Křížová cesta kočárového kočího přehled

„Kateřina Urbanová je klidná, tichá, češe se a myje na rozkaz, nikdy neodporuje, nepere se. Němá, apatická, na dožití. Klášterní rybník pomalu zarůstá bahnem, klášterní lípy se rozpadají v polovinách a ve čtvrtinách, kostel chřadne a všude voní lilie. A v márnici leží už devátý den tělo, k němuž se příbuzní nechtějí znát. Blázny pohřbívá ústav, uspořádá levný pohřeb za tisícikorunu. Příbuzní léta nepřijeli, tak co by jezdili teď, když už babička o ničem neví. Ani když byla živá, nic nevěděla. Nebo věděla? Kdo ví.“

První dvě povídky ve mě vyvolaly trochu rozpačité pocity, mírné zklamání. Zdálo se mi, že čtu dobře napsané stylistické cvičení, na kterém můžu obdivovat skvělé použití jazyka a dobře odposlouchané mono- a dialogy. V další části sbírky ale začaly věci dávat smysl, zapadat do sebe.
Propojujícím tématem jednotlivých osudů byl pocit bezmoci vůči zraňujícímu světu. V tom je „objektivní“ psychická nemoc spíš vedlejším projevem. Někdy důsledkem tlaku, jindy dokonce únikovou strategií – vědomou či podvědomou. Bylo dost stísňující to číst, řeči zasažených jednotlivců měly tendence se mi zarývat hluboko pod kůži a dávaly mi pocítit, že není příliš zřetelná hranice mezi zdravými a nemocnými, mezi takzvaně postiženými a takzvaně normálními. Jako by mi paní Kriseová chtěla říct, že za určitých okolností bychom se všichni mohli ocitnout na špatné straně té nezřetelné dělící linie, to kdybychom dostali trochu horší karty. Že v sobě všichni máme něco z těch jejich zlomených a ztracených existencí.

Všiml si toho už přede mnou pozorný čtenář los, a jistě nejen on. Ano, venkovská příroda zbavená folklórní idyličnosti, drsná, „rodící kameny a kyselá jablka“. Pocitově mi to připomínalo Vysočinu, ale spíš to budou asi nějaké severní Čechy, ne? Země, která po válce ztrácí své hospodáře a do které se zakusuje devastující socialistický průmysl? Každopádně spoluvytváří tu atmosféru duchovní prázdnoty, ve které se postavy o každý kousek lidskosti musí prát a ze spárů nepřejícného osudu ji doslova vyrvat.

„Díval se z okna na půdu, která mu kdysi patřila, viděl tudy až k lesu a dál, až kam se rozprostírá nesmírná boží dlaň. Na obzoru se modraly oblé kopce a v černomodrých vlnách se spojovaly s kalným zimním nebem. Pozoroval tu opuštěnou, nelítostnou krajinu, která rodila kameny a kyselá jablka. Měl ji rád, miloval ji jako své koně, kteří funěli v maštali a štěrchali v noci po zdech řetězy. Chodil k nim někdy i za noci, když nemohl spát, a nechal si do dlaní foukat teplý, živý vzduch.“