Pítrs85
komentáře u knih
Předběžné varování: Krátké fikce a disturbance
Neil Gaiman
Některé povídky lepší, některé povídky slabší (ale pořád nadprůměrné dobré) a některé, které chytnou za srdce a obalí duši tak, že budete sotva popadat dech. Spáčka a vřeteno sice bez té krásné ilustrace, co jí provází v samostatné knize, ale i bez ní je ten legendární příběh o Šípkové Růžence v Neilově podání stejně tak hororový jako fantaskní (a fantastický). A poslední povídka (z univerza Američtí bohové) Černý pes? Pokud někdo pochybuje o Gaimanově nadání, povinně přečíst, protože Neil tu na pár stranách předvádí vysokou školu fantastické literatury. Krása.
To
Stephen King
Ke knížkám, jako je To, těžko něco dodávat, páč je To svým způsobem vlajková loď nejen svého žánru, ale i beletrie jako takové. Hned na začátek musím napsat, že je To zbytečně dlouhé. Prostě je. Jsou knížky, které mají podobný počet stran, ale každá věta, každé slovo v ní má své opodstatnění a knížka by bez nich nebyla úplná. No o tomto To určitě neplatí, někdy je nejen text, ale celý úsek příběhu jaksi navíc, zbytečně rozvláčný a až moc popisný, vím, že je King doslovný, ale tady už toho bylo jaksi moc. Ale! Ale To je tak čtivá a hlavně zábavná knížka, že mu To pro tentokráte odpustím :-) Nevím, jestli ještě To dokáže někoho vyděsit, no minimálně pár scén mi na mojí fantazii zahrálo slušně. A ten (skoro) konec? Ano, přidávám se do tábora těch, kteří tvrdí, že toto si mohl Stephen odpustit... Naopak závěrečný epilog byl výborný a celý tento dlouhý příběh krásně uzavírající. Postava Billa aspiruje na jednoho z nejsympatičtějších literárních hrdinů. A postava Bena vlastně také. No a Pennywise? Peklo je mu malé, synkovi! :-)
Kněz
Ken Bruen
Jack Taylor, člověk natolik rozervaný, že i Harry Hole vedle něj vypadá jako plyšový medvídek. Jack Taylor, bojující proti všemu a proti všem. Jack Taylor, jenž má v sobě tolik démonů, že i peklo v porovnání s ním vypadá jako mateřská školka. Jack Taylor, člověk, kterého byste opravdu nechtěli mít za přítele (protože je to životu nebezpečné). Jack Taylor, postava natolik nesnesitelná, že ho budete milovat. Jack Taylor popáté a nejlépe.
Ještě jednou a naposledy stopem po galaxii aneb Losos pochybnosti
Douglas Adams
Neotřelá, ani ne tak životopisná kniha (tu tady máme od kolegy Gaimana), jako spíš pomníček a poklona jednomu z nejzábavnějších a nejhravějších spisovatelů moderní doby. A přestože je to knížka veskrze veselá (tak jako byl sám Douglas Adams), nejednou je člověku při jejím čtení smutno, když si uvědomí, o kolik literární svět přišel, vzhledem k tomu, že Douglas nosil v hlavě pokračování nejen Stopařova průvodce, ale i Dirka Gentlyho... Knížka však ukazuje tohoto autora i z dalších stran- jako velkého fanouška počítačů, vědy (číst si kapitoly tohoto tématu v sedm hodin ráno, než jdete do práce, jo, to už s jedním zamává :-) a taky jako letitého ochránce zvířat. Darmo, DNA (jak zní jeho iniciály) byl velký člověk, a to nejen svou výškou bezmála dvou metrů.
Svatyně
Ken Bruen
Nevím, jak to ten Ken Bruen dělá, ale i když píše po sedmé prakticky to samé, tak zase baví (tím zvráceným způsobem, samozřejmě, protože Bruenovi hrdinové toho moc optimistického nezažívají). A možná jsem to už u nějaké jeho předešlé knížky psal, ale tahle série fakt není pro každého, aby jste ji patřičně docenili, musíte být na Kenův způsob vyprávění vyloženě naladěni, páč jestli se dá o nějaké krimi knižní sérii říct, že rozhodně není klasická, tak je to série Jacka Taylora, kde samotné vyšetřování případů, jak bývá zvykem u jiných autorů, není to nejpodstatnější.
