrátka mi to nebavilo. Naopak oceňuji, že postavy jsou vcelku milé a jsou to (až na svojí sexualitu) obyčejní lidé. Souhlasím s Rawenem616 v tom, že tento komiks BDSM trochu demýtizuje.
Neřekla bych ovšem, že je to psané stejným tvůrcem jako Harleen, která mě svou hloubkou a upřímností úplně dostala.

16-letá Hazel Grace má rakovinu a ví, že nebude žít dlouho. Tvrdí, že není depresivní a má se fajn. Baví jí sledování reality show v TV a nebaví chodit na psychoterapeutické, rádoby podpůrné skupiny pro obdobně nemocné, které jí přijdou zbytečné a nic zajímavého jí nepřináší. Nicméně se nechá přemluvit matkou, ať tam znovu zajde a dá tomu další šance, že má přeci právo žít vlastní život a nejen ten televizní. Hazel poslechne a dobře udělá, protože tady (konečně) poznává přítele, s kterým si porozumí a pak s ním může trávit volný čas (třeba právě zrovna společným sledováním filmů, což je samozřejmě přinejmenším lepší než trávit čas jen s rodičem). Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne, a když máte parťáka do nepohody, hned to slunce nějak víc svítí a život se zdá lepší a světlejší.
Love story o těžce nemocných (určený hl. pro ženy a pro mládež) je navzdory těžkému tématu lehce napsaný a snadno se čte. Možná někoho z handykepovaných potěší a rád si při tom romanticky zasní. Anebo možná bude podobný román zajímavostí pro lidi zdravé, kteří ze zvědavosti zatouží zjistit, jak se asi tak žije těm, kterým „hvězdy nepřejí“ a rádi se nechávají dojímat. Anebo třeba taky ne. Možná někdo naopak usoudí, že mu tato četba nic extra zajímavého nepřináší, psychologie pluje při povrchu a příběh není žádná velká sláva. Nebo že mu to v hledání smyslu života, hledání přátel nebo při hledání sebeúcty vůbec nepomůže. Možné je prostě úplně všechno.

26 10.07.2021

„… Těžko se tohle dvacetileté přežívání v podzemí dalo označit jako život, spíše šlo o existenci. Snášeli to jen kvůli lásce, netečnosti a naději, že jednoho dne se zase vrátí na povrch. Obyvatelé se léta modlili o to, aby ten den nastal co nejdřív. A modlí se dodnes.“

Akční postkatastrofická sci-fi, kde se to hemží zmutovanými nestvůrami a statečnými muži na cestě, kteří se s ničím moc nepářou. Ve zničeném světě přežívají zbytky lidí, různá dosud ještě vcelku nezdegenerovaná lidská společenství žijící v podzemí nebo třeba i na bývalých stožárech vysokého napětí. Kromě nich se v jiném světě rodí nové živé bytosti, rozliční zvířecí a ostatní agresivní mutanti (například kanibalové), kteří se živí všelijak, nejraději masem jiných.
Hlavními postavami je malá rodina Sergeje, sociálního pracovníka, jehož jediný syn Denis má lečitelské a jiné nadpřirozené schopnosti. Rodina sní o tom, že se jednou dostane z chřadnoucí kolonie v dosluhující budově. Potřebují se dostat ze zničeného městečka do moskevského metra, kde žije lékař, který by mohl rodičům podat lék proti rakovině. Po zničujícím útoku masožravých čmeláků se společně se záhadným silákem Maxem vydávají na nebezpečnou výpravu po zpustošené zemi, kde se to hemží všelijakou havětí. O dobrodružství není nouze. Představuje se nám pestré panoptikum různých lidských tlup (třeba komunita Amazonek, co se touží rozmnožovat :-)). O mutanty všeho druhu taky není nouze. Jsou vězněni a zajímáni, bojují, nabírají a ztrácejí spojence. Jdou dál a dál… A metro je dlouho v nedohlednu… Dojdou do cíle a jak se jim tam povede?
Ve sci-fi nemám moc načteno, takže můžu těžko nějak moc srovnávat a hodnotit originalitu, ale asi úplně superoriginální námět toto nebude. Zpracování je fajn, čte se to dobře, řekla bych, že je to kvalitativně lepší béčko, které mi vcelku zaujalo. Taková sci-fi jednohubka na dva sváteční dny (čteno 5. a 6.7.). Souhlasím s tím, že to sice mohlo být rozvedeno ještě lépe, mohlo to ovšem dopadnout i hůř.

