Sidonka3 komentáře u knih

(V komentáři prozrazuju část děje):
Několik desítek stran mi trvalo, než jsem se začetla a pak mi příběh konečně strhl. Jednoznačně se jedná o napínavou a vpravdě bezútěšně hororovou záležitost. Ač příběh navazuje na Ushery od E.A.P., často jsem si během čtení i vzpomněla na nedávno čtenou Mexickou gotiku (sebezničující rodina, tajemná minulost zkažených předků, rodové zatížení a hrůzu vzbuzující dům, zápach nevětraných místností, umírající doslova za živa se rozkládající patriarcha, který slyší každý zvuk v domě a předává rodovou štafetu a dědictví, neužívání elektřiny, krvavé bohatství, které těží z utrpení jiných, …) . Zároveň je něčím jiným originální a působí hrůzněji. V hororech nemám tolik načteno, takže se možná jen jedná o klasické téma a toto je jednou z nesčetných hororových variací, kde hlavní roli hraje strašidelná budova, kde se mění počet místností a která promlouvá k příchozím různými způsoby.
Zatímco ponurá atmosféra Mex.gotiky může působit i temně sympatickým až romantickým dojmem a Pád domu Usherů je mistrovským, melancholickým až poetickým dílem, odpor v této knize nemá ono dekadentní kouzlo. Atmosféra je ovšem také fantastická, jen jiným a méně příjemným způsobem. V tomto příběhu převládá deprese, bezútěšnost, strach a román umí vyvolat až nepříjemně nehezké a živé pocity. Neuvěřitelná rozlehlost přepychem zaplněného Paláce plného starožitností jsou synonymem zla, sochy se smaragdovýma očima a vztáhnutýma rukama vidíte přímo před sebou stejně jako nebezpečně se rozbíjející okna, která musela být zazděna, proto je Palác ponořený do tmy. Nekonečné měnící se chodby a přeskupující se místnosti vzbuzují zvědavost a lákají k nahlédnutí, předně ale děsí a odpuzují svojí nepřehledností, pastmi a labyrintem. Před vstupem do Paláce se hromadí mrtvá zvířata, v Paláci se prý cosi schovává (démon?), takže není divu, že se lidé neopováží ani přiblížit... Okolní les plný trnů a kamenů působí „jako ostnatý drát“, který umí uvěznit a tnout do živého stejně jako dům, obloha je věčně rudá a v kraji jsou na denním pořádku bouřky.
Tyto působivé popisy jsou oživeny podivnými výrazy, které na mě zpočátku působily buď až úsměvně nebo zpočátku nejasně: krajem chodí Dýňák (nebo-li zloděj dětí, jenž je snad zmocněncem samotného ďábla), má černou šelmu Žravu (která požírá lidi), rozlehlá vila poblíž Paláce se nazývá Vrátnicí, místní chodí na Jazyk, ve zpustošené vesnici žije Král Hory, Usherové mají záchvaty a při nich se musí chodit schovávat před světlem a hlukem do prazvláštní Tiché místnosti…Psychologie postav je propracovanější, jednu z hlavních rolí tu hraje i kluk ze samoty, kterému monstrum uneslo bratra. Tajemství se postupně odkrývají, na konci čeká překvapení...
Popisovala jsem hlavně dojem z knihy a ten je o nepříjemných, nevyumělkovaných emocích, takže nemůžu říct, že je mi román přímo sympatický, každopádně je mi nelhostejný a autor patří podle mého mezi lepší autory horor. příběhů a nevlídných prostředí. Pocitově dávám 3,5*, kvalitativně si ovšem horor stojí rozhodně výš. Edgar Allan Poe to sice není, svojí osobitou hodnotu každopádně má.

