Pan_Švec
přečtené 385
Pozoruhodná cesta domů
2024,
Dan Gemeinhart
Pozoruhodnou cestu domů od Dana Gemeinharta dočtete jedním dechem, navzdory tomu, že je primárně určena především pro mladší čtenáře. Protože to na ní není znát a ten příběh a způsob, jakým je vyprávěn, je velice vyspělý. Dojemný, ale žádný sladkobol, drsný, ale svým způsobem přívětivě. A postavy, byť kladné, taky nemusíte pro všechno milovat. Navíc styl psaní a způsob, jakým vtahuje hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě čtenáře do příběhu, je mi hodně sympatický. Trochu Backmanovský styl (Fredrik Backman a jeho bestseller Medvědín), inteligentní, hloubavý s takovými myšlenkovými paradoxy. Kojotka je dvanáctiletá holka, která se svým otcem Rodeem cestuje po Spojených státech ve starém školním autobuse. Jedou tam, kam je zrovna vítr zanese. Je to jejich životní styl, kterému předcházela otřesná tragédie v rodině, na niž chtějí za každou cenu zapomenout. Jenže jde to? Vymazat násilím z paměti vzpomínky na mámu a sestry, které přišly o život při nehodě? Kojotka se musí vrátit domů, ale Rodeo to nesmí vědět. Odříznutí od minulosti je jeho obranou před nezvladatelnou bolestí. Kojotka tak spřede plán, do něhož se postupně zamotají vesměs náhodně přistoupivší pasažéři na dlouhé cestě z Floridy na jihovýchodě Států po stát Washington na opačném konci Ameriky. Podoba s románem Na cestě od Jacka Kerouacka se nabízí, ale zatímco u Kerouacka se jedná spíše jen o popis nahodilých událostí během putování poválečnou Amerikou, je psán stylem proudu vědomí a nemá žádnou výraznou zápletku, Dan Gemeinhart vsadil naopak na silný motiv, který se vyvíjí a spěje k cíli a jde o skutečnou cestu s překážkami a vyústěním. Fantasticky autor pracuje s emocemi - propojením smutku a trápení s bezstarostností a radostí. Jsou okamžiky, kdy se čtenáři derou slzy do očí a okamžiky, kdy se směje nahlas. Nesmírně mě bavil vztah Kojotky a Rodea. Teenagerovský vzdor vůči tátovi, ale zároveň bezmezná láska a respekt. Příběh bez naivity, příběh s moudrostí, příběh dojemný i veselý.... celý text
Závěj
2023,
C. J. Tudor
Mám slabost pro knihy, jejichž děj je vržen do své vlastní reality bez jakýchkoli okolků a vysvětlování, prostě se začne odvíjet a čtenář až postupně poznává, jaká ta realita vlastně je. „Závěj“ se odehrává ve světě, který je zdecimován pandemií, jež rozdělila lidstvo do tří nesmiřitelných táborů: nemocných, kteří jsou nositeli vysoce nakažlivého viru, zdravých, kteří si své zdraví snaží uchovat za jakoukoli cenu, a těch, které nemoc zabila. Je to svět, v němž lidstvo ve snaze přežít ztratilo všechny morální zábrany, ale v němž se ještě udržuje setrvačné zdání funkčnosti společnosti. Zpětně chápeme, jak přicházel „konec světa“ – že to nebylo ani potichoučku, ale ani s velkým třeskem. Že to šlo zprvu pomalu, ale pak jako když se utrhne útes a zřítí se do moře. Jak málo stačilo k destrukci všeho, co nás drží pohromadě. Nutno podotknout, že ačkoli jsou nakažení vykreslováni zdravými jako nestvůry, ve skutečnosti ničím takovým nejsou. Žádní zombies, jak to u podobných témat bývá obvyklé – tady jde jen o lidi vytěsněné ze strachu až za okraj společnosti. Říká se jim „hvízdalové“, protože jejich dýchací ústrojí virus prožral, ale nezničil. „Závěj“ má v sobě prvky hororu, detektivky, dystopie, akčního vyprávění a točí se kolem tří hlavních postav a jejich vlastních příběhů odehrávajících se v jiných dějových pásmech. Díky nim jsme schopni pochopit začátek dějinného zvratu, jeho hrozivý průběh a marný boj lidstva proti viru i nakaženým i blížící se konec. Nebo se konec neblíží? Hannah se snaží společně s dalšími přeživšími pasažéry dostat z havarovaného a ve sněhu uvězněného autobusu. Meg je s několika dalšími lidmi uvězněna v promrzlé kabině lanovky. Carter slouží na polofunkční horské výzkumné základně. V té knize je všechno: rozklad světa, boj o život jednotlivce, svíravá realita uvěznění a samoty, vraždy z chamtivosti, prozření, boj se zlem i ve vlastních řadách, pomsta, hrůza a rezignace.... celý text