„Stvořitel neumožnil lidem cestovat do minulosti, aby tam mohli napravit své chyby. Jak obrovskému utrpení by se dalo zabránit, kdyby jen dovolil zrevidovat alespoň ty největší přehmaty! I kdyby měl člověk za celý život pouze jednu jedinou šanci znovu udělat něco jinak, opravil by alespoň to, co je v jeho očích nejdůležitější…
... Kdybychom tak mohli nahlédnout do budoucnosti! (Vědět, k čemu náš postoj povede, přidat tuto schopnost ještě dodatečně k vlastnostem jako schopnosti analyzovat a na základě správného rozboru přijímat rozhodnutí)…“ Jo, taky si říkám. Nebyl by i ten náš současný svět mnohem lepší?

23 06.07.2021

Praktická příručka o tom, jak si zařídit zahradu, aby byla potěchou pro oko, pro duši a přinášela i užitek. Kromě toho, že jsem se toho zase spoustu dozvěděla, byla potěchou pro oko i pro duši samotná tato knížka plná nádherných obrázků, které mě odvedou do jiného, krásnějšího světa. Už se těším na chatu, jak některé nápady z knížky uvedu do praxe. Kromě knih a výletů neznám lepší relaxaci než vylepšovat okolí svého letního obydlí a pak jen nechat odplout všechny myšlenky a klidně odpočívat v prostředí, které se mi díky podobným publikacím podařilo vytvořit vlastníma rukama. I díky praktickým radám, které všude nenajdete (jak vytvořit přírodní větrolamy, protihlukové stěny apod.) doporučuju ostatním méně zkušeným zahrádkářům, alespoň pro informaci. Případné následné zaúkolování někoho profesionálnějšího (nebo mužského) u složitějších prací samozřejmě taky není na škodu.
Je to nádherné.

23 03.07.2021

Aristokratičtí, pyšní novomanželé nezačali svůj svazek zrovna nejlépe. Před svatbou se setkali jen jedinkrát, a to v dětství, a toto setkání zaselo svár do jejich čistě politického a obchodního manželství, sjednaného jejich otci. Od začátku je vnucený, povinný vztah vypjatý, je to takové kdo s koho, kdy přiznání citu by bylo porážkou. Hned po svatbě navíc manžel Raymond odjíždí do války a Frederiku ani neuvede do jejího nového domova, na zanedbaný lovecký zámeček, čímž jí otevřeně uvádí do postavení odložené ženy, na jejímž osudu mu nezáleží.
Jejich jednání je sice občas poněkud nepochopitelné (osamocený, znuděný a poraněný manžel se jako trucovité děcko vprostřed knihy schovává před pečující manželkou, která ho začíná přitahovat, v druhém křídle zámku, proč proboha?), dobře, něco se dá vysvětlit tím, že třeba nevěděli jak začít se sbližováním, někdy je to ale už opravdu přehnané a chycené za vlasy. Každopádně vztah vypadá dlouho nejistě, nedostupně a o to vyzní historická romance dramatičtěji. Raymond pobývá ve společné domácnosti minimálně a není to žádný vysněný princ plný pochopení, Frederika si svůj osud svým jednáním taky úplně neulehčuje. I proto se možná čte tahle romance tak dobře. Je napínavá, čtivá, dlouho jako by byla situace nejasná a autorka si hraje na to, že dlouho „nevíte“ jak to asi tak všechno skončí. Nedovysvětlenost něčích pohnutek a prapodivných myšlenkových pochodů nebo naivita postojů hrdinů je v tomhle žánru odpustitelná.

