Sidonka3 komentáře u knih

Zpracování se mi zamlouvalo. Je tady přehledně uvedený popis cesty, a jaký měl být oficiálně cíl, jsou zde uvedené členové výpravy s fotografiemi, charakteristikami a cennými citacemi z deníků, vyšetřování tragédie a mnoho teorií, z jakých příčin mohli studenti tak příšerně zemřít. Nechybí ani zdroje k dalšímu pátrání, jsou tady dokonce uvedeny názory obyčejných lidí z diskuzních fór, vše co s tématem i vzdáleně souvisí (filmy..) a jsou tady uvedené i podobné případy. To dokazuje, že téma je prostě stále živé a stal se z něho populární fenomén, který dokáže už přes půl století znepokojovat a zajímat spoustu lidí. Poznámky pod čarou jsem uvítala, možná stránky na první dobrou nevypadají úplně přehledně, ale uvádí se tu informace, které každý nezná a v jiných zdrojích by je nedohledával.
Není snadné napsat knížku o výpravě, o které už vyšel bezpočet článků, vedly se diskuze, kdekdo natočil dokument a málokdo pochybuje o tom, že s fakty se dost manipulovalo, hodně předmětů, důkazů, důležitých informací se „ztratilo“ a tak se případ odsunul do říše záhad a domněnek.
Osobně si myslím, že patrně došlo ke kombinaci více faktorů, hlavně přírodních sil, živlů (třeba elektrické výboje ve výjimečné geologické oblasti, proto ta zranění, spojené s něčím dalším, případně spojené s úrazem v nepřehledném terénu, když před ohrožením unikali) a i nějakou akcí, do které byla zapletená armáda (tento záhadný terén armáda zkoumala a do toho se navíc našly zbytky vojenské rakety, armáda přiznala test na balistickou střelu, datum kdy se tak stalo mohla poupravit jako spoustu dalších faktů, každopádně poblíž oblasti utajeně operovala, což nepopírá. Kdo ví, co všechno tam armáda prováděla? Jedno vyvolalo lavinovitě druhé, a oni bohužel byli ve špatný čas na špatném místě). Nedávno jsem zase narazila na článek, který spekuluje o tom, že se studenti zapojili do nějakého experimentu s jistým předmětem, který se měl používat v počasí při extrémních podmínkách, byl teprve ve výzkumu a experiment se pokazil. Věřím tomu všemu rozhodně víc než úsměvnému sněžnému muži, zásahu UFO nebo lidskému útoku, když zranění nemohla být způsobena lidskou rukou, odstranění a poškození orgánů by pak podle odborníků vypadalo jinak (netknuté tkáně, závažná vnitřní zranění s popáleninami..).
Jsem ráda, že alespoň sama za sebe můžu říct, že tuhle děsivou událost mám nějak z mého úhlu pohledu racionálně zdůvodněnou a můžu v sobě uzavřít pátrání po tom, co se asi tak mohlo stát. Oceňuju, že autor nám nepodstrkává žádnou teorii a nechává na každém, ať si o tom udělá nebo neudělá závěr sám.
Dobrodružná a od začátku extrémně nebezpečná výprava studentů dopadla nešťastně, zbytečně riskovali a dali si moc velkou výzvu, ale myslím, že jedno je jisté. Byli to stateční lidé, což předvedli už v předchozích výpravách. Jak se píše v jednom článku: „Byl to hrdinný boj. Dělali, co mohli. Ale za daných okolností se neměli šanci zachránit.“ Zemřeli strašnou smrtí, ale evidentně bojovali do posledního dechu. Patrně se snažili i jeden druhého podporovat, dokud to ještě šlo a vzájemně spolupracovat. To se domnívám.
Bohužel, co se tam opravdu stalo, se nikdy s jistotou nedozvíme, i když nám po několika desetiletí jejich záhadné smrti a skartování důkazů úřady podsouvají zaručený pád laviny na místě s malým sklonem vrcholu a krátkým úsekem, tedy v terénu, kde sesuv nastává jen velmi vzácně? Lyže a hůlky zabodnuté do sněhu hned vedle stanu s údajnou lavinou zůstaly stát vztyčeně, celé je to nedotažené. Pokud za vše mohl přírodní živel, pak jich muselo být několik, až ty poslední vedly k těžším úrazům, a jiné kombinace různých hypotéz).
V ČR vyšly tři knížky na tohle téma (alespoň o kterých vím) a myslím, že tahle z toho vyšla nejlépe. Není to stoprocentní, ale za mě poměrně slušná práce.

