Pítrs85
komentáře u knih
Doktor Proktor a prdicí prášek
Jo Nesbø
Jo Nesbo, to je hlavně král současné (nejen) severské detektivky. Ale nejspíš aby z těch všech drsných příběhů Harry Holeho Nesbomu nepřeskočilo, vymyslel si postavu Doktora Proktora, vynálezce tak akorát ztřeštěného. Knížka je to v první řadě dětská a být mi asi tolik, kolik je hlavnímu hrdinovi Bulíkovi ("Chce k tomu jménu někdo něco dodat?"), užil bych si tenhle bláznivý příběh jistě ještě o mnoho víc. Ale Nesbomu nelze upřít smysl pro humor, těším se na další tři Proktorovi dobrodružství.
Šťastný Snoopy – Sebrané stripy Peanuts (1.1.–16.10.1965)
Charles Monroe Schulz
Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že je Peanuts komiksem určeným hlavně dětem, opak je pravdou, Snoopy a spol. v sobě mají takovou hloubku, kterou nenajdete v Marvelu a DC dohromady. Příběhy normálních lidiček v sobě nesou poselství, že ve svých strastech a radostech denního života nejste sami, že se vždycky najde nějaký Charlie Brown, který se nástrahami světa prokousává zrovna tak jako vy. Hřejivý a milý humor Charlese M. Schulze na hony vzdálený dnešní (nejen) komiksové produkci. A samozřejmě psisko Snoopy, ten, který lidské trápení sleduje svým psím nadhledem.
Misery
Stephen King
Fííháá, sice jsem toho od Kinga (zatím!) moc nečetl, ale z toho mála, co už mám za sebou, musím říct, že tohle teda bylo nejdepresivnější dílko široko daleko, knížka, která se mnou pohnula mnohem víc ne celé Osvícení, o Řbitovu zvířátek ani nemluvě. Maestro literárního hororu si tu se čtenářem hraje tak neskutečným způsobem, až mě štve ten pocit, že mi spousta nuancí a odkazů jistě unikla. Nevím, jestli to Stephen zamýšlel jako jakousi paralelu na svůj spisovatelský život, jestli má Misery až takový podtext, no i kdyby neměla, tak se jedná o velmi silný příběh. Jediné, co bych vytkl, a proč nedám plných pět hvězd, jsou pasáže z fiktivního románu (fiktivní román ve fiktivním románu- to se taky jen tak nevidí a svědčí to o nekonečné fantazii páně Kinga) o Misery, plus ten fakt, že knížka by snesla osekání tak o 50-100 stran. Ale to už bude spíš můj problém, vím, že King bývá rád "ukecaný". Pro fanoušky hororu povinnost.
Snoopy nad věcí - Sebrané stripy Peanuts (17.10.1965-31.7.1966)
Charles Monroe Schulz
Můj ty smutku, tohle je opravdu jeden z nejlepších komiksů, co jsem kdy četl, ne-li vůbec nejlepší. Krásný ve své jednoduchosti běžného života, podaný s úžasným nadhledem a humorem, který hladí. Pozor! Peanuts rozhodně není komiksem jen pro děti, nese v sobě totiž až netušenou hloubku... psí :-)
Wohnout sladkých dvacet
Matěj Homola
Wohnouti jsou, spolu s fiXou, mojí nejoblíbenější českou kapelou, tudíž v hodnocení nemůžu jít jinak než do plných. Samotná knížka je pak jak Wohnouti sami- pohodová, úplně si při ní představujete, jak ležíte v létě někde v hamace, nad hlavou se směje slunce, vy po ruce skleničku dle vlastního výběru (u mě třeba lahodné smoothie) a v rukách pak Sladkých dvacet. Matěj soukromí svoje a svých spoluharcovníků odkrývá jen velice jemně, za což oba palce nahoru, o žádný bulvár tu nezakopnete (ano, jméno Dara budete hledat marně :-). Naopak připomene všechny zásadní momenty v historii kapely, to vše doplněno spoustou skvělých fotek.