17 30.01.2022

Ilustrace jsou nádherné a nemají chybu. Jak moc se mi líbily ilustrace, tak mi nesedl způsob, jakým je příběh vyprávěný. U komiksů se mi to někdy stává. Škoda, zvlášť když se většina děje odehrává v mnou milované temné a přitom kouzelné viktoriánské době plné velkých společenských rozdílů. Příběh z 20.st. tu má minimální prostor, je jen s minulostí provázán. Doplňuji štítek "viktoriánská fantastika". Je to trochu přemrštěné, vystupuje tu démon a je to docela bizár. Silnému vztahu těch dvou rozdílných žen jsem nevěřila, nepřesvědčily mě, ač je spojovala touha po pomstě. Nechybí tu sexualita, nevěstinec, blázinec, kde je nejdřív ta, pak pro změnu ona, morbidity, mrtvé dítě, mystika, výstřední tajná lóže, neobvyklé chování hrdinů a celé je to pro mě tak zvláštně poslepované ani bych neřekla že dohromady. Zvlášť ze začátku na mě působil příběh roztříštěně, možná i proto, že je vyprávěn ve 3 časových rovinách, bez předělu skáče v epochách, v různých osobách a měla jsem problém pobrat podivné jednání většiny postav (chodit po městě s mrtvolou v náručí, vyhrabat jí rukama ze země a koupat se s ní potom ve vaně, zatímco svlečená kámoška na mě přitom civí ? ). Musela jsem se vracet o pár stránek, abych si připomenula, kdo je zase tohle, jaký je jeho vývoj, do toho se objevují postavy nové a zase rychle mizí. No..., budiž. Mně osobně to bohužel nesedlo, jasně, má se u toho trošku přemýšlet, ale zas žádná velká filozofie to taky není. Jen obrázky jsou opakuji fakt super.

17 19.01.2022

Adoptovaná mladá Američanka se vydává pátrat po minulosti svých předků do Koreje, své rodné země. Podaří se jí spojit se svojí babičkou a ta vnučce vypráví svůj pohnutý životní příběh plný událostí poznamenaných převraty 20. st. Kniha má podtitul příběh ženy pro útěchu, tedy vzpomínky sexuální otrokyně, která sloužila potřebám japonských vojáků. Této bolestné životní etapě se kniha věnuje ani ne do třetiny a já jen uvítala, že se příběh posouvá dále a nepopisuje jen útrapy zneužívané ženy, byť tato zkušenost negativně ovlivnila její následující život.
Díky dalšímu ději se dozvídám i něco podrobnějšího z historie jinými mocnostmi zneužívané Koreje. Politika a válka tu je sice přítomna, ale přišlo mi, že v jinak dobře napsaném a napínavém románu tu mohlo ze začátku být víc údajů, hlavně něco víc o vztahu mezi Japonskem a Koreou. Postupně si zemi podmaňují jiné mocnosti a brání sjednocení země, tady už je polit.situace přehlednější už proto, že osud zavedl bezprizorní ženu do rodiny vládního úředníka, komunisty a bývalého partyzána, který chtěl sloužit svému národu a angažoval se v politice…
Kniha se čte sama a důležitou roli tu hraje i drahocenný hřeben s vytepaným symbolickým dvouhlavým drakem, který má prý moc chránit své majitelky a má zde i jiné významy. Kniha s hlavními ženskými hrdinkami může zaujmout i mužské čtenáře. Román si podle mého zaslouží vyšší hodnocení.

18 17.01.2022

Od Luca Di Fulvia se mi líbil román Sen, který se vyplnil. Z ostatních historických románů už mám dojem horší.
Autor sice píše o drsných událostech, přes veškeré strádání hrdinů ovšem tvoří až neuvěřitelně pohádkové světy s dobrým koncem, které se opírají o pár reálných prvků, jinak převažuje čistá fantazie. To, že lze těžko uvěřit jeho fikcím, bych mu ještě prominula, kdyby v nich zůstalo napětí a zábavnost (Dítě, které v noci našlo slunce - opravdu takhle podobně fungoval středověk? Jediné, co zní hodnověrně, je syrovost a drsnost, tato doba se s nikým nemazlila). Stejně převážně neuvěřitelný a málo promyšlený se mi jeví i jeho nejnovější román s politickým pozadím kolem revoluce a sjednocování Itálie, který mi navíc přijde i nejméně záživný.
Autor podobně zachází s postavami a příběhem a dále už nemá, čím by mě překvapil.
Jsem ráda, že jsem se seznámila v současnosti s velmi populárním autorem, jeho nové počiny už ovšem sledovat nepotřebuju. Myslím, že mi to stačilo.