32 08.06.2021

K tomuhle se těžko píše komentář. Rozhovory jsou podle mého názoru dobře napsané a vedené. Zvláště pro čtenáře příliš neobeznámeného s tím, jak to v KLDR chodí, to je dobrá seznamka s prostředím, která může pomoci trošičku pochopit mentalitu a život zdejších lidí a na pestrém vzorku několika občanů a jejich životních zkušeností pochopit co se tam zhruba děje. Podtrhuju zhruba, protože zpovídaný je vzorek bohatých jedinců z vyšší kasty s vyšším stupněm vzdělání, s různými výhodami (privilegovaná studentka a versus, okrajově její nevyvolení spolužáci). Převaděč žijící vedle hranic měl zase štěstí v neštěstí už jen tím, na jakém území se narodil. Přesto to vypovídá o zemi dost, zvlášť když někdo poznal trochu z obou odlišných světů, například učitelka, která musela z města na vesnici.
Příhody mi přijdou poměrně věrohodné, což se o všech knížkách s utečenci tak úplně říct nedá.
Líbilo se mi i to, že autorka nijak násilně nepodsouvá, co si máme myslet a černobíle nezakrývá, že osud těch, kteří nemají v zahraničí zázemí, může být také diametrálně odlišný a krutý, takže například některé mladé dívky utečou nebo jsou dokonce uneseny jen z jednoho otroctví do druhého a rozhodně si nijak nepolepší (nedobrovolné společnice).
Z posledního rozhovoru s důchodkyní až mrazí, jak bere svého vůdce, zakladatele téhle specifické politické sekty vážně a zůstane mu doživotně oddána. Ono srovnání s Ježíšem, no, to na mě bylo docela silné kafe. Na druhou stranu byla podrobená tak dlouhodobému a intenzivnímu vymývání mozku, že ji nechci odsuzovat, chytlavější lidi se špatnou válečnou zkušeností prostě mohli propadnout jakémukoli bludu. Myslím, že někomu možná i vyhovovalo, že mu někdo druhý nadiktoval co si má myslet, co dělat, co říkat, co a kolik toho jíst, co uctívat a jak přesně uctívat a dokud nezačal na ulici doslova jako ona žena zakopávat o mrtvé na ulici, neotevřely se mu oči. Věřím, že do určité chvíle se mohlo někomu žití v tomhle státě svým způsobem i líbit, někdo má bohužel k sektářské bezmyšlenkovité poslušnosti sklony.
Zajímalo by mě, jestli se někdy dožiju pádu tohohle hrozného systému (asi ne, ale zajímalo by mě, jak se pak země bude vyvíjet dál) a jak dlouho to ještě může trvat? Přece jen, i já jako dítě musela povinně chodit mávat do průvodu a musela jako každý můj spolužák přednášet hesla v občanské výchově, abych postoupila do dalšího ročníku, takže si nelze na něco vzdáleně příbuzného nevzpomenout.
V KLDR bych opravdu žít nechtěla, ale dále se pídím po informacích. Číst o tom, jak jde manipulovat s lidskou psychikou nebo jak se člověk dokáže přizpůsobit, aby přežil, je prostě zajímavé.

43 31.05.2021

Na této historické detektivce je nejzajímavější lokace a čas, do kterého je umístěná, tedy do starého Babylónu za vlády krále Nabukadnesara II. (vládnul v letech 605 př. n. l. – 562 př. n. l.). Kápla mi do noty. Už začínám být přesycená detektivkami ze současnosti a teď mám zájem hlavně o příběhy historické a dobrodružné. Tato jednohubka, kterou jsem poslouchala jako audio, mi připomenula knížečky z Albatrosu, edici Karavana sešity, formátem útlé jako časopis, které vycházely od roku 1967 do roku 1992.
Byly určené hlavně pro mládež, ale četly je i dospělí. Určitě se zase po něčem z doby dávno minulé i literatury dávno vydané poohlédnu.
P.S. Mrzí mě, že jsem se nemohla podívat na ilustrace Vladimíra Kopeckého, určitě jsou zase pěkné a snáze přenesou čtenáře do jiného světa.

20 23.05.2021

Preissová se při psaní inspirovala skutečným případem ze Slovácka. Tomu odpovídá i nářečí, na které nejsem zvyklá, a nezvyklé výrazy mi hru trochu znepřístupňují. Na druhou stranu zde autorka zobrazuje běžný život na české vesnici. Chudá, zpočátku hrdá Eva, společností vmanipulovaná do sňatku s nemilovaným mužem, bojuje proti náboženským a společenským předsudkům a nátlakům o svoje štěstí a skutečnou lásku. Potýká se s nespolehlivostí a pohodlností svého milence a dopouští se sama morálního, nerozvážného selhání. Když jsem kdysi dávno viděla divadelní hru v TV (už si nevybavuji v jakém zpracování ani na herce), téma mi mnohem víc zasáhlo než dnes. Nevím, jestli je to změnou mého vkusu nebo bylo tak skvělé ono představení, ale už mi to tolik nevtáhlo. Ne že bych neuronila ani slzu, nad slabošským pokrytcem Mánkem se mi pěnila krev, ale tentokrát už bych hodnotila spíš jen průměrně.

23 21.05.2021

Patří mezi moje neoblíbenější divadelní hry. Skvělé konverzační drama o tom, že i jeden odvážný hlas má váhu, může vyvolat diskuzi a ta může zvrátit běh událostí.
„ Proč se zabývat nějakým cizím klukem s pochybnou minulostí? Myslíte si snad, že to neudělal?“ „Nevím. Právě rozhodujeme o jeho životě a už pro to by si zasloužil, abychom mu věnovali trochu času a dali alespoň nějaký prostor.“ Vypovídá hodně o lidech a o tom jak přistupujeme k životu (zaujatě, lhostejně k tomu, co se nás bezprostředně netýká, povrchně, s předsudky, vášnivou nenávistí, jsme zatíženi vlastní minulostí nebo s empatií a zodpovědností ? apod.). Člověk si přitom musí sám hrábnout do svědomí. Jsem tím dvanáctým soudcem nebo patřím mezi těch jedenáct, kteří by souzenému nedali ani šanci?
Famózní psychologické vykreslení postav. Příběh o tom, co všechno může člověka přivést k určitému postoji a následně i k rozhodnutí. Rozhodujeme se na základě faktů, zákonů, jsme nestranní a držíme se jasně daných pravidel nebo podléháme antipatiím, svému osobnímu charakteru, nedostatečným informacím, emocím? Jsou zákony vůbec dostatečné? Mnohé se dá zpochybnit, když se nad tím do hloubky zamyslíme.
Umělecká lahůdka, kterou můžu v každé podobě, literární, divadelní, rozhlasové, filmové a často si tam všimnu něčeho, co jsem předtím přehlédla.
Lidé jsou nedokonalí a správně soudit může jedině Bůh. Vždycky když do tohohle díla nahlédnu, říkám si, že na Ježíšově tvrzení přece jen něco pravdy je: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám..."
Matouš 7,1-5
Když zase někdy budu muset zaujmout v běžném životě postoj "soudce", kéž mám alespoň špetku z toho dvanáctého, který se nestraně ptal a nezbrkle rozhodoval.

