Sidonka3 komentáře u knih

Vyzdvihla bych ilustrace k této knize, kterou jsem měla od Oty Janečka. Právě poetické ilustrace, pocházející jako by z jiného, snového světa, mě jako dítě zaujaly nejvíc a díky nim jsem nad touto knihou strávila spoustu chvil.
Nevím, možná jsem na správné pochopení a vstřebání příběhu byla tehdy ještě příliš malá, zaujaly mě jen některé části, určitě jsem jí měla v předškolním věku. Nyní si už pamatuji jen na vadnoucí (nebo zlomený tulipán?), kterého mi bylo velice líto, třešínku a pár dalších detailů, celek už si však nevybavím, jsou to jen útržky. Asi jsem tehdy přesto alespoň vzdáleně tušila, že je o smrti a znovuzrození, každopádně se mi zdála i tak jedinečná a vymykala se od mnoha ostatních. Proto jsem si na tuto knihu i po tolika letech vzpomněla.
Kniha určitě stojí za přečtení, těžko však říci, zda dokáže oslovit současného dětského čtenáře. Každopádně bych do této dětské knihy, nyní zase ráda nahlédla, to nepopírám. Pouze však do vydání s ilustracemi od O.Janečka, podotýkám.

14 12.02.2020

Na komiksy ani thrillery moc nejsem, čtu je spíše výjimečně, tento mě však dostal skoro do kolen. Chtěla jsem napsat komentář, Ivan Kučera a jiní to ovšem udělali za mě a pravděpodně lépe, než bych sesmolila já. Takže tohle není ani tak komentář ke knize, jako spíše doporučení, ať se o kvalitě knihy přesvědčíte sami. Já jí rozhodně doporučuji.

16 09.02.2020

Babička, klasika všech klasik, se mi upřímně řečeno příliš nelíbila, nebudu se přetvařovat. Spíše černobílé postavy, poučující, moudrá a takřka bezchybná babička mi nejmilejší nebyla a když už se mi nějaké příběhy nebo situace v knize líbily, byly to jen střípky. Určitě je silný příběh Viktorky, líbila se mi i vsuvka s kněžnou a schovankou, celkově mi to ale nechytlo. Pokoušela jsem se číst v mládí několikrát, nikdy jsem to nedala celé, jen na přeskáčku, pak jsem to vzdala a už se k Babičce asi nevrátím, i když teď bych jí možná viděla jinýma očima. Základ románu znám, filmy jsem viděla (ty jsou celkem dobré) i když knihu asi nikdy pečlivě nepřečtu.
Povídky Němcové jsou O.K., některé skvělé, pohádky nádherné, V zámku a podzámčí taky beru, ale Babička, klasika všech klasik, mi prostě za srdce nechytla.

18 02.02.2020

Když jsem viděla obálku, trochu jsem se obávala, že půjde o nějaký ženský románek a bezduchý příběh o tom, jak tři mladí lidé v zahraničí, ač po jistých mírných útrapách, ke štěstí přišli.
Ve skutečnosti je kniha vstřícná širokému okruhu čtenářů, takže je srozumitelná pro méně náročné čtenáře a neurazí ani toho, kdo chce od knihy trochu víc. Čte se hladce a snadno, ovšem vzhledem k popisovaným událostem bych už o lehkosti nemluvila. L. Di Fulvio, jehož jsem neznala a toto je moje první setkání s tímto spisovatelem, rozhodně není autorem bezproblémových ženských románků, a to nejenom pro to, že popisuje i dost kruté zážitky různých postav. Příběh o obchodování s lidmi ani na pohodu být nemůže. Pogromy, znásilňování, nucená prostituce a drsný svět mafie a bezohledných zbohatlíků, jdoucích přes mrtvoly, jsou jen částí tohoto literárního světa. Dostává se i prostor na lásku, přátelství a lepší stránky lidských povah.
Kniha je klasickým bestsellerem. Do dějin literatury asi nevstoupí, jak jsem řekla, je psaná pro běžného čtenáře, žádné experimenty s jazykem nebo těžko srozumitelná artová kouzla neznesnadňují její pochopení. Ovšem čte se jedním dechem! I když bývám kritická, s tímto počinem jsem spokojená a od autora si zase něco přečtu, protože dokáže zaujmout.
Jinak je neuvěřitelné, jak se někteří lidé dokáží přiživovat na neštěstí či slabosti jiných a že jsou buď bez svědomí a slitování nebo oboje dokáží potlačit. Organizace, o níž se zde píše, sice už neexistuje, dodnes jsou však po celém světě drženi lidé v různých formách otroctví a to stále zůstává samo o sobě dost na pováženou.
Knihu doporučuji k přečtení.

