No a já

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461937/big_no-a-ja-CcR-461937.jpg 4.4473
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

No et moi, 2007


více info...
Nahrávám...

Komentáře (105)

Kniha No a já

HDosoudilová
03. října

Tato kniha mě zaujala svým tématem. O bezdomovcích jsem vlastně ještě žádnou knihu nečetla. A ani jsem neměla v plánu. Ale jednak jsem si chtěla přečíst nějakou knihu od této velmi chválené autorky a pak mě zajímalo, kdo je No a jak se ocitla na ulici.
Kniha se mi četla dobře, nápad je to skvělý. Jen mně až tolik nesedlo zpracování příběhu. Vlastně ani nedokážu úplně popsat proč. Možná jsem měla jiná očekávání... a nebo to bude možná tím, že byla Lou až moc chytrá. A přiznám se, že na mě nepůsobilo věrohodně zachování se rodičů vůči No. Nebudu psát v čem, jelikož by to byl spoiler.
Na druhou stranu postava No se mi moc líbila. Přišla mi zajímavá. A dostalo mě, kolik témat a hlubokých myšlenek tato útlá kniha v sobě skrývá.
Možná se k ní vrátím za pár let a třeba změním názor. Určitě ji však doporučuji přečíst. Stojí za to. Takže ji vlastně hodnotím celkem dobře.

carcassonna
03. října

Nedočítala som to. Kniha ma rozčulovala a zároveň nudila. Jedna s tých pseudo-intelektuálnych výplachov vedomia, kedy namiesto toho, aby postavy niečo robili, tak Vám to autorka len tak medzi rečou spomenie. Ako príklad: Lou je génius, IQ 160, nič v knihe tomu nenasvedčovalo, možno práve preto, že autorka sama nie je génius, takže nevie, ako také decko funguje, premýšla; sú to len klišé typu : Mám rada experimenty, o všetkom veľa premýšľam a nikto sa so mnou nebaví. Čakala som niečo hlbšie vzhľadom na pochvalné hodnotenie a zaujímavý námet, ale toto je podpriemerný román o ničom.


huhuhu
30. září

Tušila jsem, kam autorka míří a kudy se asi bude příběh ubírat, ale i tak se mi líbilo sledovat osudy Lou, No a Lucase, kteří byli na první pohled každý jiný, ale ve skutečnosti měli leccos společného. Nežili ve fungující rodině, nezapadali mezi své vrstevníky, byli osamělí. Protože ani ten, kdo má domov, se tam jako doma vůbec cítit nemusí.

SlamLenka
29. září

O knihách Delphine de Vigan se na bookstagramu píše spousta krásných věcí a já už konečně vím proč – přečetla jsem si totiž No a já.
Hlavní hrdinkou a vypravěčkou románu je třináctiletá Lou, jejíž situace není zrovna snadná. Jasně, když dospíváte, obecně není váš život zrovna procházka růžovým sadem. Když k tomu ale máte nefunkční rodinu, IQ 160 a neumíte ani na chvilku vypnout mozek, abyste si aspoň na chvilku odpočinuli od přemýšlení, je to logicky ještě horší…
Lou v rámci školního projektu hovoří s osmnáctiletou bezdomovkyní No a mezi dívkami se vytvoří silné přátelské pouto, které významně ovlivní ostatní hrdiny románu a stane se proměnou, jejíž úloha v rovnici Louina života je extrémně důležitá. Věci kolem se začnou měnit a Lou nedokáže pochopit, proč se společnost k bezdomovcům chová tak, jak se chová – proč je přehlíží, proč jim nedokáže dát šanci. „Žádná adresa, žádný džob… nevím, co budu dělat, víš, už vůbec nevím.“ Jak to má těžké a jak neviditelnou vlastně No ve světě je, to je patrné už i z jména, které jí de Vigan přiřkla. No – to samo v sobě nese zápor, No je slovo krátké, téměř až neviditelné – a právě neviditelné jsou ty obrovské počty osob bez přístřeší po celém světě.
Román je to velmi krátký, přitom toho říká tolik. Je mnohovrstevnatý a na svých 176 stránkách upozorňuje na tolik nemocí, jimiž naše společnost trpí. Takovéto příběhy, které nám nekompromisně nastavují zrcadlo, mám moc ráda!
No a že se mi styl de Vigan opravdu moc zalíbil, o tom svědčí už i samotný fakt, že jsem si ze Světa knihy dovezla další autorčin titul, konkrétně Vděk – na ten se obzvlášť těším, protože na českém trhu je jejím nejopěvovanějším dílem.
Ještě doplním, že de Vigan za tento román získala hned dvě literární ocenění (Prix de Libraires a Rotary International).