28 21.05.2021

Po delší době zase něco náročnějšího. Spíš filozofická povídková knížka s mnoha podněty k přemýšlení, kde někdy dokonce chybí samotný děj, popisují se jen něčí úvahy. Víc než konzumní sci-fi nebo cokoli jiného je to neakční „rozebíračka“. Zajímavej je každej text (cestování časem, paralelní světy, otázky kolem naší existence), ale některý mi bavil víc, jiný míň.
Osobně mi víc sedla zpracováním třeba hned první povídka "O kupci a alchymistově bráně", než hůř srozumitelný následující text, který je podaný na můj vkus až moc neosobně a vědecky. To je možná jeho účel, nicméně hůř stravitelný. Z knížky bych mohla citovat nespočet vět, tak alespoň něco třeba hned z té první zmiňované jednodušší povídky, která má šmrnc orientálního kouzla jako by to byl příběh z Pohádek tisíce a jedné noci. Doporučuju k přečtení. Já osobně potřebovala nespěchat, nechávala jsem v sobě doznít.
Průchody bránou do jiných časů (návštěva svého mladšího nebo staršího já) vedou k poznání:
- Nemůžete se vyhnout zkouškám osudu. Co vám Alláh dá, musíte přijmout.
- Minulost a budoucnost nemůžeme změnit, můžeme je jedině lépe poznat. Má cesta do minulosti nic nezměnila, ale to, co jsem se dozvěděl, změnilo všechno, a já pochopil, že to ani nemohlo být jinak. Pokud jsou naše životy příběhy, jež vypráví Alláh, pak jsme jejich posluchači a aktéry zároveň. Tím, co prožijeme, z nich získáváme ponaučení.
- Minulost se tedy nedá vymazat. Můžeme se kát, můžeme vše odčinit a může nám být odpuštěno. To je vše, avšak to stačí.

„Živím se strachem,“ (říká s nadšením ten, který má doma mučírnu bez mučících nástrojů).
Za přečtení kniha i přes nedostatky stojí a mě osobně bude ještě pár dnů ležet v žaludku to, že pro někoho může být doživotně nachystaný červený pokoj ve sklepě. Tísnivé a nepříjemné čtení.

Thriller odkrývá nepříjemné téma domácího násilí. Díky němu si člověk uvědomí, že psychické týrání není o nic horší než fyzické, mnohdy je ještě horší, i pro to, že nejde tak snadno dokázat, co se děje za zavřenými dveřmi rodinných domů a oběti nejde bezprostředně o život. Hodně násilníků je navíc v té výhodné pozici, že na to nevypadá a do takové osobnosti byste to prostě neřekli. Má dobré společenské postavení, na veřejnosti je ohleduplným člověkem, který třeba i pomáhá slabším ve zlé situaci nebo je pečovatelem nesvéprávné osoby, kterou by mohl nechat v ústavu. Kdo by věřil, že takovej na venek obětavější člověk je psychopat, který má promyšlený systém, jak důmyslně týrat svojí manželku a toho, kdo je na něm závislej? Kdo by si pomyslel, že zamknout někoho do pokoje a přidělovat mu nepravidelně jídlo, poručit mu jaké si obléci šaty a podobné ústrky, které ještě znějí poměrně snesitelně, jsou až tak zničující pro psychiku oběti, když se dějí ve velkém?
Četla jsem někde jinde, že tyran někdy poznamená oběť stupňujícím se zlem natolik, že není schopná vlivem těžkého dlouhodobého stresu třeba v určité fázi udělat nejběžnější úkony, jako je přepnout televizi nebo ustlat postel. Zní to nepochopitelně, ale mozek je prostě přetížený nebo dezorientovaný vsugerovanou neschopností atd., že to prostě nedá. Tím bych částečně omlouvala hloupé chyby, kterých se dopouští bezradná manželka. Člověk si říká, proč by neřekla třeba u oběda v rušné ulici mezi přáteli to nebo ono, ale ono se nám to říká, když v té situaci nejsme. Manžel si jí navíc vybral záměrně jako submisivní, asi nepříliš důmyslnou osobu fixovanou na člena své rodiny (Milli) a asi takhle jde manipulovat jen určitým typem lidí.
Mnohé oběti ani nemají kam odejít (znali třeba jen přátele manžela a bylo jim zakázáno pracovat), nemají finanční prostředky na samostatné bydlení nebo už jsou tak zdeptané, že už by nezvládly normálně fungovat, nikdo by jim nevěřil a tudíž nepomohl. Že systém policie, lékař, sousedé někdy nefunguje je prostě fakt, na špatného doktora, podplacenou nebo laxní policiii a sousedy, kteří se nebudou plést do věcí jiných lidí můžete narazit všude.
Přesto není knížka zrovna nejlépe napsaná. Prvních pět kapitol jsem se musela prokousávat neustálým opakováním: si tak milej, je tak dokonalej, ten dort je prostě báááječný a to jehněčí je prostě úúúžasnééé, vypadá to tu dokonale, vypadáš dokonale, mám motýli v břiše a podobné americké pitomosti prostě nepobírám, jak se takhle můžou lidi mezi sebou bavit nechápu (jejich „i love you“ v každé větě je prostě směšné), v tomhle jsou ty americké románky otravné.
Uznávám, že knížka má plno logických děr (manžel se obhajuje tím, že žena je psychicky nemocná a bere léky, žádného psychiatra ale nemá, to by přece mohl tvrdit jen u léčené osoby, někde na psychiatrii zaregistrované a ona snadno vyvrátit. Prý prodělala sérii údajných potratů, to by nešlo prokázat u gynekologa, že lže?). Ano, plave to po povrchu. V podstatě jde jen o popisování útrap jedné osoby, provedl mi toto a chce provést tamto. Na jiný děj ani hlubší psychologii postav nenarazíte. Ano, je to přehnané a některé věci špatně vysvětlené. Pak se zdají nelogické i ty, co smysl dávají. Proto se nedivím názoru, že je to pro některé čtenáře – cituji: naivní, hloupé, thriller pro ženy, nad kterým nebudu ztrácet čas. Podle obliby se ale zdá, že je to přístupné pro široké spektrum běžných čtenářů, kteří se v příběhu nepotřebují rýpat a hledat nedomyšlenosti.
Příběh mě vtáhnul, trápila jsem se spolu s hrdinkou a nenáviděla Jacka. Román upozornil na skryté násilí na nejbližších lidech a za to jsem autorce vděčná. Nějaké ty výhrady by se ještě našly, ale proč kazit druhým dojem?
Je to především román, který dokáže čtenáře zasáhnout už samotným tématem a neschází mu ani napětí.