20 01.02.2020

Komiks o nezadané ženě. Formou krátkých příhod a vtípků se dozvídáme o starostech a úvahách svobodné "single" holky. Psáno pouze pro pobavení, s nadsázkou a nadhledem. Například v kapitolce nevýhody osamělého soužití se řeší otázka, kdo té citlivé, osamělé dívce zabije v bytě pavouka, co jí leze po zdi? Ještě že má bývalého přítele a jeho mobilní telefonní číslo! :)

13 29.01.2020

Na začátek musím říct, že popularita Osvětimské knihovnice a vysoká procenta mě osobně navnadily na četbu a pak zklamaly moje vysoká očekávání. Román by chtělo zvláště ze začátku proškrtat, zvolit jiný styl vyprávění, okořenit něčím, neopakovat některé situace, takže dávám jenom dvě hvězdy. Je to závažné téma, nerada dávám tak nízký počet, ale podle mého subjektivního názoru to je prostě hůře napsáno než jiné knihy o koncentračních táborech. Jsou silnější a záživnější knihy a tato si můj zájem nedokázala udržet.

Osvětimská knihovnice je příběhem české čtrnáctileté dívky Dity, která se v Osvětimi, v dětském bloku, tajně starala o 8 zakázaných knih, z nichž se děti například učili číst abecedu a poznávat písmena. Byl to úkol složitý a podle údajů v románu nebezpečný, neboť četba se prý v táboře trestala smrtí. Děti nevlastní slabikáře, jen geometrii, neaktuální roztrhaný atlas s chybějícími stranami a například francouzsky psanou knihu. Přesto je to pro učitele poklad, byla to alespoň nějaká pomůcka k zakázané výuce bez tabulí a sešitů. Spojenectví s knihami a vzdělání je důležité, nutí člověka přemýšlet, dělat rozhodnutí, přenáší do jiných světů, osvobozuje.
Následují popisy, jak se žilo v rodinném, dětském bloku, v čele s vedoucím Alfredem Hirschlem, který je další z důležitých postav románu.
Kniha několikrát nadhodí dramatickou udici, například všudypřítomnost doktora Mengeleho s nejasnými plány, na něhož Dita naráží, jehož se obává a který jí dokonce vyhrožuje, že si jí vezme na pokusy, ale kniha většinou přesto nemá příliš bohatý ani košatý děj ani spád, který by nadhozené motivy více využil. Dlouho jsem čekala co se stane a dlouho se nedělo skoro nic, příběh plyne dost pomalu a dozvídám se to, co už znám z jiných publikací. Dita si vyměňuje s jinými vězni pár vět a příhodiček, odskočí si na barák k rodičům, objeví udavače atd., aniž by to rozsekla nějaká zásadní událost a vše je podáno většinou strohou, sušší, věcnou formou.Domnívala jsem se, že půjde o román bohatší na informace, ale jsou tam i dávno známá klišé.

Dita se občas vrací ve vzpomínkách k životě před válkou, ale ani to text dostatečně neoživilo. Vydržela jsem zhruba do poloviny knihy a pak už jsem ztratila trpělivost a musela přeskakovat.

