Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Četl jsem potřetí a pořád mě to baví. Doporučuji nečíst na jeden zátah, spíše si přečíst tři - čtyři kapitolky a přemýšlet. Víc se vám to zažije, než to zlhtnout.

Školka je pro mne nejlepší knihou Roberta Fulghuma. Plná nadhledu, humoru, moudrých myšlenek a dokonalých alegorií. Pro kazatele je to neuvěřitelná a trochu nedosažitená meta, jak vyprávět příběhy s poselstvím. Uvádím čtyři nejlepší citáty:
- "Bůh spíš hraje na sardinky. A nechá se najít tak, jako nakonec najdou každého při sardinkách – podle smíchu těch, kteří se na konci hry na sebe mačkají."
- "Podle děkana by se ve většině barů pastor moc hodil. „Ježíš,“ pokračoval děkan, „v kostele moc nepobyl. Chodil totiž po světě.“ „Pořádně se dívejte. Se souzením druhých pomalu. Buďte užitečný.“
- "Zapamatoval si přepadený z příběhu o Samaritánovi spíše krutost lupičů a utvářel se jeho život touhle vzpomínkou? Nebo si zapamatoval nevýslovnou šlechetnost samaritána a žil dál s vědomím dluhu?"
- "Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije. Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce."

Knihy R. Fulghuma miluji a Vše co potřebuji….je jeho nejznámější klasika. Každý příběh je milé pohlazení a otevírá čtenáři oči a uvědomění simkazdodenniho lidství. Četl jsem několikrát, několikrát jsem daroval a přečtu si ji znovu.

Laskavé, lidské, místy opravdu humorné, místy inspirace k zamyšlení. Jsem přesvědčena, že poctivé 4 hvězdičky si tato knížka zaslouží. A jsem ráda, že jsem konečně narazila na ódu na moji nejmilejší květinu (pampelišku). :-)

Znám ji skoro nazpět, měla jsem ji jako audio knihu. Příběhy jsou doslova léčivé.

Kniha mi byla kdysi spíš vnucena než doporučena a sám bych si ji nevybral. Ve výsledku je pro mě ještě slabší, než jsem čekal. Styl Roberta Fulghuma mi vyloženě nesedí. Působí na mě jako tlachání o všem možném, bez větší hloubky nebo směru.

Z dnešního pohledu mi text připomíná bezcílné scrollování na Instagramu. Čtenář „projíždí“ jednu krátkou „myšlenku“ za druhou, všechno na první pohled působí zajímavě nebo moudře, ale ve výsledku z toho nic nezůstane.

Přiznávám, že jsem nedočetl všechny fejetony a ani jsem neměl potřebu. Prostě to není typ sdělení, který by mi něco přinášel.

V krátkých zamyšleních autor přináší podnětné myšlenky na různá témata. Je to napsáno v krátkých článcích, v nichž některých je zachycena životní zkušenost a životní moudrost.
Jana512.-21. 4. 2023

Četla jsem po asi dvaceti (třiceti?) letech znovu a musím přiznat, že tehdejší okouzlení tentokrát neproběhlo. Ano, spousta postřehů mě potěšila, pobavila a vykouzlila pousmání, ale zhruba polovina jen tak protekla mezi prsty a nic. Tehdy jsem ihned sáhla po dalších sbírkách a následně románu Tři přání. Přemýšlím, čím to bude...
Tato slova citovat jednoduše musím: „Třeba se vám nikdy nedostane důkazu vaší důležitosti, ale jste důležitější, než si myslíte." s. 66
„Rád bych se jeden jediný den díval na svět očima a myšlením někoho jiného." s. 137

Pro mě srdcová záležitost, četla jsem doplněné vydání vydané k výročí této knížky. Příběhy se dají číst kdykoli a namátkově.

„Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí.”

Krátké povídky plné humoru, moudrosti, pokory a nadhledu pro mě byly opravdovým pohlazením pro duši a moc se mi líbily. Navíc nabídly i mnoho podnětů k zamyšlení. Myslím, že pokud je člověk k sobě upřímný, aspoň v jedné z povídek se najde.

Od knihy jsem podle komentářů zde očekávala víc. Jsou to krátké příběhy nebo spíše myšlenky autora k různým tématům.