Shuggie Bain
2022,
Douglas Stuart
Nejdrsnější kniha, co jsem za poslední roky četl. Nevídaná emocionální nálož. Festival beznaděje, marnosti, smutku a nepopsatelné hrůzy života na sociálním dně. Ani neumím vyjádřit své pocity. Rozhodí vás to. Příběh chlapce vyrůstajícího v 80. letech v Glasgow zdrceného reformami Margaret Thatcherové chcete dočíst co nejrychleji a zároveň se děsíte okamžiku, až otočíte poslední 507. stránku. Kulisa života bez práce, čekání na sociální dávky, dluhy, alkohol, šikana, zlo a absolutní sešup. Lítost a zároveň vděk za to, že člověk dostal privilegium pro sebe i své děti žít jinak. A k tomu dokonalý vyprávěcí styl a fantastický překlad. Hlavně to, jak autor mění styl - když je na horizontu naděje, volí humor a lehkost. Když se příběh řítí k tragédii, styl vyprávění se mění.... celý text
Řeka pod hladinou: Vědomím proti času
2023,
Pavel Kolář
Pavel Kolář je věhlasný fyzioterapeut a zdá se, že i velmi zdatný spisovatel. Jeho kniha Řeka pod hladinou je tedy extrémně zvláštní dílo. Myšleno zejména v dobrém. Opravdu mi dalo hodně přemítání, co si o ní mám vlastně myslet a k čemu ji přirovnat. Rozhodně platí, že pisatel je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, který dokáže proplouvat dějinnými okamžiky lidstva se znalostí kontextu i dopadů oněch okamžiků na vývoj společnosti. Kolář vlastně nabízí příběh člověka, s nímž se skutečně setkal (tvrdí s autorem ztotožněný vypravěč). Budete číst v anotacích a recenzích, že se jedná o vskutku mysteriózní vyprávění o stavu člověka, jehož vědomí v nevědomí putuje časoprostorem a jehož osud se díky tomu prolíná s osudy jiných lidí, třebaže dávno mrtvých. Nerad bych, aby vás to odradilo, pokud vyprávění o cestách duše v předsálí smrti, neholdujete. Protože byť je skutečně celá kniha o příbězích člověka uvězněného po úrazu hlavy v jakémsi snovém světě (ale co když je to svět skutečný, akorát racionálně nepoznaný), vyprávěcí styl a samonosné příběhy tuto linku zdatně upozaďují. Zaměříte-li se na ony příběhy, které se odděleně od sebe odehrávají v různých etapách lidských dějin, prožijete velmi silný čtenářský zážitek. Vzděláte se a pobavíte. Třeba setkání hlavního hrdiny Josefa s mladým svobodníkem Adolfem Hitlerem na bojišti první světové války, jež skončilo Adolfovou smrtí! Nebo s Ježíšem v čase, kdy skončil na kříži nebo neskončil?! Anebo se zúčastnil první křížové výpravy v 11. století. Nebo cestoval po boku Alexandra Velikého na jeho dobyvačných výpravách a panovník si ho na smrtelné loži vybral za nástupce. Pokaždé do událostí, které známe z dějepisu, výrazně zasáhl a zvrátil jejich nám známý průběh. Nebudu už víc prozrazovat jak, ale fakt si počtete. A jedno extrémní plus musím Kolářovi přiznat. Jeho vyprávění je nesmírně napínavé. A to fakt výjimečně. To, jak napínavým způsobem dokázal popsat například sjíždění divoké řeky, to člověk žasne. Mínusem se vracím na začátek své recenze, protože vlastně nevím, zda ono mínus, které trochu cítím, není naopak pozitivem. Vážně nevím. Jde o to, že přes ty příběhy se rozmazává ona spojovací linie základního příběhu člověka, který prožil životní trauma spojené se ztrátou partnerky, pokusu o odchod z tohoto světa až po terapii. Já totiž vlastně nedokážu po přečtení té knížky říci, jak dopadla. Jak jsem psal na začátku: extrémně zvláštní dílo.... celý text
Naivní. Super.
