Sidonka3 komentáře u knih

Další příklad pěkně, zdařile a poutavě napsaného historického románu. Kéž by všechny zbeletrizované historické knihy měly podobnou úroveň. Určitě se pustím do dalších knih od A. Weirové, protože její styl mi opravdu sedl. A jak tak čtu předešlé komentáře, nejenom mně. Slušné, že?

13 19.01.2020

Takto by měla vypadat historická kniha psaná primárně pro ženy, podaná beletristickou formou. Je to čtivé, přesvědčivě emotivní, má to spád a čtenářka se do příběhu dokáže snadno ponořit. Příběh nenásilně chytne za srdce a doopravdy zaujme.
Doporučuji a hodnotím v rámci žánru.

Naprostým opakem a smutným příkladem absolutního nezvládnutí tohoto žánru je například povrchní a odtažitá trilogie o milenkách Ludvíka XV. od Sally Christie (zvláště plytký 2.díl Sokyně z Versailles), jíž na rozdíl od této půvabné knížky schází vše, co vyzdvihuji v horním sloupci. Jo jo, i tento sladší, nenáročnější žánr se musí umět vhodně podat.

10 19.01.2020

Historické romány mám ráda. Kniha však nesmí být bezobsažná. Pokud hojně zmiňuje historické osobnosti, měla bych se o nich něco košatějšího dozvědět, případně si doplnit již získané informace. Zde jsou fakta zavádějící a nepřesná, jen aby to bylo stravitelné pro co nejširší publikum. Pokud už je kniha historicky nepřesná, mohla by tento nedostatek alespoň nahrazovat bravurním stylem vyprávění, dobrodružstvím, spádem, vtipem atd., jenž zde chybí. Není ani přesvědčivě romantická, udržuje si od čtenáře odstup.
Madame de Pompadour, která se ve skutečném životě dokázala tvrdě a nelítostně vypořádat s nepřáteli a například když krále přestala jako milenka bavit, vedla pro panovníka chladnokrevně harém, kde byly zneužívány nezletilé dívky, je zde dlouze a primárně líčena jako milující naivka, která chce vycházet s královnou a prospívat jí, dělat radost králi apod., což neodpovídá jejímu charakteru. Pokud chtěla někomu prospívat, pak jen za účelem vlastního zisku a protislužeb, aby se udržela u moci.
Velká část románu povrchně a ledabile popisuje její ošacení (dnes si vzala šaty pastelové barvy se stříbrnou výšivkou a půvabnou růžovou stužkou umístěnou "už nevím kde přesně") a neustále je nám předkládáno, co kdo jedl (král si dal zajíce v aspiku s brusinkami a lahodnou omáčkou, další z pokrmů byly cukrovinky v barvě milenčiných žlutých šatů...).
K ději, duchaplnějším myšlenkám, faktům, důmyslným dialogům, politickým a kulturním souvislostem (podporovala vědu a umění) a ději se prostoru nedostává. I o povrchních věcech se dá navíc psát duchaplněji. Kniha nemá silný příběh, snaží se "šokovat" sexem, kterému ovšem též schází šťáva a věčné popisy toho, co měl kdo na sobě (navíc často poměrně neurčité), nahrazují vypravěčský um.
Průměrný povrchní románek pro čtenářky, co o milence nevědí takřka vůbec nic a nevadí jim tento způsob vyprávění. Mně toho moc nedal, takové plácání prázdné slámy, povídačky nic moc o ničem, nicméně na oddech se to přečíst dá.
P.S. Přikláním se k názoru, že 1. díl Sestry z Versailles byl trochu povedenější a příběh byl méně vlažný.