Romance se odehrává ve Francii za vlády Ludvíka XV. a patří mezi to lepší, co bylo pro letní pohodové počtení napsáno. Název knihy „Ve stínu erbu“ znamená, že se F. nelíbil život pod zaprášeným erbem, který visel v hlavní síni nad její hlavou, hlava rodu-tchán proti ní dělal intriky a chtěl F. odstranit a ona se symbolického štítu rodu Valandrey dlouho oprávněně obávala.
Je to takové snadné, pěkné odpočinkové počtení, kde rozebírání proč se stalo tohle a právě takhle a jestli všechno dává dokonalej smysl je spíš na škodu. O příběhu je nejlepší moc nepřemýšlet, relaxovat při něm a pak můžete dát s klidem poměrně vysoké hodnocení. Času stráveného s touhle pohádkou nelituju, i když tam mohlo být víc emocí, které čtenářku hlouběji a osobněji zasáhnou.

21 03.07.2021

Jak hodně mě potěšil první díl ze série „Lizzie Martinová“ – „Nezvyklý zájem o mrtvoly“, tak mě od stejné autorky zklamala „Nedokončená vražda“z téhle série („Jess Campbellová a Ian Carter“). Bohužel se musím přidat ke čtenářům, kterým tato detektivka z přítomnosti přišla neduchaplná, nenapínavá až nicneříkající, podle mého vkusu se tam toho dělo opravdu málo. Navíc to nebyla ani milá záležitost jako zmiňovaná viktoriánská Lizzie ani neměla tu správnou anglickou atmosféru a autorka si nevyhrála se specifiky a kouzlem země, kde se děj odehrává. Vadilo mi i časté opakování (jedna z postav vzala mrtvé ženě z ruky náramek a v každé kapitole nebo dokonce stránce se tato událost dokolečka připomíná, včetně toho, že místo vraždy (nebo výstižněji řečeno nález mrtvého těla) se uskutečnilo na nevzhledném místě plném odpadků apod). Autorku knihy naopak chválím za absenci brutálních akčních scén, v kterých se zrovna nevyžívám. Jinak jako by to napsal někdo jiný.
Nedočetla bych, kdybych předtím s autorkou neměla tak dobrou předchozí zkušenost. Od spisovatelky doporučuji raději sympatičtější Lizzie, která má vše, co si u dobré odpočinkové knížky s detektivní zápletkou představuji, včetně romantické linky. Jdu si spravit chuť „Nebezpečnou zvědavostí“ (věřím tomu, že to zase bude to pravé ořechové) a je mi moc líto, že jsem tentokrát Ann Granger nemohla pochválit.

22 28.06.2021

Ptáci z naší zahrady, podtitul: Pozorování a určování nejčastějších ptačích obyvatel zahrad a parků.
To zas bylo něco! Tato hezká knížka s nádhernými fotografiemi se mi připletla pod ruku v městské knihovně a já si vzpomněla na nedávnou procházku, kdy mě – právě sedící na lavičce v parku u jezírka- sledovalo ze země i z vody hejno různorodých ptáků. Jednak jsem chtěla vědět, jak se někteří z nich jmenují a také si vzpomněla, že jsem chtěla zjistit, čím se mají krmit, protože vypadaly docela mlsně a loudit upřenými pohledy uměly přímo na jedničku. (Pečivo se jim prý dávat nemá, alespoň podle několika informačních cedulí v parku, článků v časopisech a jiných knihách).
Co se potravy týká, na to je v této brožurce určená str.30-31 (jaké krmení je pro ptáky vhodné a co má kdo rád = obecný základ). Pokud nekoupím krmivo přímo v obchodě, lze jim připravit suchou směs z různých druhů semen, obilných vloček a oříšků, travní semeno, rozinky, v zimním období hl. olejnatá semena jako slunečnice, mák, v malém množství lněné semínko, syrové nesolené vepřové sádlo. Jablka také rádi. Tak uvidím, jak uspěju, třeba vodní ptáci to mají možná jinak.
Dívám se dál. Tento průvodce přírodou je pěkně udělaný. Ptáci jsou zde rozděleni do 4 skupin podle svojí velikosti. Skvělé fotky ptáků na křídovém papíře, kde kromě českého i odborného názvu (druhu) a charakteristiky nechybí zajímavosti, typické projevy, výskyt, poznávací znaky, hlas jakým se daný pták ozývá, jeho potrava!, hnízdění. Zvířata miluju a nenáročné ptáky, kteří se spokojí i se stromem v rušné ulici mám obzvláště ráda. Je to dotek a zvuk přírody, který mi ve městě jinak tolik schází. Krásná, někdy až exoticky vypadající zvířata a atlas se 40 str. úvodem s texty na různé témata mě potěšily.

