Čaroděj přehled

"A někdy, v noci, když všechno zmlklo - gramorádio, voda na záchodě, bílé krůčky ošetřovatelky, nekonečně prodlužovaný zvuk (horší než jakýkoli rachot), s jakým zavírala dveře, opatrné zacinkání lžičky, dvojí klapnutí lékarničky a vzdálený záhrobní nářek té osoby -, když tohle všechno definitivně utichlo, lehl si naznak a vyvolával onu jedinečnou představu, oplétal usmívající se kořist osmerem rukou, osmerem chapadel, přisávajících se ke každému detailu její nahoty, a nakonec se rozpustil v černé mlze a ztratil ji v černotě, která se pak rozlezla do všech stran a byla jen černotou noci v jeho osamělé ložnici." (str. 41)

Motiv 'Čaroděje' je, jak známo, později rozvinutý v 'Lolitě'. Zakázaná touha obestře hlavního hrdinu hned v úvodu (když sleduje dvanáctiletou holku, jak blbne na bruslích), ostatně dost podobně jako i hrdinu 'Smíchu ve tmě'. Nabokov zde opět perfektně popisuje, jak se v hlavě rozvíjí touha, plán, detaily, hlavně pak ve finální scéně sledování, dotýkání a "čarování". A jak je u autora zvykem, musíte občas doslova studovat každé slovo, aby vám došlo, co se přímo děje, protože dnes má člověk tak nějak ve zvyku s textem plout, kdežto Nabokov to občas popíše tak hutně, že se věci dějí doslova v rámci slov - velmi přesně, velmi specificky - tady to byla třeba scéna v hotelovém pokoji v závěru, kdy v polospánku odpadlá holčička je tak nějak konečně v náručí (moci) hrdiny, který se celou dobu snaží ji mít a tady konečně po tom všem, po "falešné" svatbě (ač ony jiné nejsou) a smrti matky, se postupně konečně dostává a propadá hlouběji do své horečky:

"Drahoušku můj," řekl znovu, nosem jí jemně odhrnul kadeř, muchlavě se uveleboval, téměř nevyvíjeje žádný tlak, když okusil její horkou hedvábnou šíji vedle chladu řetízku; potom ji vzal za spánky, takže oči se ji protáhly a přivřely, a začal ji líbat na rozestouplé rty, zuby - pomalu si otřela pusu ohnutými kotníky prstů, hlava jí spadla na jeho rameno a mezi víčky prosvítal pouze úzký západem slunce tónovaný lesk, protože úplně usnula.
Ozvalo se zaklepání na dveře - prudce sebou trhl (spěšně ucukl rukou z pásku, aniž zjistil, jak se rozepíná). "Prober se, slez," řekl, rychle jí zatřásl a ona doširoka otevřela prázdné oči a sjela dolů přes kopeček jeho kolena."

Vím, že Nabokov byl specialista vždy v tom popsat třeba sex s takovým PG-13 stylem, že jste si pomalu ani nevšimli, co tím myslí. Jazykové mistrovství. To je to. Popis v županu ležící nymfičky v závěru, jejího odkrývání předtím, než se čaroděj pustí do práce, je dílem jazykového mistra, stejně jako to, jakým způsobem Nabokov volí označení "čaroděj" a v jaké momenty. Není to tak dlouho, co jsem viděl film, a možná že ten byl impulsem k tomu si tenhle text konečně opatřit (navíc je to krátké, nejkratší věc od Nabokova, co jsem četl a dal jsem to po špatném spánku a probuzení prakticky na jeden zátah), a myslím si, že tenhle film na tento text přímo odkazuje, maďarský snímek 'Szürkület' (r. György Fehér, 1990), strukturou velmi zvláštní příběh, kde je ale školačka zavražděná mužem, který si také říká Čaroděj a v jedné scéně je vidět zezadu - muž sedící na lavičce, nevidíme jeho obličej, mávne na holku, ta pomalu přijde a on jí pak dává čokoládového ježka, zatímco si hraje s jejími rty a mluví s ní, o čem nesmí nikomu říct. Hrdina 'Čaroděje', jak je správně upozorněno v doslovu, spěchá a nemá čas s objektem své touhy prožít všechny scénáře, jeho jednání je nakonec unáhlené a konec pak odpovídající, děs/strach, kdežto Humbert Humbert se svojí Lolitou ten čas má a vše uskutečňuje, jako kdyby Lolita byla odpovědí na motiv z 'Čaroděje', kde je pro vše více prostoru. Nabokov si myslel, že tenhle rukopis už vlastně ani neměl a tak se k tématu asi vracel a reinterpretoval ho (a později 'Volšebnika' (1939) znovuobjevil), stejně jako Tarkovskij třeba musel natočil Stalkera znovu, i já jsem přišel o rukopis a tak jsem musel v "horečce" psát knihu znovu po dva nebo tři dny... a nemusí jít přímo o tohle, obecně celkově, něco, k čemu se musíte vrátit a "zažít" to znovu, je vše, jen ne "jako to bylo předtím", něco v tom smyslu vyjádřil i Tarkovskij... a jak se říká, člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Do nějakých hlubších filozofických interpretací (doslov - touha, objekt) tohohle textu se ale pouštět nehodlám, asi na to ani nemám kapacitu, vidět za Nabokova a že jeho důvodem k sepsání tohohle byla kresba mříže uvězněného šimpanze. Spíše jen pár drobností, co mě zaujalo: 1. "Čím méně připravená fantazie, tím prudší a méně kontrolované jsou její záchvěvy a plíživé přískoky." 2. Kontrast umírající-odtažité matky, která má fyzicky jen problémy, s bujícím tělem dívky.

"...zůstaneme jen my dva ve věčném dětském pokoji, což zasadí rozhodující úder stydlivosti, bude tam stále veselo, nezbednosti, ranní polibky, dovádění na společné posteli, velká houba ronící slzy nad čtyřmi rameny, vystříkávající smíchem mezi čtyřma nohama." (výsek str. 48, pokračující dál na straně 49)