Pan_Švec
přečtené 386
Vůle
2018,
Jeroen Olyslaegers
Do zabíjení se ve válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako obyčejní muži, o nichž by to nikoho nikdy nenapadlo. Kdy se stane z člověka bestie? Odpověď hledá Jeroen Olyslaegers, který v románu Vůle vypráví příběh z Němci okupovaných Antverp. Je to nečernobílý příběh o mladém policistovi, který je obrazem belgické společnosti, jež se potácí mezi snahou o odboj a absolutní kolaborací s nacisty. Obyvatelé diamantového města s tradičně početnou židovskou komunitou na jednu straně neskrývají zášť vůči tomuto národu a dokonce posilují z ideového přesvědčení jednotky SS, na druhé straně stejně jako například Nizozemci (popisuje to skvělý román Výhled přes střechy od Suzanne Kelmanové) ukrývají své židovské sousedy a zapojují se do odboje. Olyslaegersův hlavní hrdina Wilfried Wils coby strážník se chtě nechtě stává nástrojem moci, jenž se svými kolegy podniká zátahy na odpírače nuceného nasazení, později asistuje při transportech Židů z města. A neustále přemítá, kde je hranice mezi plněním rozkazu a svědomím a jak si to vnitřně odůvodnit. Wils se jako přímý účastník represí snaží jednat lidsky. Je to šílený boj rozporů, který musí svádět v sobě samém. Kdy se snaží uchránit deportované od násilí, přestože tuší, že jedou na smrt. A také se zaplétává, aniž by byl iniciátorem, s oběma stranami. S odbojem i s nacisty. Wils si při jednom pogromu klade klíčovou otázku: Jestli je tohle možný, jestli lidi v uniformách mohou mlátit děti, dávat ženským ďahy do obličeje, ubíjet chlapy málem k smrti, jen aby je dostali do stěhováku, na kterým stojí jméno jednoho z nás, vlámský jméno Jestli je tohle všechno možný, není pak všechno dovolený? Není pak všechno dovolený? Wils příběh vypráví jako penzista a i ty nejdramatičtější zážitky popisuje spíše tónem, jako by se vlastně nedělo nic mimořádného. Jako by tím chtěl snížit svoji vlastní vinu. Věty typu: Doba byla zlá nebo musíme na to nahlížet v kontextu jsou ve všech dobách prázdnými prohlášeními, jež mají sloužit jen jako alibi. A stejně slouží i zde. Autor skvěle zachytil právě atmosféru kolektivního přesvědčování o nevině, problematiku holokaustu v Belgii a nastínil otázku poválečné integrace kolaborantů do společnosti. A také tíhu svědomí, kterou vtělil do postavy Wilsovy vnučky, jíž ona tíha minulosti dostihne.... celý text
Provazochodkyně
2016,
Simon Mawer
Víme o Simonu Mawerovi, že levou zadní zvládá mnohovrstevnaté romány s propletenými stylistickými styly, vztahy mezi postavami i zápletkami. A víme, že mu to jde obzvlášť dobře u témat, která reflektují reálné dějiny. Ať jde o Skleněný pokoj nebo třeba Pražské jaro. Anebo o Dívku, která spadla z nebe, jehož příběhu se nejvíc přibližuje Mawerova poslední kniha Provazochodkyně. Dokonce jsem měl někdy pocit, že na dřívější děj navazuje. Mawer to umí. Umí zachytit nejen atmosféru, ale i psychologii doby, v níž se odehrávaly osudné dějinné momenty. Tentokrát jde o bezprostředně poválečnou situaci ve světě po roce 1945, kdy se společnost ocitala na pokraji nové a ještě ničivější války mezi Západem a Východem. Pro Mawerovu hrdinku Marian, která byla za války jako britská agentka vysazena a také zatčena v okupované Francii, válka neskončila. Chápe vztah k vlasti a jejím demokratickým hodnotám, ale zároveň cítí zodpovědnost k míru. Neustále osciluje mezi vlastenectvím a zradou, špionážní strategií a bezbřehým idealismem, neřkuli naivitou, která z ní učiní terč zpravodajských her Sovětů i Britů. Jde o neobyčejnou sondu do lidského uvažování v době, kdy se Evropa dočkala míru za cenu nového napětí akcelerovaného vědomím, že světlo světa spatřila zbraň, která dokáže vyhubit lidstvo. Navíc Marian je neobyčejně plastická postava, kterou čtenář poznává prostřednictvím vyprávění jejího celoživotního mladého ctitele a rodinného přítele Sama. V tom prolínání vyprávěcích stylů, vypravěčů i různých dějových a časových linií je Provazochodkyně unikátní. Jak mají knihomolové někdy tendenci po přečtení knihy hledat nedostatky, nedorazy a nelogičnosti v příbězích, tak tady by nepochodili. Celá struktura Mawerova románu se zdá dokonalá.... celý text
