Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky

Já jsem si tuhle knihu začala číst proto, že se kdysi ocitla v seznamu mého syna k maturitě. Někdy v půlce jsem před lety přestala. Bylo to na mne moc hororové a depresivní. Teď jsem ji v podstatě dočetla. ( Hororové je to pořád, ale už to beru v klídečku)

Temnota, děsivá atmosféra i činy, taková trochu sonda do nejhlubších zákoutí lidského myšlení a zvráceností. Šílenství, rozervané duše, psychické stavy, okultismus... prostě horor...

A mě to k děsu stačí, protože není děsivé, když na vás někdo bafne ( i když se třeba leknete), ale děsivé je, co lidi nosí ukryté v hloubi své mysli, a ještě děsivější, když ty myšlenky uvádějí do praxe...

Edgar Allan Poe uměl neskutečně vykreslit tuto atmosféru... Skvěle strávený říjen a listopad..

(čteno do maturitní četby)
Já osobně moc povídkové příběhy nemusím, sotva se člověk začte a zorientuje, už to končí. Ale rozhodla jsem se dát Poeovi šanci. Pojďme se na to podívat podrobně.

ZLATÝ SKARABEUS
První z povídek. Čekal nás příběh s lehce detektivním podkresem. A přestože přiznávám, že jsem místy byla lehce zmatená, ve výsledku se mi to líbilo. Styl psaní byl plynulý a četlo se to lehce. Řeší se tu záhada spojená se zlatým broukem a musím přiznat, že jsem byla upřímně zvědavá, jak se to celé vyvrbí.

ČERNÝ KOCOUR
Za mě nejlepší z těchto 3 povídek. Už jsem tuto povídku dříve párkrát slyšela, ale byla jsem na ni zvědavá teď z odstupem. A wow. Všechny Poeovy povídky mají v sobě určité tajemno/temno, které se mi tam strašně líbí. A že to tady bylo pořádně temné. Až mě fascinovalo, jak velice výstižně dokázal Poe popsat všechno, co se tam dělo. A hlavně jak dokázal vystihnout hlavního hrdinu. Jakože pardon, ale ty jeho myšlenkové pochody byly zachyceny úplně geniálně. Celý příběh krásně ubíhal a já nutně potřebovala vědět, co se tam ještě stane a jak to dopadne.

JÁMA A KYVADLO
No... z této povídky jsem lehce rozpačitá, ale zase nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Bylo to zajímavé.
Celý příběh se nám v podstatě odehrává na jednom místě, ale i přesto se člověk úplně nemá čas při čtení nudit. Dalo mi hodně práce vlastně pochopit, co se v této povídce děje. Tím, že se ale člověk zorientuje, to nekončí, a pořád tam musí nad hodně věcmi přemýšlet.

Závěr? Vybrala bych si to znovu?
Řekla bych, že jo. Já osobně mám hodně ráda takové to tajemno, místy až temno, takže to pro mě bylo zajímavé počtení.

Doporučila bych to?
Spíš ano. Ano, nemusí to sednout každému, ale co sedne? Musíte počítat s tím, že to jsou povídky, které úplně neukazují to nejlepší v nás. Ale zároveň to jsou POVÍDKY, tím pádem je to rychle přečtené.

Instagram: @sabi_z_knihy

Edgar Allan Poe, mistr povídkového hororu, temný básník znepokojujících zákoutí ztracených myslí. V této knížce je představován skrze 14 povídek, díky čemuž jsem se mohl s tímto velikánem blíže seznámit. Jenže ouha. Přes veškeré kouzelnictví tohoto velikána, zůstávám proti jeho magii podivně imunní, ba až netečný. Přesto, že k temnotě mám od raného věku velmi blízko.

Oceňuji Edgarovu schopnost popsat úzkostné stavy, fáze šílenství, vnitřní roztrhanost, stejně jako vůli si s touto oblastí skutečně pohrát. Někdy si ale hraje natolik, že mou pozornost a zájem časem ztrácí. Oceňuju Edgarovu tematickou šíři, která od vyložených a zábavných bizarností pluje do vod morbidity s proudem šílenství a dotýká se břehů ostrovů naprosté marnosti, duševní rozervanosti a beznaděje. Mnohdy se nebojí proplout peřejemi brutality a temného cynismu. Ale přesto mezi těmi proudu stojím jako nedobytný maják, o který se tyhle vlny tříští do prázdna.