21 26.06.2021

K českým spisovatelům naštěstí ještě neprosákla zahraniční móda nekonečných 700 až 800 str. románů psaných drobným písmem, jejichž objemnost mě docela znervózňuje. Tento příběh není vyprávěný klasickou formou, je to zase v jiném duchu, než většina knih, které jsem četla v letošním roce. Je to skoro až zase druhý extrém. Strohý styl. Má krátké věty. Pokud má věty o trošku delší, jsou rozsekané čárkami, které od sebe oddělují úsporná tři čtyři slova. Neschází občasné poetické výrazy. Vyprávěné v přítomném čase. Na artovější styl vyprávění jsem si musela zpočátku trochu zvyknout. Pak to šlo. Začetla jsem se. Časem. Dávám tři hvězdy. Za lepší průměr. Nebo slabší nadprůměr. Jo, docela to ušlo. :-)

31 26.06.2021

Slušný námět napsaný na motivy skutečných událostí.
Bohužel, je to jedno z mála děl, u kterého se mi působivé filmové zpracování výjimečně zalíbilo o něco víc než tato věcněji podaná literární forma. Zdálo se mi, že je "Washingtonovo náměstí" psáno s emočním odstupem, který vedl k mé osobní odtažitosti od tématu a od hrdinů, který mi k psychologickému románu, zabývajícím se složitými rodinnými vztahy i platonickou láskou úplně nesedl. Přečetla jsem s menším nadšením než jsem zkoukla jeho melodramatičtější filmovou podobu. Kdo nezná romantické drama Dědička z roku 1949, tomu doporučuju i kinematografické umělecké ztvárnění s několika příběh.změnami (nominované na osm Oscarů, film nakonec získal čtyři).
P:S:: Kdyby to bylo vyprávěné hlavně z hlediska otce, který ochladl po ztrátě manželky a je k dceři až neomaleně krutý (leč upřímný, oprávněně kritický k neduhům, jen volí nepříjemnou formu sdělení svých postřehů), snad bych tuto chladnější formu lépe přijala.

22 24.06.2021

Historický román z 11. století vypráví spletité, dobrodružné příběhy smýšlených i reálných postav, na pozadí skutečných a fiktivních událostí. Hlavní postavou je zde Caedmon z Helmsby, překladatel a později i rytíř anglického krále Viléma Dobyvatele. Vedlejšími hrdiny jsou C. sourozenci. Všichni členové této anglicko-normanské rodiny patří mezi imaginární hrdiny.
Kladem je čtivost. Opět se jedná o slušný, zábavný, trochu komerční román ze středověkých dob. Nechybí zde láska, drsné válčení, nebezpečné výpravy, intriky a zašmodrchaný příběh plný zvratů.
Bohužel musím říct, že se jedná o zvraty někdy i poměrně předvídatelné. Už pro to, že autorčiny knihy (tato a pozdější Hlava světa) si jsou totiž v mnohém podobné (nezastupitelnou roli zde hraje: zajatec v nevděčné pozici, zastupující dva národy- zakázaná láska-stoupání vzhůru-padouch v rodině…). Jednu chvilku je nejedna postava ve vězení, třeba jako zajatec, otrok nebo rukojmí, a jde jí o život, pak si naopak najednou polepší a povýší do závratných výšin. Svět je nevyzpytatelný a někdy je opravdu jen třeba dát nějaké problematické situaci čas. Někdy ovšem autorka vyřeší potíže na poslední chvilku hůř upokojivě, díky pochybným zachráncům typu „deus ex machina“, kteří se prostě jako na zavolanou v tíživé situaci zjeví a hrdiny zachrání od všemožných útrap. Nemůžu říct, do jaké míry jsou události a hlavně chování postav přesné a poplatné době, nicméně minimálně čtenáře upozorní na reálné klíčové dějinné okamžiky (např. kdo byl kdy králem a za jakých okolností se jim stal).
Myslím, že novější Hlava světa, z které jsem byla nadšená, z toho podle mého vzešla lépe. Druhé království je trochu povrchnější a nedokázalo mě tak silně zaujmout, i když se pořád jedná o obstojný počin. Autorka zraje jako víno a vylepšuje se, její pozdější román Hlava světa je podle mého úžasný, nicméně by si měla dát pozor na to, aby se nezačala v některých motivech opakovat a nevykrádala zbytečně sama sebe.