Smrt je dřina
2021,
Chálid Chalífa
Syrská občanská válka. Svět nepředstavitelného násilí a utrpení, svět uzavřený v neustálé nejistotě, svět všeobecné podezřívavosti, vojenských check-pointů, nenávisti, strachu a zbabělosti. Svět, ve kterém se zhroutí veškerá morální pravidla, zatímco úřední šiml hroutícího se státu jakoby se držel snahy budit zdání funkčnosti. Byrokracie, korupce a úřední nadřazenosti až zlovůle, která má v době míru podobu otravného hmyzu, se v době války mění v nástroj šikany, strachu a vlády o životě a smrti. Kniha Chálida Chalífa "Smrt je dřina" je moderní verzí Hellerovy "Hlavy XXII" spojené s Faulknerovou "Když jsem umírala" a vypráví příběh tří vzájemně odcizených sourozenců, kteří se snaží splnit vůli jejich zemřelého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu Sýrie. Cesta z Damašku do regionu ovládaného povstalci se mění v peklo kolon, vojenských kontrol, bombardování, věznění, náboženského fanatismu a vojensko-úředních absurdit. Pokud chcete při čtení cítit hmatatelnou bezmoc, pak po této knize sáhněte. Chalífovy postavy nesnesou čtenářův soucit. Husajn, Bulbul a Fátima jsou vesměs zavrženíhodné postavy, které se potácejí ve víru nectnostných vlastností - přetvářky, hrabivosti, zbabělosti, pýchy a touhy po falešném uznání a konzumu tolik typické pro arabský svět. Od splnění otcova posledního přání k pohození jeho těla jen tak u cesty je jen kousek. Rodina hlásající navenek tradiční sepětí je ve skutečnosti v rozkladu, jak autor postupně odhaluje. Dovézt otcovo rozkládající se tělo do rodné vsi se pro Chalífovy hrdiny stává uměle vykonstruovaným posláním, protože rezignovat a ztratit cíl, ve světě živeném už jen touhou po pomstě a touhou vidět, kterak jsou vrazi jejich blízkých vláčeni ulicemi, znamená zemřít. Ovšem na cestě plné děsivých nástrah čtenář poznává i něco jiného. Jakými lidmi tři sourozenci vrženi do světa, v němž se umírání stane všední záležitostí, kdy je smrt zbavena veškeré posvátné úcty a nepředstavuje důvod k rozrušení, ale stavá se z ní spása, na níž živí pohlížejí se závistí, vlastně jsou? Není zbabělost jen touhou přežít, pretvářka jen touhou zvýšit svou cenu a šanci na existenci, hrabivost jen snaha zajistit svým blízkým život bez hladu? Tváří v tvář zbytečné smrti se ze zachování vlastní existence stává úkol stejně posvátný jako sobecký.... celý text
Srpny
2023,
Jakub Stanjura
Ono se zdá, že tíživá dramata odehrávající se uvnitř navenek funkčních rodin patří v poslední době mezi specializace tuzemských autorů a že jsou v tom vážně dobří. Třeba "Vrány" Petry Dvořákové...! Panejo! Nebo "Soběstačný" od Zuzany Dostálové. Příběh vykreslený naprosto věrně nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek. Stanjura svůj příběh vystavil na brutální manipulaci v partnerském vztahu. Jeho popis devastace osobnosti v toxickém vztahu s manipulátorem je naprosto famózní. Je to ten typ knihy, kterou když dočtete (po doporučení a na jeden zátah) a zaklapnete, tak sedíte, zíráte do podlahy a o textu přemýšlíte.... celý text
Stříbrná cesta
2019,
Stina Jackson
Stříbrná cesta je o pátrání po unesené dceři a vnitřním boji otce s tíhou reality, která nedává příliš nadějí k úspěšnému konci. O to bravurněji jsou do jeho života vplétány osudy dalších lidí, jako je vrstevnice jeho dcery se svými vlastními životními problémy. Hledá, hledá a najde. Byť třeba ne toho, po kom pátral na začátku.... celý text
Sarajevská princezna
2015,
Edo Jaganjac
