Příliš dlouhé zásnuby

1 04.05.2022

Chvílemi jsem se v tom přehršli jmen trošku ztrácel, Japrisot navíc skáče z jednoho místa na druhé, z jednoho roku do jiného, takže si knížka žádá vaši absolutní pozornost. Ta však za to stojí, protože napsat příběh z Velké války takhle poeticky, ale přitom nesentimentálně, to už chce talent. Příliš dlouhé zásnuby jsou však kromě válečného a romantického žánru i klasickou detektivkou, tím, jak hlavní hrdinka, Mathilda, pátrá po své životní lásce Manechovi. Ještě o dvě třídy lepší než jinak výtečný film, ale to se dalo čekat.

2 24.08.2020

Byla to třetí kniha od S. Japrisota, kterou jsem četla. Past na Popelku a Vražedné léto se mi líbily mnohem víc. Námět knížky byl neotřelý, zajímavý. Mathilda pátrá po osudu svého snoubence, o kterém je přesvědčena, že žije, přestože dostala úřední zprávu, že padl v zákopech. Vychází z nesrovnalostí v pěti dopisech na rozloučenou od odsouzených k smrti za pokus o sebezmrzačení. Děj je ovšem překomplikovaný. Kdybych neviděla dříve film, asi bych se v knize těžko orientovala.

Mezi kulkami polibky. V prachu války dva prstýnky. Spojenci lásky čekají...

5 19.01.2020

Líbil se mi styl. Občas jsem se trochu ztrácel v množství postav, ale díky tomu, že jsem kdysi viděl film, to moc nevadilo. Čtenáře to pořád vede mezi hrůzami války a sílou lásky. Obě roviny jsou podle mne popsané dobře a zároveň dávají veliký prostor čtenářově představivosti. Sdělení knihy je podle mne předané jasně a dobře. Příběhu trochu škodí na uvěřitelnosti, že by si tolik lidí pamatovalo tolik malých detailů po tolika letech.

4 08.01.2020

Kniha mnohem lepší než film.

7 31.08.2019

M M M

Má lásko. Najdu tě. Kéž andělské perutě
tě před kulkami ochrání.
Až nad zákopy vzejde den, kéž znovu uzříš svítání...
-
Je 11. listopad a všechny zvony vyzvánějí...
a statisíce žen a matek sní trýznivý sen o naději...
-
Už je to sedm let a je tu jiný svět...
Jen moje srdce zůstalo nezměněno,
když v nocích šeptám tvoje jméno...

Mathilda Miluje Manecha
-
Kniha je to složitá, hodně barvitá, přeplněná postavami a jejich příběhy. Jednoznačně si ji přečtu znovu a to co nejdřív, aby se mi všechny souvislosti opravdu spojily. Stejnojmenný film, kde září moje oblíbená Amelie, krásná Audrey Tautou, ačkoliv je oproti knize maličko pozměněný, je stejně spletitý a stejně dokonalý. Film jsem viděla dřív, vlastně jsem netušila, že vznikl na základě této knihy, a to mi pomohlo přiřadit mnohým postavám tváře... I když... Stejně se mi trochu pletli. V uniformách, špinaví a neoholení, vypadali jinak, než když film ukazoval úryvky z jejich předválečných civilních životů...
Film, stejně jako kniha, dokonale ukazuje hrůzu zákopové války, utrpení mužů - kdyby v těch strašných zákopech jen museli nějakou dobu setrvávat, bylo by to příšerné, ale že tam tak hroznými způsoby umírali... pro to nelze nalézt slova.
Ano, je to kniha o válce, které se, než přišla ta druhá, říkalo jen Světová. Vyčetla jsem, že zabila, sežrala, zmasakrovala, utrápila, ponížila, zmrzačila, ukrátila život, dala zmizet 60 milionům obětí.
Ale bolest a žal pozůstalých se do žádné statistiky nezapočítává! Nikdy, po žádné válce.
Něco málo ke knize: je to tak trochu detektivka. Mathilda sbírá informace všemi způsoby, dokáže zapojit své přátele a příbuzné, protože oni musí být jejíma nohama - je totiž invalidní. Dokáže se spojit s úplně neznámými lidmi, píše jim, navštěvuje je... a tvoří příběh posledního dne pětice mužů, vysazených ze zákopu Bingo Crépuscule do země nikoho, a tím odsouzených na smrt. Mezi nimi je totiž její snoubenec, Manech. A Mathilda ví, že kdyby byl opravdu mrtvý, cítila by to. Odkrývá postupně stopy, mapuje příběh toho dne a ještě mnoha dnů jiných... Pátrá...
Moje srdcovka, jakož i stejnojmenný film.

23.02.2019

V knížce jsem se ztrácela, pro mě trochu nepřehledné. Dalo se to, ale znám spoustu lepších knih....