Phorbo komentáře u knih

Další knížka, která mě nalákala na obálku a anotaci. Na to, že je to Coleův debut je to knížka čtivá. Ze začátku jsem se ztrácel mezi Edmundsem a Simonsem, nevěděl jsem který je který, ale postupně to člověk pochopí z příběhové linie, inu... jako obvykle. Vůbec postavy jsou dobře napsané. Edmunds, který si z nuly vypracuje určitý respekt kolegů, vyeskalovaná láska Emily k Wolfovi, zarputilost a staromódnost zamítající nové přístupy Finlaye a v neposlední řadě postava Wolfa, u kterého hned ze začátku spekuluju, že by mohl být Ragdoll killer, což nakonci není až tak daleko od reality.
Trošku mi chyběla větší komplexnost Ragdoll killera, který je jen zamindrákovaný ex-voják, jemuž nebylo dovoleno vrátit se zpět do armády. Postava Joela v blázinci a jeho křesťanská posedlost mi tam taky narušovala celkový dojem, nač to tam sakra bylo? Třeba to bude mít co do činění s dalšími díly...

2 02.11.2018

Dvojice Erik Axl Sund se za poslední roky proslavila díky Vraní dívce, trilogií Slabost Viktorie Bergmanové. Já byl z toho uchvácen, psychothriller, který tě donutí hodně krčit hubu, že si myslíš, že je to tak nechutný. Ono ve výsledku je to příjemná psycho detektivka.
No a teď je tady Černá melancholie. Rok jsem čekal na eknihu, ale pak v Tescu byly Skleněná těla za 180 korun. To byla jasná volba, ale než jsem se k tomu dostal, trvalo to. A teď jsem celou knihu slupnul skoro za pět dní.
A když jsem si myslel, že u Vraní dívky je to dost šokující a nechutné, tak tohle .... toto je desetkrát odvážnější, nechutnější a hnusnější. Téměř detailní popisy sebevražd teenagerů, pouštění žilou žiletkama a další nechuťárny. Kdo má rád strach a hnus (v Las Vegas?), je tohle MUST READ!

23.01.2017

Inu jak se dalo čekat. První díl výborný, druhý slabší a třetí vysvětluje všechny otevřené otázky, které autor položil na předchozích sedmistech stranách, nebo na kolika to plusminus vychází. Teď jsem hodně čerstvě po dočtení knihy a sám nevím co napsat. Sám jsem spokojený s tím jak všechno dopadlo. Normálně si píšu u čtení poznámky a pocity, jestli mě kniha baví, jestli je zdlouhavá, nějaké blbosti, které mi nesedí, abych se k nim mohl posléze vrátit a odpovědět si na otázky, které jsem si položil já sám.
Ale Howey mi zodpovídal postupně všechno a do konce bylo co zkoumat a vyzvídat z textu, jak to teda vlastně bylo. Velice mě pobavila scéna, kdy se Darcy přiznává, že přestal brát medikamenty a proto možná chápe, co nechápal předtím a Donald se tomu zasměje, ale chudák Darcy neví, že je to ve vodě, že jo :)
Pro mě byla série Silo společníkem po tři roky, kdy postupně v česku vycházela a já, i když jsem četl jiné knihy z úplně jiného žánru, jsem se myšlenkami vracel, co se asi u Atlanty děje. Místy jsem čekal, že se objeví Rick Grimes a všechny zachrání, ale nestalo se.

5 11.01.2017

I přes to, že jsem si anotaci četl, mě vývoj situace stejně překvapuje. Hodně se mi líbí, jak Coben píše. Text působí spolu s hlavním hrdinou hrozně přátelsky, příjemně.
Po dlouhé době kniha, kterou jsem přečetl extrémně rychle. Taky, že jsem ji ohromně hltal. Komplikovaný příběh mě z těch tříset dvaceti stran nudil snad jen na dvou.
Promyšlený příběh s velice poutavou zápletkou, skvělými postavami se čte prostě sám. Sice je nízká pravděpodobnost, že by se Jake nechtěně obklopil (či byl obklopen?) lidmi z Nové naděje, ale budiž. Knihy jsou o extrémech.