Možná si ten příběh pamatujete. Léto 1993 válka v Bosně a svět s napětím sleduje příběh pětileté Irmy, která umírá v nemocnici v obléhaném Sarajevu. Holčička přežila jen díky své matce, která ji při ostřelování granáty zalehla, čímž ji zachránila život za cenu toho svého. Irmu zranila střepina, která prošla matčiným tělem. Sarajevská nemocnice je zničená, čtrnáctiposchoďová budova je rozstřílená, bez elektřiny a vody, slouží tu jen pět posledních chirurgů a dívenka se musí dostat ze Sarajeva, aby přežila. A to se nedaří. Příběh popisuje její lékař Edo Jaganjac. A popisuje ho takovým způsobem, že se čtenář nemůže zbavit pocitů sklíčenosti, vzteku a bezmoci. Tu válku si pamatujeme, pamatujeme si šílenou blokádu Sarajeva, které ostřelovaly srbské jednotky z okolních kopců, blokádu, která se zapsala do dějin jako nejdelší vojenské obklíčení v novodobé válečné historii. Trvalo skoro tři roky. Sarajevo jsem si pamatoval jako místo, ze kterého není úniku a kde mírové sbory jen horkotěžko dokázaly bránit lidi před odstřelovači a minometčíky. Jasně formulované dobro a zlo. Ale Jaganjac popisuje jiné Sarajevo. Město plné ozbrojenců, kteří spíše terorizovali obyvatelstvo, než aby ho chránili. Popisuje zoufale nefunkční administrativu OSN, která vlastně znemožní Irmu převézt za hranice Sarajeva včas. Popisuje obludné chování francouzských modrých přileb, které nechaly hladové Sarajevany riskovat životy pro plechovku s hráškem. Jen pro zábavu. Popisuje své etnikum muslimy jako lidi, které Západ odepsal kvůli nálepce islámského fundamentalismu (přitom víru praktikovalo jen 7 procent zdejších muslimů). Popisuje bezmocnou snahu lidí dostat se na letiště, které mělo být neutrální zónou pod správou Spojených národů. Popisuje ubohost světové politiky a diplomacie, které nebyly schopné zastavit šílené barbarství této války, a hry, jaké se světem hrál srbský režim. Popisuje životy lidí zalezlých v krytech, hladovějících, umírajících v tomto kosmopolitním městě, kde spolu žili muslimové, Chorvaté i Srbové před válkou i ve válce. No, ano: my Evropané jsme v knize vykresleni nelichotivě. Kniha se věnuje jen úseku této šílené války, takže nereflektuje nakonec její rozuzlení a roli Západu, která k jejímu ukončení vedla. Trauma podobné Hellerově Hlavě XXII, kdy se lékaři snaží dostat dívenku do nemocnice mimo rozpadající se Jugoslávii, kde by měla šanci přežít. Ale trauma mnohem bližší časově i místně. Vždyť jsme to zažili! Vždyť tam i Češi sloužili v silách UNPROFOR! Vždyť sem jezdíme na dovolenou! Osud Sarajevské princezny je známý. Nedostala šanci, dostala jen iluzi šance na to, že vyroste, dospěje a někdy se vrátí do Sarajeva.... celý text
Vítězové
2023,
Fredrik Backman
Poslední, nejobjemnější kniha trilogie o dvou hokejových městech, která se nenávidí tak, že bez sebe nemohou samou láskou být. Fredrik Backman svůj příběh ve Vítězství dotáhl k dokonalosti. Osudy svých postav, které v prvních dvou dílech obtočil kolem jedné otřesné události, roztáhl do více vrstev, připojil nové hrdiny, mnohem více zapojil do příběhu Medvědína sousední Hed a propojil cesty jednotlivých postav novými přátelstvími, láskou, rivalitou i nevraživostí. Jeho ironicko-sarkastické filozofování typické zejména pro první díl tu vklouzlo do hlubší analýzy lidských vztahů, otázek svědomí, poutu k otčině i soubojům mezi ambicemi a pokorou. V tomto posledním díle jde mnohem víc o dramatický příběh, který k sobě přitahuje hlavní postavy, aby je od sebe zas odpuzoval. Mnohem pečlivěji se věnuje vztahům rodičů a dětí a také dětí, které se stávají dospělými, mezi sebou. A jak byl předchozí díl v rovině My proti všem, kdy temné stránky maloměstské společnosti převažovaly, tak ve Vítězech se tato rovina převrátí a osamocené nakonec zůstává zlo. Je to dojemný vývoj obyvatel dvou měst kdesi v lesích, které nakonec paradoxně spojilo násilí, a také smrt - ano, Backman nechává své postavy umírat.... celý text
Impérium
1995,
Ryszard Kapuściński