Nezlomná, důvtipná a vtipná Evie, která má na všechno odpověď aspiruje na postavu roku. Do psychologa Cyruse jsem se prostě zamilovala. Z těchto dvou oslňujících postav čiší kouzlo jako voda z Křižíkovy fontány. Odzbrojující kouzlo dvou hlavních postav je hlavní devízou téhle kriminálky. Když k tomu přidám, že Evie našli policisté před šesti lety ukrytou v tajné místnosti a tahle dlouhodobě sexuálně zneužívaná a podvyživená holka nechce prozradit nic ze své minulosti, dokonce ani skutečné jméno ani věk, natož svůj původ, a k tomu kdosi k smrti umučil toho, kdo s ní pobýval v domě, mám záhadu roku. Co je ta holka zač? Co je zač ten trýzněný? Proč ho mučili? Byl na její straně? Čeho se E.bojí, proč nepromluví? Může vůbec žít mimo bachařský děcák s ostrahou, když zatouží po samostatném životě? Vedle toho je další linie příběhu, vražda krasobruslařky, slabá jako naředěný čaj.
Měla jsem ráda rozhovory těch dvou.
Cyrus: „Chápu tvojí bolest. Vím, že tě odděluje od normálního života. Od pravdivých a skutečných věcí…“
Evie: .„Kdo ví, co je pravdivé a skutečné? Co jsme dřív považovali za fakta, je teď nesmysl. Země není placatá. Pluto není planeta. Všechno je dočasné. Dokonce i fakta.“
Psychologie ušla. Jen NĚCO mi tam scházelo, co zaháčkuje mojí pozornost klidně na celou noc a já nejím, nespím a během práce myslím na to, jak si zase počtu. Až příliš často jsem kontrolovala, kolik mi ještě zbývá stránek do konce. V poslední době jsem četla krimi, které mi jako CELEK seděly víc ( napínavější Carter ad.).
Takže, jak mám tuhle detektivku ohodnotit? Skvělé momenty prokládané občasnou zívačkou. Excelentní pasáže obalené vatou, která tlumí napětí. Nechat bez hodnocení !?

Jeden z nejlepších brožovaných atlasů evropských zvířat, který patří k tomu nejkvalitnějšímu, co bylo na podobné téma vydáno. Podrobnosti už si nevybavím, ale byla jsem kdysi uchvácena.
Dala jsem pak neteři H., tehdy jí byly snad jen tři roky, a protože chodí rády se švagrovou do přírody, stala se H. i díky téhle příručce machrem na přírodopis. Doporučuju si tuhle brožovanou krásku pro lidi různého věku pořídit alespoň v městské knihovně, určitě stojí za nahlédnutí. Menší děti samozřejmě potřebují při zkoumání knížky spolupráci s rodiči, ale podle zkušeností ve své rodině jí doporučuju všem bez ohledu na datum narození.
Slovart umí, vydal kapesních atlasů víc, například pěkně zpracovaný přehled stromů nebo ptáků, které se povedly též.

18 13.05.2021

Už jen prohlížet si tuhle skvostnou zahradnickou příručku je hotová relaxace a antidepresivum v jednom. Snové květinové popínavky pro pergoly, pěstování popínavek na stromech a keřích nebo alespoň v nádobách, popínavky na maskování nedostatků a nevzhledných, potřebných věcí (dokonale skrytá stará kůlna, elegantní převlek na sud s dešťovkou), pestrobarevné zástěny na plotech a altáncích, půdokryvné rostliny atd.
Jsou tu informace všeho druhu, které mají v každé správné příručce být, i když textu není mnoho, stačí. Zároveň se pokaždé, když knížku otevřu, na chvilku ocitnu v ráji. A představuji si, že jednou něco podobného vytvoříme také.
Na naší chatě to ještě tak dokonale nevypadá, ale pracujeme na tom. A i díky podobným inspirativním knihám a některým časopisům se nám to snad někdy podaří.