Robert Fulghum dokáže písať o svojich zážitkoch, skúsenostiach i svetonázore s ľahkosťou a pútavým štýlom. Kniha sa mi páčila, jeho úvahy a eseje na rôzne témy ponúkli pestrosť, zároveň je z knihy cítiť úcta a rešpekt ku druhým, snaha prežiť hodnotný život, aj keď to možno nebude dokonalý život. Príjemné čítanie, odporúčam.

Fulghum ve své knize nabízí moudrost a životní filozofii v tom nejprostším a nejpřístupnějším podání. Prostřednictvím krátkých esejí a úvah nám připomíná, že základní principy slušnosti, laskavosti a radosti ze života se učíme už v raném dětství a že by bylo dobré se k nim v dospělosti vrátit.

Tato kniha je pohlazením po duši. Mám ráda napínavá, pohlcující a filozofická díla, ale někdy je potřeba si odpočinout a zpomalit a přesně k tomu je toto dílo ideální. Autorova dobrosrdečnost, moudrost a smysl pro humor jsou patrné v každé z jeho povídek, které se zaměřují na nepatrné maličkosti a postřehy ze všedního života, jež mnozí z nás fádně přehlížejí.

Baví mě, že na toto čtení není třeba spěchat. Ačkoliv je kniha krátká, já jsem si ji četla postupně, kdykoliv jsem měla náladu a chtěla zpomalit. Kniha nabízí čtenáři možnost zamyslet se, rozhlédnout se a hlavně ubrat na tempu v tomto uspěchaném světě. Čtení je osvěžující, inspirativní a překvapivě hluboké ve své prosté pravdě.

Tohle je kniha, ke které se lze kdykoliv vrátit a vždy si z ní odnést něco nového. Ať už jako připomenutí životních hodnot, nebo jen jako příjemné, povzbudivé čtení na všední den. Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení. Po přečtení knihy se ze mě stala hrdá majitelka 11 knih od Fulghuma. :)

Tahle kniha je o životě právě teď a tady v tomto okamžiku. Přesně tak,jak žijí děti. Optimismus a nabádání k otevření očí,protože na světě není tak špatně.

Knížky Roberta Fulghuma jsem četla kdysi dávno, tohle byl návrat k nim, protože prý přečíst si pár stránek z tištěné knihy před spaním pomáhá proti stresu a zlepšuje kvalitu spánku, takže krátké postřehy a zamyšlení nad životem mi k tomu přišly ideální. Přiznám se, že kdysi dávno mi asi připadaly Fulghumovy úvahy moudřejší a hlubokomyslnější, dneska už jsem za tím mnohdy viděla osobní postoj či preferenci a už to nebylo takové wow, ale pár hezkých příhod a zamyšlení jsem v knize určitě našla (utkvěla mi třeba ta s mořskými pannami nebo o voskovkách).

„Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil: O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kdes je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě... A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.“
Líbí se mi optimismus, jež z textu dýchá. Ono není dobré žít v nenávistném kokonu s přesvědčením, že všichni ostatní jsou sráči, protože se tím sami pasujeme do sračovské role. Na druhou stranu, optimisty já vždycky opovrhoval. Robert Fulghum je jediný, kterému závidím.

Kdybych mohla vzkázat něco svému mladšímu já, bylo by to právě: „Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.“ Co jiného je totiž důležitější? Snad jen... miluj, a to nejen všechny kolem, ale také sebe sama.

Kniha, do které když nahlédnu, cítím, jako by mě někdo pohladil po duši.
Přečteno již před mnoha lety, ale zaryto pod kůži na hodně dlouho.

Milá knížka, přesně o věcech, které jsou tak milé a o kterých je příjemné si jen tak někdy přečíst.
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklizej po sobě.
Neber si nic co ti nepatří...a tak to v tomto duchu pravidel školky pokračuje.

Fakt jsem si naivně myslel, že celá knížka bude o příhodách ze školky a o tom, jak je roubuje na dospělý život. No není to o tom. Přesně o tomhle je asi 1-2 stránky, zbytek je sbírka nějakých příběhů ve stylu věřte - nevěřte (to Fulghum sám píše že některé jsou smyšlené a některé se mu nebo někomu jinému fakt staly).