Což je škoda, možná ne. Ten dojem netečnosti mě dost mate. Nicméně jsou tu tři povídky, jimiž jsem byl nadšen. Možná i proto, že svým způsobem nepatří do obvyklého Poeova ranku. Kultovní "Zánik domu Usherů" byl povedeným gotickým příběhem, kdy nejsilnějším obrazem je pro mě návrat Madeline. Groteskní, skvostně potemnělá povídka "Král Mor" s ohromujícím popisem morového ghetta a následným stolováním ve společnosti morového krále hodně bavila a vybočovala snad vším. Nakonec "uherský", nádherně mysteriózně gotický příběh "Ohnivý kůň". Když se na jmenované povídky dívám, dost možná to vysvětluje jak můj vkus i příčinu, proč jsem vůči Poeovu kouzlu celkem imunní.

Bylo ctí se s E. A. Poem seznámit. Nebráním se dalšímu náhodnému setkání. Jen musím podotknout, že mu nejspíš nepůjdu aktivně naproti. Což zajisté nevadí.

Celkem slušné povídky. Vše jsem vyslechla audio. líbila se mi povídka Černý kocour. Všechny povídky obsahují temnotu duše člověka.

Temná stránka lidskosti. Děsivě užité čtení

Povídky se mě zdály seřazeny od nejnudnější po nejúžasnější. S každou další povídkou nabírala kniha grády a já si ji náramně užila. Jistě, asi ještě týden potom jsem byla v depresi, ale stálo to za to!

Mistr v práci a na vrcholu. Maska červené smrti je pro mě zdaleka nejoblíbenější Poeova práce. Celé to trochu trpí tím, že už od jeho doby uplynula značná doba a horror se posunul více k lacinému lekání a brutalitě.

Pokud ale milujete temnou atmosféru, je to něco pro vás.

Na povídky jsem se těšila. Bohužel, čekala jsem víc, nenadchlo mě to..

Moje oblibena kniha tajemnych a zahadnych povidek.

Edgar Allan Poe patří mezi hororové klasiky. V této knize je několik různorodých povídek a rozhodně stojí za pozornost.

Edgar bol zaujímavý a šikovný spisovateľ, ale mňa úplne za srdce nechytil. Často som tu strácala pozornosť, ale zase nápadité to miestami fakt bolo.

Mám-li být upřímná, tak jsem od těchto povídek čekala asi víc... Před lety jsme na gymplu četli Jámu a kyvadlo a Černého kocoura a obě povídky se mi moc líbily, a tak, když jsem teď sáhla po sbírce více povídek, jsem od všech čekala něco podobného. Pár jich bylo fajn, ale většina mě moc nezaujala. U některých jsem nebyla schopná udržet pozornost, a párkrát jsem dokonce musela přeskakovat odstavce, což já se snažím většinou nedělat. I po těch letech ale stále platí, že ty dvě již zmíněné povídky jsou dost dobré a obsahují to správné napětí a hororové prvky.

Věřím, že ve své době to byl pan spisovatel, ale dnes je většina povídek již zcela mimo mísu. Jediné 2, které mě nějak oslovily byly Černý kocour a Jáma a kyvadlo. U druhé zmíněné si však myslím, že by byla ideální jako část celého románu. Přijde mi to, jako by někdo vytrhl pár stránek z knihy a tím vznikla povídka Jáma a kyvadlo. My nevíme, proč je hlavní hrdina zavřen do jámy, pouze víme, že byl odsouzen soudci. A to by se přeci dalo nakrásně rozvést.

V Poeovi se nezapře básník. Jeho barvité a několika odstavcové (i stránkové) popisy nenechávají čtenářovi již mnoho k domyšlení. Zároveň jsem se u těchto popisů zatoulával myšlenkami jinam a často pro mě bylo obtížné udržet pozornost. Zánik domu Usherů mě teda vůbec nebavil a Démon zvrácenosti mi přišel spíše jako úvaha, než povídka.

