1. Domů
2. Autoři
3. Eda Kriseová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 21
• Bazar 10
• Životopis
• Citáty 3
• Diskuze 4

Populární knihy

/ všech 21 knih

Nové komentáře u knih Edy Kriseové

Křížová cesta kočárového kočího

„„Kateřina Urbanová je klidná, tichá, češe se a myje na rozkaz, nikdy neodporuje, nepere se. Němá, apatická, na dožití. Klášterní rybník pomalu zarůstá bahnem, klášterní lípy se rozpadají v polovinách a ve čtvrtinách, kostel chřadne a všude voní lilie. A v márnici leží už devátý den tělo, k němuž se příbuzní nechtějí znát. Blázny pohřbívá ústav, uspořádá levný pohřeb za tisícikorunu. Příbuzní léta nepřijeli, tak co by jezdili teď, když už babička o ničem neví. Ani když byla živá, nic nevěděla. Nebo věděla? Kdo ví.“ První dvě povídky ve mě vyvolaly trochu rozpačité pocity, mírné zklamání. Zdálo se mi, že čtu dobře napsané stylistické cvičení, na kterém můžu obdivovat skvělé použití jazyka a dobře odposlouchané mono- a dialogy. V další části sbírky ale začaly věci dávat smysl, zapadat do sebe. Propojujícím tématem jednotlivých osudů byl pocit bezmoci vůči zraňujícímu světu. V tom je „objektivní“ psychická nemoc spíš vedlejším projevem. Někdy důsledkem tlaku, jindy dokonce únikovou strategií – vědomou či podvědomou. Bylo dost stísňující to číst, řeči zasažených jednotlivců měly tendence se mi zarývat hluboko pod kůži a dávaly mi pocítit, že není příliš zřetelná hranice mezi zdravými a nemocnými, mezi takzvaně postiženými a takzvaně normálními. Jako by mi paní Kriseová chtěla říct, že za určitých okolností bychom se všichni mohli ocitnout na špatné straně té nezřetelné dělící linie, to kdybychom dostali trochu horší karty. Že v sobě všichni máme něco z těch jejich zlomených a ztracených existencí. Všiml si toho už přede mnou pozorný čtenář los, a jistě nejen on. Ano, venkovská příroda zbavená folklórní idyličnosti, drsná, „rodící kameny a kyselá jablka“. Pocitově mi to připomínalo Vysočinu, ale spíš to budou asi nějaké severní Čechy, ne? Země, která po válce ztrácí své hospodáře a do které se zakusuje devastující socialistický průmysl? Každopádně spoluvytváří tu atmosféru duchovní prázdnoty, ve které se postavy o každý kousek lidskosti musí prát a ze spárů nepřejícného osudu ji doslova vyrvat. „Díval se z okna na půdu, která mu kdysi patřila, viděl tudy až k lesu a dál, až kam se rozprostírá nesmírná boží dlaň. Na obzoru se modraly oblé kopce a v černomodrých vlnách se spojovaly s kalným zimním nebem. Pozoroval tu opuštěnou, nelítostnou krajinu, která rodila kameny a kyselá jablka. Měl ji rád, miloval ji jako své koně, kteří funěli v maštali a štěrchali v noci po zdech řetězy. Chodil k nim někdy i za noci, když nemohl spát, a nechal si do dlaní foukat teplý, živý vzduch.““... celý text
— mirektrubak

---

Kočičí životy

„Jistě, drsné. Nicméně napsáno tak něžně a dá se říct s odstupem, že mě tato kniha netrápila jako mnohé jiné popisující tuto děsivou dobu. Hlavní hrdinka mě trochu štvala. :) Celou dobu čtení jsem jí vyčítala ten nadhled a odosobnění.“... celý text
— Bulis

---

Kočičí životy

„Složitý život potomků přistěhovalců z Čech na Ukrajinu je vyobrazen příběhem matky a dcery. Po mnoha utrpeních se jim podařilo vrátit se po druhé světové válce zpět do Čech a většinou formou vzpomínek je celá jejich životní cesta doplňována a vykreslena. Hlavní hrdinka při svých úvahách prezentuje, podle mne, životní postoje autorky.“... celý text
— konicekbily

---

---

Kočičí životy: Drama volyňských Čechů na Ukrajině

„Nesmírně drsné, syrové a surové. Dramata osobní, místní, dějinná, která zase prolínají příběhy osobní. Téměř neuvěřitelné, protože v téhle oblasti si všichni užili své hned násobně, jako nárazník mezi světy, velmocemi, frontami, ale také náboženstvími a národnostmi. A "návrat" do tolik vytouženého domova, když o Čechách snily celé generace od odchodu v roce 1870 na Volyň? Děs a hrůza. Úplná koncentrace válečných a německých/sovětských represálií. Někdo pořád utíkal nebo se většinu života schovával. Jiní (celé rodiny) byli nemilosrdně odsunuti, daleko na východ, do pracovních lágrů od Sibiře po Gobi. O jejich osudu a mnohých dalších se často už neví nic. Místy jsem se musela přemlouvat, abych vůbec pokračovala ve čtení, neumím si představit něco takového zažívat (i jen něco takového vyslechnout od nejbližších přímých svědků a aktérů - však o všem jen neradi mluví). Jen zájem o mně neznámou oblast a její dějiny a autorčin zajímavý styl vyprávění (hlavně na počátku hodně přeskakování v čase, ale dávalo to smysl) a výtečný jazyk mne u dramat v knize udržel...“... celý text
— soukroma

---

Kočičí životy

„Jak jsem se na knížku těšila,tak jsem se nemohla nějak začíst. Ale jen jsem opustila období dětství Ani, už jsem se vezla šíleným 20. stoletím. Kolik jsou lidé schopni vydržet, jak spjati jsou s rodným domem,řečí, krajinou. A ta krásná čeština paní Kriseové, dnes se takhle knihy nepíší. Možná už lidí nejsou tak patetičtí jako dřív, co já vím. Ale pro mě to byl zážitek.“... celý text
— Čičolina