Pan_Švec komentáře u knih

Britský novinář trávil v Česku kritický rok 1938. Neseděl v kanceláři v Praze, ale jezdil po Sudetech. Ověřoval zprávy nacistické propagandy o utlačování německé menšiny českými úřady a věděl, že pravda je jinde. Byl v Habartově, Bublavě, Aši, v Chebu - tam, kde Němci stříleli české četníky, unášeli celníky, ničili české obchody. A tato svoje svědectví staví na pozadí velké politiky, zejména té Britské, která byla pro osud naší země klíčová. Vypráví o anglických diplomatech zavřených na ambasádě, hrajících bridž a odříznutých od reality. Popisuje neschopnost britského ministerského předsedy Chamberlaina čelit strategické hře Hitlera. Popisuje Čechy, kteří místo toho, aby vrhali dlažební kostky, debatovali v ulicích. Popisuje sudetské Němce, z nichž se 90 pct hlásilo k Henleinovi. A popisuje okamžiky, kdy vojsko obsadilo pohraniční pevnosti odhodlané bránit svou vlast. A popisuje mnichovskou zradu a co se dělo s Čechy v tu dobu. Nedokážu si představit tu bezmoc, kterou národ prožíval. Frustraci, vztek, deziluzi, která vám doslova vycucne vzduch z plic, že se není možné nadechnout. Ta slova ministra Hugo Vavrečky člověk ve své podstatě zná, ale když si je čte v Morrellovi v kontextu celého jeho vyprávění, derou se mu do očí slzy.

4 02.02.2021

Zvěrstva ve jménu sovětského člověka. Přesun národních elit Pobaltských států do sibiřských gulagů ve 40. letech. Příběh jedné litevské rodiny, kterou zdevastuje bezcitnost a brutalita NKVD. Těžké je přežít jen přesun do lágru, natožpak kruté podmínky v něm. Silný příběh vyprávěný dospívající dívkou má dle mého názoru jen tu slabinu, že je psán deníkovou formou.

4 31.03.2020

Patrik Hartl v několika dějových liniích prolíná osudy mnoha postav. Opravdu mnoha, až jich je přespříliš. Platívá pravidlo, že sedm postav je maximum, Hartl jich do vyprávění zapojil alespoň dvojnásobek, takže není snadné se v příbězích a vzájemných vztazích orientovat. Co mi však vadilo ještě více, byl charaktetový rys společný pro všechny dospělé mužské hrdiny. A to bez výjimky. Sklon k nevěře. Jakoby nic jiného jejich životy nedeterminovalo, než pud nevěry. Navíc jsem nabyl dojmu, že všechny postavy mají i shodné uvažování, shodný slovník, shodné vlastnosti. Ničím charakterovým jedna nevynikala nad jinou. A to ani v případě, kdy šlo o padesátníka či o pubescenta. Takový je můj dojem, doufám, že k autorovi nejsem nespravedlivý.

4 21.08.2019

Víme o Simonu Mawerovi, že levou zadní zvládá mnohovrstevnaté romány s propletenými stylistickými styly, vztahy mezi postavami i zápletkami. A víme, že mu to jde obzvlášť dobře u témat, která reflektují reálné dějiny. Ať jde o Skleněný pokoj nebo třeba Pražské jaro. Anebo o Dívku, která spadla z nebe, jehož příběhu se nejvíc přibližuje Mawerova poslední kniha Provazochodkyně. Dokonce jsem měl někdy pocit, že na dřívější děj navazuje. Mawer to umí. Umí zachytit nejen atmosféru, ale i psychologii doby, v níž se odehrávaly osudné dějinné momenty. Tentokrát jde o bezprostředně poválečnou situaci ve světě po roce 1945, kdy se společnost ocitala na pokraji nové a ještě ničivější války mezi Západem a Východem. Pro Mawerovu hrdinku Marian, která byla za války jako britská agentka vysazena a také zatčena v okupované Francii, válka neskončila. Chápe vztah k vlasti a jejím demokratickým hodnotám, ale zároveň cítí zodpovědnost k míru. Neustále osciluje mezi vlastenectvím a zradou, špionážní strategií a bezbřehým idealismem, neřkuli naivitou, která z ní učiní terč zpravodajských her Sovětů i Britů. Jde o neobyčejnou sondu do lidského uvažování v době, kdy se Evropa dočkala míru za cenu nového napětí akcelerovaného vědomím, že světlo světa spatřila zbraň, která dokáže vyhubit lidstvo. Navíc Marian je neobyčejně plastická postava, kterou čtenář poznává prostřednictvím vyprávění jejího celoživotního mladého ctitele a rodinného přítele Sama. V tom prolínání vyprávěcích stylů, vypravěčů i různých dějových a časových linií je Provazochodkyně unikátní. Jak mají knihomolové někdy tendenci po přečtení knihy hledat nedostatky, nedorazy a nelogičnosti v příbězích, tak tady by nepochodili. Celá struktura Mawerova románu se zdá dokonalá.