12 27.01.2020

Zručně a čtivě napsaný příběh o náctileté narkomance, prý autentický. Do jaké míry je psaný skutečně podle reálných událostí a v jakých pasážích se realita upravovala, toť otázka. Dodnes vycházejí novinové články o tom, že vztah Christiany s jejím vrstevníkem měl ve skutečnosti jinou podobu apod.
Svého času velká móda, nyní již kult, Christiana se stala díky knize celebritou, doteď je to povinná četba na mnohých školách. Já mám jisté výhrady, i když se to četlo samo.
Osobně nesouhlasím s tím, že se na tom strašném sídlišti nedalo dělat vůbec nic, ani chodit do zájm.kroužků, prostě jen fetovat, jak je nám podsouváno. Když jsem to asi před třemi lety četla, přišlo mi, že to ani tak není názor puberťačky, ale trochu tendenčních, senzacechtivých novinářů, kteří se nás čtenáře o tom snaží přesvědčit.
Viděla jsem pár dokumentů i filmů o dětské prostituci i si něco přečetla a to jsou teprve šokující, brutální příběhy. My děti ze stanice ZOO je klasika, která je dobře vystavěná, ale nemůžu se ubránit dojmu, že je s námi, čtenáři, trochu manipulováno.
Dávám slušné čtyři hvězdy, k obecnému nadšení nebo zděšení nad dobou a situací se ale nepřikláním, byly a jsou ještě horší místa k životu než bývalé Západní Německo.
Přitom mám dojem, že kritičtější názor na knihu mám snad jen já sama, když čtu zdejší kladná hodnocení.
Možná bych měla do knihy zase nyní, po čase nahlédnout a upřesnit nyní už mlhavější vzpomínky. (Každopádně budu už raději příště psát veškeré další komentáře jen bezprostředně po přečtení knížky, abych ve svém příspěvku neuvedla nějaké nepřesnosti).

27 26.01.2020

Kniha je velice dobře napsána a ačkoli je o tak těžkém tématu, má v sobě něco, co nedovolí čtenáři upadnout do úplné melancholie. Snad je to správně nadávkovaný odstup, Violin přístup k životu a autorský přístup k látce? Kniha se nedá odložit a čte se jedním dechem.

Možná budu znít trochu nemístně, ale myslím si, že ty nejtěžší osudy si nikdy nepřečteme. Viola měla ještě svým způsobem štěstí, přežila a nebyla tolik zmrzačena jako někteří jiní. Neklesla na duchu a vybojovala si své místo na slunci i po válce, navzdory předchozím útrapám. Ti "pacienti", co neměli takové štěstí a sadistické pokusy doktora Mengela, nad nimiž zůstává rozum stát, nepřežili, už o nich nemohou vyprávět. Na druhou stranu, asi by to ani nebylo pro čtenáře stravitelné, takže tento příběh je nadávkovaný tak, aby šel ještě přečíst, něco vypověděl a čtenáře nezdrtil bezmocí. V pár větách se o těch nejhorších případech dozvídáme, zběžně a oklikou a vlastně stačilo.
Silně na mě zapůsobil poměrně podrobně sepsaný příběh toho malého chlapečka a nesmyslný pokus, který na něm doktor absolvoval. Zkoumat tak divnými a absurdními cestami, jak je možné, že krásná, zdravá žena porodí krásného, zdravého chlapce, je opravdu až zarážející.
Nechápu, jak mohla vůbec existovat taková cynická zrůda, jako byl tenhle až chorobně morbidní doktor. A chápu, že i jeho kolegové z něho měli strach. Snad si ho nakonec spravedlivá karma našla, snad existuje něco, co nás převyšuje a napravuje nespravedlivosti tohoto někdy tak krutého světa.