Kdo chce pochopit ruskou mentalitu, nacionalistické sklony, náturu, absenci respektu k životu, imperiální touhy a neschopnost Rusů sebekritického postoje, nechť si přečte tuto knihu Ryszarda Kapuscinskeho. Jeho 320stránková reportáž, která vyšla už v roce 1993 je aktuální i současnou optikou. Polský historik J. Wasowicz napsal už ve třicátých letech: "Bez Ukrajiny bude Rusko odsunuto na sever do lesů." Tak proto se nikdy nesmířili ruští vůdci se ztrátou Ukrajiny. Kapuscinsky byl na Ukrajině v roce 1991, kdy se lámal chleba a země se odpoutávala od Moskvy. A prorokoval: "Budoucnost Ukrajiny se bude rozvíjet dvěma směry. Prvním jsou vztahy Ukrajiny k Rusku, druhým jsou vztahy Ukrajiny s Evropou a se světem. Budou-li se tyto vztahy rozvíjet příznivě, Ukrajina má obrovskou šanci. Je to totiž země žírné půdy a cenných surovin, s teplým, příznivým klimatem. Je to velký, víc než padesatimilionový národ, národ silný, pružný a ctižádostivý." Ten novinářský pohled je syrový. A jak mi přišlo u běloruské novinářky Světlany Alexijevičové v Modlitbě za Černobyl, že dokázala vystihnout velké motivy ruské duše, tak Kapuscinsky bravurně zachytil ty nízké stránky.... celý text
Les v domě
2023,
Alena Mornštajnová
Autorské know-how Aleny Mornštajnové ve smyslu: banální čin nebo zdánlivě neškodné rozhodnutí pohne velkými dějinami, resp. otočí kormidlem osudů jiných, se i v "Lese" objevuje, byť na rozdíl od "Hany" nebo "Slepé mapy" jen ve druhém plánu. Přesto baví, přesto týrá. Ale tady týrá i něco navíc. Mornštajnová popsala příběh dívenky, který musí vnitřně sžírat každého čtenáře-rodiče a nechat ho na pochybách, zda se vždy zachoval ke svému vlastnímu dítěti fér, zda ho pokaždé vyslechl, zda si zaslouží jeho důvěru a zda ji nikdy nezklamal... Příběh je vykreslen dětskýma očima a naprosto věrně - provázený nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek. Mornštajnová příběh vystavila na obrysech dlouho nevysloveného sexuálního zneužívání v rodině. Musím se přiznat, že autorka je pro mě už trochu čitelná, a tím se mi dařilo vývoj příběhu vcelku snadno odhadnout. Přesto: extrémně silná kniha, fantasticky napsaná a příkoří, jež musí hlavní hrdinka strpět, čtenářsky totálně traumatizující.... celý text
Před pikolou za pikolou
2017,
Linda Green
Kniha o (dočasné) ztrátě blízkého člověka a a neskutečně sugestivní popis dopadů ztráty na okolí. Před pikolou za pikolou popisuje příběh rodiny, které zmizí uprostřed parku pětiletá dcera. Stane se obětí únosu a zahájení pátrání předchází trýznivě dlouhé chvíle vyvolané obavami matky z přílišné pozornosti, trapnosti situace či z přehnané hysterie. Ale dítě je pryč. Únoskyně možná umí samu sebe přesvědčit, že jedná v jeho zájmu, ale pochopitelně i na ni dolehne tíha odpovědnosti za čin, který nelze vzít zpět a za nějž musí přijít trest, což osud dítěte směřuje k jen těžko zvrátitelnému konci. Ten neprozradím.... celý text
Rakety smrti
2022,
Robert Harris
Rakety smrti vyprávějí příběh německého raketového inženýra, který sní o cestě do vesmíru a jehož skomírající výzkum nástupem nacistů k moci najednou dostane uznání i prostředků, jakých se mu ani nesnilo. Jenže výsledkem jeho práce není kosmická raketa, ale ničivá zbraň V2. Harris popisuje příběhy dva jeden odehrávající se v Anglii, na jehož města dopadají zkázonosné rakety vypalované z pobřeží Baltu, a jež prožívá matematička Kay Caton-Walshová, a ten, co se odehrává v hlavě mladého německého vědce Rudiho Grafa. Graf prožívá muka vědce, kterému se sen o letu na Měsíc proměnil v něco docela jiného a on bojuje se sebou samým a otázkou, zda nesabotovat vlastní výzkum. Kay jako matematička působí na druhé straně a dopočítává trajektorii vypálených střel, aby byly ztráty na životech co nejnižší. Co zvítězilo u Grafa, se dočtete. Přínosem knihy ale vidím hlavně v tom, s jakou přesností a technickým i psychologickým pozadím je popsán vývoj raket V1 a V2, v něž Německo věřilo jako zázračnou zbraň, která zvrátí průběh války. A také to, jak šokovaně, ale zároveň stoicky reagovali londýnští obyvatelé. Nejde o nějakou extra literaturu, ale o poutavý příběh vystavěný na atraktivních konturách reálných událostí.... celý text