V lese visí anděl
Samuel Bjørk (p)
Čistej mainstream, ničím zvlášť originální nebo snad strhující. Ale i tak se V lese visí anděl četlo příjemně. Problém jsem měl s jazykem, jaký Samuel Bjork použil- na to, jaké šílené věci se v jeho příběhu odehrávají (protože vraždy dětí jsou prostě to nejhorší, co může být), je to celé až moc uhlazené, se závěrem čistým jako norské jezero. Na druhou stranu hlavní postava, Holger Munch, je sympaťák každým coulem. Takže pokud máte chuť na nekomplikovanou krimi, která není moc drsná, V lese visí anděl je dobrá volba. Ale pánové Larsson, Nesbo nebo Olsen jsou přeci jen jinde.
Pan Mumla
Barry Hutchison
Teda jestli tohle čtou dnešní děcka... já se bál jako malej i takového Barbuchy a oni si klidně louskaj příběh, kde má dvoumetrový monstrum sešité rty a hlavní hrdina se z kostela propadne rovnou do pekla... #respect. Jako fanoušek hororů jsem z knížky nadšenej, má to tu správnou míru děsu a humoru, Kyle je správnej týpek, a pan Mumla? Who is Barbucha...? :-)
Příliš dlouhé zásnuby
Sébastien Japrisot (p)
Chvílemi jsem se v tom přehršli jmen trošku ztrácel, Japrisot navíc skáče z jednoho místa na druhé, z jednoho roku do jiného, takže si knížka žádá vaši absolutní pozornost. Ta však za to stojí, protože napsat příběh z Velké války takhle poeticky, ale přitom nesentimentálně, to už chce talent. Příliš dlouhé zásnuby jsou však kromě válečného a romantického žánru i klasickou detektivkou, tím, jak hlavní hrdinka, Mathilda, pátrá po své životní lásce Manechovi. Ještě o dvě třídy lepší než jinak výtečný film, ale to se dalo čekat.
Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky
Edgar Allan Poe
Naprosto chápu čtenáře, kteří tyto Poeovi povídky odmávnou- ony jsou si totiž dost podobné, navíc nečekejte kdovíjaký dramatický oblouk, nebo strhující děj (na to, pravda, v povídce o pár stránkách ani není místo), Poe se zaměřuje na hrdinovu mysl, jeho psychické rozpoložení, většinou následované osobnostním rozkladem a končící smrtí. Každá povídka si žádá vaší stoprocentní pozornost, jinak budete jen přejíždět očima po stránkách, ale pod kůži se vám nedostane... Nejlepší, aspoň pro mě, jsou poslední dvě- Jáma a kyvadlo (totální psycho- to se ani jinak napsat nedá) a potom Černý kocour, při které nemrazí o nic méně. A už si chci zase nechat vytetovat Havrana...
Paul McCartney
Paul Du Noyer
Když se sejde jeden Paul s druhým Paulem, vzejde z toho takovéto krásné povídání. Kniha rozhodně není klasickým životopisem, spíše jsou to myšlenky a nahlédnutí pod pokličku McCartneyho tvůrčího pnutí a postupů- za což jsem, jakožto nejen obrovský fanoušek Beatles, ale i hudby jako takové, děsně vděčný. Macca je, ať už na něj máte jakýkoliv názor, jednak profesionál každým coulem, ale jednak i velkej sympaťák a opravdová persóna. A to píšu jako někdo, kdo ho měl z Brouků vždycky rád nejméně... což se časem jaksi změnilo, tam, kde se mi Lennonova bezstarostná povaha zdála krásně romantická, tam, kde mi Harrisonova uzavřenost byla víc než blízká, mi je dnes Paulův přístup "nejdřív práce, potom zábava" zkrátka nejsympatičtější. Du Noyer píše nebulvárním způsobem, píše jazykem, který mě jednoduše baví, McCartneyho vyloženě neadoruje, ale zároveň mu vzdává hold. Takový, jaký si tato osobnost opravdu zaslouží.