2 11.01.2017

Začátek mi přijde, jako kdyby šlo o nějaký proslov vedený autorem. Nějaká předmluva k čtenáři, která nikdy nekončí. Je podán v zvláštním slovosledu, těžko se to čte a přesto je prolínání se sprostými slovy svým způsobem fascinující a vtipné. Jenže potom se stává text, kde pociťuji velký nedostatek přímé řeči a ohromný zmatek ve větách, které prostě nekončí tečkou, ale čárkou, a pokračují dál. Odstavec je pak jedna dlouhá věta. Po pětině knihy je příjemná změna, kdy velice poklidný život hlavního hrdiny - profesora literatury Francoise, narušuje výbuch a střelba nedaleko jeho bydliště.
Hodně by mě zajímallo, je-li román ve francouzštině taky tak neskutečně složitý při čtení, nebo je-li to jen nepovedeným překladem do češtiny. Že by snad překladatel ani zdaleka nepochopil, jak stavět věty nebo to prostě nedokážu pochopit sám. Jedna věta, který je přes půl strany, šíleně hrozně těžké pasáže rozhovorů o politice jsou v kontra kombinované s nejapnými žerty hlavního hrdiny. Jenže to se neděje zrovna často. Vlastně zcela výjimečně.
Po prvních volbách, kdy Francoise odjíždí na venkov se konečně začíná dít něco zajímavého. Naráží na mrtvoly u benzínky, která je vykradení. Den na to se vrací všechno do normálu a o prázdných dálnicích, po kterých hrdina jede, není ani zmínka, proč tomu tak bylo. Půlka knihy za mnou, ale já se u ni trápím, že nevím, jestli u čtvrté kapitoly mám pokračovat.
Huysmans - foneticky Ymáns? Gignac - Giňak? S francouzskou výslovností mám setsakramentský problém.
Finální doslov mi asi dal víc jak celá kniha. Aspoň jsem ji pochopil, o co v ní šlo. Jistě, je to nejspíš názor subjektivní, ale pro porozumění celého textu mi posloužil velice dobře.
Ke knize jako takové - rozvleklé, dlouhá souvětí, která ztěžují jejich čtení. Myslel jsem si, že takovou knížečku přečtu za chvilku, ale trvalo mi to až nezvykle dlouho. Pro mě hodně náročný román. Jako vize potencionální budoucnosti zajímavé, ale prolínání s Huysmansovým životem a rozborem jeho prací, to mě k smrti nudilo. Nebo jsem jen nepochopil, co tím chtěl básník říci.

4 11.01.2017

Už po první kapitole se bojím toho, že to jako druhý díl bude stát za nic. Ostatně jako tomu je u všech druhých dílů. Nepřidává tomu ani fakt, že se jedná o prequel.
Asi ve čtvrtině knížky se příběhy Troje i Donnyho dostávají do zajímavých momentů. Tak nějak pořád doufám, že Silo 12, které je mrtvé bude mít co do činění s prvním dílem Sila.
Ve dvou třetinách končí jen tak z ničeho nic Missionův příběh naprostou amnézií činů jeho minulých, nepamatuje si, že ho vedoucí sila Rodney střelil, všechno je v naprostém pořádku. Děj se z ničeho nic posunuje o dvěstě let dopředu k probuzení Donalda, nejspíše ho budí kvůli útěku Juliette z prvního SILA, ale hned kapitolu po tom je děj zpátky o 35let. Totálně se ztrácím.
Poslední pětina se četla sama, řečení problémů, dvojicí Donalda a Anny i komplet záměna Donalda na Thurmana. Příběh Sóla z prvního dílu a setkání s Juliette. Donald zabíjící Annu i Thurmana, protože ví, že z padesáti sil přežije jen jedno.
Donald se taktéž dozvídá, že mimo radius sil je zelená tráva a modré nebe, zjistila to jeho sestra když řídí dron.
Epilog mě zaskakuje nejvíce. Juliette je zprátky v Silu 18 jako starostka. Živá, zdraví a mluví s Donaldem o tom, že zjistí, co za Sily je.
Takže hurá, hurá těšit se na Prach!

