Eva Romanová – Vzpomínky

26.07.2023

Patřím ke generaci, která si pamatuje na slavné sourozence Romanovy. Jako děti jsme krasobruslení sledovali ještě na černobílé televizi a představovali si ty - tehdy - úžasné trikoty krásných krasobruslařek podle toho, co nám tak barvitě popisoval nezapomenutelný komentátor Karel Mikyska. Pamatuju si, že jeho doménou byly hlavně flitry :-)

Poměrně stručná knížka pamětí Evy Romanové není vůbec žádný literární skvost. Naopak, v textu i zpracování bychom našli spoustu much, ale jako vzpomínka na neuvěřitelné podmínky sportovců někdy v šedesátých letech minulého století i na jejich další osudy, je skvělá.
Leccos o životě sourozenců Romanových mi sice utkvělo v paměti, ale jejich civilní život po skončení činnosti v Holiday on Ice a po tragické smrti Pavla Romana, jsem neznala. Hlavně mě zaujala neskutečná činorodost a podnikavost paní Evy. Netušila jsem ani to, že její manžel byl také krasobruslař, kterého si našla právě v revue...

Sourozenci Romanovi, Ondrej Nepela a Hana Mašková byli našimi idoly a dodnes jsou to sportovci, na které můžeme být hrdi.

04.04.2022

Přečetla jsem ve vlaku na trase Ostrava - Praha a tato kniha byla opravdu krásná společnost :) Krasobruslení mám moc ráda, mám ho spojené s dobou, kdy jsme ho sledovaly s babičkou. Vzpomínky paní Evy se prolínaly s mými vlastními vzpomínkami... přístup k životu může paní Evě každý závidět, bere ho prostě takový, jaký je a hlavně ho nepřežívá, ale žije! :)

07.10.2021

„Člověk má žít stejně jako místní obyvatelé. Když jste v Římě, chovejte se jako Římané.“

Mám ráda krasobruslení. A mám ráda knihy, které jsou pohlazením po duši a nabijí mě pozitivní energií. Té má sympatická světoběžnice Romanová na rozdávání. Její aktivní, pestrý a disciplinovaný život, který vedla, je obdivuhodný. Biografie není žádnou agitkou, která člověku vnucuje, jak se má žít a že pracovat na sobě je fajn. To ze čtení samo vyplývá. Eva prostě jen vzpomíná na svůj život a člověk si jen tak mimochodem během čtení říká, že podobnou přizpůsobivou, nekonfliktní, neufňukanou povahu, pokoru a radost ze života i z toho, co právě dělá, nemá každý a bylo by fajn na sobě zase trochu máknout. Pozitivní a činorodý přístup k životu se přenáší na čtenáře a to je největší klad této knížečky. Napsané to je tak na dvě hvězdičky, ale dávám mnohem víc právě za ten pěkný pocit, který ve mně svým sdělením vyvolala. I když Eva dokázala mnohé, nebyla nikdy namyšlená a žádná práce nebyla pod její úroveň (starat se o stařečky, učit bruslit na obyčejném ledě průměrné tříleté děti, tancovat na ledě se zvířaty). Právě její pragmatický (nebo spíš praktický) přístup k životu kombinovaný s citlivostí se mi na ní tak líbí. Na všem uměla najít klad a věděla, že je něco za něco, tak to prostě v životě chodí, ať jste mistr světa nebo obyčejný člověk. Eva má hodně přátel a určitě je radost s ní chvíli být. Přeju jí hezký zbytek aktivního, plnohodnotného života a děkuju za radost, kterou fanouškům sportu rozdávala. Hned mám chuť si taky vyjít za sportem, jít si třeba jen zacvičit, protože ona i ve svém vyšším věku hraje rekreačně tenis, denně plave a... je prostě aktivní. (Dokonce jí baví i domácí práce! :-))

13.08.2021

To bylo příjemné letní (lední) osvěžení! :D Zase jiného zaměření než čtu obvykle, tentokrát memoáry krasobruslařky Evy Romanové. Vzpomínala na své dětství, na mládí strávené převážně sportem spolu se svým bratrem Pavlem, mluví i o pozdějším životě. Sourozenci byli pojmem nejenom v Československu, ale i v celém světě (byli Mistři Evropy a Mistři světa). Zajímavý byl její další život mimo vrcholovou sportovní kariéru. Eva má šťastnou povahu, je empatická, laskavá a milá, nechybí jí pokora a přes mnoho vynikajících úspěchů zůstala skromná. Byla šťastně vdaná, hodně s manželem cestovali, ale nikdy neměla děti. Nyní se vrací často do Čech, žije v Anglii. Bydlela různě, v karavanu až po velké panství nebo vedla luxusní farmu, vystřídala mnoho nemovitostí. Je to hezky napsané. Doporučuji, předám rodině a kamarádkám budu vyprávět u kafíčka o jejím osudu.

Jako malá jsem si na ní se spolužačkami hrála, jsem její jmenovkyně a ráda jsem jí napodobovala. A v soutěži jsem jednou měla tak pěknou sestavu před tabulí, že jsem vyhrála naší třídní soutěž v napodobování slavných krasobruslařů. Jinak jsem zůstala bez medaile. (Pro zajímavost, nikdo ze spolužaček nechtěl napodobovat krasobruslaře ze Sovětského svazu). Ale to jsem trochu odbočila... Ach, ty vzpomínky. :-)