3 27.08.2023

Syrská občanská válka. Svět nepředstavitelného násilí a utrpení, svět uzavřený v neustálé nejistotě, svět všeobecné podezřívavosti, vojenských check-pointů, nenávisti, strachu a zbabělosti. Svět, ve kterém se zhroutí veškerá morální pravidla, zatímco úřední šiml hroutícího se státu jakoby se držel snahy budit zdání funkčnosti. Byrokracie, korupce a úřední nadřazenosti až zlovůle, která má v době míru podobu otravného hmyzu, se v době války mění v nástroj šikany, strachu a vlády o životě a smrti. Kniha Chálida Chalífa "Smrt je dřina" je moderní verzí Hellerovy "Hlavy XXII" spojené s Faulknerovou "Když jsem umírala" a vypráví příběh tří vzájemně odcizených sourozenců, kteří se snaží splnit vůli jejich zemřelého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu Sýrie. Cesta z Damašku do regionu ovládaného povstalci se mění v peklo kolon, vojenských kontrol, bombardování, věznění, náboženského fanatismu a vojensko-úředních absurdit. Pokud chcete při čtení cítit hmatatelnou bezmoc, pak po této knize sáhněte. Chalífovy postavy nesnesou čtenářův soucit. Husajn, Bulbul a Fátima jsou vesměs zavrženíhodné postavy, které se potácejí ve víru nectnostných vlastností - přetvářky, hrabivosti, zbabělosti, pýchy a touhy po falešném uznání a konzumu tolik typické pro arabský svět. Od splnění otcova posledního přání k pohození jeho těla jen tak u cesty je jen kousek. Rodina hlásající navenek tradiční sepětí je ve skutečnosti v rozkladu, jak autor postupně odhaluje.

Dovézt otcovo rozkládající se tělo do rodné vsi se pro Chalífovy hrdiny stává uměle vykonstruovaným posláním, protože rezignovat a ztratit cíl, ve světě živeném už jen touhou po pomstě a touhou vidět, kterak jsou vrazi jejich blízkých vláčeni ulicemi, znamená zemřít.

Ovšem na cestě plné děsivých nástrah čtenář poznává i něco jiného. Jakými lidmi tři sourozenci vrženi do světa, v němž se umírání stane všední záležitostí, kdy je smrt zbavena veškeré posvátné úcty a nepředstavuje důvod k rozrušení, ale stavá se z ní spása, na níž živí pohlížejí se závistí, vlastně jsou?

Není zbabělost jen touhou přežít, pretvářka jen touhou zvýšit svou cenu a šanci na existenci, hrabivost jen snaha zajistit svým blízkým život bez hladu? Tváří v tvář zbytečné smrti se ze zachování vlastní existence stává úkol stejně posvátný jako sobecký.

3 27.08.2023

Kdo chce pochopit ruskou mentalitu, nacionalistické sklony, náturu, absenci respektu k životu, imperiální touhy a neschopnost Rusů sebekritického postoje, nechť si přečte tuto knihu Ryszarda Kapuscinskeho. Jeho 320stránková reportáž, která vyšla už v roce 1993 je aktuální i současnou optikou.

Polský historik J. Wasowicz napsal už ve třicátých letech: "Bez Ukrajiny bude Rusko odsunuto na sever do lesů." Tak proto se nikdy nesmířili ruští vůdci se ztrátou Ukrajiny.

Kapuscinsky byl na Ukrajině v roce 1991, kdy se lámal chleba a země se odpoutávala od Moskvy. A prorokoval: "Budoucnost Ukrajiny se bude rozvíjet dvěma směry. Prvním jsou vztahy Ukrajiny k Rusku, druhým jsou vztahy Ukrajiny s Evropou a se světem. Budou-li se tyto vztahy rozvíjet příznivě, Ukrajina má obrovskou šanci. Je to totiž země žírné půdy a cenných surovin, s teplým, příznivým klimatem. Je to velký, víc než padesatimilionový národ, národ silný, pružný a ctižádostivý."