Bylo to dobré. Už ten výstižně zvolený název! Z literárního fast foodu jsem si zase jednou odskočila na kvalitní hostinu a vychutnala si zejména styl psaní. Líbilo se mi, že autor dokáže ve čtyřech pěti větách odvyprávět složitý příběh nebo komplikovaný vztah, aniž by byl doslovný. Místo přímočarých pojmenování hmatatelně vnímám poezii nevšedního okamžiku:

„Vešli do místnosti a drželi se za ruce. Neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako by se jejich těla plynule přelévala jedno do druhého skrze paže a dotýkající se prsty… Vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný. Alice šla o krok napřed a Mattia slabým tahem vyrovnával jeho klesavou kadenci, čímž vyrušil nedokonalost její pravé nohy. Nechal se vést a jeho chodidla nezanechávala žádný hluk. Jeho jizvy se skryly v bezpečí její dlaně. Tvářili se zasněně, jako by přicházeli z nějakého vzdáleného místa, které znají jenom oni.“

Knížka je to neradostná, protože nešťastní jsou hrdinové, kteří uvízli v situaci, z které buď neví jak dál nebo se z nějakého důvodu neodváží jednat, i když znají a mají na dosah přístupné řešení, takže si zbytečně šlapou po štěstí. Na jednu stranu je mi líto nevyužitých příležitostí, na druhou se jim nejde divit, vzhledem k jejich nestandardním osobnostem a po zklamáních, které si prožili, vzhledem k špatné zkušenosti a rozhodnutích, které pramenily právě z jejich nepasivity. Na jedno škobrtnutí se navalují další a ty pak hrdiny dusí. Jak se tak říká, kdo nic nedělá, nepodstupuje riziko a nic nezkazí…
Vedlejší postavy šlo podle mého více rozvinout a jejich potenciál nebyl zcela využitý (třeba Viola). I proto knize nedávám 100%, i když špatná nebyla.

24 09.01.2022

"Náhle mě napadlo, že bych v tomhle domě mohla umřít ne nějakým násilným činem, ale na tisíc drobných opomenutí. Ne proto, že někdo něco udělá, ale proto, že nic neudělá." (Unesená a hladovějící Jesicca).

Psychothriller mi zpestřil vánoční čas a ušlo to. Přišla mi tam poněkud psycho snad každá postava, nejenom ta, které když je unavená nebo po vypětí, oslovují jí různé hlasy. Obálka se moc povedla, umí navnadit, ta trpící Červená Karkulka je tam opravdu působivá, akorát se ten dekadentní děj odehrává ve velkoměstě, převážně v bytech a ne v lese, takže je trochu zavádějící.
Myslela jsem si, jak budu ojedinělá, když napíšu, že druhá polovina mi přišla poněkud nevěrohodná a já už budu asi pátá s tímto názorem v těsném pořadí. No, tak jinak. Některé pasáže slabší, jiné silnější a ta kontroverzní druhá polovina, víte co, já se nakonec docela bavila, jak se to všechno zašmodrchalo. Je mi jasný, že v reálu by se to takhle neposkládalo, ale budiž, jako krimi zábava spíše OK.

VELKÝ SPOILER: EPILOG mi přišel srozumitelný, podle mého názoru je tam mezi řádky napsáno, co se s jistou postavou stalo a co se v ní vlivem traumatických událostí rozjelo. Takže tak úplně šťastně z toho všeho nevyvázla.

Moje první od Lovecrafta. Že psal horory a scífka, to mi bylo známo, ale že byl poeta, nikoli. Z některých povídek je to znát, tím příjemně překvapil. Spíš atmosférické než dějové, každopádně popsat prostředí a navodit náladu mu šlo. Povídka Bezejmenné město v poušti je toho krásným příkladem, viděla jsem skoro před očima.

"Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!" = vynikající výrok, který je zároveň geniální pointou.
Revizor je klasická divadelní hra, která to u mě vyhrává svojí srozumitelností a čitelností. Zábavná kritika společnosti, situace, které nemají daleko k absurdnosti a postavy ke karikaturám, asi nemá smysl rozebírat. Jasně, popisují běžnou denní realitu a lidské vlastnosti a je tudíž stále aktuální, neboť to tak u klasických děl obvykle bývá. Gogol své postavy nešetří, co jsem zatím četla, nemívají zrovna nejlepší vlastnosti. I přes uměleckou nadsázku si bohužel rovněž myslím, že taková je podstata naprosté většiny lidí. Ruku na srdce, spíš než ke světci a uspokojování obecního blaha míváme (někdo víc, jiný míň) blíž k zohledňování vlastního prospěchu, jenom si všichni pěkně a poctivě sáhněme do svědomí. (Jakkoli špatně se nám do zrcadla dívá a jak se to týká nás osobně, nakonec se nám špatně ta nepohodlná pravda a kritika poslouchá, to pak jednoho ten smích leckdy na konci představení přejde).
Viděla jsem kdysi na divadle, pamatuju si, že tam hrál Josef Abrhám a jiná herecká esa. Ve vzpomínce kromě skvělého zážitku – herci i diváci si dialogy užívali - zůstávají ještě úžasné kulisy, které zdobily místnosti do nejmenších detailů, od ubrusů, různých látek, knih až po svícny, knihy a jiné detaily a věci, které do dané historické etapy patří, připomínají ji a pomáhají se snadno přenést do 19.století. Žádný dnes tak oblíbený minimalismus, jo, tyhle staré dobré časy a scény mi v dnešním divadle schází.