19 13.05.2021

Přírodní zahrady mají místo podtitulu na obálce dvě věty: Přilákejte ke svému domu kus divoké přírody i s jejími obyvateli, zajímavými hosty. Tato bohatě ilustrovaná kniha vám poskytne praktické rady, jak vytvořit zahradu na svém pozemku.
Kvalitní a líbivé fotografie na křídovém papíře jsou pěkné, ale o to nejde. Kniha je plná praktických rad, jak která rostlina nebo uspořádání pozemku přivábí různorodá a nádherná zvířata, která tam mít chceme a ti budou jako predátoři odhánět z pozemku tvory, které tam mít nechceme. Je tady popsáno jak zřídit přirozené útočiště nebo třeba ptačí budky, které ještě lahodí oku. Přírodní zahrada neznamená, že musím mít nutně místo zahrady louku s lesem na konci a občas nějaké to roští, aby se měli některá zvířata kde schovat. (I když já osobně proti divoké zahradě rozhodně nic nenamítám, když se hezky udělá, může být pohlednější a a atmosferičtější než neosobní uměle vyrobená plocha s tújemi od zahradníka). Můžu si dělat pohledné květinové zóny, v případě potřeby mít i bylinky a zeleninu, která nepokazí estetický dojem. Případně u plotu zahrady založit miniaturní květnatou louku s kopretinami, zvonky, chrastavcem, prvosenkou, ... Je to prosté, stručné a jasné, přestože kniha má velký formát a vypadá poměrně objemně.
Kapitolka osazování střešních zahrad a teras nebo přírodní zahrada ve městě na malém pozemku nám třeba poradí, jak osadit plochy mateřídouškou a tak můžeme mít kousek přírody i ve městě. I malé místo může vypadat slušně.
Neříkám, že je to nějaké super zpracování a na tohle téma neexistují lepší knížky. Na první informace je to ovšem dostačující. Máme kapitolku o zahradních pozemcích, posouzení půdy, nakreslení plánu, budování zahrady, ale i popis rostlin, je tu i seznam zvířat. Za každý podobný počin jsem ráda a už jen za tu popularizaci a připomenutí, že existují přírodní zahrady a že alespoň nějaký koutek v zahradě můžeme nechat pro živé hosty, má kniha ode mě možná i mírně nadsazených 4,5 hvězd.

18 13.05.2021

Devítiletá Trisha je moc sympatická postava. Lze jí jen obdivovat, jak bojuje ze všech sil o přežití v lese a pokouší se do poslední minuty nevzdat. Už jen to, že pochází z rozhárané rodiny a musí být svědkem věčných hádek mezi pubertálním bratrem a matkou, která to se svými dětmi úplně neumí, je trochu traumatizující a musí vynaložit určitou energii, aby se jí dusná atmosféra v rodině tolik nedotýkala. Dokonce se pokouší rodinu stmelit, ale jen tápe, bloudí ve svých emocích (jeden z důvodů, proč náhle zazmatkovala a ztratila se nejenom v přírodě, ale i v situaci).
Fantazie, vzpomínky na hezčí chvilky a láska k baseballovému hráči, který je jejím vzorem, jí pak pomáhají odvést pozornost od strachu a nepohodlí, mít naději, sílu i udržet si rozum, když se ztratí v lese plném nebezpečných pastí a močálů.
Hlad, žízeň, zranění a vyčerpání během nepovedeného výletu způsobují, že se u Trishy dostaví halucinace, má paranoiu, že je sledována. Často už neví, co je pravda a co blud. Snaží se stavu nepodléhat, statečně odvádět pozornost od bolesti a dodává si odvahy a sílu, ale postupně jí síla dochází, pozvolna podléhá vyčerpání...
Přiznám se, že jsem přeskakovala, místy mě to nudilo. Příliš popisnosti, kdy se půl hodiny jenom potácí lesem... Zároveň věřím, že má knížka mimořádkové sdělení, metafory a poselství a kvůli přeskakování určitých pasáží jsem mohla o něco přijít, něco špatně přečíst nebo hůř pochopit.

„Rozčilovat se znamenalo mrhat energií, životem. „
„I táta má Gordona rád, protože (hráč) nikdy neztrácí nervy.“
„Ukázala prstem vzhůru. Pokud existovala nějaká cesta, byla zde… Zápas (o život i o duši) byl u konce.“
„Jsou dny, kdy sníte medvěda a jsou dny, kdy medvěd sní vás.“

Je samozřejmé, že knížky pro ty nejmenší mnoho textu nemají. Děti dlouho pozornost neudrží a raději se dívají. A že je tady na co se dívat! Ilustrátorka Anita Jeram se vytáhla, její obrázky jsou přímo skvostné. Rozhodně nehrají všemi barvami, takže jsem měla trochu obavu, aby mé malé nesplývaly, ale kdež! Koukaly jsme spolu, ještě jsme si o nich vyprávěly a nemohly jsme si to vynachválit.
Text je průměrný, spíše slabší, a že je lepší si hrát s někým skutečným, než jen se svým odrazem ve vodě nebo se honit se svým stínem, ví i ti nejmladší. Příběh je ukončený hravou pointou. V textu chválím hlavně velká písmena, která se můžou hodit staršímu sourozenci, který se učí číst nebo i předškolákům, kteří už poznají některá písmena. Jsou zde krátké věty, většinou i kratší slova a celá knížka má asi deset stránek. Hlavně díky obrázkům to je roztomilá knížka, kterou pravděpodobně budou chtít mít děti ve svém v pokojíčku. :-)

