PaníLenka komentáře u knih
Přidávám se ke čtenářům, kterým se tento druhý díl série zamlouval víc než první, a jsem ráda, že jsem je oba četla hned po sobě. Jména i místa už nebyla tak zmatená. Popis života v Grónsku rozhodně zajímavý, lepší je číst pod dekou s hrnkem horkého čaje. Akorát mrtvol mohlo být trochu míň, aspoň tu omladinu mohl autor nechat žít… jdu každopádně pokračovat třetím dílem, ať neztratím nit.
Jsem ráda, že nejsem sama, kdo se při čtení ztrácel ve jménech i rodinných vazbách. Slušná detektivka z netradičního prostředí pro ukrácení douhé chvíle.
Náročné, přesto velmi zajímavé čtení. Spoustu odborných výrazů jsem ani neměla snahu překládat, přesto byla kniha napsána tak, že i mně coby laikovi hodně dala. Po přečtení zbylo jen v podstatě nesplnitelné přání - dostat se panu Kolářovi do rukou nebo aspoň na konzultaci, jeho příklady z praxe jsou velmi inspirativní, kdyby takto vypadalo každé setkání s lékařem, určitě by nejen stresů a bolesti ubylo….
Ze začátku jsem byla nadšená, slovní humor byl po ponurých příbězích, které jsem poslední dobou četla a i po docela depresivní současnosti prosycené kovidem i válečným mračnem hodně osvěžující… jenže pak se to asi v půlce nějak zadrhlo a dočetla jsem víceméně z povinnosti…. škoda. Autor prostě svým Stoletým staříkem nasadil laťku opravdu vysoko a za mě ji už žádnou knihou nepřekonal…
(SPOILER) Začala jsem knížku číst v době začátku války na Ukrajině, až mi běhal mráz po zádech nad tou paralelou se skutečností, že opravdu se někde bojuje a lidé prchají z domovů… nicméně po prvotním nadšení se do příběhu začalo vkrádat víc a víc nelogičností a těžko uvěřitelných náhod (třeba přesně načasovaný návrat Antoine jsem si musela přečíst dvakrát - nejdřív jsem si myslela, že Vianne pouze blouzní…a možná jsem četla nepozorně, ale nějak mi ušlo, jak, kdy a proč se z hrdých Francouzů, zapojených v odboji, stali Američané…?). Knížku jsem dočetla, protože byla docela napínavá a nakonec jsem byla zvědavá, jak autorka vymyslela závěr, ale na rozdíl od většiny nadšených čtenářů se mi příběh nedostal pod kůži, i když to zpočátku vypadalo slibně… škoda. Každopádně - na ukrácení dlouhé chvíle je to dobrá kniha - a dobrá je za 3.
Napopáté - a opět trefa. Napínavé, originální - co víc si přát na odreagování.
Přečetla jsem zatím všechny díly série a oproti jiným, třeba severským detektivkám oceňuji místo ponurého a depresivního prostředí vlastně pohodovou atmosféru svébytné Bretaně. A upřímně - číst si po večerech o všech možných francouzských specialitách nesvědčí příliš zdravé životosprávě….a napětí je před spaním tak akorát.
I tento díl ze série byl tím, čím jsem čekala, že bude - napínavá detektivka. Souhlasím s výtkami některých čtenářů, že motiv vraha mohl být líp vysvětlen, nicméně napětí děje tím ovlivněno nebylo, takže můžu vyčítat jenom to, že jsem musela číst do pozdních nočních hodin….
Tentokrát mě autorka tolik neoslovila jako v ostatních knihách, které jsem od ní četla. Nějak mi uniklo, že se nejedná o román, ale tři povídky, a u těch je vždycky problém s rozuzlením. A to se tady podle mě úplně nepovedlo. Taky na zvláštní styl psaní jsem si musela zvyknout a občas jsem se i trochu ztrácela (kdo je “ona” a kdo “matka”…?) Nicméně vnitřní monology dětí a jejich vnímání světa jsou vystiženy opět skvěle. A taky jsem si uvědomila, jak málo by stačilo, aby si lidé ve vztazích víc rozumněli - prostě si naslouchat a říkat věci tak, jak je vidíme…
Ani napotřetí jsem se při výběru knihy na oddechové čtení nespletla - napínavá detektivka se zajímavou zápletkou. V sérii se sympatickou Erikou budu určitě pokračovat.