Brazilský deník
Jaromír Bosák
MS ve fotbale konané v Brazílii musí být pro každého správného fotbalového fanouška svátkem, protože i když fotbal dala světu Anglie, není jiné země, kde by tento sport brali s takovou vášní, jako v Brazílii. A zápasy tomu odpovídaly, především pak ten semifinálový, Německo-Brazílie, kvůli kterému musí mít brazilští fanoušci noční můry ještě dnes. Míra Bosák napsal další ze svých deníků opět velmi čtivě, jako obvykle nepíše ani zdaleka jen o fotbale, ale snaží se nám zemi, kde se tento sportovní svátek konal, přiblížit tak, jak si to v oficiálních cestovních průvodcích nepřečtete. A jde mu to jako obvykle skvěle.
Legie prokletých
Sven Hassel (p)
Zajímalo by mě, jak moc je Legie prokletých psaná podle skutečných událostí a jak moc (a zda-li) si Hassel něco nepřikořenil... protože i kdyby z toho všeho zažil jen polovinu, tak by to byl román silný jako ruský boršč. A když už píšu o Rusku, tenkrát, na začátku let čtyřicátých století dvacátého, to bylo skutečné peklo na zemi. A přesně jak píše autor- doufám, že zástupy mrtvých německých vojáků pochodují s vyčítavým pohledem před zraky SS oficírů, kteří se smaží v pekle, až do skonání světů. Drsná knížka, ale neuvěřitelně čtivá. Byť je to, hlavně na jejím začátku, kdy Sven popisuje, co se dělo v zajateckém táboře německých trestanců, něco šíleného, horší než zážitky z fronty. Ale i ty stojí za to...
Prsatý muž a zloděj příběhů
Josef Formánek
Sympatie k hlavní postavě (k hlavním postavám) si budete hledat asi těžko, ale já Davida Zajíce bral jako takový prototyp současného muže, který, i když má všechno, všechno podstatné, stejně pořád hledá a loví. A hlavně ho tíží ta nejtěžší otázka- jaký je vlastně ten smysl života? A jak už to tak bývá, přes to hledání nemá čas na to, co je opravdu podstatné. Protože hledat smysl života je naprosto zbytečné, smyslem života je sám smysl- narození, radování se z dneška a smrt. Zajímavá knížka, u které se člověk i nejednou zamyslí, jaké je na této planetě vlastně to jeho místo. Formánka si budu muset načíst víc.
Po strništi bos
Zdeněk Svěrák
První mnou ohodnocená kniha tady, kterou jsem nepřečetl... ale kterou jsem poslouchal, jako audioknihu načtenou přímo pánem autorem. A vůbec nelituji, že jsem si Po strništi bos jako první nepřečetl sám, protože Zdeněk Svěrák svůj příběh čte s neuvěřitelným zapálením, ta intonace hlasu ("Ty sis přišel pro přesdržku!"), to je prostě pohlazení po duši. Už teď vím, že tuhle knížku budu "číst" aspoň dvacetkrát :-)
Hlava XXII
Joseph Heller
Děsně rozporuplná knížka, navíc ve svém jádru taková... zlá, toho násilí, černého humoru a skoro až nihilismu na mě bylo při čtení skoro až moc. Na druhou stranu válečná mašinérie a vše co je s ní spojené, si nic jiného, než takovouto kritiku, nezaslouží. Oceňuji přístup, s jakým do toho Heller šel (o to spíš, že to byl Američan, navíc, nebo právě proto, člověk, jenž druhou světovou jako voják sám prožil), onu absurditu, nesmyslnost a hloupost, co válka přináší. Hlava XXII jde ale ještě dál a kritizuje kromě válečných konfliktů i člověka 20. století jako takového, konzumní společnost a moc peněz nad lidským životem. Chvílemi jsem se při čtení pousmál, chvílemi dokonce i zasmál, ale jako celek na mě Hlava XXII působila spíš negativně- což byl ale nakonec dost možná i záměr.