18 10.05.2021

Další osobnosti českých samotářů, kteří se do prvního dílu nevešli. Neméně zajímavé osudy a nevšední názory, tentokrát bych řekla, že ještě s nádhernějšími fotografiemi, které mi nutí vzít v brzké době batoh a vydat se VEN do přírody. Nebo prostě jen tady ve městě, kde pobývám, žít svobodněji, sebevědoměji a nebát se za svojí osobitost nebo názory, které když nikomu neubližují, nemusí patřit k většině.
Pro každého je tu na světě místo, jen si to své, kde je mu nejlíp, musí každý najít sám. Ať je to místo kdekoli (v rámci možností, někdy to není volba úplně dobrovolná, jen nejmenší "zlo", jen ta nejlepší z možných variant)…
Dnes otevřeli maloobchody, jdu do knihkupectví a knihy si zakoupím, tyto knihy mi prostě odrovnaly svojí originalitou, melancholickým vtipem, skromností i pohledem do jiných světů!
A ještě pozvánka ke třetímu dílu, který v doslovu shrnuje zkušenosti autora se samotáři:
… „SAMOTÁŘI JSOU UČITELÉ, učí: „Žij po svém. Je to tvůj život, nedávej ho nikomu jinému.“ „ Když je potřeba, uteč.“ „Pokud prohraješ, přijmi to.“ „Měj své oblíbené místo. Nemusíš tam chodit často, ale měj ho.“ „Riskuj a buď zodpovědný. To nejsou protiklady.“ „Připravuj se na zimu, ale neboj se jí. Strach člověka stejně nezahřeje.“ „Vděk je lék.“ „Nebe bude možná vypadat tak, jak si ho představuješ. Představuj si ho.“
Děkuju Vám, samotáři. Děkuju Vám, tvůrcům knihy za fantastický nápad na tuto knižní trilogii.

25 10.05.2021

Samotné pohádky mi jsou některé bližší, jiné méně, mají v sobě ponaučení i kouzlo orientu. Můžu se díky nim dozvědět i o životu, společnosti a náboženství arabského světa 7. až 16.st.
Četla jsem v různých zpracování a vydání. Zjednodušené a obrázkové pro menší děti až po dospělejší čtenáře, od známějších až po méně známé příhody, už méně znám ty cestopisné, milostné, bajky nebo anekdoty. Budu si muset zase připomenout, už jsem do nich delší čas nenahlížela.
Nejvíc je na tom ovšem zajímavá samotná Šahrazáda, její důvtip jak zaujmout a přežít. (Taralcielle to řekla za mě a krásně výstižně.) To nevyslovené napětí mezí ní a nevyzpytatelným, krutým králem Šahrijárem! Jeden člověk bojuje o přežití beze zbraně, jen pomocí slov a charismatu. Druhý, zatrpklejší a zbabělejší se chce mstít ženám a bavit se bez závazků, všemu vládnout, mít vše pevně v rukou, i své vlastní srdce.
Jak řekl jeden spisovatel: "Miluju příběhy, já bych Šahrazádu taky nikdy nezabil." Jak velkou moc má vypravování a správně zvolené a dávkované historky!
Za sebe dodávám, že lituju, že o těch dvou (Š+Š) nevznikl širší příběh rodícího se vztahu a zároveň jejich běžného denního života, který mě fascinuje. Kdysi se mi dostala do rukou asi čtyřdílná kniha, ale ten skvělej rámec, do kterého jsou pohádky zasazené, tam je zmiňovaný pokaždé jen okrajově pomocí pár vět. Přitom se domnívám, že to je jeden z důvodů, proč zrovna tato sbírka dosáhla takového celosvětového ohlasu a utkvěla čtenářům v paměti.
Boj o život jen pomocí fantazie, nedopovězených příběhů a odkládaných point, na něž se vladař celý den těší a musí o nich a tím i o jejich vypravěčce chtě nechtě přemýšlet... Geniální. S chlapem se to prostě musí umět a vědět, co na něj platí. :-)

18 08.05.2021

O povolání pojídačka hříchů jsem slyšela prvně díky téhle knize. U rakve mrtvého snědly odsouzené nešťastnice kousek pokrmu, aby tímto lidovým a zároveň „křesťanským“ rituálem zbavily nebožtíka hříchů. Hříšník se očistil, pojídačka byla místo vděku za očistu duše společností opovrhována. Ve společnosti platilo pravidlo nedívat se na ní, ani se jí nedotknout, jako by „ta pošpiněná“ neexistovala. Vtipný nebo spíše směšný je dvoustránkový jídelníček na začátku knihy: za čarodějnictví musí sníst granátové jablko, za hádavost zapečené drůbky, za spiknutí smetanový pudink s brandy. Tahle pohřební gastronomie mi vcelku pobavila, i když být na místě pojídačky, asi bych se moc nenasmála, ale patrně bych se alespoň pestře najedla, zvlášť u velkého hříšníka. Jenže ona ta chuť k jídlu jednoho stejně přejde, když jídlo symbolizuje hříchy jiného, které přechází na nevinnou, stanou se jejími a ta je tak odsouzena k životu na okraji, i kdyby byla čistá jako sníh.