Rodinné ságy mám ráda, ale tato nebyla úplně typická. Do poloviny to trochu dřelo, ale pak to přece jen dostalo spád a četlo se to dobře. Přišlo mi ale přece jen trochu zvláštní, že milující rodiče vychovají čtyři naprosté zoufalky, která má každá dost neuvěřitelný příběh, nicméně někdy život bývá neuvěřitelný, takže proč vlastně ne.
Dostala jsem přesně to, co jsem od pokračování Dívky v ledu čekala - dobrou detektivku klasického střihu na odreagování.
Tato kniha je zase trochu jiná než předešlé. Musím uznat, že napsat něco jako autobiografii v tak útlé knížce, vybrat ty správné životní okamžiky a popsat je naprosto upřímně a přitom stručně, věcně a s vtipem, je opravdu mistrovství. Možná to neocení každý, stejně jako každý nemusí třeba pochopit nějaké výtvarné dílo nebo báseň, ale mě tento způsob vyprávění nadchnul. Navíc román Zdi tvé, o kterém je v knize řeč, jsem četla, a moc se mi líbil, takže to, že jsem se mohla dovědět okolnosti kolem jeho napsání a vydání, beru jako další přidanou hodnotu tohoto mého milého vánočního dárku.
Další typická Vondruškova detektivní jednohubka s trochu odbytým uspěchaným koncem (jako u několika posledních příběhů…škoda…) pro ukrácení dlouhé chvíle. Nic víc, nic míň.
Krásná vzpomínka na dětství - z referátu z této knížky jsem asi ve třetí třídě dostala jedničku…
Potřebovala jsem oddechovku - a tu jsem dostala. Klasická detektivka, kterou stačí přečíst jednou, ale účel - odvést mysl na pár chvil od okolního světa napínavým příběhem, byť plným klišé - splnila. Totéž očekávám od ostatních knih ze série, naštěstí je mám slíbené z knihovny, koupit bych si je asi nešla…
Přiznám se, že na mě to bylo až příliš brutální, a i to napětí jsem těžko snášela - kdybych se místo čtení dívala na film, asi bych u půlky měla zavřené oči nebo děj sledovala škvírou mezi prsty…ale u knížky to hold není možné, nicméně odtrhnout už se nedalo….souhlasím s některými níže uvedenými názory, že v ději byly některé hůř uvěřitelné pasáže, ale život někdy těžko k uvěření je sám o sobě…. Musím říct, že autorovy knihy ze středověku se mě dotkly víc, ale rozhodně je to povedený počin.
Ačkoli se nejedná o dílo s ambicí získat ocenění typu Magnesia Litera, četlo se mi dobře, byla to taková červená knihovna s klučičím hrdinou, která si na nic víc nehraje. Znovu si ji nepřečtu, ale nelituju těch několik málo večerů ve společnosti ne moc šťastného Aleše, který mi některými náladami a pochybnostmi mluvil z duše. Myslím si, že si autor trochu pohoršil odkazy na některé události (televizní pořady třeba) nebo na momentálně mediálně známé celebrity, protože už za pár měsíců nebo let si málokdo vzpomene, kdo nebo co to bylo. Tohle může být vtipné v článcích v časopise, v románech spíš škodí, aspoň já to tak vnímám.
Moje první přečtená knížka….nejde zapomenout!
Měla jsem tu čest být na několika seminářích pana Hermana, vždy se mi to moc líbilo, jako přednášející je velmi charismatický, a i když nemusíte souhlasit úplně se vším, co říká, jeho teorie mají hlavu a patu a je velmi sympatické, že se nebojí říkat věci tak, jak je opravdu vidí a ne tak, jak by se říkat “měly” nebo tak, jak to většina slyšet chce. A všechno to zajímavé, co na besedách zaznělo, je právě v této vcelku útlé knížce. Určitě si ji nechám v dosahu, abych si občas mohla některé rady a příběhy připomenout….milé překvapení!