25 20.06.2021

Veverky máme moc rádi, takže jsem knížku o jedné z nich musela půjčit rodině. Potěšilo mi, že první a poslední dvojstránka se věnuje popisu života veverek (kde se vyskytují, stavba těla, jak a v čem žijí, čím se živí, nápad pro tatínky – nechcete jim postavit u vás na zahradě domeček?). My chceme, naše rodina veverky sleduje opravdu ráda. Takže nezbývá, než aby si tatínek půjčil docela jinou knížku a dal se do truhlářské práce. :-)
Ilustrace jsou nanejvýš roztomilé, veverka se sedmikráskou za uchem je půvabná. K příběhu – dodává odvahu nesmělejším dětem. Zároveň připomíná, že není všechno pravda, co se říká. Barborčiny sourozenci rádi své výkony přibarvují, chlubí se tím, co dokážou, zveličují, dělají si legraci a vymýšlí si. Barča dá na vychloubání ostatních a pak se obává, zda se jí taky tak skvěle povede, zvláště když je kolem tolik nebezpečí. Nevěří si, bojí se opustit bezpečí rodného hnízda, dokud jí nedodá odvahy a sebevědomí kromě vlastní maminky i motýl, menší než je ona sama.
Bára si věří bezdůvodně. Jiní jí proto pošťuchují nebo se na ní vytáhnou zveličením svých skutků. Rarášek ve mně říká, že bych si ráda přečetla i knížku, třeba pro starší a pokročilé, v které je veverka opravdu nešika a nevěří si zcela odůvodněně. :-) Jak by se měla s tímto vyrovnat? Ale tahle pohádka je jednoduchá, milá a pozitivní. Příběh slabší, nicméně i přesto knížka potěšila. Je to především hezké pokoukání pro nejmladší čtenáře.

23 18.06.2021

Nádherně zpracovaný „kochací“ průvodce a cestopis, který nás stručně provádí po nejkrásnějších národních parcích, nacházejících se v Středozápadu USA. Kniha poskytne základní informace o zdejších malebných parcích s různorodou krajinou, faunou a flórou v divoké, čarokrásné romantické přírodě. Vrchol tvoří Yellowstonský NP, NP Grand Teton, NP Rocky Mountain, zvláštní krajiny NP Badlands a další. Jsou propojené silnicemi s nezaměnitelnou atmosférou napříč prériemi. Kniha je plná krásných fotografií jako z jiného světa (úžasná vyhlídka na Grand Canyon Lodge, kamenité stezky, které se vlní do nitra kaňonů, včetně zvláštních členitých útvarů z vápence v Bryce Canyon, vyhlídky na řečiště Bighorn Canyon, snímky nám ukážou i krásu podvečerních písečných dun v Great Sand Dunes nebo zelené kopce a louky Národního parku Wind Cave a zalesněné části jiných území (dolní část Skalistých hor).
Jistý prostor zde mají i historické stavby (viktoriánské hornické městečko Georgetown, hřbitov prvních přistěhovalců, Deadwood, jedno z nejslavnějších měst zlaté horečky na Divokém Západě) a další památky, muzea a památníky, které se staly neodmyslitelnou součástí americké historie.
Cesta vedoucí územím států Colorado, Nebraska, South Dakota, Wyoming, Utah, Montana, Idaho a Arizona se prý dá stihnout za čtrnáct dní (?).
Krásně se na to dívá, pro představu je to OK.
Motto: „Není těžké vyjet z Čech do světa s cestovní kanceláří. Není ani těžké vyjet bez cestovní kanceláře, pokud chcete. Je jen třeba vědět, jak na to.“ :-)
P.S. Obálka knihy se mi moc nelíbí, zato vnitřek je plný krásných scenérií.