20 26.01.2020

Vcelku milé počteníčko, které z průměru vytahují slavné osobnosti, o nichž se zde letem světem a trochu hrdě píše. O dosti svérázných rodičích Landovské se mnoho nedozvíme, Betynu vychovávaly především prarodiče. O sestře také nepíše nic moc osobnějšího, jen je zde například stroze uvedeno, že spolu někam jely, vše bez hlubších charakteristik. Autorka chtěla či patrně měla neprozrazovat mnoho a tak se pluje spíše po povrchu (zmiňuje se například o tom, koho ze slavných umělců rodina Landovská navštívila a například co tam holčičky dostaly za dárek). Autobiografická kniha pak nejde a asi ani nemůže jít do hloubky, nicméně věřím, že mnohé čtenáře i tak potěší.

17 21.01.2020

Mistr vztahových, lehce eroticky zabarvených a psychologických povídek opět nezklamal. Prosím, nezapomínejme na něho, nedostižného Guy de Maupassanta. Bezvadná stylistika, srozumitelnost, znalost lidských povah a slabostí, pěkně naservírovaný realismus i prostor pro lásku. Takovou lásku, která osloví čtenáře, aniž by musela být laciným kýčem. Co si víc přát?

17 20.01.2020

Snadno se přečte. Snadno se zapomene. Oddechové potěšení na jeden den. Jeden z těch příběhů, který dlouhou životnost nemá, ovšem na krátko zlehka zabaví.

16 20.01.2020

Kniha, údajně s autobiografickými prvky, pro mě byla zajímavá jen tím, že se odehrává na Literární akademii, kde jsem svého času chtěla studovat a dozvědět se něco o způsobu výuky tvůrčího psaní pod vedením známých spisovatelů.
Příliš obohacující ani zábavná mi však nepřišla, ale zase lepší než nic, že ano. :)

17 20.01.2020

Tento román je u většiny lidí považován za nejslabší dílo jinak uznávané české autorky. Kdosi vnímavější než já kdysi řekl, že hlavní postavou v Umělohmotném třípokoji není člověk, ale jazyk. Když to budu brát po stylistické stránce, je to báječná kniha a hra s jazykem.
Když to budu brát po příběhové stránce či jako zajímavou, autentickou zpověď prostitutky, musím jít s hodnocením dolů. Byť je tam třeba humor a nadsázka nebo je to třeba svébytná osobní odpověď intelektuálky na to, že je mezi čtenáři poptávka po erotickém románu.

14 19.01.2020

Musím se přiznat, že text jsem četla zatím jen výběrově, přesto mi tato výpravná kniha na křídovém papíře dosud uměla nesmírně potěšit. Je zde obrovské množství velkoformátových i menších fotografií ve skvělé kvalitě, která se snad nikdy neokoukají. Jsou zde nejenom tváře lidí, ať už oblíbené svaté nebo její rodiny. Patří sem i vyobrazené osobní věci sv. Terezie z Lisieux, od domu, kde bydlela až po lokýnku matčiných vlasů. Její sešity, dopisy, fotografie opatství a jeho různých místností, chodeb, soch a koutů, včetně komunity karmelitek, její šaty na procesí či k prvnímu přijímání, její vlastní nádherné ilustrace, denní rozvrh řeholnic ...
Díky této knize se mi přiblížil klášterní život i ona samotná. Domnívám se, že by se měl každý, kdo se o Terezku zajímá, s touto poměrně unikátní publikací seznámit.
Jediné, co bych publikaci vytkla, je to, že při zběžném pohledu a listování může působit mírně nepřehledně, například pokud chcete rychle dohledat, jak vypadal zvenku klášter, kam byla přijatá.

11 19.01.2020

Kniha je špičková. Filmové zpracování se mi už tolik nelíbilo.
Napsal P.Ness na námět umírající autorky S.Dowdové. Síla osobního prožitku je tam znát a přenáší se na čtenáře. Je to sice přednostně hororová fantasy pro -náctileté, může ovšem oslovit i dospělé. Klade mnoho otázek, až filozofických, které jsou úměrné věku cílových čtenářů a oslovují i některé dospělé, kteří se musí vyrovnat se ztrátou někoho či něčeho.
Je to příběh o třináctiletém chlapci a o jeho těžce nemocné matce. Příběh o nespravedlnosti, sobectví, milosrdných lžích, o potřebě přiznat si nepohodlnou pravdu, nepřipouštění si nepohodlných skutečností, o vyrovnávání se s nejtěžšími situacemi, aniž by přitom čtenáře zdeptal a nedal mu žádné východisko. Čtenář naopak dostane povzbuzení: "Snažte se snášet zkoušky, jak nejlíp dovedete. Tento příběh nekončí, neste jeho štafetu dál."