2005,
Erlend Loe
Čtěte, chcete-li si trochu odfrknout. V recenzích se dočtete, že jde o často ubíjející encyklopedické záznamy, které se nedají zpracovat. Nenechte se zmást. Právě ty mě naopak bavily nejvíc. A nenechte se zmást ani dvacetistránkovým přepisem záznamů, které hlavním aktérům nabídl vyhledávač v databázi newyorkské knihovny, když do něj zadávali norské nadávky! Plynulé vyprávění vedené stylem podobným deníkové formě zápisu se veze na vlně nenásilného humoru, jež právě ony encyklopedické poznatky neskutečně obohacují. Protože i ony pak působí vlastně humorně. Tak například: věděli jste, že v člověku o váze 70 kg je dost fosforu na výrobu 2 200 zápalek? Tušili jste, že na střeše mrakodrapu plyne čas rychleji než v přízemí? Že deset procent všech lidí, kteří kdy žili na Zemi, žijí teď? Mladý vypravěč tápe. Tápe, co podniknout se svým životem, jak se seznámit s dívkou, jak naložit se svou inteligencí, jak si poradit se svou povahou dobromila s autistickými sklony. Hledá radost a zamýšlí se nad tím, jaké je to žít ve světě, kde se překrývá minulost s přítomností i budoucností. Jako by dospěl Adrian Mole! Pamatujete jeho deníky, co jsme četli v přicházející pubertě? Kniha naivní, ale ne prostoduchá. Hrdina bláhový, ale nikoli bláznivý. Příběh chytrý, ale ne přemoudřelý. Děj neskončí, ale přestane.... celý text
Ví o tobě
2017,
Sarah Pinborough
Slušný psychothriller o manipulaci, v níž se ztrácí kontury mezi nevinnou pravdou a nehoráznou lží. Trojúhelník postav s dvěma dominantními principy partnerského dua a jednou důvěřivou obětí, která osciluje nejen mezi těmito póly, ale mezi jejich výpověďmi, alternativními realitami a psychologickými hrami, jež mají normalizovat nebo naopak gradovat vztahy v onom duu. Louise se zamotává stále víc do spleti lží silného Davida a krásné a tragické Adele, jejichž vzájemný partnerský vztah je podivně neuchopitelný a nepochopitelný. Ten, kdo bývá obvykle ve vztahovém trojúhelníku navíc, tu naopak sehrává hlavní roli. Fascinující výpověď manipulovaného, který nedokáže rozeznat manipulátora a tím ani skutečného agresora a jeho oběť, protože pro postavy, do jejichž životů vstupuje, může platit obojí zároveň. I samo o sobě by to takto pro skvělý příběh stačilo, ale Sarah Pinborough do své story vložila ještě jeden prvek, který se po většinu vyprávění zdá být jako přidružený a nedůležitý, byť vnáší do děje jakousi nedefinovatelnou hrůzu konkrétně lucidní snění, jež je vlastní Louise i Adele a umožňuje jim stát se při bdělém snu součástí reálných okamžiků. Právě tato nepříliš akcentovaná linka nakonec zvrátí veškerý děj úplně naruby Super příběh o vztahovém trojúhelníku, který je vláčen bouří dramatických zvratů ve vnímání jedné z postav a ve výpovědi postavy druhé.... celý text
Gentleman v Moskvě
2018,
Amor Towles
Tahle knížka je naprostý top a určitě ji doporučuji. Gentleman v Moskvě je ruskou kronikou nejdramatičtější první poloviny 20. století. Co všechno se odehrálo v ruských dějinách v této době! A jak moc toto období zformovalo ruskou duši! Towlesův příběh vykresluje život ruského šlechtice, hraběte Alexandra Iljiče Rostova, který je po bolševické revoluci odsouzen komunistickým soudem k doživotnímu vězení v hotelu Metropol v centru Moskvy. Desítky let uplynou právě v tomto hotelu, za jehož okny se na pěti stovkách stran řítí bouřlivé dějiny Sovětského svazu. Rostov je nenapravitelný aristokrat, vzdělaný gentleman s nepřekonatelným důvtipem, který si vás okamžitě získá. Nezahořkne a ani desítky let života na několika metrech čtverečních ho nepřipraví