Ten novinářský pohled je syrový. A jak mi přišlo u běloruské novinářky Světlany Alexijevičové v Modlitbě za Černobyl, že dokázala vystihnout velké motivy ruské duše, tak Kapuscinsky bravurně zachytil ty nízké stránky.

3 13.06.2023

Možná si ten příběh pamatujete. Léto 1993 válka v Bosně a svět s napětím sleduje příběh pětileté Irmy, která umírá v nemocnici v obléhaném Sarajevu. Holčička přežila jen díky své matce, která ji při ostřelování granáty zalehla, čímž ji zachránila život za cenu toho svého. Irmu zranila střepina, která prošla matčiným tělem. Sarajevská nemocnice je zničená, čtrnáctiposchoďová budova je rozstřílená, bez elektřiny a vody, slouží tu jen pět posledních chirurgů a dívenka se musí dostat ze Sarajeva, aby přežila. A to se nedaří. Příběh popisuje její lékař Edo Jaganjac. A popisuje ho takovým způsobem, že se čtenář nemůže zbavit pocitů sklíčenosti, vzteku a bezmoci. Tu válku si pamatujeme, pamatujeme si šílenou blokádu Sarajeva, které ostřelovaly srbské jednotky z okolních kopců, blokádu, která se zapsala do dějin jako nejdelší vojenské obklíčení v novodobé válečné historii. Trvalo skoro tři roky.
Sarajevo jsem si pamatoval jako místo, ze kterého není úniku a kde mírové sbory jen horkotěžko dokázaly bránit lidi před odstřelovači a minometčíky. Jasně formulované dobro a zlo. Ale Jaganjac popisuje jiné Sarajevo. Město plné ozbrojenců, kteří spíše terorizovali obyvatelstvo, než aby ho chránili. Popisuje zoufale nefunkční administrativu OSN, která vlastně znemožní Irmu převézt za hranice Sarajeva včas. Popisuje obludné chování francouzských modrých přileb, které nechaly hladové Sarajevany riskovat životy pro plechovku s hráškem. Jen pro zábavu. Popisuje své etnikum muslimy jako lidi, které Západ odepsal kvůli nálepce islámského fundamentalismu (přitom víru praktikovalo jen 7 procent zdejších muslimů). Popisuje bezmocnou snahu lidí dostat se na letiště, které mělo být neutrální zónou pod správou Spojených národů. Popisuje ubohost světové politiky a diplomacie, které nebyly schopné zastavit šílené barbarství této války, a hry, jaké se světem hrál srbský režim. Popisuje životy lidí zalezlých v krytech, hladovějících, umírajících v tomto kosmopolitním městě, kde spolu žili muslimové, Chorvaté i Srbové před válkou i ve válce. No, ano: my Evropané jsme v knize vykresleni nelichotivě. Kniha se věnuje jen úseku této šílené války, takže nereflektuje nakonec její rozuzlení a roli Západu, která k jejímu ukončení vedla.
Trauma podobné Hellerově Hlavě XXII, kdy se lékaři snaží dostat dívenku do nemocnice mimo rozpadající se Jugoslávii, kde by měla šanci přežít. Ale trauma mnohem bližší časově i místně. Vždyť jsme to zažili! Vždyť tam i Češi sloužili v silách UNPROFOR! Vždyť sem jezdíme na dovolenou!
Osud Sarajevské princezny je známý. Nedostala šanci, dostala jen iluzi šance na to, že vyroste, dospěje a někdy se vrátí do Sarajeva.

3 13.06.2023

Volné pokračování Tatéra z Osvětimi. Děsivý životní příběh mladičké Židovky, která přežije vyhlazovací tábor, aby ji ihned po osvobození NKVD poslala do gulagu na Sibiři. Proč mají její útrapy pokračovat dalších 15 let? Příběh podle skutečných událostí a podle skutečné osoby. Hrozivý příběh. Přežila Osvětim, protože si ji "oblíbil" vysoký důstojník SS...podvolila se, aby přežila. Přežila, ale přineslo jí to nejen trest od sovětských úřadů, ale i vnitřní trest - tíživé svědomí. Jak s takovými dispozicemi gulag přežít? Je neskutečně statečná a účenlivá.
Stejně jako u Tatéra bych autorce trochu vytknul závěr, který je na můj vkus až příliš úspěchaný. Jakoby už autorce docházely síly. Zlepšila se však stylisticky a je v knize i jeden extrémně silný moment, u něhož člověk bojuje se slzami.