23 19.01.2020

Nemá to chybu. Četla jsem to. Viděla jsem i na divadle se Špalkovou, viděla jsem i v TV s mírně přehrávající E. Taylor a nemá to chybu. :)
(Zkrocení zlé ženy je třeba brát s nadsázkou a vidět i jeho skrytější poselství. S výhradami feministek nesouhlasím).

20 19.01.2020

Prvních pár stránek velice nadějných, přesně podle mého gusta... ale na zbytek knihy se mi raději neptejte. Škoda, že měl text sestupnou tendenci, včetně slabší pointy. Pár pasáží bylo ovšem opravdu kouzelných. Začátek s gotickým nádechem navnadil, nicméně neudržel moje sympatie.

11 19.01.2020

Rozhodně by bylo zajímavější se více ponořit do života a osobnosti poněkud tajemné, neznámé a zvláštní slečny Hlaváčkové, případně osobnosti a práci toho, koho tolik obdivovala - slavného cestovatele Emila Holuba. Slečna, o níž se toho mnoho neví, zaujatě a okouzleně chodila na jeho přednášky, pak se vydala po stopách cestovatele na nebezpečnou pouť Afrikou, aniž by na ní sama něco sbírala či aniž by potřebovala též něco vytvářet. Cestu zaplatila vlastním životem... Bezvadný námět na román, v němž se mohlo i trochu, více či méně zafabulovat.
Eda Kriseová se naopak vydala, podle mého názoru, méně náročnou cestou a námět zpracovala formou cestopisné eseje. Já bych byla spíše pro zbeletrizované dobrodružství o oddané obdivovatelce, která se svým idolem nechala inspirovat k odvážné výpravě, ale budiž, i tak jsem ráda, že text o této osobnosti vznikl. Některé osudy a motivace jsou opravdu nevšední a pozoruhodné.
Nakonec černý kontinent navštívila i samotná spisovatelka této knihy, paní Kriseová a během svého vlastního cestování se pokusila vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku ztracené Hlaváčkové. Kruh se tím uzavírá a já jsem poměrně potěšená misemi všech tří lidí, z nichž každá měla jinou motivaci i jiné zakončení výpravy za poznáním. :)

10 19.01.2020

Trochu se divím tomu zdejšímu nízkému hodnocení.
Jazykově výborné, dobře srozumitelná artová beletrie. Příběh upoutá dlouho nezodpovězenou otázkou:" jak se něco takového mohlo stát... A jak ta rodinná tragédie dopadne?"
Z některých popisovaných scén opravdu doslova mrazí (scény s Péťou mě poměrně hluboce zasáhly) a i když byl motiv úmyslného opuštění dítěte na vlakovém nádraží vysvětlen, nemohla jsem s matkou ani přesto sympatizovat.
Ztráta citu válkou poznamenané ženy je zde popsána zdařile a s nepatetickým odstupem.
Po čase jsem sice pozapomněla, ale ty nejsilnější scény ve čtenáři zůstávají i po letech.
Kniha je mírně nevyvážená, jsou tam slabší i silnější pasáže, každopádně doporučuji k přečtení.

14 19.01.2020

Škoda, že doba literárních salónů je už nenávratně pryč. Prostřednictvím této poutavě napsané knihy můžeme alespoň částečně nahlédnout do tehdejšího kulturního života a představovat si, jaké by to bylo přimíchat se do tak vybrané a zajímavé společnosti. Trochu jsem se přitom bezva čtení nostalgicky zasnila i poučila. :)

10 19.01.2020