"Nepřeme se o tom. Sám přesvědčen nehodlám přesvědčovat."

"Nikdy není vše ztraceno. Jinak by přece člověk nedoufal v nesmrtelnost."

"Nezištná a obětavá oddanost zvířete musí dojímat zejména toho, kdo měl často příležitost zakusit bídnost přátelství a nestálou věrnost ze strany člověka."

Edgar Alan Poe je pro mě mistr a otec hororu. Po přečtení těchto povídek pochopíte proč. Nádherná mrazivá atmosféra, strach, těžká deprese, která prochází skrz všechny tyto povídky. Pochopitelně jako u každého spisovatele jsou povídky skvělé, dobré i slabší a to je i v této sbírce, ale to nic neubírá na tom, že celá sbírka se mi celkově moc líbí. Jáma a kyvadle, Černý kocour, Sud vína amontilladského a hlavně pro mě nejlepší Zánik domu Usherů.

Tyjo, to bylo hodně hustý!
Tohle byla ta první sbírka povídek, kterou jsem od autora otevřela. A líbila se mi. Z každý povídky jsem úplně cítila ty deprese, to vzrůstající šílenství.. dobrý jako!

Bylo jen pár těch, které mě zas tak moc nezaujaly, ale valná většina byla dost dobrá, silná a někdy šílená a zvrácená!

Fakt dobrý.

Dle mého názoru je povídka Jáma a kyvadlo velmi jímavé a úderné dílo, které nenechá čtenáře chladnými. Styl autorova psaní je vytříben natolik, že každé slovo je precizně zasazeno na svou nezaměnitelný pozici. Nepřijde mi, že by autor kladl přílišný důraz na děj, vnější charakteristiku postav či popis okolí, ale na emoční pochody jednoho hlavního hrdiny. Tímto se povídka stává nezaměnitelnou pro svůj vlivný emočně zabarvený ráz. Čtenář se díky těmto dispozicím dokáže zcela oprostit od reality a zcela se vcítit do odsouzeného.

Toto dílo také poukazuje na vážnou emoční nestabilitu autora. Jak je známo, trpěl silnou depresivní poruchou. Myslím si, že tato povídka má s tímto neduhem co dočinění. Jakoby popisoval jeho každodenní nálady a stavy, které jsou vyvolávány jeho nevyrovnanými pracovními i rodinnými vztahy. Pokud dočteme Jámu a kyvadlo až do konce, můžeme si povšimnout, že i přes neustálé trápení tento pozoruhodný autor věří v osvobozující okamžik, což je podle mě v opravdovém životě nereálné. Všechny naše starosti přeci nezpůsobují druzí, nýbrž náš úhel pohledu, a proto nemůžeme očekávat, že všechny problémy z nenadání zmizí tehdy, když se objeví spásný zachránce. Změna musí začít v nás samotných.

Když jsem četl sbírku hororových povídek E. A. Poa k maturitě, příliš mě nebavila. Nyní jsem se k ní po letech vrátil a musím říct, že jde o dílo vskutku mistrovské. Z téměř každé povídky je cítit deprese a tíseň, a i když některé příběhy jsou svým dějem předvídatelné, lze to obhájit dobou, ve kterých byly napsány. Konkrétně v této sbírce mi chyběl ikonický Havran a Vraždy v ulici Morgue. Jinak jsou zde vesměs velmi kvalitní povídky (především Černý kocour, Král Mor, Zánik domu Usherů a Zrádné srdce). Jediné dvě, které mě příliš nebavily, jsou Démon zvrácenosti a - paradoxně - vlajková Jáma a kyvadlo. Přečtení této či podobné sbírky bych doporučil každému, je třeba však znát a brát v potaz roky vzniku jednotlivých povídek a život samotného autora.

Povedené dílo plné smrti, hněvu, násilí, strachu a šílenství. Prostě Edgar Allan Poe.