3 11.01.2017

Po dlouhé době space opera. Po Úsvitu smrti od Hamiltona shledám málo co zábavnější a s tím úsilím jsem i Reynoldse zkusil několikrát a odložil. A teď se ho nemůžu nabažit. Sice to trvá 4/5 knihy, ale nakonec se to zdá jako hodně zapeklitý příběh. Sám jsem zvědav co za peklo z toho vznikne.
Tři čtvrtiny knihy jsem četl stejně dlouho, jako tu poslední. Jakožto první díl série je jasné, že je třeba trochu člověka zasvětit, o co jde.
Těší mě, že poslední čtvrtina zasvěcuje v duchu nepřestávající akce. Finální bitva v trénovací Hale 2 je strhující.

1 11.01.2017

Geocashing já rád, ale tady se mi ten začátek čte těžko. Není to tím, že by mě nebavil námět, ale vypravěčské (potažmo překladatelské) schopnosti mi zde nepřijdou takové, jako u Erebosu. Ten do mě padal sám. Ale nepřestanu s tím jen tak, dám tomu ještě šanci. Neubráním se pocitu srovnání Beatrice Kaspary s Anette Kihlbergovou.
Mezi začátkem a koncem knihy jsem stačil přečíst čtyři jiné. Pauza prospěla a zbytek, téměř dvě třetiny, jsem přečetl za pár dní. A i přes zajímavý motiv vražd si nemůžu pomoct. Sebevíc je to dobrý příběhově, vypravěčsky si přijdu jako u erebosu. Nechci Poznanski shazovat či hanit, ale když jsem četl teď dvě Kingovky, Glukhovského atd, je vyprávění .... dětské nedospělé, ale neříkám, že to umím líp. A přesto bych si rád přečetl něco dalšího od Ursuli Pznanski. Čte se to dobře, to jako jo. A přijde-li opět s prostředím, které mi je jakž takž blízké, jistě se do toho pustím!
7/10

2 27.06.2016

Dlouho, hodně dlouho jsem odolával skvěle recenzovanému technothrilleru Daemon a vlastně nevím proč... A přitom jsem tenhle kousek přečetl tento rok nejrychleji ze všech knih, co jsem letos četl.
Těžko povědět, co se mi líbilo a nelíbilo. Líbilo se mi asi všechno, co si budu zapírat, sakra. Elektronika, internet, kybernetika, kvanta smrti, krve a rychlých Automatů. Suarez se nebojí ani zabít hlavní postavy, což je taky docela solidní pecka a jen tak prostě zabíjí na počkání (nenechal on se inspirovat u Martina?:)).
Jen je velká škoda, že je konec hodně otevřený, nebylo odhaleno nic ze Sobolova motivu (no, možná trošku), a další vývoj Daemona... To jistě bude v sequelu Freedom/Svoboda, jenomže na českém trhu není přeloženo... taková škoda...
Další do sbírky prvních dílů, jejichž sequely se nejspíš nikdy nepřeloží....
95%

2 10.06.2016

Poslední do trojice. Máme zpátky jak Arťoma, tak Homéra. Klasický scénář. Prolézají, tentokrát společně, metrem. Jak jinak, než aby nenavštívili Hanzu, Říši i Rudou trasu. První polovina není nic zajímavého. Arťom a Homér putují z VDNCh na Těatralnou. Jak jinak přímo to nejde, a tak to kluci berou oklikou, na jakou jsme u Glukhovského Metra zvyklí. Jenže, když se Arťom setká s Ljochou, vypadnou z Říše, zzačíná to být zajímavé. Kor když vylezou na povrch a se stalkerem objeví rušičky.
Z konce jsem lehce rozpačitý. Musí se všem nechat, že je Arťom posedlý odchodem z metra a zároveň svrhnutím vlády a Besollova. Sám nic z toho nemá podložené, jen co mu řekli ostatní a sám Besolov, který mu taky mohl nakecat kopu hovadin. Jenže i ty zprávy z Jekatěrinburgu, Vladivostoku a Ameriky či Paříže, můžou být klidně past. Válka klidně může trvat, ale to si Arťom nepřipouští. Alespoň v něco věří, alespoň nechce žít v příšeří.
Glukhovskému se podařilo dokončit trilogii s grácií. Je poznat, že technika, kterou napsal 2033, je úplně jiná než tady. V rozhovorech jsem se mnohdy ztrácel - mnoho přímé řeči bez uvedení toho, kdo co říká. I ve chvíli, kdy arťom posílá Homéra tisknout pamflety, je text tak zmatečný, že jsem neměl ponětí kdo je kkde, kdo se kam snaží dostat, kdo kam dovolat, jakto že Ljocha je tak šíleně rychlý, že přišel za chvilku s Besollovem...
no i přes to přese všechno si myslím, že měl Arťom sebrat s sebou aspoň někoho ještě jiného než jenom Aňu... Ale vlastně chápu tu zarputilost lidí v metru. Proč něco měnit, když máte všechno, co potřebujete a nepotřebujete změnu...
65%