Eva2424
24. září

Zkusila jsem No a já ako první knihu od této obecně oblíbené spisovatelky, ale nesedla mi. Čekala jsem hlubokou psychologii, ve skutečnosti se postavy chovaly dost schématicky jako z pohádky pro dospělé: chytrá holka, třídní rebel, přísný učitel..., do hloubky se nešlo. Styl na můj vkus dost patetický a podbízivý, spousta slov byla zbytečných. Taky jsem přemýšlela nad tím, proč měla hlavní hrdinka IQ 160, když to dále žádnou roli nehrálo? Aby to zdůraznilo její osamělost? Z každého řádku ke mně hovořila autorčina snaha vybudit emoce a děsně mě to štvalo.

Sidonka3
12. září

Kvalitní román. Přestože je na na smutné téma, skvěle se čte, výtečně napsáno. Příčina a následek sociálních problémů. Dospívání. Hlavní hrdinové jsou něčím výjimeční lidé s nevšedním osudem (dívka s nadprůměrným IQ, která přeskočila dvě třídy, v něčem oproti starším spolužačkám nevyzrálá. Její depresivní matka, oddělená od světa, která se ze světa vytratila po smrti novorozeného dítěte. Bezdomovkyně, nenáviděná vl.mámou, zplozená ze znásilnění, oddělená z běžné společnosti jiným způsobem. Uznávaný, vyspělejší spolužák s vyšší emoční inteligencí, který propadl kvůli špatnému prospěchu...). Nespravedlnost světa, který všem neměří stejně. Někoho přímo hýčká, na jiného se úplně vykašle. Do jaké míry můžeme ovlivnit svůj osud, který jedněm naděluje v přebytku a jiným nedává ani to málo, co je pro většinu lidí naprostou samozřejmostí?
- Autorka nesoudí, snaží se pochopit a pomoci, nevyvyšuje se nad ty méně obdarované a šťastné. To není samozřejmé a možná ani běžné.
- Přečtu si s odstupem znovu a pozorněji, nyní jsem byla bohužel trochu tlačená nedostatkem času.

"Na to já kašlu, že je v tom jednom a samém světě víc světů a že se má člověk držet v tom svém. Nechci, aby ten můj svět byla nějaká podmnožina A, která nemá žádný průnik s dalšími (B,C nebo D), aby ten můj svět byl nějaký nepropustný, nějaká prázdná množina. Byla bych radši někde jinde, sledovala přímku, která by vedla do světa, kde světy spolu navzájem komunikují, kde je život lineární, bez zlomů, kde se nic bezdůvodně, nelítostně nepřerušuje, kde je k významným okamžikům dodáván návod k použití (výše rizika, napájení ze sítě, předpokládaná doba výdrže) a nezbytné vybavení (airbagy, GPS, nouzový brzdový asistent)."

"Život není spravedlivý a s tím se nedá nic dělat. Člověk to musí přestat řešit, obrnit se a tím se stává dospělým."

Šárka_D
29. srpna

Moje první de Vigan dopadla nad očekávání a přesvědčila mě, že rozhodně má co nabídnout, a to i přesto, že knihy s tématem bezdomovectví příliš nevyhledávám. Tahle ale byla drsná a přesto svým způsobem něžná, s nesmírně sympatickou a skvěle vykreslenou hlavní hrdinkou, která to taky nemá lehké, přesto (a nebo právě proto) neváhá a snaží se ze všech sil pomáhat mladé bezdomovkyni najít lepší život. Oproti dospělým má výhodu nezkaleného pohledu na svět a nepřipouští si, že je něco nad její síly. Autorka píše čtivě, ale ne podbízivě ani jednoduše. Nebojí se kritizovat věci, které ve Francii nefungují, ale neobviňuje, neukazuje prstem, a hlavně nepůsobí mravokárně, což by mohlo čtenáře odradit.

Adell-ka
27. srpna

Autorka mě poprvé zaujala knihou Ani později, ani jinde a tahle se mi taky moc líbila, i když to není zrovna oddechovka. Autorka se zabývá problematickým tématem bezdomovectví a podává jeho obraz, přestože kniha není primárně o tomto. Autorce se podařilo dokonale vystihnout pocity a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Lou. V některých situacích jsem jí úplně rozuměla a přišly mi až úsměvné některé pasáže se sledem zdánlivě nesmyslných slovních spojení, které ale naprosto vystihly konkrétní myšlenkový a emocionální proces hlavní hrdinky. A myslím si, že tohle je ten typ knihy, kterou si člověk rád přečtete znovu.

1