10 19.01.2020

Pokud jste ateisté a domníváte se, že na životopisu "nějaké svaté" nemůže být nic moc zajímavého, hluboce se mýlíte. Vlastní životopis sv. Terezie z Lisieux může být braný nejenom z duchovního hlediska, ale třeba i jako velice milá, půvabná zpověď čisté dívky. Dozvídáme se i o její rodině, do níž se narodila, o vztahu k sestrám, samozřejmě o životě v klášteře, který byl tvrdý a obohacující zároveň a že i svatí mohou trpět úzkostí, pochybnostmi o sobě, zkrátka i oni mají své lidské chybičky...
Tato francouzské řeholnice, karmelitka, prý dokázala přivést k Bohu mnoho nevěřících a svým charismatem dokáže dosud okouzlovat mnohé lidi.
Domnívám se, že alespoň letmé nahlédnutí do jejích spisů nikomu neublíží, je to protipól k současné literatuře, která má oslovovat čtenářky. Dává nám tu nevšední, až pro nás nevěřící takřka exotickou možnost nahlédnout do duše hluboce věřící mladé ženy.
Doporučuji zvláště ateistům, pro její srozumitelnost a zvláštní, tajuplné kouzlo nevšedního uvažování mladé ženy, pocházející z neobyčejného světa.

Citáty (ach, těch by bylo!), například:
„Mým povoláním je láska!“
„Nic není malé, co se koná z lásky a pro lásku.“
„Když jsme prosili svatou Pannu a ona nás nevyslyšela, znamená to, že nechce. Tehdy je třeba ponechat jí svobodu jednání a vůbec se netrápit.“

16 18.01.2020

Ano, je to čtení pro ženy. Je to povrchní. Pohádkové. Občas rádoby drsné. Ale patří to k tomu lepšímu, svěže napsanému odpočinkovému čtivu se spádem a často nastolenou otázkou: "co bude na další stránce?"
Pokud momentálně nevyhledáte artovou literaturu, je právě Šance dobrou volbou. Collins byla svého času snad nejpopulárnější anglickou autorkou vydávanou v naší zemi (později žila též v USA). I když nyní bych už po ní asi nesáhla, přece jenom mám nyní na literaturu trošku vyšší nároky, musím říci, že pokud jste naladěni na líbivou, napínavou, v rámci ženské literatury dobře stvořenou věc, budete světem Collins pravděpodobně okouzleni.
Četla jsem to před neuvěřitelnými 30 lety a hodnotím podle tehdejšího vkusu. (Trochu stydlivej smajlík).
Přečetla jsem pak od autorky ještě Kudlanky, sice již méně košatý a propracovaný příběh, ale taky svým způsobem tehdy zaujal...
K pokračování bestselleru Šance, který se jmenuje Lucky, jsem se už nedostala, ani k dalším dílům.

15 18.01.2020

Verne byl na svojí dobu génius. Jeho Ocelové město je ovšem jedno z mála děl, které trošičku překonala obyčejná televizní inscenace s nepříliš drahými dekoracemi. I v knize jsou silné momenty, které v Československém TV zpracování naopak schází, já však přesto v tomto případě dávám mírnou přednost pohyblivým obrázkům před psaným textem, což se takřka nestává. Knihy bývají propracovanější a kvalitnější, v tomto konkrétním případě však vyhrála viditelná šedivá atmosféra hraného snímku. A nostalgie, protože v televizi neustále opakovali Tajemství ocelového města snad po celou dobu mého dětství.

24 18.01.2020

Osobně se přikláním k názoru, že se v knize jedná především o kritiku a o zvěčnělou absurdnost až nesmyslnost byrokracie v negativním smyslu slova. A o bezmoci jedince s touto skutečností něco udělat a věci změnit, pohnout s nimi, lehce je vyřešit. Tato nejednoduchá kniha má samozřejmě více interpretací, ale tato mi osobně sedí nejlépe.
Byla napsána takřka před sto lety, již v roce 1922, a mnoho se od té doby bohužel nezměnilo.
Klasický román ze života o zdlouhavosti a komplikovanosti tam, kde by zkostnatělost být vážně nemusela. Ach jo. (Taky vás ty poměry ve vesnici tak štvaly?) :)
Přesto se chystám k Zámku vrátit a tentokrát číst pečlivěji. Kniha, u níž jedno přečtení nestačí.