4 10.06.2016

Knihu, kterou budu číst si vždy vybírám z většího okruhu titulů. Přečtu si pár prvních vět a posoudím, zda budu pokračovat, či zkusím jinou knihu. U Kinga se pravda moc zkoušet nemusí, ale třeba, když jsem si poprvé přečetl prvních pár řádků Dolores Claibornové, byl jsem absolutně zmatený, co se to v tom textu vlastně děje. To jsou nějaké halucinace, nebo neoznačené rozhovory více lidí? Napoprvé jsem nevěděl a přešel jsem na skok k Nesbömu.
A inu napodruhé... velká pecka.
Monolog DC a styl, kterým King vypráví je jedinečné. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Ze začátku mě ta kniha uchvátila jenom tím, jakým stylem je psaná. Monstrózní monolog bez ostatních postav je prostě brutální.
Ale časem to tak nějak zevšední. Ne, že by to začalo nudit, ale ztrácí to náboj. Hlavně v místě, kdy DC přestává mluvit o Veře a dostává se k aférce Joe vs. Selena. Dostává tak motiv k tomu, aby konečně manžela zabila. V tu chvíli má kniha výtečný spád a z vraždy Joea se konečně dostává k meritu věci.
Dolores Claibornová je obviněna z vraždy své dlouholeté zaměstnavatelky a přítelkyně Very Donovanové. je předvolána před výslech, ale než se dostane k hlavnímu bodu svého vyprávění a obhajobě, že Veru opravdu nezabila, musí odvyprávět svůj životní příběh. Kniha je napsána více než zajímavým stylem, který asi není tak jednoduché dát dokupy. Jelikož Kinga znám jako hororového spisovatele, tak mě jak Holčička, která měla ráda Toma Gordona, tak Dolores Claibornová uchvátily. Jsou to přitom jednoduché příběhy, a kdyby to napsal někdo jiný než King, tak by to určitě stálo za starou belu. Ale takhle, kdy se vcítí do kůže pětašdesátileté upracované ženy, jež přežila jedno ze svých dětí, vraždu manžela a smrt dlouholeté přítelkyně (byť to byla mrcha), tak opět smekám.
75%

3 10.06.2016

Ačkoliv dá hned v prvních větách King najevo, o čem kniha bude (a mě to teda jako nějaký echt námět nepřišlo), čte se to kupodivu samo. Je to po Pistolníkovi a polovině Tří vyvolených jeho první kniha, kde dávám pořádně pozor a užívám si to "kingovské vyprávění". Nedivím se už nikomu, kdo tvrdí, že King je jeden z nejlepších vypravěčů. Ve třetině knihy se více méně nic nestane (Trisha se ztratí a je třináct kilometrů od místa, kde se ztratila matce a bráchovi), ale i přesto je to tak nějak neskutečně čtivé až to bolí.
I ve dvou třetinách knihy je Trishin příběh zajímavý a čtivý. Vlastně se v něm nic extra neděje, ale čtenář je prostě jen zvědavý, co bude.
Když budu hodně kritický, kniha je jenom o tom, jak holčička Trisha putuje lesem, ve kterém se ztratí. Nemá jídlo, má žízeň, je devět dnů mimo, má halucinace, sama neví, co je realia a co výmisl a King z toho napíše naprosto perfektní knihu. Buďme rádi, že je tak krátká, jak moc krátká je, jelikož být tam toho jen o pár stránek víc, je to už víc rušivé a poněkud zbytečné, ale možná, že se pletu. Třeba by to bylo ještě lepší.
Jakožto druhý román od Kinga, co jsem četl, je to pro mě lepší vstupenka než Pistolník (ale už jsem tolikrát slyšel, že je to spíše intro k jedné velké sáze, tak tomu dám možná ještě šanci...)
9/10