3 31.05.2020

Napínavý příběh odehrávající se v letech 1943 a 1944 v nacistickém Německu. Než začnete číst, mrkněte na mapu Německa a najděte si Freiburg im Breisgau na jihozápadě země u švýcarských hranic. Tam se příběh odehrává a člověk získá představu o prostoru. Naopak nedoporučuji číst ukázku na zadní straně přebalu knihy. Napoví víc, než by bylo vhodné. Vyprávěný příběh nemá moc zvratů, je jasně nalinkován, postavy jsou vytvořeny a padouši zůstávají padouchy a klaďasové kladnými hrdiny. To ale nic neubírá na napětí, jež muselo v té době provázet i všední okamžiky: zastaví mě hlídka, budu se tvářit dostatečně neutrálně, seženu dostatek jídla... Doporučuji ke čtení.

3 05.04.2020

Příběh pěti hlavních postav vykresluje katastrofální humanitární krizi v Jižní Kalifornii poté, co přestane z kohoutků i v řekách téct voda (USA sužují extrémní sucha a sousední státy ve snaze přežít uzavřou přehrady). Brutální sucho, vedro a lesní požáry spojené s neschopností úřadů zajistit milionům obyvatel náhradní zdroje jen během dvou tří dnů způsobí totální kolaps společnosti. Začne to rivalitou v obchodech s potravinami a přes postupné odumírání služeb a funkcí státu a úřadů se to dostane až k nevyhnutelnému chaosu. A jak už to tak bývá, lidé se houfují do smeček vlků a stád ovcí. Jedni se snaží přežít na úkor ostatních, druzí slepě doufají, že pomoc přece jen přijde.
Šanci má ten, kdo se předem připravil (zásobil), pokud dokáže své zásoby uchránit. Je to neustálá konfrontace lidskosti a soucitu s asociálním a amorálním jednáním, které přináší dehydratace - s touhou se napít.
Pět hlavních postav se dává postupně dohromady kvůli vyšší šanci na přežití při ztrastiplné cestě za vodou.
Drama není vykresleno nějak nepřirozeně apokaliptycky (jak to u podobného typu témat bývá), zdá se být postaveno na vcelku reálných základech a je velmi uvěřitelné. Napínavé čtení, které zajistí, že čtyři sta stránek zkonzumujete za tři večery.

3 31.03.2020

Nemůžu říci, že by příběhu chybělo napětí, ale byly-li by vynechány pasáže detailně popisující sběr bylin, knize by stačil čtvrtinový rozsah. Příběh je popisován dosti v náznacích, čtenář musí docela zamakat, aby si byl jist, že chápe dostatečně přesně, co hlavní hrdinku vlastně trápí a co se v jejím bezprostředním okolí odehrává. Posedlost dosahující (téměř) šílenství - sběr bylin - devastuje charakter, zdraví, vztahy i schopnost racionálního myšlení hlavní postavy a nakonec vede i k nevyhnutelnému zániku.

3 22.02.2020

Nabarvené ptáče mi přišlo tak, řekněme, venkovsky apokalyptické, až to začínalo být trochu ohrané. Děj zacyklený v rytmu opakovaných tragédií, až se vytrácelo překvapení a spíš jsem se přistihl na konci kapitoly při konstatování: No jo, zase. Pak přišlo to brutální finále před příchodem Rudé armády. Asi mělo čtenáře dorazit. Na mě to ale působilo spíš jako řetězení šokujících popisů, jež mají překonávat samy sebe, až se u mě stal pravý opak: převládal dojem lacinosti. Ale kritický dojem nepřevládá, je to dobrá kniha. Nejvíc budu přemýšlet o odstavci, který popisuje život ve městě po skončení války, kdy se vracejí vězni z koncenráků, vysídlenci, lidé, které válka připravila o rodiny i majetek, a pochroumaní vojáci: "Nemohli tu najít práci ani bydlení. Byli nervózní, prchliví a hádaví. Vypadalo to, jako by si každý myslel, že on je ten osudem vyvolený, a to jen proto, že přežil válku a měl pocit, že by se s ním kvůli tomu mělo jednat jinak než s ostatními."