Ke způsobu zpracování: Knížka se čte dobře, je lehce a srozumitelně podaná bez zbytečných popisů a má únosné množství stránek. Je napsána jednoduše, ne hloupě, takže i když spisovatelka musela kvůli nedostatku faktů fabulovat a nevím, do jaké míry se postavy chovají autenticky vzhledem k době, je to tak OK. Příběh je dokonce doplněný o detektivní pátrání (paráda), neschází mu napětí, spád, něco zní skoro až pohádkově, o to je ovšem životní osud May snesitelnější. Drsný středověký svět mi v tomto případě nevadil, protože je to podáno s odstupem a tak to prostě chodilo. Jedno zůstalo dodneška platné: často nesešlo a nesejde na tom, jaký kdo je ve svém nitru, ale jaké má ve společnosti postavení a jestli má někoho, kdo se v případě potíží za něho postaví. Navzdory tématu spíš takové temné, pro náročnějšího možná povrchnější, oddechovější čtení než vymazlená artovka. Možná se dalo z tématu vytěžit víc, na druhou stranu podobné zpracování možná osloví víc lidí.

A ještě můj osobní názor. Plno na hubu- ne už na skutky- věřících lidí hřeší a doufá, že na smrtelné posteli poprosí o odpuštění nebo si najme bezprizorní pojídačku (no, teď už to vlastně nelze) a vše zlé, co učinili, bude smazáno. Doufám, že Bůh se přechytračit nedá a každý sní to, co sám zasel. Jestli smrtí život nekončí, tak věřím, že alespoň posmrtně existuje spravedlnost a s přihlédnutím ke všem polepšujícím okolnostem proběhne nepodplatitelný poslední soud, který hříšníku buď odpustí nebo ne tak zcela.
Z anotace malá ochutnávka pro přátele, co jí dosud nečetly, ale dostaly se zatím jen k mému komentu: Pojídačka hříchů nabízí poutavý příběh o zradě a lsti, o smrtelném tajemství a mlčení, o ženách mocných i společensky vyloučených, o moci, ale také o zvláštní svobodě, které se těší vyděděnec bez jakékoli naděje na spásu.

22 08.05.2021

Knihu jsem četla asi před 15 lety a byla pro mě zjevením. Tato literatura faktu jako jediná s podobnou problematikou, která u nás vyšla, nebo o které alespoň vím, otevřeně přiznává, že si s některými pacienty lékaři (natož psychologové a terapeuti) neví rady, že něco pokazili nebo některé diagnózy a případy buď přímo odmítají nebo to s nimi časem vzdávají.
Autoři Kottler a Carlson oslovili dvacet významných psychoterapeutů a vyzvali je, aby vyprávěli o svých největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Dokonce jsem se zde, tuším, dočetla, že pacient lékaři tak lezl na nervy, že nebylo možné s ním z důvodu osobní zaujatosti pracovat, nebyla to chyba nemocného, že má neatraktivní diagnózu ani chyba terapeuta, že obtížnou práci nezvládal. Myslím si, že pokud něco podobného nastane, je osobní statečností a odvahou lékaře přiznat, ať si pacient hledá jiného psychiatra a že musí spolupráci ukončit. To, že nějakého jiného, lepšího doktora nemocný těžko sežene, už je věc jiná. Málo se zde věnují také nevhodné kombinaci léků nebo farmakorezistentním pacientům, kterým léky nezabírají a jiné druhy terapií jsou též bez účinku.
Jsou tu i případy šťastné, kdy se pacienta ujal někdo jiný a pohli se kupředu. Trochu pohádkově zněl psychiatr, jehož jméno už si nepamatuju, který s nadšením přijímá ty, s nimiž si nikdo neví rady nebo se s nimi obtížně spolupracuje, protože tento lékař má rád velké výzvy. To mi přišlo trochu úsměvné, ruku na srdce, kolik takových doktorů je a jaká je jejich kapacita?
Někteří psychiatři tak upřímní nebyli a za zpackanou terapii uvádí nějakou drobnou maličkost, nikoli průser, kdy pacienta hrubě poškodili.
Zajímavé čtení, více méně upřímné a pochopitelně zredukované a korigované tak, jak jen lze veřejně přiznat a připustit.
Důležité je vůbec sebekriticky uznat, že se nezdařená terapie občas přihodí a že si toho jsou pomáhací profese alespoň vědomi. V tom vidím největší přínos, včetně předávání zkušeností jiným kolegům.

22 07.05.2021

Domácí lékař: „V životě jsem se necítil tak beznadějně a ponuře jako je mi v tomhle smutném domě. Když jsem vešel, bylo mi, jako bych spadl do temné vlčí jámy. Jak v tom můžete žít? Proč neutečete?“ Jana: „Nemám kam. Mám jenom jí a otčíma.“

Psychologický román, díky kterému si ti šťastnější z nás uvědomí, že s některými lidmi se nedá žít, ať se člověk snaží sebevíc. Vypráví o teroru domácího násilí a ubíjející pasti, v níž se účastníci domácnosti ocitají.
Román má autobiografické prvky. Od Glazarové jsem četla ještě perfektní Advent, kde se nepovedenému manželství věnuje také a je znát, že autorka čerpá z reálných zážitků buď vlastních nebo sdílených. Peklo, které se v některých domácnostech odehrává, je dodnes aktuální a často jiná cesta než fyzický únik není.
Dále vyzrazuji část zápletky, takže kdo příběh nezná, nedoporučuju číst můj komentář dál.
18-letou jemnou, citlivou a nekonfliktní Janu adoptují bezdětní manželé a ona s nimi a se služebnictvem začíná žít. Je zde dobře vystižená dusná atmosféra v domácnosti, vytvářená bohatou „tetou“ Klárou, která má snad nejhorší charakterové vlastnosti, které lze mít, ale díky svému finančnímu zázemí si takové jednání může dovolit a drží díky nim lidi ve své blízkosti a pasti. Další zlo zosobňuje služka, necitelná a mrzutá stará panna Petronila.
Klára sice i přes svojí nemilosrdnost dokáže k někomu blízkému cítit emoce, ale projevuje je nevhodným způsobem v případě manžela Roberta, na kterého je chorobně upnutá a chová se k němu na veřejnosti tak trapně a hloupě, až se za svojí ženu mladší muž stydí. V případě Jany svou závislost a vztah k dívce Klára navenek neprojevuje vůbec. Jen pěstounku, která dává najevo oddanou vděčnost, využívá. Z Jany si udělá služku, společnici, která musí zvládat její nálady a ještě dceru mučí svými vrtochy a nároky na permanentní opečovávání, až dívku dovádí k psychickému i tělesnému vyčerpání. Robert z tyranské, nevlídné domácnosti utíká do jiného města za prací, s Janou při svých řídkých návštěvách prožívá nenaplněnou, platonickou lásku.
Janu z drsného prostředí vysvobozuje až smrt rodičů, je konečně volná a vyčerpaného, psychicky trýzněného děvčete se ujímá lékař, který jí nabízí klidné manželství.