34 14.12.2021

Autor se soustředí především na architektonické stavby a stručnou historii budov než na duchovní stránku. Religionistická stránka mi tam chyběla. Čím se vyznačuje určitý řád, jak se chová, jeho myšlenkové zásady, odlišnosti od jiných řádů, jak se jeptišky a mniši oblékají, jaký mají denní rozvrh (pokud je zde zmíněn, tak třeba jen kdy jeptišky vstávají a kdy jdou spát a to je všechno), stýkají se s jinými lidmi a pokud ano, tak jakou formou a jak často? Nevím, jestli je zmíněno proč jsou Bosé karmelitky takto nazývané, když bosé nechodí? Konkrétně karmelitky mi hodně zaujaly a ráda bych věděla víc. U některých fotografií schází popisky, je tam zbořeniště, cihly, u toho jeptišky a prý dělají bohulibou činnost - chybí informace, že tou činností je pomoc s budováním nového kláštera v Drastech). Je to spíše polotovar, některé informace mi tam scházely.
Díky panu Snětivému jsem se ovšem dozvěděla o klášterech na Hradčanech a o řádech, o kterých jsem nevěděla a začala se o ně díky knize zajímat. Budu pátrat dál a další fakta si zjistím jinde.
Píše se zde o:
klášteru benediktinek u baziliky sv. Jiří, pak bosích karmelitkách u kostela sv. Benedikta, kapucínech u kostela Panny Marie Andělské se sousední Loretou a voršilkách u kostela sv. Jana Nepomuckého.

20 10.12.2021

Náctileté sestry Wren a Sage žijí na samotě v chatě hluboko v lesích, matka s mladší sestrou před dlouhou dobou opustila jejich uzavřené společenství a z neznámých důvodů se nevrací zpět domů. Rodina žije jako v jiném století, bez elektřiny, neznají mobil, Tv a od začátku je jasné, že je s mámou a možná i s nimi něco hodně špatně. Co se děje? Skrývají se snad před někým? Hrozí jim útok někoho nebezpečného? Nebo podivná matka nebyla tak úplně při smyslech? Nebo snad jako malé byly uneseny? Vše se postupně vyjasňuje, dívky v chatě hladoví, trpí zimou a navíc jim do domova vnikne záhadný muž s neznámými úmysly. Podaří se jim opustit domek v lesích a začlenit se do normální moderní společnosti?
Souběžně s jejich příběhem sledujeme sympatickou Nicolette, která řeší manželské potíže a touží po dětech. Žije v luxusním, přepychovém domě na konci města u lesa, v jejichž hlubinách prý živoří alternativní podivíni… Sama má pocit, že se úplně nezačlenila do komunity měšťanů, proč, závidí jí její bohatství? A jaké tajemství před ní schovává vlastní láskyplný muž? Thriller o tajemstvích, která není těžké odhalit, je čtivou jednohubkou, která se přečte snadno na jeden zátah. Je to zábavný průměr, zpočátku baví méně, pak se vše rozjede. Možná už jste podobný příběh jako já někde jinde četli nebo viděli v kině, ale bavilo mi to přesto, je to zdařilejší oddechovka s romanticky (?) tajemným napětím a důrazem na rodinné vztahy a sympatickými hl. hrdiny.
Psychologie postav je bohužel jen hrubě načrtnutá a nerozvinutá, škoda, že některé dramatické motivy a možnosti, jak pracovat s charakteristikou postav nebyly plně využity a zápletka končí předčasně (viz - SPOILER- pasáž snadného začleňování se do zcela jiné společnosti, odlišného způsobu života a pohádkově šťastný konec plného pochopení, pomoci, přijetí a lásky jak z telenovely, včetně dokonalého manžela Nicol = Branta). Nenáročná četba, některé úseky občas mile překvapí:

