Jeroen Olyslaegers

Nové komentáře u autorových knih

Vůle

„Do zabíjení se ve válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako obyčejní muži, o nichž by to nikoho nikdy nenapadlo. Kdy se stane z člověka bestie? Odpověď hledá Jeroen Olyslaegers, který v románu Vůle vypráví příběh z Němci okupovaných Antverp. Je to nečernobílý příběh o mladém policistovi, který je obrazem belgické společnosti, jež se potácí mezi snahou o odboj a absolutní kolaborací s nacisty. Obyvatelé diamantového města s tradičně početnou židovskou komunitou na jednu straně neskrývají zášť vůči tomuto národu a dokonce posilují z ideového přesvědčení jednotky SS, na druhé straně stejně jako například Nizozemci (popisuje to skvělý román Výhled přes střechy od Suzanne Kelmanové) ukrývají své židovské sousedy a zapojují se do odboje. Olyslaegersův hlavní hrdina Wilfried Wils coby strážník se chtě nechtě stává nástrojem moci, jenž se svými kolegy podniká zátahy na odpírače nuceného nasazení, později asistuje při transportech Židů z města. A neustále přemítá, kde je hranice mezi plněním rozkazu a svědomím a jak si to vnitřně odůvodnit. Wils se jako přímý účastník represí snaží jednat lidsky. Je to šílený boj rozporů, který musí svádět v sobě samém. Kdy se snaží uchránit deportované od násilí, přestože tuší, že jedou na smrt. A také se zaplétává, aniž by byl iniciátorem, s oběma stranami. S odbojem i s nacisty. Wils si při jednom pogromu klade klíčovou otázku: Jestli je tohle možný, jestli lidi v uniformách mohou mlátit děti, dávat ženským ďahy do obličeje, ubíjet chlapy málem k smrti, jen aby je dostali do stěhováku, na kterým stojí jméno jednoho z nás, vlámský jméno Jestli je tohle všechno možný, není pak všechno dovolený? Není pak všechno dovolený? Wils příběh vypráví jako penzista a i ty nejdramatičtější zážitky popisuje spíše tónem, jako by se vlastně nedělo nic mimořádného. Jako by tím chtěl snížit svoji vlastní vinu. Věty typu: Doba byla zlá nebo musíme na to nahlížet v kontextu jsou ve všech dobách prázdnými prohlášeními, jež mají sloužit jen jako alibi. A stejně slouží i zde. Autor skvěle zachytil právě atmosféru kolektivního přesvědčování o nevině, problematiku holokaustu v Belgii a nastínil otázku poválečné integrace kolaborantů do společnosti. A také tíhu svědomí, kterou vtělil do postavy Wilsovy vnučky, jíž ona tíha minulosti dostihne.“... celý text
— Pan_Švec

Vůle

„Velmi zajímavé téma, které mám ráda, ale nějak mi neseděl jazyk, kterým je kniha napsána, někdy mi přišel až moc vulgární. Zároveň jsem se v knize někdy hůře orientovala, nicméně nejvíce se mi líbily části, které popisovaly události za války.“... celý text
— helena842

Vůle

„"Touha po normálnosti, to je právě ten jed, pokrytectví, který k ní patří, a všeobecná otrocká morálka." (s. 57) Tohle nebyla na čtení vůbec jednoduchá kniha. Zvolený jazyk, místy velmi detailní popis reality, retrospektivní vyprávění, které je sem tam proložené popsáním současné reality - to všechno a mnohem více vytváří velmi působivé dílo, které čtenářům otevře dveře do jiné doby a jiného světa.“... celý text
— Gweny

Vůle

„Pohled na 2.SV v Antvepách byl zajímavý, tahle část Evropy není v příbězích z války zase tak zastoupená. Styl psaní odpovídá vypravěči, jde o vyprávění starého muže a básníka k tomu, takže takové trochu rozhárané. Jako celek docela zajímavé, i když ten konec mohl být víc polopatický.“... celý text
— Ignis

Vůle

„Dost mi trvalo se do toho začíst, vypravěčský styl mi úplně nevyhovoval, ale tak od půlky jsem si zvykla a má to něco do sebe. Vede to k otázkám typu "kdo jsem, abych soudil" nebo "mohu tvrdit, že bych se choval správně?", zejména když co je správně určuje vítěz války. Pokud hlavní hrdina nekecá, tak se jen snažil si hledět svého, čímž se stal hajzlem pro všechny strany.“... celý text
— Hanka44

Přejít na knížky autora