Závěrem: Glazarová je skvělá vypravěčka, i když číst její knihy v originálu ve slezském nářečí není zrovna nejsnadnější.
Poslouchala jsem raději zkrácenou verzi - audioknihu skvěle namluvenou Taťánou Medveckou a jinými úžasnými herci. Na knihu, rozdělenou do 4 částí, se ještě chystám.

25 03.05.2021

Nádherná romantika, odehrávající se v horském prostředí Kentucky, kombinová s pro nás čtenářky tak oblíbeným, záviděníhodným knihovnickým povoláním. Musím souhlasit se záložkou knihy, že Jojo Moyes píše: „ romantické příběhy, které se však vyhýbají žánrovým klišé a za nimi se skrývá vážnější podtext.“ Tak je tomu i u této velmi poutavé knížky. Kromě peripetií s láskou některých knihovnic se tu řeší třeba i význam knih pro společnost, které se nedá zredukovat jenom na zábavu, rozptýlení a rozšíření obzorů a možností díky vzdělání. Že knížky mají velkou moc v hodně ohledech a sdružují lidi asi nemusím nám čtenářům zrovna zdůrazňovat. Nicméně vždycky mi potěší, když vidím, že jedu s ostatními milovníky literatury na stejné vlně lásky a okouzlení k psanému slovu. Stejně tak tu vidíme i sílu přátelství a potřeby pracovat, být užitečnými pro společnost, nejenom se někam povrchně začlenit.
Seznamujeme se tady s osudy nejdříve čtyř, pak pěti a nakonec dokonce šesti vynalézavějších knihovnic, které budovaly zdejší knihovnu. Musely být přitom nejenom kreativní, ale i odhodlané a odvážné. Každá je něčím handicapovaná a zároveň obdivuhodná, ono to asi u tohoto kdysi kuriózního zaměstnání v tehdejší době ani nemohlo být jinak. Největší prostor je daný silné vedoucí pobočky Margery, která má za sebou tragické zážitky z dětství a nedoceněné přistěhovalkyni z Anglie Alici, kterou neumí přijmout ani vlastní, zjevně homosexuální manžel, který k ženě cítí společně s tchánem až averzi. (Ženy, barevní, dokonce ani Evropané nebyli v USA rovnoprávní a mnohdy se s nimi jednalo špatně). Právě Alice s problematickým domovem však dává příběhu asi největší šťávu a vnáší do příběhu drama i jistou, spíš decentní psychologii. Nějaké větší psychologické rozbory ale tady nemůžeme chtít, příběh je oddechovej, takže to občas skřípe, třeba Alice se zvláště v ohledu ke svému muži chová až neuvěřitelně naivně a nelogicky (tato vzdělaná dáma ani netuší, co to je intimní kontakt a jestli bylo manželství vůbec naplněno), ale to nevadí. Neschází tomu všemu napětí, gradující děj, pocit, že je čtenářka skoro součástí příběhu, jak se dá do něho většinou vžít. A také nejednu zajímavost (kdo z nás věděl o projektu koňských knihoven, kdy knihovnice na koních rozvážely čtivo i do nejodlehlejších částí USA a sehrály tak významnou kulturní roli u chudých, někdy negramotných lidí?).
Že se vzdělávání prostých lidí všem nehodilo do krámu, je zřejmé. Konflikty s mocnými obchodníky, politiky i rodové roztržky mezi obyčejnými lidmi nás nakonec zavádí až do soudní síně.
Je to četba pro ženy, která patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v poslední době v tomhle žánru četla. Trochu pohádková, trochu drsná, trochu dobrodružná, trochu realistická, každopádně okouzlující oddechovka. Jsem s ní spokojená, důstojně zastupuje svůj žánr.
P.S. Zvláštní, poetický název knihy pochází z jedné básně, kterou dá zamilovaný muž jisté dámě k přečtení.

"Osobní štěstí není to hlavní. Důležité je plnit své povinnosti a nalézat spokojenost v tom, že děláme, co je správné."

27 01.05.2021

Jéééééééé.... Jedna z mých dětských nejoblíbenějších. Okouzlující knížečka. Moje vlastní matka mi také vařila kašičku na dlaň a rychle míchala prstem, aby se jí kaše nepřipálila. Co jsme se přitom nasmály! Bože, co já se do těch obrázků nacivěla, dokonce i později, když už jsem na leporela byla trochu starší. Notoricky známé říkanky jsem znala zpaměti, asi jako každé dítě. Předčítala jsem je později i svému bráškovi, ten už ovšem pro myšky Heleny Zmatlíkové neměl takové pochopení. Nechápu, ta myšší máma v červené sukni a její potomci v brindáčcích přece nemají chybu! :-)