o životní optimismus. Kolikrát se čtenář neubrání závisti - chce být elegantní, galantní, vzdělaný a důvtipný stejně jako Rostov. Jde o svět několika pater, desítek pokojů, dvou restaurací, baru a recepce, na nichž je vidět postupný úpadek celé ruské společnosti. A do toho životní boj/neboj jednoho člověka, jehož život se odvíjí na lince, jíž lze charakterizovat větou: vždycky, když si člověk udělá nějaké plány, do dveří v té či oné podobě nakoukne prohnaný život a plány mu zmaří. Pokud chcete nahlédnout do nejhlubších zákoutí ruské duše, pak si tu knihu dejte. Nabídne vám poznání mentality i dnešních Rusů. To je velmi cenná znalost pro dnešní dobu, kterou nabízí například i Ryszard Kapuściński v Impériu, Světlana Alexijevičová v Modlitbě pro Černobyl či Ildar Dadin v knize Křik mlčení. Ono totiž nejde jen o imperiální choutky a pohrdání jinými národy a mocnostmi, které jsou Rusům vštěpovány už od carských dob a které jsou tmelícím prvkem celé říše. Ono jde i o neúctu k vlastnímu životu i k lidskému dílu a o hledání často falešného hrdinství v sebezničení nebo obětování se. Ve 30. letech, když bolševici v Sovětském svazu oznámili povinnou kolektivizaci hospodářství, polovina rolníků raději podřízla svá zvířata, než aby je vydali družstvu. Čtrnáct milionů kusů dobytka bylo ponecháno krkavcům a mouchám napospas. Odstřely klášterů a kostelů, likvidace umění a zejména likvidace vlastních lidí, tj. onen ruský charakterový rys vtělený do přesidlování obyvatelstva, do odsudků k vyhnanství, do hrůz sibiřských lágrů – to je ruský svět. Rostov se ptá: „Co je to za národ, který ve svých lidech pěstuje ochotu ničit vlastní umělecká díla, plenit vlastní města, vraždit své potomky bez jakékoli výčitky?“ A dostává odpověď: „Tenhle sklon k sebezničení není ohavnost, nejde o něco, za co by se Rusové měli stydět nebo se toho děsit, ale je to jejich nejsilnější stránka. Zbraň proti sobě neobrací proto, že by byli netečnější nebo nevzdělanější než Britové nebo Francouzi. Právě naopak. Jsou připraveni zničit to, co vytvořili, neboť víc než kterýkoli jiný národ věří v sílu obrazu, básně, modlitby nebo osoby.“... celý text
Přes zákruty řeky
2022,
Aimie K. Runyan
Pozadí příběhu vykresluje, jak obtížné bylo budovat v Německu jakoukoli odbojovou skupinu a provádět jakoukoli odbojovou činnost. Jak prolezlé nacistickými idejemi byly celé rodiny, jak zmasakrované propagandou byly děti ochotné donášet na vlastní rodiče jen pocit, že ve víře ve Führera zakolísali. Autorka si vypůjčila pro jednu dějovou linii i skutečný příběh hraběte Clause von Stauffenberga, jenž se pokusil o atentát na Hitlera, neboť na postavě šlechtice chtěla vykreslit právě onu hrůzu uvědomění, že člověk slouží zlu. „Udělej, co budeš muset, abys přežil. Udělej cokoli, jen abyses vrátil ke mně domů.“ Z elegantních, inteligentních, vznešených, slušných lidí se v uniformách stávají bezvýrazné součásti válečné mašinerie. Přinutili je opustit všechny morální principy proto, aby si zachránili život. Šlo o to nezapomenout, že ti, co jimi byli, jsou dobrými lidmi. A to se milionům z nich nepodařilo. Služba ve Wehrmachtu byla pro mnohé omluvitelná, ať už byl u moci kdokoli. Protože Německo podle nich za obranu a potažmo záchranu stálo. Jen na to třeba nebylo připravené. Ale být součástí Hitlerovy SS se rovnalo souhlasu s Führerovskou politikou a metodami. Není náhodou, že uniformy členů SS byly navržené tak, aby vzbuzovaly dojem nobility, a prakticky všichni, kteří ji oblékli, museli působit barbarsky a brutálně. A tak se i chovali...... celý text