21 15.06.2021

Nesmírně zajímavé téma. Bohužel mě nenadchlo samotné zpracování. Kniha je moc objemná, odborná, věcně chladná, místy až trochu chaotická, prostě si myslím, že mohla být zpracována lépe zejména z hlediska větší čtenářské přístupnosti a samotným způsobem podání (mohla být živější, chyběla tomu šťáva, lépe a přehledněji podané životní příběhy vědců, některým slovům nebudou obyčejní lidé nejspíš ani rozumět...). Běžného čtenáře asi nemá šanci tahle forma oslovit, neumím si představit, že by bylo něco takového masově čteno (což asi ani nebylo jejím záměrem). Není to ovšem škoda?
I v tomto zpracování se naštěstí dají najít perly:
"Bizarní příběh zbídačelých studentů, profesorů a šarlatánů, kteří se na počátku 20.st. spojili se selhávající sovětskou vládou, aby vytvořili světovou supervelmoc. Od vědeckých oborů, sužovaných strachem ze samotného Velkého vědce Stalina, se očekávalo, že vyřeší kritickou situaci země: hlad, sucho, vyčerpání půdy, válku a bující alkoholismus. V roce Stalinovy smrti (1953) měl Sovětský svaz nejpočetnější a nejlépe financovanou vědeckou obec v historii, která byla současně jeho chloubou i terčem posměchu zbytku intelektuálního světa.“
"Mít za patrona Stalina byl problém, jelikož Stalin zbavoval zemi všech vůdčích osobností kromě sebe. Člověk byl v bezpečí jen do té doby, dokud dokázal doložit, že je bezmocný. A koho Stalin povýšil, toho neodvratně zase srazil dolů."

V knize nám prý opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Alespoň podle anotace. Ne, neožívá. Pravda, nakladatel se nám to snaží nakukat už značně matoucím podtitulem: „příběh Jany Eyrové v jiném světle.“ To ovšem neznamená, že je na tom něco pravdy, i když musím uznat, že reklamní hláška a snaha přiživit se na slavném příběhu byl silný kalibr pro čtenáře, který do knihy ještě nenahlédl.
Když jsem četla milovanou Janu Eyrovou, také mě zajímal osud nešťastné manželky pana Rochestera, líbily se mi vedlejší postavy včetně milé hospodyně Fairfaxové, zajímala mě minulost samotného záhadného, charismatického majitele panství. Obálka slibuje, že příběh volně navazuje na světový bestseller, z původního románu ovšem zbyly jen jména. Postavy mají úplně jiné osobnosti, je to hůře napsané a nehledejte jakoukoli jinou podobnost s románem než tu, že na panství v horních patrech byla v tomto i v klasickém románu Bronteové ukrytá jakási zvláštní žena. Když se smíříte s tím, že tohle je úplně jiný svět a romantický příběh z dávných časů a úplně zapomenete hledat spojitost se slavným románem, můžete být alespoň průměrně, možná i lehoučce nadprůměrně spokojeni. Je to příběh o nešťastné ženě, na kterou bezohledný, necitelný a nezodpovědný muž naprosto zanevřel (dále nechci spoilerovat, ale tohohle pana Rochestera fakt nebude mít v oblibě). A především se dozvíme něco o trampotách sloužících na jednom venkovském sídle.
Velká škoda, že se nápadu spisovatelka nezhostila trochu lépe a nedržela se alespoň rámcově charakterů románu, na který odkazuje. Přečíst se to dá, docela mi příběh bavil, ale nemůžu říct, že ho přímo doporučuji a že se bez něho milovníci známého šlechtického sídla Thornfieldu nemohou obejít. Je to prostě jen průměrný, méně dějovej historickej román pro ženy o pracovních povinnostech jedné hospodyně, ozvláštněný načrtnutým příběhem k šílenství dohnané ženy (nikoli geneticky zatížené), která s ní pobývala pod jednou střechou. Čekala jsem trošičku víc, chtěla jsem se podívat na oblíbený příběh očima jiné hrdinky, třeba i něčí jednání přehodnotit a uvidět příběh v jiných souvislostech, ale jak jsem psala, tohle je úplně jiný, příliš vzdálený svět v povrchnějším podání.