Mick Jagger - Jeho bouřlivý život a šílený genius
Christopher Peter Andersen
Tahle knížka o Micku Jaggerovi se mi hodnotí docela těžko, protože jestli jsem třeba v případě biografie o Beatles od Huntera Daviese oceňoval, že se autor snaží co nejvíc vystříhat bulvárnímu tónu, tak tohle je pravý opak, Christopher Andersen za sebou má možná skvělou kariéru, kdy psal pro renomované magazíny typu Time, Life nebo People, ale svoji biografii o zpěvákovi legendárních Stones pojal jakože, ale jako že fakt jakože zhusta bulvárně! A koho doprčic zajímá, kolik měl Jagger za život v posteli partnerek, nebo jak velké je jeho přirození (ano, i tohle se v knížce řeší). No možná, že to někoho zajímá, ale já bych se mnohem raději dozvěděl něco o vzniku jednotlivých desek (něco jako přehled Stouní diskografie tu opravdu nečekejte- já vím, máme wiki, no ale i tak...), zkrátka víc informací o muzice (protože Stones jsou druhou nejlepší kapelou v historii lidstva- po Beatles, samozřejmě). Ale přeci jenom- pořád je to knížka o Mickovi, jen je třeba ji brát s rezervou... ostatně jako samotného Jaggera :-)
Literární spolek Laury Sněžné
Pasi Ilmari Jääskeläinen
Seveřani se prostě nezapřou, a tady Pasi Ilmari Jääskeläinen je dalším, kdo si se slovy a s literaturou jako takovou dokáže pohrávat způsobem, že za chvíli nebudete vědět dne noci. Příběh samotný je natolik originální (líbí se mi příměr "jako kdyby bří Grimmové navštívili Twin Peaks"), že něco obdobného jsem ve svém čtenářském životě ještě jistě nečetl. Kniha stejným dílem magická jako krutě realistická, jemná jako drsná, skutečná jako vysněná. Palec hore i za krásnou obálku. A nezapomínejte- psi nejsou tím, čím se zdají být.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Srovnávat Oveho se Stoletým staříkem není úplně na místě, Jonassonův příběh je spíš komedie o muži, kterému se až absurdní situace stávají jaksi náhodou, nezúčastněně, naopak Ove chce mít ve svém životě všechno pod kontrolou, ale jak už to tak bývá, sám život na to má vždycky tak trošku jiný náhled. Backman napsal v dnešní, cynické, době skoro až neskutečně hřejivý a lidský příběh- přestože je jeho titulní hrdina morous až na půdu. Konec se mu sice malinko vymkl z rukou, ale nakonec do tónu této knížky i celkem zapadá. Každopádně postava kocoura vás nenechá chladným- je anebo není to převtělená Sonja, Oveho manželka? :-)
Půlminutové horory
* antologie
Knížka zaujme už jen krásnou obálkou (jak vystřiženou z filmů od společnosti Laika (ano- Koralína, ParaNorman nebo Boxtrolls), ale i její obsah stojí za to, o to spíš, když jsou horory vaší letitou vášní. Tyhle horory jsou spíš takové menší horůrky, ale pokud ve vás pořád dříme duše a fantazie dítěte, pod tu postel se před spaním i tak podíváte. Plusem jsou pak i animace a různorodost povídek- co autor, to originál.
Gump & Comp.
Winston Groom
Tak já vám teda něco povim on už ten první díl byl jako fakt divnej ono jak o mně natočili ten film s tím hercem tak každej teda čekal kdovíco a nakonec jsem tam byl teda jenom já co si o mně každej myslí že jsem úplnej idijot. Což teda asi jsem protože když nedovedu pohlídat ani prasečí sračky aby jako nevybouchly a nezasvinily tak celej ten zapadákov tak to je jako teda skorem na medajli. Kterou jsem teda už dřív dostal za tu válku proti těm malejm lidem. A co bych vám jako eště povjeděl. Mám syna, na kterýho teda nemám vůbec čas protože musím zajmout Sa Dáma Hu Sejna kterýho teda zasejc musíme hned pustit. Ono s válkama je to na hlavu. A to že na různých částech světa pořád potkávám svýho starýho kámoše (jako poručíka Dana) a dokonce i toho opičáka Sue to teda jako vůbec není divný. A i toho herce co mě teda hrál jako v tom filmu jsem potkal. Ale bonboniéru teda neměl. A pak kdo je tu idijot...