1 10.06.2016

Chvíle před vydáním Budoucnosti jsem si krátil čtením Soumraku, který jsem po dočtení považoval na jednu z nejlépe napsaných knih. Nebyla ani tak akční jako velmi dramatická a momenty s černou postavou u dveří byly naprosto excelentní.
A pak přišla Budoucnost. Začátek mě kompletně strhl svou akčností, kdy se téměř dvě stovky stran pořád něco dělo a mělo to tak rychlý spád, že mě až přímo zaráží, že jsem knihu měl rozečtenou celé tři měsíce. Je to asi nejlepší Glukhovského kniha, co si budeme vykládat. Popsat tak skvěle postavu Jana Nachtigalla 2T, který se z poslušné loutky stane během celého příběhu takovým obětavým a zamilovaným člověkem, do kterého měl na začátku příběhu tak daleko, že by člověk zpětně ani neřekl, že to byl stejný člověk, to je kumšt. Smekám pane G. Smekám.

1 11.03.2016

Jak jsem se dlouho odvažoval do Obrazu či Lady, tak jsem si vybral něco kratšího. Čekal jsem nějakou velmi seriózní četbu, jelikož na klasiku si moc nepotrpím, ale byl jsem velmi mile překvapen. Je to krátká povídka, ale není to na škodu, všechno důležité se v povídce řeklo a událo. Za mě velká spokojenost.

1 09.03.2016

Po serióznějších knihách, které jsem četl či čtu, jsem si daroval k počtení toto, jako takový odpočinkový kousek. Ve formě blogu jistě zajímavější, ale kniha prostě má něco do sebe. Já se zajíkal záchvaty smíchu nad tolika banálními situacemi a na druhou stranu jsem litoval Landsmana, že má takové děcko doma (je-li minimálně padesát procent z toho, co napsal do Deníčku pravda, i tak to musí být holobrádek ten jeho synátor). Zajímavé vtipy se za knížku opakují, ale jen ve výjimečných momentech, které vtip oživí a i tak jsou vtipné.
Jistě, že se kniha nedá vůbec srovnávat s beletrií. Tohle je hold "literatura naučná" a srovnávat to s historickým románem od Hemingwaye nejde, tak proč to tu někdo takhle srovnává? 1000 věcí, co mě ser_u vyšly taky jako kniha a jedná se taktéž o blog a taktéž si najde příznivce a odpůrce... Tak jako u každé jiné knihy, nic překvapivého vlastně.
Ke konci je kniha už lehce nezáživná, příběhy jsou tak nějak vzány přes kopírák a pozměněny jen některá fakta. Každopádně mě nejvíce pobavil Deník malého Čeňka.
Za mě 85% za to, že jsem se u málokteré knihy zasmál tak jako u Deníčku!