„Jsou jako z jiného světa. Ne toho, co znám já. Jako by poprvé vyšly ven a nikdy neviděly svět. Buď se zmátoří nebo umřou šokem… Neumím se vžít do toho, jak se cítí, ale rozumím tomu a respektuju to.“
Zmatená Wren: „Nevím komu můžu věřit a komu ne. Kdo je dobrý a kdo špatný. Jestli nám mohla lhát máma, pak může lhát úplně každý.“

24 10.12.2021

"Stezky VIA CZECHIA (Severní, Jižní, Slezská stezka, Stezka středozemím) představují nejdelší a nejodvážněji vedené dálkové trasy v CR. Severní a Jižní stezka přecházejí celou republikou, sledují převážně státní hranici a překračují nejvyšší vrcholy našich hor. Procházejí hl.přírodou."
"Obliba dálkových a poutních tras roste celosvětově. Tyto cesty najdeme v mnoha zemích a nová vznikají. Nejedná se jen o historické cesty (staré i tisíciletí nazpět, např. proslulá svatojakubská cesta)."

Předmluva: "Tento cestopis lze využít jako obrazovou a informační publikaci hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo jako motivační a inspirativní dílo. Absolvování cesty (nízkonákladové cestování) může být pro někoho fyz.výzvou, pro jiného smysluplným cílem nebo impulzem k životnímu restartu, může přinést duševní odpočinek od shonu a nové podněty a energii do dalšího života."
- U mě spokojenost, krásná publikace s hlavními, elementárními fakty. Na stezce můžu poznat přes 1000 km domoviny, kterou samozřejmě nemusím projít naráz, proto ji autor rozdělil do úseků podle jednotlivých pohoří a ty můžu absolvovat v různém časovém období. Trasy mají uzlové body dobře dostupnými veřejnou dopravou. Fotografie jsou nádherné, to je největší plus této knihy, Podávají se zde nejdůležitější a uspokojivé informace, aby si turista udělal o stezce a jejím charakteru základní představu (je pro pěší turisty, kolaře i pro lyžaře), pokud se cestu rozhodnu absolvovat, budu k tomu ale potřebovat ještě více dodatečných informací, případně mapu.
- Každá etapa obsahuje info o počtu km + odhad kolik hodin toto cestování potrvá, převýšení (nejnižší a nejvyšší m), start, cíl, stručný popis cesty.
Do této oblasti patří tyto místa, které lze rozdělit na různé délkové etapy (v rozmezí 14 - 30 km, což zabere denně pouze několik hodin, včetně možností přestávky a přenocování, načež jde po přestávce pokračovat ve vícedenním cestováním, záleží na kondici, čas.možnostem nebo chuti pokračovat dál):
Moraskoslezské Beskydy
Javorníky
Bílé Karpaty
Dolnomoravský úval
Mikulovská vrchovina a Dyjskosvratecký úval
Českomoravská vrchovina
Třeboňská pánev
Novohradské hory a Novohrd.podhůří
Šumava
Všerubská vrchovina
Český les
Smrčiny a Chebská pánev

"Tradice turistiky v ČR sahá daleko do minulosti, máme bohatou síť značených cest (hustota a preciznost!). Přesto jsme dosud nenašli ucelenou dálkovou trasu, kt. by poutníky provedla napříč celou zemí. Po Severní stezce představujeme druhou nejdelší dálkovou trasu - Jižní stezku."
"...Během cesty na kole jsem vnímal měnící se krajinu, architekturu, nářečí..."

19 07.12.2021

To je nádhera! Objednala jsem si kvůli námětu a teď vidím, že je i na co se koukat! Fotografie jsou velké, špičkové a pěkně seznamují s místy, o kterých je řeč. Knížka má podtitul: záhadné stavby, nevysvětlitelné jevy a (trochu nepřesně) místa, kde se dějí zázraky. Člověk takové téma musí brát s nadhledem, ale myslím, že i nefanoušci záhad si přijdou na své, protože to je především popis míst, která jsou spojená s nějakou legendou, mýtem, tajemstvím a největší záhadou zůstává třeba to, k čemu všemu stavby možná i víceúčelově sloužili nebo jak je lidé dokázali s tehdejšími technologiemi postavit? Autoři zkoumají historii, povídají o znovunalezených ztracených legendárních městech, apod. Jedná se o svérázný místopis pozoruhodných míst (třeba chrámový komplex v kambodžské džungli jménem Angor Vat), pohled do historie a zkoumání života dávných civilizací a kultur. Seznámíme se s úchvatnými místy, jejich specifiky, tradicemi, architekturou a některými nezpochybnitelnými fakty. Autoři píší, co se o objektech či místech traduje, vyjadřují se k různým teoriím, popisují zkazky, jak jsou objekty využívány dnes (turistické atrakce), kniha se každopádně snaží o serióznost, mnohé rozumně vysvětluje a dává věci do různých souvislostí. Povedená a hlavně čtivá literatura o dějinách dávných civilizací, o kterých víme pořád ještě málo a kteří postavili nadpozemsky krásné stavby, které bychom už dnes navzdory technice a pokroku neuměli postavit!
Jak se píše v knize, zůstává ještě mnoho tajemství (jak a proč?) skrytých pod nánosem času. Dosud neznáme účel některých monumentálních staveb ani proč byly případně opuštěny...