20 18.01.2020

Dobrodružný příběh určený pro děti zhruba do pěti let, s kouzelnými ilustracemi a krátkým, srozumitelným, citlivějším a přitom dramatickým textem. Útlejší knížečka, ke které se vaše děti, pokud mají vztah ke knihám, budou rádi vracet a nebudou se jí chtít vzdát. Bobíka jsem musela opakovaně půjčovat v knihovně a musím uznat, že to byla opravdu velice milá a povedená věc, která uměla chytnout za srdce a zaujmout.
A nakonec, proč to nepřiznat, i já sama jsem si Bobíka oblíbila. :) Současné ilustrace se mi spíše nelíbí a toto je jedna ze vzácných výjimek. Doporučuji všem maminkám či babičkám k zakoupení či zapůjčení.

11 18.01.2020

Autorka, zkoušená osudem i vlastní slabostí (horší zdravotní stav, byla tehdy bez přítele, pořádného bydlení i bez dobré práce) se v novele utápí sebelítostí a je v textu trochu ufňukaná. Byť oprávněně. Stryjová zde popisuje autobiograficky své dojmy a vzpomínky na období, kdy se jí prostě nedařilo. V recenzi na konci knihy se píše, že kniha je bilancí vlastního ztroskotání, což se mi zdá nejvýstižnější.
Na druhé straně je sympatické, že se nechce mermomocí zalíbit nebo přikrášlit. Je to výpověď mladé ženy, která se snaží po svém vypořádat se životem. Novela osloví jen některé čtenáře, není moc dějová a to časté líčení všemožných potíží může někoho iritovat. Nebo někomu ztrápenému naopak nastavit zrcadlo.
Vzhledem k tomu, jak se to v jiných knihách až otravně hemží krásnými superhrdinkami, jsem jedině uvítala realistické líčení životních cest obyčejnější, ač vzdělané dívky.

14 17.01.2020

Stylisticky velice dobře napsaný příběh o zvláštní ženě s několika pěknými slovními obraty a větami, které se snadno čtou. Spíše než do žánru světová literatura bych jí sice dala do románů pro ženy, ale budiž. V mládí mě kniha zaujala, základy si ještě pamatuji.
Kupodivu je pro čtenáře díky formě vyprávění svým způsobem pochopitelná motivace a chuť se mstít krásné Noelly pouze za to, že jí opustil milenec, na kterého si myslela. Ač je vyšinutá, nepadne o tom ani slovo, jen se věcně a s odstupem popisuje, co jí jde hlavou, jak jí druzí obdivují za její krásu, jak s lidmi manipuluje a spisovatel předstírá, jako by podobné chování bylo v normě.
Žena třeba otěhotní a v knize se jen stroze píše: "to, co nosila v sobě jí nepatřilo. Patřilo to L. a byla to jediná památka, kterou jí po sobě zanechal. Byla odhodlaná zničit tuto památku tak, jak L. zničil její život." Chce, aby jeho potomek cítil, co se s ním děje, chce, aby trpěl, jako kdysi trpěla ona. Nejprve zmrzačí jeho nenarozené dítě v době, kdy už se nesmí nejenom z etických důvodů na potrat a pak příjde na řadu samotný L., který bude rovněž trpět za své hříchy. Dítě, které v sobě zatím nosí, musí počkat, musí být už velké a silné, aby co nejvíce trpělo, až bude v jejím lůně bolestivě umírat. Když se tak stane, má matka na tváři vétězoslavný, šťastný úsměv." Podle mého názoru je to dost těžce psycho a kdyby se každá odmítnutá milenka měla mstít za to, že už jí chlap nechce, byl by svět dost divným místem. Podle mého svojí nenávistí ublížila především sama sobě a znemožnila si žít obyčejný, možná i spokojený život, myslela jen na svojí zášť.

