romankrasa komentáře u knih

Má nejoblíbenější kniha. Nejskvělejší pasáže. Pro mne nejlepší King. Ať si každý myslí, že píše horory. Pro mne jsou nejlepší jeho psychologické romány. Lehce nadpřirozené. Tady je King ve vrcholné formě a přikládám svoji oblíbenou pasáž.
„…a ten den byl náš nejlepší, i když ještě dnes je pro mne těžké uvěřit, že se vůbec někdy psal rok 1970, že se bouřili studenti a Nixon byl prezidentem, že nebyly žádné kapesní kalkulačky a domácí videorekordéry, že nebyl žádný Bruce Springsteen, ani punkové kapely. A jindy se mi zase zdá, že mám tu dobu na dosah ruky, že se jí skoro mohu dotknout, že sotva bych tě objal kolem ramen, dotkl se tvé tváře nebo krku, mohl bych tě odnést s sebou do jiné budoucnosti, kde by nebyla žádná bolest, tma ani těžká rozhodnutí. Inu, všichni děláme, co umíme, takže to musí být dobré. A pokud to není dobré, stejně to musí stačit"

A závěrečné stránky vás naprosto dostanou a po přečtení posledního slova budete otáčet stránky zpět. Znovu budete pročítat věty, které vás upoutaly a v mysli si budete příběh zas a znovu přehrávat s tím, že ho tak možná znovu vyvoláte Ale to už nejde a vy to dobře víte. Zbyl pouze prázdný bílý papír a pocit odloučení, ale zároveň štěstí. Pocit, že tu knihu prostě milujete... Takže za mne rozhodně 100%

12 03.10.2015

„Ukaž mi samotného muže nebo ženu a já ti ukážu svatého. Dej mi dva a oni se do sebe zamilují. Dej mi tři a oni vynaleznou tu úžasnou věc, které říkáme „společnost“. Dej mi čtyři a oni postaví pyramidu. Dej mi pět a oni z jednoho udělají vyvržence. Dej mi jich šest a oni vynaleznou předsudky. A když jich bude sedm, vynaleznou válku.“
Jestliže se nebojíte nahlédnout pod pokličku apokalypsy. Do oken ložnice, kde skrývají nejskrytější realizované touhy a tajemství, jež člověk má, pak vstupte. Ale pamatujte…já vás varoval. Až totiž knihu dočtete, budete někým jiným, obohaceným o osudy druhých, o přání a vize v život svůj i blízkých. A možná začněte i věřit v kouzla…kdo ví, třeba existují.

9 19.10.2015

Poslední věta: „Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.“ Ta není pouze citátem pro školky. Není pouhým moudrem, jaké rodiče a vychovatelky často kladou svým dětem na srdce. Přečtěte si ho ještě jednou jako dospělý člověk. Co vidíte nyní? Není to náhodou tak trochu moudro do života? Vždyť pro nás je neskutečně důležité mít někoho vedle sebe. Někoho držet za ruku, dávat pozor na okolnosti, a hlavně jí s ostatními. S rodinou, miláčkem, dětmi. Mít se rádi a života si užívat jak jen to je jde.

8 19.10.2015

"Při ozvěně ztracené minulosti, na prahu neznámé budoucnosti," - věta, kterou si pamatuji od prvního přečtení. Ke knize jsem se vrátil ještě jednou a přečetl snad s ještě větším zaujetím, kdy jsem hledal jemné nuance, které ve mne rezonují i po letech a při vzpomínce ne tento sci-fi skvost se mi na tváři vyloudí úsměv.
Úžasná kniha, skvělá atmosféra.

Bravurně vykonstruovaný svět a to jak po technické stránce, tak po filosofické, kdy se můžeme zabývat otázkou zla v lidech a zda jde civilizaci nějak zachránit. Možná ji lze zachránit tak, že zanikne. I přes velké množství postav, kterým je v románu věnovaný nemalý prostor, se jedná o skvěle a čtivě sepsané science fiction, které může být varováním před technikou, kterou se obklopujeme a před touhou žít dostatečně dlouho.

6 28.03.2016

„Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde.“
„Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.“
„Řeč je pramenem nedorozumění.“
„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Jedině děti vědí, co hledají.“

Malý princ je útlá kniha, ale je v ní ukryto mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát – než je na první pohled patrné. Malý princ je nezapomenutelný, obohacující. Je knihou pro malé i dospělé. Pro mladé i starší. Pro všechny, kteří chtějí poznávat a ptát se. Je pro všechny, kteří jsou někde v nitru stále ještě dětmi, toužícími řešit tajemství.