Řeky Londýna
Ben Aaronovitch
Tak nakonec za 3*, Řeky Londýna mají své světlé stránky, resp. Ben Aaronovitch do svého příběhu nacpal spoustu originálních nápadů, ale některé z nich mi přišly už tů mač. Ale rozjezd to má slušný, zvědavost, jak budou příběhy hlavního hrdiny Petera Granta pokračovat, to vzbudit dokáže. Navíc se celý děj odehrává v nejvíc cool městě na světě. K tomu odkazy na anglickou fotbalovou ligu, Audrey Hepburn nebo Doctor Who. To Pítrs může.
Medvědín
Fredrik Backman
V první třetině (ať použiji symbolicky hokejovou terminologii) knihy jsem byl docela zklamán, zklamán z toho, že jsem se bál, že Backman svoji sestupnou tendenci Medvědínem jen potvrdí (protože po výtečném Muž jménem Ove jsem se vyloženě protrápil hroznou Babička pozdravuje a omlouvá se). Naštěstí knížka od jistého okamžiku chytne celkem lauf a udrží si ho až do konce, víceméně. Tedy takhle- pořád je to klasický Backman, tedy spisovatel, který se, očividně, snaží být hodně současný a hodně cool. Vážně, na začátku knihy jsem jej podezříval, že si jednoho dne otevřel na jedné kartě Twitter (protože je to moderní člověk a má účet na sociální síti) a tam se dočetl o #MeToo. No a na druhé kartě se díval přes stream (protože je to moderní člověk, co se nedívá na televizi) na NHL... Nejvíce patetický spisovatel dneška, brrr.
Slunce, Měsíc a Rolling Stones
Rich Cohen
Od prvních stran, kdy autor popisuje svoje první zážitky se Stones (v dětském pokoji), se dalo poznat, že tahle knížka bude spíše pociťovka, než nějaká "učebnice" historie Rolling Stones. Docela silně proamerická (aneb vše americké je super, vše evropské je shit :-), chvílemi zbytečně kritická (a bulvární), na druhou stranu čtivá a zajímavá. Jestli se chcete dozvědět co nejvíc informací o druhé nejlepší rock'n'rollové kapele všech dob, budete muset sáhnout jinam, ale jakýs takýs obraz o Jaggerovi a spol. vám knížka dá.
Ztracená brána
Arnošt Vašíček
Málokdy se stane, že je filmová verze lepší než ta knižní. V tomto případě se to Strachovi a spol. povedlo. Ale to nic nemění na tom, že je Ztracená brána fajn knižní detektivka s prvky nadpřirozena, nenáročná, ale o to zábavnější. A Vašíčkovo nadšení a entuziasmus pro vše, co v sobě má aspoň zbla záhadného, mi je vyloženě sympatické. Stejně jako jeho spisovatelský styl.
Vztek je energie – Můj život bez cenzury
John Lydon
Začnu technickou stránkou věci- od knížky za bratru šest stovek bych čekal, že bude nejen graficky vyvedená (což je), že bude mít kvalitní papír (což má), ale hlavně, že nebude mít pomalu na každé druhé stránce překlep... ale asi to má být ten správný punk (vyhoďte toho jazykového korektora! :-). Co se obsahu týče, musíte se naladit na Lydonovu notu. John je svéráz (což ví každý), ale hlavně je to citlivá a přemýšlivá povaha, s hluboko vrozenou empatií (fakt, nekecám). Jen víc takových lidí, s takovýmito názory, a hned by se na světě žilo lépe. A to i přes to Lydonovo ukájení vlastní výjimečnosti (ale nikdy se netajil, že je egomaniak). A že skáče od tématu k tématu? Jen dobře, tohle rozhodně není klasická biografie podle nějakých pravidel. Ale podle pravidel Johnny Rotten nikdy nežil...