Čtenář si názor na její absurdní chování musí sám vytvořit, Spisovatel je jakoby nestranný, jen věcně popisuje, co se děje, bez odsudku či moralizování. Ostatní postavy se k Noel chovají spíše chápavě a pěkně, jsou na její straně, protože své pravé pohnutky kráska skrývá.
Určitě podobné psycho ženské existují a autor polopaticky nevnucuje, co si o ní máme myslet. Je to způsobem podání, kdy čtenář vidí do hlavy hlavní postavě a tudíž se s ní ztotožňuje, možná některé zhrzené ženy s ní mohou i sympatizovat, těžko říct.
Čtivá kniha pro široké publikum, která si nehraje na art a je spíše povrchnější, přesto umí zabavit a něco sdělit. Může někoho přinutit i k zamyšlení, případně přehodnocení svých postojů, ale to je spíše ideální, ojedinělejší případ, jak se k látce postavit.

15 17.01.2020

Kniha mého srdce, velká láska už od doby, kdy mi bylo -náct. Mohla bych toho napsat tolik... a přesto se mi slov nedostává.
Část, která se zabývá Janiným dětstvím je mi blízká svojí realističností a syrovostí podanou bez větších příkras. U jejího dalšího osudu se hezky romanticky sní. Přitom je to inteligentní kniha pro ženy, neokázalá a půvabná.
Charlotto, touto knihou jsi mě prostě dostala. A koho taky ne, že ano?

30 16.01.2020

Zdařilá, obsáhlá, téměř pětisetstránková kniha s množstvím informací o našem nejpopulárnějším zpěvákovi, která stojí za přečtení. Nejvíce se dozvíte o uměleckých začátcích Karla Gotta a o počátku jeho kariéry. Je doplněna i o rozsáhlou diskografii, takže díky ní mám přehled, jaké album mu v určitém roce vyšlo.
Jediné, co bych knize vytkla, je nesmyslné řazení fotografií. Podél textu je mnoho fotek například z dobových časopisů a nebo gramofonových desek, které ale nejdou jako text chronologicky za sebou. Takže například pokud se v biografii mluví o 60. letech minulého století, je tam umístěný rodinný obrázek s manželkou Ivanou a dcerami, které ještě v té době ani nebyly na světě. A naopak. Proč fotky alespoň přibližně nedoprovází text a neladí s právě popisovaným časovým obdobím?

13 16.01.2020

Román se mi četl nesmírně dobře, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Bohužel, po pár letech už nevím, o čem že to bylo, akorát že se příběh odehrává v Afghánistánu, a to je zatraceně málo. Z mého pohledu je to vždy znamením, že kniha mě emočně příliš nezasáhla. Během čtení sice na chvilku ano, ale za pár let je kouzlo pryč a v hlavě nezůstane dokonce ani jedna jediná vzpomínka, ani na děj, nějakou postavu, jazyk, způsob vyprávění... prostě nic.
Nesouhlasím s anotací, že příběh je psán bez sentimentu, i když cit je zde ukrytý a nevnucuje se čtenáři na první pohled a prvoplánově. Čtivá kniha z exotičtějšího prostředí, která v mém případě zmizela v propadlišti zapomnění.

20 16.01.2020

Knihu mám doma po matce v takzvaném kolibřím vydání (to byly malé knížečky, velké jako dlaň, vázané v koženém obalu, většinou s pěknými ilustracemi a artovějšími texty).
Příběh o něžné Psyché a Amorovi, inspirovaný starověkou bájí, je první knihou s erotickým podtextem, kterou jsem četla.
Děj: Na nadpozemsky krásnou královskou dceru Psyché žárlila nejenom samotná Venuše, ale i ostatní bohové, takže zpočátku jí nebyl dopřán příjemný osud. Bohyně lásky, smyslnosti a krásy chtěla, aby Psyché její syn Amor potrestal za to, že dívku lidé zbožňují a povrchně jí uctívají za nádherný vzhled. Bohové na krasavici seslali nešťastný osud, nepřáli jí její výjimečnost. Amor se však po setkání s princeznou do mladé dívky zamiloval a odvedl si ji do svého paláce, aniž by splnil svůj úkol. Žili spolu tajně a šťastně, i když Psyché nemohla svého manžela spatřit, aby nebyli odhaleni a potrestáni záštiplnými bohy. Měla se též vyvarovat i styku s vlastními nepřejícími sestrami....
To je jen začátek skvěle napsaného příběhu, jehož přečtení rozhodně doporučuji. Je to beletrie, psaná nádherným až básnickým jazykem, který umí přenést obyčejné smrtelníky do jiných světů a výšin. Příběh není jen o lásce, ale i zlomyslnosti a nepřejícnosti, o těžkých zkouškách, utrpení, o putování za štěstím a o sebeobětování a sebeovládání. Je to chytrá, zamilovaná knížečka , která mi přirostla k srdci. Již jsem jí dlouho nečetla, budu si muset zase přečíst.