3 22.02.2020

Kniha mě totálně dostala. Není to úplně typ literatury, který bych vyhledával, ale četl jsem na doporučení a nyní zas já všude doporučuji. Extrémně napínavé vyprávění plné nečekaných zvratů. V tom je absolutní síla knihy Není úniku.

3 15.09.2019

Pozadí příběhu vykresluje, jak obtížné bylo budovat v Německu jakoukoli odbojovou skupinu a provádět jakoukoli odbojovou činnost. Jak prolezlé nacistickými idejemi byly celé rodiny, jak zmasakrované propagandou byly děti ochotné donášet na vlastní rodiče jen pocit, že ve víře ve Führera zakolísali. Autorka si vypůjčila pro jednu dějovou linii i skutečný příběh hraběte Clause von Stauffenberga, jenž se pokusil o atentát na Hitlera, neboť na postavě šlechtice chtěla vykreslit právě onu hrůzu uvědomění, že člověk slouží zlu.

„Udělej, co budeš muset, abys přežil. Udělej cokoli, jen abyses vrátil ke mně domů.“ Z elegantních, inteligentních, vznešených, slušných lidí se v uniformách stávají bezvýrazné součásti válečné mašinerie. Přinutili je opustit všechny morální principy proto, aby si zachránili život. Šlo o to nezapomenout, že ti, co jimi byli, jsou dobrými lidmi. A to se milionům z nich nepodařilo.
Služba ve Wehrmachtu byla pro mnohé omluvitelná, ať už byl u moci kdokoli. Protože Německo podle nich za obranu a potažmo záchranu stálo. Jen na to třeba nebylo připravené. Ale být součástí Hitlerovy SS se rovnalo souhlasu s Führerovskou politikou a metodami. Není náhodou, že uniformy členů SS byly navržené tak, aby vzbuzovaly dojem nobility, a prakticky všichni, kteří ji oblékli, museli působit barbarsky a brutálně. A tak se i chovali...

2 04.10.2023

Slušný psychothriller o manipulaci, v níž se ztrácí kontury mezi nevinnou pravdou a nehoráznou lží. Trojúhelník postav s dvěma dominantními principy partnerského dua a jednou důvěřivou obětí, která osciluje nejen mezi těmito póly, ale mezi jejich výpověďmi, alternativními realitami a psychologickými hrami, jež mají normalizovat nebo naopak gradovat vztahy v onom duu. Louise se zamotává stále víc do spleti lží silného Davida a krásné a tragické Adele, jejichž vzájemný partnerský vztah je podivně neuchopitelný a nepochopitelný.

Ten, kdo bývá obvykle ve vztahovém trojúhelníku navíc, tu naopak sehrává hlavní roli. Fascinující výpověď manipulovaného, který nedokáže rozeznat manipulátora a tím ani skutečného agresora a jeho oběť, protože pro postavy, do jejichž životů vstupuje, může platit obojí zároveň. I samo o sobě by to takto pro skvělý příběh stačilo, ale Sarah Pinborough do své story vložila ještě jeden prvek, který se po většinu vyprávění zdá být jako přidružený a nedůležitý, byť vnáší do děje jakousi nedefinovatelnou hrůzu konkrétně lucidní snění, jež je vlastní Louise i Adele a umožňuje jim stát se při bdělém snu součástí reálných okamžiků. Právě tato nepříliš akcentovaná linka nakonec zvrátí veškerý děj úplně naruby

Super příběh o vztahovém trojúhelníku, který je vláčen bouří dramatických zvratů ve vnímání jedné z postav a ve výpovědi postavy druhé.