24 09.06.2021

Zpracování se mi zamlouvalo. Je tady přehledně uvedený popis cesty, a jaký měl být oficiálně cíl, jsou zde uvedené členové výpravy s fotografiemi, charakteristikami a cennými citacemi z deníků, vyšetřování tragédie a mnoho teorií, z jakých příčin mohli studenti tak příšerně zemřít. Nechybí ani zdroje k dalšímu pátrání, jsou tady dokonce uvedeny názory obyčejných lidí z diskuzních fór, vše co s tématem i vzdáleně souvisí (filmy..) a jsou tady uvedené i podobné případy. To dokazuje, že téma je prostě stále živé a stal se z něho populární fenomén, který dokáže už přes půl století znepokojovat a zajímat spoustu lidí. Poznámky pod čarou jsem uvítala, možná stránky na první dobrou nevypadají úplně přehledně, ale uvádí se tu informace, které každý nezná a v jiných zdrojích by je nedohledával.
Není snadné napsat knížku o výpravě, o které už vyšel bezpočet článků, vedly se diskuze, kdekdo natočil dokument a málokdo pochybuje o tom, že s fakty se dost manipulovalo, hodně předmětů, důkazů, důležitých informací se „ztratilo“ a tak se případ odsunul do říše záhad a domněnek.
Osobně si myslím, že patrně došlo ke kombinaci více faktorů, hlavně přírodních sil, živlů (třeba elektrické výboje ve výjimečné geologické oblasti, proto ta zranění, spojené s něčím dalším, případně spojené s úrazem v nepřehledném terénu, když před ohrožením unikali) a i nějakou akcí, do které byla zapletená armáda (tento záhadný terén armáda zkoumala a do toho se navíc našly zbytky vojenské rakety, armáda přiznala test na balistickou střelu, datum kdy se tak stalo mohla poupravit jako spoustu dalších faktů, každopádně poblíž oblasti utajeně operovala, což nepopírá. Kdo ví, co všechno tam armáda prováděla? Jedno vyvolalo lavinovitě druhé, a oni bohužel byli ve špatný čas na špatném místě). Nedávno jsem zase narazila na článek, který spekuluje o tom, že se studenti zapojili do nějakého experimentu s jistým předmětem, který se měl používat v počasí při extrémních podmínkách, byl teprve ve výzkumu a experiment se pokazil. Věřím tomu všemu rozhodně víc než úsměvnému sněžnému muži, zásahu UFO nebo lidskému útoku, když zranění nemohla být způsobena lidskou rukou, odstranění a poškození orgánů by pak podle odborníků vypadalo jinak (netknuté tkáně, závažná vnitřní zranění s popáleninami..).
Jsem ráda, že alespoň sama za sebe můžu říct, že tuhle děsivou událost mám nějak z mého úhlu pohledu racionálně zdůvodněnou a můžu v sobě uzavřít pátrání po tom, co se asi tak mohlo stát. Oceňuju, že autor nám nepodstrkává žádnou teorii a nechává na každém, ať si o tom udělá nebo neudělá závěr sám.
Dobrodružná a od začátku extrémně nebezpečná výprava studentů dopadla nešťastně, zbytečně riskovali a dali si moc velkou výzvu, ale myslím, že jedno je jisté. Byli to stateční lidé, což předvedli už v předchozích výpravách. Jak se píše v jednom článku: „Byl to hrdinný boj. Dělali, co mohli. Ale za daných okolností se neměli šanci zachránit.“ Zemřeli strašnou smrtí, ale evidentně bojovali do posledního dechu. Patrně se snažili i jeden druhého podporovat, dokud to ještě šlo a vzájemně spolupracovat. To se domnívám.
Bohužel, co se tam opravdu stalo, se nikdy s jistotou nedozvíme, i když nám po několika desetiletí jejich záhadné smrti a skartování důkazů úřady podsouvají zaručený pád laviny na místě s malým sklonem vrcholu a krátkým úsekem, tedy v terénu, kde sesuv nastává jen velmi vzácně? Lyže a hůlky zabodnuté do sněhu hned vedle stanu s údajnou lavinou zůstaly stát vztyčeně, celé je to nedotažené. Pokud za vše mohl přírodní živel, pak jich muselo být několik, až ty poslední vedly k těžším úrazům, a jiné kombinace různých hypotéz).
V ČR vyšly tři knížky na tohle téma (alespoň o kterých vím) a myslím, že tahle z toho vyšla nejlépe. Není to stoprocentní, ale za mě poměrně slušná práce.