11 16.01.2020

Tato knížečka obsahuje dvě povídky od různých autorů. Varování - je to prvorepublikové, pro někoho snad pokleslejší oddechové počteníčko jako vyšité. :) Hodnotím tedy v rámci žánru.
První povídka se mi líbila velmi, naopak do příběhu Soňa vítězí od autora Otakara Haeringa jsem se začíst nedokázala. Zato sladké "Srdéčko v pasti" od Máji Novákové bylo svého času, když jsem byla ještě nenáročnou puberťačkou, mojí nejoblíbenější knížečkou, která spadala do žánru "pokleslé" literatury pro dívky. Příliš velký rozhled v tomto žánru nemám, ale tuhle povídku čtenářkám, které mají rádi oddechové zamilované příběhy, doporučuji.
Přečetla jsem tehdy i pár harlekýnek, ale naše autorka Mája Nováková tehdy zvítězila. Svojí roztomilostí, zvláštním autentickým půvabem, kouzelným slohem a obraty, českým prostředím, lehkostí pera, nostalgií dávných časů i postavami, s kterými jsem se tehdy dokázala dobře ztotožnit.
Doteď si pamatuji třeba to, jak si hlavní postava nechala ostříhat vlasy podle poslední módy na mikádo a pak se svému vyvolenému nelíbila a nedočkala se od něho pochvaly, protože dívky přece krášlí nenucená přirozenost... :). Kdo by to rád neslyšel ?
Domnívám se, že Májina knížečka patřila k tomu lepšímu v tomto žánru, možná i proto, že autorka byla knihovnicí a tak byla obklopena kvalitnější literaturou, která ovlivnila její svěží způsob vyprávění.
Je to už pěkná řádka let, kdy jsem si knihu četla, ale je možné, že až budu chtít úplně vypnout, ještě po této autorce sáhnu, třeba jen pro srovnání, jak na mě bude působit po letech.

8 16.01.2020

Svého času populární a ceněná kniha od dcery básníka Martina Jirouse. Atmosféru to má, nicméně po pár letech si vybavím už jen nepatrné a až naprosto nedůležité zlomky, například že v románu furt někdo vařil nebo pil čaj.. :) U silného románu se mi to nestává.
Navzdory rozruchu, který kniha vyvolala, nyní upadla v zapomenutí. Alespoň čtenáři mimo underground knihu patrně nikdy nepoznají. Spíše psychologické než dějové.

8 11.01.2020

Tragický osud nervově labilní, přecitlivělé kastilské královny, která postupně propadla z depresí do ještě těžších a kalnějších hlubin opravdového šílenství, je popsán skutečně plasticky. Janiny pohnutky a myšlení jsou popsány tak dobře, že jí částečně chápete a rozhodně s ní máte velikou účast. To, co vyvolaly její nezdravé geny v kombinaci s vášnivou až posedlou láskou, co způsobily nevěry sličného Filipa i jeho brzká smrt, je příliš hořkým koktejlem, který asi nebude všem romantičkám úplně po chuti. Osobně knihu doporučuji, život není jen o úspěšných a superschopných ženách, ale i o těch tragických, které navzdory svému královskému rodokmenu nemají ani svobodu, ani pohodlný život, ani moc. Jana podlehla své nemoci, intrikám a byla dlouho násilně držena v neútulném domácím vězení, až do své smrti. Přesto byla matkou budoucích císařů a zanechala svůj nezapomenutelný otisk v historii nejenom Španělska.