2 04.10.2023

Čtěte, chcete-li si trochu odfrknout. V recenzích se dočtete, že jde o často ubíjející encyklopedické záznamy, které se nedají zpracovat. Nenechte se zmást. Právě ty mě naopak bavily nejvíc. A nenechte se zmást ani dvacetistránkovým přepisem záznamů, které hlavním aktérům nabídl vyhledávač v databázi newyorkské knihovny, když do něj zadávali norské nadávky!
Plynulé vyprávění vedené stylem podobným deníkové formě zápisu se veze na vlně nenásilného humoru, jež právě ony encyklopedické poznatky neskutečně obohacují. Protože i ony pak působí vlastně humorně. Tak například: věděli jste, že v člověku o váze 70 kg je dost fosforu na výrobu 2 200 zápalek? Tušili jste, že na střeše mrakodrapu plyne čas rychleji než v přízemí? Že deset procent všech lidí, kteří kdy žili na Zemi, žijí teď? Mladý vypravěč tápe. Tápe, co podniknout se svým životem, jak se seznámit s dívkou, jak naložit se svou inteligencí, jak si poradit se svou povahou dobromila s autistickými sklony. Hledá radost a zamýšlí se nad tím, jaké je to žít ve světě, kde se překrývá minulost s přítomností i budoucností. Jako by dospěl Adrian Mole! Pamatujete jeho deníky, co jsme četli v přicházející pubertě? Kniha naivní, ale ne prostoduchá. Hrdina bláhový, ale nikoli bláznivý. Příběh chytrý, ale ne přemoudřelý. Děj neskončí, ale přestane.

2 03.10.2023

Volodymyr Zelenskyj. Pokud chcete poznat jeho motivaci ujmout se prezidentského úřadu, pokud chcete poznat lidi, kteří stáli v pozadí jeho cesty, pokud chcete poznat prostředí, z jakého vzešel, pokud chcete pochopit, jak funguje na Ukrajině vztah státu, politiků a oligarchů, pokud chcete poznat ukrajinskou politickou kulturu a mentalitu a pokud chcete vidět Ukrajinu očima Ukrajinců a poznat, jak moc se liší západní demokracie a právní standardy od těch ukrajinských, pak si přečtěte tuto knihu.

2 02.09.2023

Znáte ten pocit, kdy si čtete, hodiny ubíhají, ale vám to vůbec nepřijde - až pak najednou po dočtení poslední stránky zjistíte, že víkend končí...? To se mi stalo u Jámy. Zhltl jsem ji na dvě nadechnutí. Něco mezi hororem, duchařinou a psychothrillerem, napínavý děj, nemnoho zvratů, a když k nim došlo, čtenáře to ani tak nepřekvapilo, protože děj i postavy jsou natolik bizarní, že se to vlastně dalo čekat. Ale to není kritika, naopak. Chci tím říci, že příběh je natolik poutavý, že se bez zvratů obejde a jsou jen drobným a klidně zbytným kořením čtenářského zážitku. Jáma se odehrává v anglickém maloměstě, smutném regionu, který neví co se sebou poté, co v přilehlém uhelném dole ukončili těžbu. K haldám to ale jaksi mnohé jedince přitahuje. A to nejen proto, že si zde partička školáků chce splnit své choutky po dobrodružství. Naleznou poklop a sestoupí do hlubiny. Dobrodružství to není, je to horor. Dole se totiž stane něco, co všem změní životy. Nahoru se dostanou všichni, ale už nejsou takoví, jací byli. Nejhůře dopadne Annie - je sice osmiletá holčička, ale má vyhaslý pohled jako stařena... Tady to začíná. Po 25 letech má dojít k rozuzlení. A dojde k němu, jen jinak, než si hlavní postava (bratr Annie) představuje.
Dočetl jsem knihu se spoustou otázek na jazyku, něco mi došlo později, něco vůbec, pár nelogických konstrukcí bych ve vyprávění našel, pár příběhových motivů úplně vynechal, ale jsou to spíše detaily. Doporučuji. A koho tento tip literatury neláká, pak vězte, že duchařiny je skutečně pomálu a může jít jen o výplody nešťastných, psychicky rozložených postav. Nebo o negativní energii, na kterou citlivější jedinci prostě chtě nechtě reagují. A ty si Jáma přitahuje k sobě. Dole v dole totiž něco je.

2 26.07.2020

Slušně napsané a zajímavě propojené příběhy ze Sudet. Prokletí kraje, který se nemůže vyhrabat z marastu. Symbolický je už první příběh vyprávějící o muži, který se v době komunistické totality rozhodne překročit ilegálně státní hranici a utéct na Západ. Na poslední chvíli to ale vzdá. Prostě není úniku...

2 22.02.2020

Pokud je čtenář znalý filmu Revenant a pokud se při projekci stejně jako já téměř klepal zimou, jak sugestivně bylo mrazivé prostředí vykresleno, pak bude mít podobně silný zážitek i při četbě této knihy. Šindelka umí navodit atmosféru. Hojně využívá holých vět nebo jen výkřiků. Na jeho úspornou stylistiku si musí čtenář nejprve zvyknout.

2 12.07.2019