Sarajevská princezna

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V létě 1993 celý svět napjatě sledoval osud malého děvčete, které BBC pojmenovalo „Sarajevská princezna". Pětiletá Irma Hadžimuratović byla těžce zraněna během bombardování Sarajeva. Děvče bylo převezeno do nemocnice a dostalo se do rukou mladého chirurga, Edy Jaganjace, který bojoval ze všech sil o jeho přežití. Nejostřejší bitvu ale svedl s neochotou nezainteresovaných, někdy až zlomyslných byrokratů a mezinárodních úředníků, takzvaných mírových sil. Edo Jaganjac napsal svědectví, které se každému čtenáři navždy vryje do paměti. Ilegální transport zraněných pod nepřetržitou palbou, až neuvěřitelné výkony v sotva použitelných operačních sálech, pokrytecké chování mezinárodních úředníků, prohlubování přátelských i profesionálních vztahů mezi znaveným, ale neskonale ochotným personálem nemocnice... To vše je součástí krvavé sarajevské pohádky, upřímné a srdcervoucí výpovědi člověka, který s klidnou rukou a otřeseným srdcem bojoval proti donquichotským větrným mlýnům, bojoval pro dobro, za humánní cíl, který je hodnotnější než jakýkoli vojenský, za záchranu lidského života.. Kniha roku 2015 podle hodnocení iDnes...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/27_/273857/sarajevska-princezna-NuZ-273857.jpg 4.5107
Orig. název:

Sarajevska Princeza (2014)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Galerie Gema
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (38)

Kniha Sarajevská princezna

Přidat komentář
glorie111
14. března

neuvěřitelné...

Katoka2008
28. ledna

Válka pohledem lékaře. Silné.

hladko
19.12.2018

Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole.
Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou.
To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci.
Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.

Whobey
03.11.2018

"Máš-li možnost pomoci, pak pomoci musíš!"

Neskutečný příběh. Neuvěřitelný.

Tahle kniha by rozhodně měla být součást povinné četby na všech středních školách. Dá se v ní najít mnohé - mimo těch negativ i láska, přátelství, chuť žít, síla k přežití. Dá se v ní najít ponaučení pro další generace. Příběh nás vtahuje do prostředí válečné nemocnice, kde se každou minutou bojuje o lidské životy. Kde dobří lidé umírají či zůstávají upoutání na lůžko. Kde člověk musí strhnout mediální lavinu, aby se alespoň pokusil o záchranu malého dítěte.

Knihu musím doporučit. Je skvělá, bez ohledu na to, jak příšerná byla tamější situace. Napsána je fakticky, bez zbytečné omáčky, přesto čtivá a poutavá. Rozhodně doporučuji.

PeterBahn
26.10.2018

Hezké dny všem! Pár slov k ZARA a podobně diskutujícím. Ten strašlivý konflikt na Balkáně nevyvolal Dr. Jaganjac ani 99% veškerého ostatního obyvatelstva Balkánu. Konflikt vyvolalo mizivé procento mocichtivých! A tohle je podobné všem národům! Vůbec bych z toho neobviňoval balkánskou náturu...
Manželku mám z Chorvatska z města u hranic ze Srbskem. Její rodina v 90-tých letech musela odcestovat na několik měsíců do ČR, aby si zachránili životy. Nikdo z postižených neadoroval nesmyslnou válku. A to jak na straně Srbů tak i Chorvatů i když obě dvě strany mají svůj díl viny.
Děj Sarajevské princezny se odehrává ještě v jiné části Balkánu, v jiných národech i v jiném náboženství než u příbuzných z manželčiny strany.
Dr. Jaganjac byl pouze z těch, kteří ve velmi omezených podmínkách pomáhali mírnit důsledky nesmyslné války.
Knihu jsem přečetl velmi hltavě a neočekával jsem, že bude psaná beletrickým jazykem. Děkuji za Vaši knihu pane doktore, a smekám před Vámi. Pelikán Zlín

Zara
28.07.2018

Naprosto se ztotožňuji s " [wildavk]. Příběh krutý, emoce vyvolávající (kdo víc, než umírajíc í5tiletá holčička s očima srnky by nám vtlačila slzy do očí), ale za každou druhou větou SRÁČI z OSN, protože byrokratičtí atp atp.
Jenže tuto válku, vážený pane doktore,nezačal nikdo z nich - byla to VAŠE zvěrstva a zmasakrovaná holčička je jen jejich přímým důsledkem.
Místo uznání tohoto faktu se snaží autor veškerou vinu hodit na "neochotné úředníky" ze záchranných sil. Myslím, že lidé těchto národů nikdy neuznají podíl vlastní viny a vždycky své chování nějakým způsobem obhájí.
Holčičky je mi samozřejmě líto, ale ti lidé z UNPROFOR, novináři a ostatní ve Vaší zemi vůbec nemuseli být, jeli dobrovolně, aby vám pomáhali...zkrátka - ETO VAŠE DĚLO.

Rihatama
26.07.2018

Titův mnohonárodnostní a mnohonáboženský federativní projekt, kdy do každé jednotlivé jugoslávské republiky sestěhoval a v různém poměru namixoval "v duchu jednoty a bratrství" obyvatele různých národností i náboženství, ztroskotal v 90. letech ve smrtící, krvavé lázni nacionalistických, náboženských separatistických bojů. A nejvíce utrpěla právě snad Bosna a Hercegovina. Téměř v každé z bývalých jugoslávských republik mám přátele či známé. A přece, či právě proto je těžké pochopit, kde se v člověku může vzít tolik nenávisti, zloby a nepřátelství. Na druhou stranu, kdo nezažije, asi nemůže ani pochopit.

Jaganjac ve svém autobiografickém příběhu o lidské zkaženosti a lhostejnosti versus statečnosti a touze pomáhat odmítá přiznat váhu a relevanci jakýmkoli etnickým či náboženským rozdílům. Zcela otevřeně hovoří o svých nejniternějších pocitech, o tom, jak žil, či spíše nežil, ale jenom do úmoru a prakticky bez jídla pracoval, když v hanebných podmínkách den za dnem zachraňoval raněné. A třeba i o tom jak vypadala skutečná pomoc a podpora mezinárodních sil UNPROFOR, pro jejichž příslušníky nemá téměř jiného pojmenování, než "sráči". Věru nelichotivý a smutný obrázek mezinárodní pomoci. Tato navýsost osobní zpověď, tak děsivá, plná smrti, bolesti, ponížení a strachu, člověku otevírá oči.

"Neseme si s sebou všechno, co jsme zdědili v průběhu evoluce, a podle potřeby vytahujeme pudy - nenávist, smrt, zradu, ničení... a přitom jsme naprosto normální. Homo sapiens."

Evišťátko
10.04.2018

Nemůžu jinak než napsat to co mě během čtení příběhu neustále přicházelo na mysl, ona novozákonní věta "Lid stál a díval se!", která je součástí velikonočních události. A když si přečtu , co se děje neustále po světě, myslím si, že se historie stále znovu a znovu opakuje. A tak souhlasím s autorem a jeho poslední větou v knize: Hanba nám!