Vraždy na molu
Ken Bruen
Harry Hole je v porovnání s Jackem Taylorem docela neškodný beránek a Bruen narozdíl od Nesboho si drží jistý status alternativy, tam, kde Nor sklouzává k Hollywoodu (nechápejte mě špatně, Jo Nesbo patří mezi pět mých nejoblíbenějších autorů), si Ir uchovává střízlivost. I když použít zrovna tohle slovo ve spojitosti s jeho románem asi není to pravé ořechové :-) Moc se mi líbí, že Bruen popisuje i Irsko samotné, hlavně jeho obyvatele, Irsko takové, jaké dost možná ve skutečnosti je. Vraždy na molu nejsou klasickou detektivkou, Taylorovi se vše děje jaksi mimoděk a dá se říct, že ono vyšetřování je tu spíše v podružné roli, Bruen se spíše zaměřuje na stav duše svého hlavního hrdiny (a ta je řádně černá). A já po příbězích Harry Holeho a oddělení Q našel další těžkou závislovku...
Ohnivá bouře
Gregory John Keyes
Zpočátku jsem se obával, že Ohnivá bouře bude jednou z těch "filmových" knih, které jsou nezřídka kdy děsně povrchní a jen zjednodušeným jazykem přepisují děj filmu. Naštěstí na to šel Keyes trochu jinak, vystavěl příběh spojující události prvního a druhého dílu obnovených Opic a musím říct, že to krásně zapadá do skládačky. A hlavně musím říct, že ten příběh úplně fantasticky graduje. A stejně jako ve filmech budete pěsti držet hlavně opicím, resp. primátům, páč to nejsou oni, kdo se tu chová jako zvěř... A postavu Kobeho (toho opičího zas*ana :-) si přinejmenším oblíbíte, já si ho přímo zamiloval.
Naštěstí (ne)máme mléko
Neil Gaiman
Gaiman je prostě Gaiman, když se rozdávala fantazie, tak podváděl a došel si nejméně desetkrát. Knížka je taková jednohubka (není problém jí přečíst za pár chvil), ale velmi chutná jednohubka, jejíž doprovodné (a senzační) ilustrace jsou stejně důležité jako psaný text. Být dítě, tenhle příběh si naprosto zamiluju, ale i jako dospělý jsem se pobavil naprosto dokonale. A dostal jsem chuť na čaj s mlíkem...
Marco
Jussi Adler-Olsen
Nejslabší Olsen (což ale znamená, že je to pořád nadstandardní krimoška), ono už jen ten samotný námět je tak děsně zprofanovaný (jak je mladý ilegál o tolik lepší než západní zhýčkaná společnost, no však to z různých propagandistických zkazek znáte), zkrátka u Olsena by člověk čekal více invence a originality, navíc celé oddělení Q je tu díky titulní postavě jaksi upozaděno (co na tom, že místa, kde se Carl a spol. objeví, jsou zdaleka nejzábavnější). Výhrady bych měl i k závěru, včetně epilogu. Ale! Ale Jussi má zkrátka ten vypravěčský dar, že v okamžiku, kdy do vás zatne drápek, mu všechny ty nedostatky, co jsem výše napsal, odpustíte a prostě se bavíte kvalitní literaturou. I když neoriginální.