2 07.03.2016

Zbožňuju Glukhovského Metro a tak jsem při nedostupnosti Budoucnosti začal číst Soumrak. Námět mě moc neoslovil, ale s úspěchem Metra může být Soumrak docela fajn. Zajímavé to začíná být až téměř v polovině knihy, možná někde ve třetině. Do té doby hlavní hrdina, jakožto noční tvor žijící v absenci televize a počítače, jen překládá příběh conquistadora ze španělštiny do ruštiny. Textem se stává posedlý, začíná mít vidiny a fantazíruje nad obsahem překládaného deníku.
Kupodivu ani potom to není o moc akčnější, ale ona ta kniha vás nechce pustit. Tedy alespoň mě nepustila a já za to byl rád.
Za třemi čtvrtinami knihy jsem mohl konstatovat, že je to, ač se toho výroku bojím, jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Nemohu to s ničím srovnávat, jelikož je kniha jedna velká one man show, když nepočítám zápisky Luise Casy des Lagarta.
Scény s démony, obřím bezhlavým golemem klepajícím na dveře Dmitrije Alexejeviče jsou až vlastně uvěřitelné, že se sám bojím vlastní fantasie.
Po dočtení: Podvědomě jsem asi čekal nějakou zradu. Chvíli jsem nevěděl jestli si Glukhovsky dělá srandu nebo ne. Nechtěl jsem tomu uvěřit stejně, jako tomu nechtěl věřit Dmitrij Alexejevič, ale postupně co začal Knorozov vyprávět, dávalo všechno opravdu jakž takž smysl. Je to zajímavé rozluštění hádanky a konec se četl velmi rychle a padal do mě jako skvěle naservírovaný oběd. Je to sice moc ukecané, co si budeme povídat, ale je to skvěle napsané (respektive přeložené).
Ve finále mohu konstatovat, že je to asi jedna z nejlepších knih, co jsem dosavad četl. Je tady kousek hororu, historie, filozofie o smrti... já si myslím, že pokud čtenář přežije první nezáživnou třetinu knihy, dostane se mu zážitku jako málokde.

2 14.01.2016

Naštěstí jsem knihu četl relativně brzo po druhém dílu (nějaké čtyři měsíce), takže jsem v tom neměl takový zmatek jako při čtení Hladového ohně po Vraní dívce.
Už od začátku se chytám a velmi rychle mě kniha pohlcuje, že ji musím číst pořád.
Vesměs mám po dočtení třídílné ságy pocit, že je opět druhý díl ten nejslabší jako u Milenia (byť jsem knihy nečetl, ale viděl jsem filmové zpracování). ale to je pochopitelné.
Možná mi uniká větší spojitost mezi Sofií a Viggem, ale je spojuje pomstychtivá Madeleine.
Jeanette trochu utře, ale pro příběh to vůbec není na škodu. Lepší než všudypřítomné hollywoodské happyendy. Lidi už asi pochopili, že je zajímavější, když příběh skončí špatně, než dobře. Na to už jsme si tak nějak zvykli, že na plátnech kin a obrazovkách televizí končí filmy pozitivně. Realita je jiná a tak úmrtí a prohra jsou to správné, co teď lidi bere.
Poslední díl je nejspíše nejbrutálnější. Popsané pedofilní porno, souboje bratrů kazachů či Viggova "socha" a chlapecké údy...
Konec je rychlý, možná až moc a to mi docela vadí. Proto si neodpustím strhnout deset procent z plného počtu.

1 17.12.2015

Moc příjemná Kulhánkovina. Až posléze jsem se dozvěděl, že je to jeho prvotina. Na rozdíl od některých se mi to četlo stejně dobře jako Divocí a zlí.
Sem tam jsem tápal nad pořadím slov, která se mi při čtení na to místo, kde byla, nehodila. Ale zvykl jsem si a tak od poloviny už to takový teror nebyl. Alespoň ne ten slovní, ale ten příběhový docela slušný teror byl. V tom dobrém slova smyslu.
Vtipné, násilné a sarkastické. Kulhánek jak má být. Přesně to mi vyhovuje.