6 20.10.2015

Abych pravdu řekl, netuším, jak knihu popsat ani jak popsat mé pocity. Je to absurdní, stejně jako celá tahle povídka. Název Proměna naprosto sedí. Proměnou prochází každý člen rodiny Samsových, když se snaží přizpůsobit novým podmínkám. A proměnou prochází i čtenář, který si stejně jako já neví, co si o tom všem má myslet. Věřit tomu? Pousmát se? Zaťukat si na čelo? Jedno je jisté Proměna není obyčejná a zapomenout na zvláštnost a výjimečnost knihy se nedá.

5 28.10.2015

Smrt: „Já končím. Poslední, co dělám, je nějakej Ferdinand, Sarajevo. A pak jdu na odpočinej a přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové. Ne jako já. Ten se nezakecá…"
Klasika

5 15.10.2015

Mistrovské dílo. Četl jsem už před více jak deseti lety a přesto si jej ještě dostatečně pamatuju. Někdy se k němu musím vrátit. Někdy až budu mít čas, abych se mi mohl plně věnovat. Jak to bylo? "Tlačí pěstmi na ty sloupy, a přesto tvrdí, že vidí duchy?"

5 30.08.2015

Fulghumovy knihy jsou něco jako blogový román na pokračování. Jako vzpomínky člověka, který tímto způsobem zaznamenává své denní zážitky. Autor si na nic nehraje, je svůj (aspoň myslím) a všechny své příspěvky píše stylem, jemuž každý porozumí. Je to něco jako kdyby si každý, kdo má vlastní internetové stránky s různými vlastními příspěvky, rozhodl vydat knihu. Možná, že by kniha o životě „emouše“ byla trhákem, celosvětovým bestsellerem, kdo ví…každopádně já bych ji nečetl. Kdežto Fulghum…no, kdo jej nečetl, o hodně přichází. Netvrdím a ani si to nemyslím, že je nutné jeho knihy hltat jednu za druhou, nejde o romány. Spíše bych je doporučil jako relaxační četbu, třeba jednu za měsíc nebo za půl roku…prostě až budete mít chuť se něčemu zasmát, přijít na jiné myšlenky, zamyslet se, zda jste sami nezažili něco podobného, pak je „Možná, možná ne“ to pravé. Možná ne, ale nejspíš ano…

4 28.10.2015

Síla padesátistránkové knihy je až neskutečná. Dostáváme se do horské oblasti, pozorujeme odhodlání člověka sužovaného věkem a zdá se nám více než správné, že podobnou zálibu bychom měli pěstovat každý z nás. Kniha nás sbližuje s přírodou. Připomíná nám onen úzký svazek, téměř až svazek manželský, který jsme svým prazvláštním jednáním a úsilím o zničení životadárné planety přeťaly. A spolu s poslední stránkou se navracíme zpět do přírody, kam všichni patříme, z níž jsme vzešli a která je nám nade vše ostatní vlastní. Vše je protkáno nejčistší myšlenkou míru a sounáležitosti se vším, co jest.

4 19.10.2015

Při jeho četbě jsem se nemohl od díla odtrhnout a několikrát jsem se až rozklepal hrůzou nad morbiditou matky k malému Daveovi. Život malého Davea mě opravdu dojal. Ke knize se budu rozhodně ještě několikrát vracet, protože nutí člověka k zamyšlení nad tím, jakého zvěrstva je člověk schopen. Svým počtem stran je to spíše odpočinkové dílo na jedno odpoledne. Rozhodně ji doporučuji všem, kteří hledají smysl v lidském jednání.

4 04.10.2015

I po jedenácti letech si hlavní premisu pamatuji. A musím říci, že společně s Dnem trifidů patří k tomu nejlepší od Wyndhama.

Tuto knihu jsem si půjčil z popudu, neboť jsem o ní mnohé slyšel a názory na ni byly spíše kladné. I mně se vážně moc líbila. Očekával jsem nějakou obyčejnou knihu, která mne nijak zvlášť neosloví, ale opak je nakonec pravdou. V příběhu Owena Meanyho je nutné hledat souvislosti a zamýšlet se nad dějem. Celou dobu jsem si říkal, proč Owen trénuji střelbu na basketbalový koš, ale až na konci příběhu jsem pochopil. Kniha pro mě znamenala mnoho a silný příběh s poutavou atmosférou u mne vzbudil pocity beznaděje, ale zároveň lásky a radosti. Jsem rád, že jsem se rozhodl pro přečtení této knihy, která je vážně výjimečná a hodna uznání…

4 28.09.2015

„Mám rád spoustu lidí svého věku jako jednotlivce, ale svoji generaci si hnusím a pohrdám jí. Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně měli. Místo toho jsme se spokojili se značkovými džíny, dvěma lístky na Mariah Carey v Radio City Music Hall, slevami za nalétané kilometry, Titanikem Jamese Camerona a penzijním portfoliem.