11 11.01.2020

Jedna z mých nejoblíbenějších knih o milenkách vládců. Velice dobře a lehce se čte, každá osobnost zde má svojí ilustrovanou podobenku, obraz. Kniha je přehledná a plná pozoruhodných příběhů. Má i přímou řeč, která usnadňuje již tak pěkné čtení. Mám vydání z roku 1993 a nevím, kolikrát vyšla, každopádně jí doporučuji všem, kteří se o milostné životy velkých vladařů zajímají. Pokud však nemáte hlubší historické znalosti, je těžké, čemu věřit a co jsou jen fámy. Přečetla jsem několik knih o královských metresách a snad v žádné knize se údaje neshodují a objevená fakta si navzájem v mnohém odporují. To však není vinou jen této knihy, ale nešvarem snad všech historických románů a bohužel někdy i naučné literatury, která by měla být spolehlivější a důvěryhodnější. Kniha Milenky královské stojí na pomezí beletrie a literatury faktu, při níž si odpočinete jako u lepšího textu určenému čtenářkám, kterým případné mírné odchylky od reality nevadí.
Ale takové (více či méně mírně nepřesné) už bývají knihy o ziskuchtivých ženách, toužících po moci a po výhodách či naopak o milenkách vladaře skutečně upřímně milujících. Jen tak mimochodem, jak píše sama Šárecká: "Je smutná pravda, že skutečná láska nedovede vítězit v boji s vypočítavostí."

9 11.01.2020

Novela napsaná velmi čtivě, barvitě a přesvědčivě. Psychologické prokreslení postav, které skoro doslova ožívají před očima. Na knihu vzpomínám i po letech i na dojem, který ve mě vyvolala . Okouzlující kniha, která se mi líbila více než mnohem slavnější "tragikomická", místy ironická Lolita. Tato poloha mi seděla víc, než hříčky, sarkastický humor apod.,který se připisují klasickému, celosvětově proslulému románu. Nadlehčení mi k tomuto tématu nesedí a podobný příběh bych rozhodně viděla pouze v tragické, vážnější poloze. Vždy jsem osud muže, který miloval tu, kterou nesměl a které tak nešťastně vstoupil do života, brala především jako smutný a jinou vrstvu bych v tom nerada hledala. Čaroděj je asi jednodušší a přímočařejší text, bez vedlejších linek, které odvádějí pozornost, o to více však zaujmula. Každopádně si budu muset (s chutí) znovu knihu přečíst, četla jsem před lety, možná v tom objevím zase jiné vrstvy a uvidím téma z jiného úhlu...

14 11.01.2020

První román z trilogie knih, vyprávějících o životě, osobnostech a charakterech milenek francouzského krále Ludvíka XV. Tento první díl je nenáročná četba o pěti sestrách, které zaujaly vládce. Místy má četba dobrý spád a četla se celkem dobře, co mi však vadilo, byly zjednodušené zkratky, které užívají méně zdatné spisovatelky. Například místo, aby byla v knize ukázka vtipného dialogu jedné ze sester - Pauline, která zaujala krále svojí inteligencí a vtipem, je tam pouze heslovitě vypsáno: byl jí okouzlen, protože byla u stolu zábavná a chytrá. Jakými kouzelnými ostrovtipnými větami tato nehezká žena zhýčkaného a obletovaného krále zpočátku konkrétně očarovala, není jasné, prostě jí byl náhle unesen, přestože řekla jednu jedinou větu. Osobně tento odfláknutý přístup nemám ráda, ovšem historické vztahovky podle skutečných událostí mě berou a nebylo to soustavně jen naivní, tak přimhuřuji oko. Žánr - oddechovka pro čtenářky, co potřebují na chvíli vypnout a dokáží odpustit autorskou nedokonalost.

9 11.01.2020