19 03.12.2021

Dobrodružný rytířský epos plný napínavých až úžasných příhod, životních zvratů a intrik, které hltáte se široce rozevřenýma očima a vše vidíte živě před sebou. Je zde barvitě vylíčen běžný a vznešený život lidí ve 14.st., tentokrát nahlédneme do historie Anglie. Pokud je to Váš první román od této autorky, tak myslím, že nebudete zklamáni, patří mezi ty nejzdařilejší. Je napsaný tak akorát na dobré vstřebání: svižně, lehce, jasně, rozumně, aniž by zatěžoval nadměrnými nároky. Dříve jsem si nemyslela, že mi budou zajímat polní tažení, souboje a vzpoury, nicméně s Gablé je to snadné!

Recept mé staré dobré známé, R.Gablé, je stále stejný, smíchaný z totožných ingrediencí a přesto mě pořád baví. (Následují DROBNÉ SPOILERY): Nakoukneme do dávné historie s fiktivními i smyšlenými postavami, hrdina je zpočátku šlechtic, pak se dostane na dno buď jako psanec, rukojmí nebo jako v tomto případě chudý pacholek - stájník na statku, aby se zase mohl vyšvihnout mezi nejvyšší šlechtu. Prohry, vyrovnávání se s nimi, strmé stoupání vzhůru a krátkodobější pády, to jsou taková známá kolečka s dobrým koncem.
Samozřejmě ani tady nechybí další autorčin typický rukopis a prvky: nechybí antihrdina (mocný sadistický až polovyšinutý padouch, který si zasedl na hl.postavu), spojenectví s králem nebo přátelství s princem a pobyt na královském dvoře, včetně válečných příhod a lásek k nevhodným nebo zakázaným ženám, zneužitá sestra... A ani zde nechybí láska k řemeslu, Robin je spojen s péčí a chovem vzácných koní, ke kterým má (samozřejmě) nevšední nadání.
I když se G. opakuje, naštěstí nenudí a s každou stránkou baví! Jediné co mi trochu kazí dojem jsou ty zázračné záchrany v pravej čas. Pokud má být hrdina mučen a popraven, zívám. Vím, že vždy se o stránku dál nepřekvapivě zjeví zachránce, který postavu vynese z bídy nahoru. I kvůli této neinvenčnosti a místy horší uvěřitelnosti dávám 4*, kdyby to byl můj první autorčin román, dala bych plný počet.

"Je hrozné, když se svět vymkne z kloubů a člověk není tím, za co se celý život považoval."

22 03.12.2021

„Čínské slovo pro krizi v sobě spojuje dva znaky: nebezpečí a příležitost.“

„Nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my. Vidíme jen to, co vidět chceme.“

Thriller a vztahová detektivka v jednom. Probírají se tu vztahy, ať už firemní, pracovní, rodinné peripetie nebo ty přátelské. A to jak ze strany zkoušeného ředitele největší firmy ve městě, mladého vdovce Nicka C., tak ze strany detektiva z oddělení vražd, Audrey R. Chvilkami jsem si říkala, že by se příběh mohl seškrtat, myslím podrobné pasáže kolem podnikání a vyšetřování, ale nakonec musím dát 4*, protože postavy jsem viděla přímo před očima, záleželo mi na nich a většina z nich je mi sympatická. S odstupem pár dnů musím říct, že mi docela vzali za srdce.
Anotace už hodně prozradila, já zdůrazňuju, že velkou roli zde hraje zaměstnání, a to jak nečistá firemní hra rozehraná za zády někoho jiného, tak jak nelehké je vyrovnat se se ztrátou jakékoli pracovní pozice, propuštění lidé se po ztrátě zaměstnání hroutí a se situací se každý vyrovnává nelehce, po svém a zasahuje to celé okolí nezaměstnaného. Na prvním místě je ovšem vždy rodina a nutnost jí zabezpečit a chránit, jasný základ, bez kterého se člověk prostě neobejde. V románu si člověk připomene nejdůležitější hodnoty. Bez čeho žít lze a bez čeho jen hodně špatně…