4 17.12.2015

Knihu jsem rozečetl někdy v květnu a uprostřed jsem toho nechal, jelikož tak nezáživný prostředek knihy jsem naposledy četl v Tolkienovce. Rozvleklý nezáživný text, který prostě jen vyplňuje prostor a nebaví ani když si v něm člověk představí všechno možné. Prostě ne, ne, ne a ne.
Po půl roce jsem nad knihou zlomil hůl a začetl se znovu. Nuda, nuda, šeď, šeď se mění v relativně zábavné čtení pro začínající čtenáře (možná je to opět překladem). Ale až na 275 straně nebo kde. Náročné, prázdné a nezajímavé vyprávění učení Tygřího prince vyplňuje až moc prostoru (stále) a po pár nudných stranách opět začínám litovat, že jsem se do toho po půlroce vůbec pouštěl. Ale je tady vzpoura a tak by poslední třetina knihy nemusela být tak nezábavná.
Ty části s Vukem jsou místy hodně divné. Takový skirym křízený s doomem. Už to ani není fantasy scifi, ale docela brutální halucinační psycho. Některé halucinace vůbec nechápu a hodně jsem se v textu ztrácel. Prostě jsem v tom měl neskutečný nepořádek. Taky zvláštní, že Vuko v ich formě toho moc nenamluví, ale v er formě je ukecaný jak důchodce.
Inu konec Tygřího prince byl zajímavý )trošku mi to připomnělo Dunu), ale VUko byl možná ještě zajímavější.
Tak jako tak, celá kniha byla svým způsobem nudná, konec je v obou příběhových liniích vyhrocený do maxima, ale aspoň to začíná konečně bavit. Kor když se Vuko mění ve strom.
Původně jsem si druhý díl ani nechtěl přečíst, ale po tom konci to znovu zvážím.
Jestli mi to bude zase trvat víc jak šest mesíců a dám si třeba uprostřed zase pauzu, to už závísí na panu Grendowicovi

2 17.12.2015

Už od začátku knihy se nemůžu zbavit pocitu, že je v textu hodně zbytečné omáčky. Čte se to dobře, ale mnohdy je popis počasí a okolí tak rozvleklý a komplikovaný, že mi fantasie ani nemusí vůbec fungovat. Ale já ji používám rád, tak proč je tam toho tolik? A hned ze začátku. Půl strany o tom, jaké je počasí ve Švédsku a jak neblankytně modře a divně obloha vypadá.
Do toho kvanta jmen. Mezi prvním a druhým dílem jsem něco málo přečetl a seznámil se s mnoha dalšími postavami a tak jsem ze začátku docela tápal. Jeanette jsem si plus mínus pamatoval. Když je to ta komisařka, těžko se dá zaměnit s někým jiným, ale popravdě jsem nevěděl, jestli detektivka je Sofia, Viktoria nebo Jeanette. Do toho Hurtig, Schwarz, Bergman a bůhví kdo ještě. Guláš.
V polovině knihy se nemůžu zbavit pocitu, že mi asi něco uchází, něco, co jsem zatím nepochopil. Text mě začíná nudit. Proběhlo pár vražd, opět se seznamujeme s minulostí Sofie/Viktorie, ale kdy se ty vraždy dějí, respektive dělá-li je sama Viktoria, nebo někdo jiný, nevím. To je samozřejmé, dozvím se to až na konci, ale zmatený jsem dostatečně. Kniha tak jede podle stejného formátu jako díl první, ale v žádném případě nemá takový spád. Připadá mi to jako Larssonova trilogie Millenium, kdy první díl byl excelentní a druhý jako kdyby se nedokázal zdaleka vyrovnat kvalitou tomu prvnímu.
Až téměř v pětaosmdesáti procentech knihy mi příběh začíná dáváat větší smysl. Dříve popsané příběhy z minulosti nabírají úplně jiný smysl a hlavně ho dávají. Konečně. Jestli jsme se jako čtenáři, měli vcítit do postavy Jeanette, které jen sbírá indície a potřebuje se přesvědčit, že vrahem opravdu není zahradník, tak se to dvojici EAS zatím perfektně daří. (Evidentně jsem na knihu během čtení změnil názor :))
Po dočtení: I přes to, že jsem věděl, že Vraní dívka bude mít tři díly, zklamalo mě, že tady není více uzavřených kapitol. Těch otevřených otázek je na zodpovězení tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Hlavně těch jmen je hromada a s každými deseti stránkami se přidává jedno jméno. Kdyby autoři neopakovali celá jména pořád dokola a užívali by jen křestní jména nebo příjmení, byl by v tom šílený bordel. Takhle se v tom aspoň trochu čtenář zorientuje, ale itak je to galamatyáš. Otevření konec není na škodu. Jen je otevřený trochu moc. Budu zvědav, jak se s třetím dílem poperou...

2 17.12.2015