Jediná generace, která se nám podobá v té čiré, sobecké sebestřednosti, je takzvaná ztracená generace z

dvacátých let, a z ní měla většina alespoň tu slušnost, že zůstala opilá. My nedokážeme ani to. Člověče, jsme k zblití. Ale byly doby… nesměj se, ale byly doby, kdy jsme to opravdu všechno měli v rukou. Víš to?“

Jsem rozladěn a to jen proto, že netuším, kam tuto knihu zařadit. Nejde o horor ani nic jiného. Je to vše dohromady a jak je u Kinga zvykem, provede nás smrtí, smutkem, zamilovaností a melancholickým vzpomínáním starce.

Abych se přiznal, tato kniha mi byla doporučena a já očekával tuctový horor, protože jsem toho o něm příliš neslyšel, ale jakmile jsem se začetl a že jsem se začetl vážně hluboko, nemohl jsem se už zbavit pocitu vzpomínek.

Nejvíce se mi líbila titulní část „Srdce v Atlantidě“ a snad to bylo právě proto, že se nejedná v žádném případě o horor, ale o dojemný příběh z reálného života, který zažil snad každý středoškolák. Právě tím, že se s příběhem dokáži ztotožnit, je mi tato část nejbližší. Snaha zvládnout školu a dosáhnout na svůj vytyčený cíl, udržet si svou lásku a hlavně nepropadnou šílenosti a nepříčetnosti, což je někdy opravdu těžké. V této části se také „rodí“ hippies a symbol pro odzbrojení. Zasmějete se, zamračíte, ucítíte šimrání v oku – to všechno prostřednictví těch slov, která jsou autorem napsána do knihy.

4 28.09.2015

V anotaci je psáno: „Kniha, která už změnila tisíce lidských životů a která může změnit i váš život.“ Nejspíš je to pravda. Ano, kritika této knize nepřikládá velký význam, neboť skladba věty a různé, dalo by se říci až „trapné události, jsou v této knize místy přehnané a přitažené za vlasy. Avšak já si myslím, že autorovi nešlo pouze o příběh, nýbrž o jisté předání čehosi, co má každý člověk v sobě. Tato kniha člověka zdokonalí ve vnímání světa v případě, že bude vnímat shody s knihou a vlastními zkušenostmi ze svého života. Toto knihu doporučuji opravdu všem, kteří se zajímají o náboženství v širším spektru než jen, že se jedná o vyšší bytost. Neboť to důležité, co na světě je jsme my a naše postavení. Naše pochopení, láska i vnímání svého okolí. My neseme plnou zodpovědnost za své činy a jen my je můžeme napravit a nesmírnou energii, kterou prý Bůh má, je vlastně v nás…my jsme všude a tudíž jsme vševidoucí…ale jen s určitým chápáním světa je možné dojít k lidskosti a nové etapě evoluce…

3 04.10.2015

Všechny novely se mi velice líbily, jen mě mrzí, že Vykoupení z věznice Shawshank jsem viděl ještě dřív než jsem měl tu čest, přečíst si knihu. Kdybych měl novely porovnat, asi nejlépe se mi četlo Vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný žák a Dýchací metoda. Nechci říkat, že by bylo Tělo špatné, jen se mi zdálo trochu slabší, i když je všude tolik vychvalované.

3 04.10.2015

Hodnotím jako průměrnější Kingovku. Nijak zvlášť si mne nezískala. Myšlenka je zajímavá, ale pojetí nijak osobité

3 03.10.2015

Jedna z prvních Kingovek, které jsem četl a také jedna z prvních, kterou jsem si koupil, abych ji měl doma a mohl si ji tak kdykoli znovu přečíst. King ve vrcholné formě

3 30.08.2015

Andrej Drbohlav nám podává příběhy masových vrahů ještě o něco hlouběji a poutavě a neopomíná se věnovat také psychologické stránce jedinců, kteří tyto vraždy páchají. Jednotlivé poruchy osobnosti jsou doplněny názornými příklady, mnohdy také fotografiemi a skládají se ve srozumitelnou skládačku, po jejímž složení vyvstane ještě více otázek, než kolik známe odpovědí a budete dále hledat podobné knihy a dokumenty věnující se jednotlivým příběhům.

2 20.02.2016