Je to celkem chytrá záležitost, ovšem… POZOR, NÁSLEDUJE SPOILER a menší výtka:
….ačkoli Nick, který sám přiznává, že to s lidmi úplně neumí ( ve své vedoucí pozici?) a dokladem toho je i od začátku pochybné spojenectví s těmi nejméně důvěryhodnými lidmi, do kterých by snad žádný soudný člověk nešel (známej vyhozený od policie, duševně nemocná milenka, o které to hrdina ví) .. No dobře, no. Zase jsem, koukám, puntíčkář. Jinak to bylo dobrý, uznávám!

22 30.11.2021

Moc líbivé a pro dětské oko určitě dokonale krásné ilustrace s příběhem o roztomilé králičí holčičce Karličce a jejích kamarádech, kteří soutěžili o to, kdo postaví nejkrásnější domeček. Příběh se odehrává především v lese v podzimním období a končí Vánoci. Nese se v charitativním duchu a snaží se upozornit na to, že nejlepší jsou věci, které neděláme jenom sami pro sebe, že je dobré myslet i na druhé a když pro svůj nápad strhneme ostatní, jsou nakonec s výsledkem všichni spokojeni.
Ilustrátor Chris Dunn má od nás pochvalu a nadšený paleček nahoru, oči a prsty jezdily po obrázcích sem a tam.
Knížka je určena dětem od 5 let.

Další z romancí pro ženy, kde se hrdinka může chovat jakkoli, může být jaká chce a bude bezpodmínečně milována a přijímána. Na chvilku jsem se ocitla v ráji, kde nemusím předvést nic, a dostanu všechno. Logika postav je tedy trochu nepochopitelná, každá hrdinka v sociální nouzi a skoro za zenitem se brání vztahu s bohatým, pohledným, mladým, chytrým, opečovávajícím mužem, nicméně milovníci mají naštěstí výdrž a svatou trpělivost. No, je to prostě jako v ráji. Nepřemýšlet. Relax, přece! Dostane vás do nebe. První díl se mi líbil víc.


„Co po mě chcete? Vůbec jste mě nemusel vpustit do svého života. Proč to děláte?“
„Chráním Vás i děcko, nic jiného. A jediné, co musíte dělat vy, je zůstat v mém přepychovém sídle, aby jste byla před útočníky v bezpečí, a být spokojená. Chci vás mít blíž u sebe.“
„Vypadám snad jako panenka?“
„Ne. Jste půvabná žena a já bych vás nikdy nebral jako něco na hraní. Společenská večeře se mnou a mými hosty je v 7h. Věřím, že nás poctíte svou půvabnou přítomností.“
Takhle hladce by ji neměl vyvést z míry. Objevil se v ní vzdor, ztuhla. Hrdě zvedla hlavu: „Nemám v úmyslu s vámi večeřet, pane.“
Z tváře mu zmizel úsměv: „Tak potom si hladovte ve svém pokoji, dokud nezměníte názor.“ A s tím se od ní otočil a vyšel z pokoje.
:)

Hvězdička za pěkné velkoformátové ilustrace. Symbolický bizár text asi každý nepobere, je obtížně hodnotitelný, nutí k přemýšlení, ne jen k čisté konzumaci. Erotika se snahou o hlubší smysl, byť podaná poněkud kontroverzně... Tímto tématem jsem již přesycena, dávám si proto nyní od podobných sex.běsů oraz.
P.S. Nicméně, když muž přišel domů a já k němu nadšeně přihupkala, hned poznal... "Že ty jsi zase četla nějaký komiks?" Marně jsem se dušovala: "Ó, erotické komiksy, co si to o mě myslíš, ty já bych nikdy ani neotevřela! Jak jsi na to vůbec přišel?"

18 21.11.2021

Tato variace na Popelku se mi líbila víc než předchozí díl a příběh mi byl milejší a bližší než předcházející "Vikomt, který mě miloval". Různých variací na Popelku je hodně a snad pokaždé je to kouzelný příběh. Do dalších knih ze série ale minimálně v dohledné době nepůjdu, čekala jsem víc.