32 08.06.2021

K tomuhle se těžko píše komentář. Rozhovory jsou podle mého názoru dobře napsané a vedené. Zvláště pro čtenáře příliš neobeznámeného s tím, jak to v KLDR chodí, to je dobrá seznamka s prostředím, která může pomoci trošičku pochopit mentalitu a život zdejších lidí a na pestrém vzorku několika občanů a jejich životních zkušeností pochopit co se tam zhruba děje. Podtrhuju zhruba, protože zpovídaný je vzorek bohatých jedinců z vyšší kasty s vyšším stupněm vzdělání, s různými výhodami (privilegovaná studentka a versus, okrajově její nevyvolení spolužáci). Převaděč žijící vedle hranic měl zase štěstí v neštěstí už jen tím, na jakém území se narodil. Přesto to vypovídá o zemi dost, zvlášť když někdo poznal trochu z obou odlišných světů, například učitelka, která musela z města na vesnici.
Příhody mi přijdou poměrně věrohodné, což se o všech knížkách s utečenci tak úplně říct nedá.
Líbilo se mi i to, že autorka nijak násilně nepodsouvá, co si máme myslet a černobíle nezakrývá, že osud těch, kteří nemají v zahraničí zázemí, může být také diametrálně odlišný a krutý, takže například některé mladé dívky utečou nebo jsou dokonce uneseny jen z jednoho otroctví do druhého a rozhodně si nijak nepolepší (nedobrovolné společnice).
Z posledního rozhovoru s důchodkyní až mrazí, jak bere svého vůdce, zakladatele téhle specifické politické sekty vážně a zůstane mu doživotně oddána. Ono srovnání s Ježíšem, no, to na mě bylo docela silné kafe. Na druhou stranu byla podrobená tak dlouhodobému a intenzivnímu vymývání mozku, že ji nechci odsuzovat, chytlavější lidi se špatnou válečnou zkušeností prostě mohli propadnout jakémukoli bludu. Myslím, že někomu možná i vyhovovalo, že mu někdo druhý nadiktoval co si má myslet, co dělat, co říkat, co a kolik toho jíst, co uctívat a jak přesně uctívat a dokud nezačal na ulici doslova jako ona žena zakopávat o mrtvé na ulici, neotevřely se mu oči. Věřím, že do určité chvíle se mohlo někomu žití v tomhle státě svým způsobem i líbit, někdo má bohužel k sektářské bezmyšlenkovité poslušnosti sklony.
Zajímalo by mě, jestli se někdy dožiju pádu tohohle hrozného systému (asi ne, ale zajímalo by mě, jak se pak země bude vyvíjet dál) a jak dlouho to ještě může trvat? Přece jen, i já jako dítě musela povinně chodit mávat do průvodu a musela jako každý můj spolužák přednášet hesla v občanské výchově, abych postoupila do dalšího ročníku, takže si nelze na něco vzdáleně příbuzného nevzpomenout.
V KLDR bych opravdu žít nechtěla, ale dále se pídím po informacích. Číst o tom, jak jde manipulovat s lidskou psychikou nebo jak se člověk dokáže přizpůsobit, aby přežil, je prostě zajímavé.

43 31.05.2021