Žízeň
Jo Nesbø
Harry Hole je zpět a to ve velkým stylu, protože Žízeň je Nesboho nejlepší román od časů Spasitele. Potěší fakt, že na tom příběhu je hrozně cítit, jak si s ním Jo pohrál, klikatí se, v jednu chvíli podezříváte toho, tu zas tamtoho a nakonec vás tenhle Nor stejně převeze. Konec typicky přestřelený, ale jednak na to už jsme v téhle sérii zvyklí a jednak je to tentokráte takové... poetické :-) No a (SPOILER!) závěr slibuje, že Žízeň není Holeho poslední případ. (A i ta Ráchel mi tentokráte vadila o něco méně, možná dík tomu, že je půlku knížky v limbu... :-).
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Pokud se Backman snažil napsat román o dvou nejnesympatičtějších literárních postavách, tak se mu to úspěšně povedlo. Nevím, kdo je víc nesympatický, jestli "vtipná" babička anebo její vnučka Elsa, ale takovéto "charaktery" aby jeden pohledal. Přečíst tuto knížku rovná se slézt osmitisícovku (nebo minimálně Sněžku), doufám, že to byla od Backmana, po úžasném Muž jménem Ove, ona pověstná výjimka potvrzující pravidlo, páč už na podzim tu mají od tohoto autora vyjít další dvě knížky, na které jestli se netěším, tak jsem minimálně zvědav. Ale tohle je (samozřejmě imho) slátanina, určená kdo ví komu, a jestli v Ovem Backmanono citové vydírání fungovalo, tady jde těžce mimo a působí až prvoplánově. To, že každá druhá věta obsahuje "vyhledala jsem si to na wikipedii" nebo "smetla neviditelné smítko z rukávu" už jen podtrhuje, že Fredrik neměl při psaní 'Babička pozdravuje a omlouvá se' zrovna tvůrčí slinu.
Úsvit Planety opic
Alex Irvine
Málokterý přepis filmového hitu stojí za přečtení, naštěstí Úsvit planety opic by fungoval stejně dobře i v případě, kdy by žádný film ani neexistoval. Klobouček panu Irvinemu, že se s touto látkou dokázal takhle poprat a napsal možná oddechové, ale zároveň strhující a hlavně poutavé čtení. Koba je správnej villain, Ceasar ten správný vůdce, navíc, na rozdíl od filmu, tu svoje místo mají i lidské postavy, Malcolma jsem si oblíbil hned od začátku. Ale co naplat, Koba je Koba... :-) Příběh je zkrátka správně vybalancován, na jedné straně přináší nějaké to globální poselství, na straně druhé tak ale činí nanejvýš zábavnou formou.
Tajný deník Hendrika Groena
Hendrik Groen
Tajný deník někoho, kdo si říká Hendrik Groen (nebo je to opravdu skutečná postava?), je natolik lidský a tak krásně "obyčejný", že vám na tváři přistane úsměv a zůstane tam až do poslední, třistadevadesáté strany. Úsměv přes slzu v oku, protože Tajný deník Hendrika Groena je stejnou měrou vtipný jako smutný. Inu jako sám život :-)
Životní mač
Jaromír Bosák
Na Mírovi Bosákovi, kromě jeho vtipu a slovní zásoby, resp. jeho schopnosti improvizace, obdivuju nejvíc ten fakt, že svojí práci dělá hlavně pro to, že jí jednoduše miluje, miluje ten svět sportu, svět velkých sladkých vítězství a velkých hořkých proher, až pak, někde vzadu, je finanční ohodnocení a pocit všeobecného respektu. A takových lidí není mnoho. To vše se dá vyčíst právě z jeho životopisné knížky, jenž je psána přesně tak, jaký je Míra sám- hravě, vtipně, zajímavě a s nadhledem.
Louis de Funés
Jiří Žák
Jiří Žák pojal Funésův životopis jako cestu životem tohoto malého velkého herce a i díky tomu se to čte pomalu jako beletristický román. To, že měl Louis začátky těžké přetěžké, i to, že se po několika letech dočkal sladké satisfakce, je všeobecně známo, knížka toho však nabízí mnohem více, přesto se snaží bulvárnímu tónu vyhnout širokým obloukem- a daří se jí to s přehledem. Samozřejmostí je pak příloha v podobě filmografie a různých fotografií. Jo, nějak takhle mají vypadat biografie.