16 16.11.2021

Měla jsem jinou představu, nějak mi nesedl ten styl. Nemohla jsem se začíst a ponořit do příběhu, minuli jsme se. Možná jsem jenom neměla tu správnou náladu na odlehčenou romanci, přišlo mi to takové ploché. Všichni sérii chválí, občas je snad i vtipná, no, za sebe nevím, trochu přehnané (až moc velká nadsázka a autorka jde do karikatur). Humor ne vždy vyjde, (někdy je svižnější a zdařilejší), někdy je až trochu žinantní. Nevšední je zde nápad s novinovými články a neznámou totožností novinářky, jinak je to taková průměrná, povrchnější červená knihovna. Za mé zklamání asi mohou ta vysoká očekávání, kdy jsem se těšila na nadstandardní, neobvyklej, nadmíru vychvalovanej literární zážitek (samozřejmě v rámci žánru červené knihovny). Tento hype mě minul. Pravda, třetí díl o Sophii - Popelce se mi líbil víc než tento, do dalších knih ze série už ale asi nepůjdu.

17 16.11.2021

CITACE: „(Schovanka) nalévala čaj a přitom poslouchala kázání, že plýtvá cukrem. Předčítala román a mohla za všechny chyby autora. Doprovázela hraběnku na všech vyjížďkách a byla zodpovědná za počasí i za kvalitu vozovky. Měla určenou gáži, kterou nikdy nedostala celou, a přitom se po ní žádalo, aby se oblékala lépe než ti ostatní. Ve společnosti hrála politováníhodnou úlohu. I přes svou krásu na plese tančila, jen když pánům chyběl protějšek. Dámy se do ní zavěšovaly, jestliže potřebovaly upravit róbu. Jasně si uvědomovala svojí situaci. Rozhlížela se kolem toužebně vyhlížejíc prince, který jí vysvobodí…“

Netušila jsem, že o téhle klasice prohlásím, jak je jednoduchá (ve smyslu stručnosti, úspornosti a srozumitelnosti). Docela se na sebe zlobím, že nyní čtu samé bestsellery a uniká mi potom něco takového. Vlastně mě k četbě donutily časté odkazy ve filmech, které se o Pikové dámě zmiňují a opera čajkovského, na níž občas narazím. Doporučuju i těm co mají rádi historické romantické příběhy z aristokratických kruhů a klasiky moc nečtou. No nic, k věci, tedy k samotné novele ( s velkými SPOILERY):

Líbí se mi pointa. Důstojník nehrál podle pravidel, touha znásobit své jmění vede k prohře finanční (bankrotu) i životní (zešílí) a naprosto si honbou za tím, mít se co nejlépe paradoxně zničí život. Nenasytnost mu zaslepila úsudek, že neviděl nic jiného, než množit majetek a tato posedlost se mu vymstila. Neuměl včas přestat a zapomínal na své závazky. Mít se dobře se naopak povedlo původně podvedené schovance, která se také chtěla mít lépe a skromně se spokojila s tím, co jí život nabídl. Příběh je říznutý mysterióznem a největším bubákem je tady věkem sešlá hraběnka nad hrobem, která taky neuměla včas přestat a stále chodila naparáděná na plesy jako za mlada, hrůzostrašně a směšně přestane působit, až když se vrátí z plesu a sundá ze sebe nepatřičně působící šaty. Člověk prostě musí znát správnou míru a znát své místo.

Zvláště v druhé polovině novely se mnoho věcí opakuje pohádkově 3 krát (3 karty, 3 hry, 3 dny a další opakováním zdůrazněné události). Hraběnčino mrknutí už je dnes zaběhnuté klišé, v Puškinově době to muselo být něco. Obdivuju, jak Puškin dokázal nedoslovně vystihnout těžké ovzduší v domácnosti, stav mysli, životní situace osoby i celé společnosti pár větami, v nichž nemusel doslovně uvádět charakteristiky jako „Líza byla nešťastná. Naopak zhýčkaná, sobecká stařena si na ní vybíjela frustraci a špatnou náladu ze ztraceného mládí. Druzí byli chladní, pokrytečtí snobové, atd.“ Prostě umělec, který si své místo v dějinách literatury právem zaslouží. Perfektní. Přečtu si ještě jednou, třeba objevím ještě něco dalšího, na první pohled skrytého.

26 14.11.2021