ondra295
komentáře u knih
Vojna a mír I.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Upřímně si nedovedu představit, kolik práce dalo napsat takové komplexní dílo. Sledujeme tu, kromě několika hlavních postav, i osudy desítek a desítek dalších lidí, které jsou rozvedeny do takových detailů, že i celková délka obou knih se zdá být málo. Jak napovídá název, kniha je o kontrastech - o kontrastech mezi životem ruské aristokracie v době míru a v době války, o kontrastech mezi venkovem a městem, mezi politikou a duchovnem, racionalitou a emocemi. První část knihy je velice náročná, protože se seznamujeme s postavami a skutečně je jich hodně. Jejich jména se mi ze začátku hodně pletla. Když se člověk ale zorientuje a děj se přesouvá více na frontu, kniha už se stává velice zajímavou a nelze se od ní odtrhnout.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Hodně zajímavé, ale taky hodně těžké čtení. Pro nás Čechy je to zajímavá sonda do naprosto odlišného prostředí Jižní Ameriky, kde sledujeme osud jedné vesnice od jejího založení, přes její vrchol rozkvětu až k postupnému pádu. Vše to sledujeme na osudu rodu Buendiú, kteří jsou v podstatě synonymem města Macondo. Trochu matoucí je, že všechny mužské postavy se jmenují v cyklu naprosto stejně, občas tedy je velice těžké poznat, o jaké postavě se zrovna mluví. Každopádně kniha je krásně napsána, stále se v ní něco děje a rozhodně stojí za přečtení.
Norské dřevo
Haruki Murakami
Vůbec jsem netušil do čeho jdu a možná i proto jsem byl v (pozitivním) šoku. Možná je to i tím, že jsem se s Tóruem v dost věcech dokázal ztotožnit - ani já nepotřebuji ke štěstí uznání ostatních a i mně je vlastně celkem jedno, co si o mně myslí ostatní. Samozřejmě, ne ve všem se s ním shodnu - ale i díky této shodě se mi kniha četla úplně sama. Mělo to silný a smutný příběh, bylo to velice uvěřitelné a postavy dokázaly vzít za srdce. Rozhodně to není moje poslední kniha od Murakamiho, jehož styl psaní mi dokonale sednul a opravdu mě zaujal.
Dekameron
Giovanni Boccaccio
Napíšu to takhle - poměrně chápu, že tahle kniha byla ve své době zakázaná. Je opravdu hodně odvážná a ačkoliv v ní není vyloženě explicitní erotika, tak té lehké je tam skutečně hodně (odhadem tak v půlce povídek). Některé povídky jsou slabší, některé jsou ale opravdu dobré - ať už vtipné, poučné nebo nějakým jiným způsobem zajímavé. A je jasné, že není možné udržet vysokou úroveň u všech 100 povídek. Navíc se to četlo opravdu dobře, kniha je sice celkem dlouhá, ale tím, že to plyne rychle, to člověku ani nepřijde... Celkově je to opravdu velice dobrá kniha plná zajímavých myšlenek a vhledů do tehdejší společnosti.
Harry Potter a Fénixův řád
J. K. Rowling (p)
(SPOILER) Umbridgeová a je i po těch letech v podstatě ultimátní definicí záporáka, alespoň tedy v mých očích. Fénixův řád mám velice rád a řadím ho jako díl k těm úplně nejlepším - je to takové temnější a daleko ponuřejší, než předchozí díly. Už to není takový ten šťastný kouzelnický svět zalitý sluncem, jako tomu bylo povětšinu prvních tří dílů. Ale asi je to dobře. Pro vývoj děje to bylo potřeba.
Konec je opět smutný, ale je nutné si zvykat, protože umírání sympatických a klíčových postav bude na denním pořádku - kromě tedy nedotknutelného hlavního triumvirátu.
Celkově opět skvělá kniha a nemohu jinak, než dát plný počet.
Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
Stojí za to si přečíst. Pokud nechcete dlouhé romány z ruského prostředí a přesto chcete vědět, jaké poměry panovaly v gulagu, poskytuje tohle dílo od Solženicyna velice dobrý vhled. Celkem se mi líbí, že to není vyloženě tesklivé - hlavní postava, Šuchov, svůj osud bere tak, jak je a poměrně suše a objektivně popisuje to, co se v gulagu děje.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Díky této knize mám na Villona úplně jiný pohled - je to kvalitně napsané a čtivé dílo, které je navíc plné zajímavých informací o životě jednoho z největších básníků světových dějin. Jeho básně pak ve světle toho všeho, co si prožil, dostávají nový rozměr a jeho tvorbu díky tomu člověk dokáže ještě více ocenit. Villon byl totiž nejenom velkým básníkem, ale i jedinečnou osobností, která v divoké době sice udělala spoustu chyb, ale nikdy neupustila od svých názorů a ideálů.
Občanský průkaz
Petr Šabach
Obecně mi přijde, že hrůzy komunistického režimu jsou nejlépe popisovány právě v knihách, kde vystupují mladé postavy. Do přímého protikladu jsou tak stavěny ideály mládí a tvrdá realita neúprosného režimu, který ničil normálním lidem životy na denním pořádku. V jednu chvíli je kniha pohodová a člověk si skoro ani neuvědomuje, v jaké době se to odehrává. O pár stránek později ale jsou opět popisovány represe a "buzerování" od tehdejších strážců pořádku, kteří se doslova vyžívali v tom, když si mohli na někoho zasednout.
Četlo se to opravdu pěkně. Tím, že je těžké a depresivní téma proložena humornými příběhy mládí, je to dílo skutečně vyvážené.
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
Klasika, která poměrně dobře popisuje jednu specifickou éru v americké historii, pro kterou byl typický rychlý vzestup určité části společnosti a vytvoření nových společenských elit, které potřebovaly dávat najevo své postavení pořádáním okázalých večírků. Gatsby je specifickou postavou, kterou jsem si před přečtením knihy představoval úplně jinak - ve skutečnosti je vlastně strašně nejistý, nestálý a je těžké si k němu najít sympatie. I proto se možná kniha četla hůře, protože jsem se dokázal více vcítit do vypravěče než do samotného Gatsbyho. Celkově ale stojí za přečtení, děj je poměrně zajímavý a jde o kvalitní vhled do téhle éry a části společnosti.
Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
Eco opět dává především na odiv své neskutečné znalosti a opět tak činí prostřednictvím originálního tématu. Hlavní postavy se zaplétají do změti konspiračních teorií a různých kultů, které pracují s teoriemi na ovládnutí světa a odkazem Templářů. Jde o skutečně fascinující rozbor těchto někdy až absurdních teorií, do nichž tři hlavní postavy postupně pronikají - skvělá je dynamika těchto postav, děj je navíc proložen cestou protagonisty do Brazílie, kde Eco opět rozplétá jedinečné okultní rituály. Kniha určitě není pro každého, jde ale o velice zajímavé téma a skvělé zpracování, ač toto pátrání stojí většinu postav život...
Staré pověsti české
Alois Jirásek
Ačkoliv některé pověsti jsou třeba slabší a hlavně poslední část s proroctvími mě moc nebavila, protože se proroctví pořád dokola opakovaly, je nutno říct, že to je klasika - a tu by měl přečíst každý Čech. I tyto pověsti o nás hodně říkají jako o národu a myslím si, že pro určité národní sebeuvědomění je zcela nutné, abychom věděli co možná nejvíce o naší historii a o tom, co si povídali naši předci. Navíc je to psáno krásnou češtinou - rozhodně tedy stojí za přečtení.
Evžen Oněgin / Евгений Онегин
Alexandr Sergejevič Puškin
Trochu depresivní pohled do života ruské smetánky, který se sice točí okolo romantické zápletky, většina knihy je ovšem spíše zpovědí o tehdejším stavu ruské společnosti. Tedy jejích vyšších vrstev, kterým sice fyzicky nic nechybělo, ale... No, nejlepší je podívat se na hlavní postavu Evžena Oněgina, který je svým způsobem prototypem tehdejší ruské venkovské šlechty - mladý, zhýčkaný, svým způsobem ztracený a zpupný bohatýr, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou a díky svému na tehdejší poměry nadprůměrnému vzdělání je schopen dělat dojem na všechny okolo. Sám ale vlastně moc neví, co chce a jeho život pro něj samotného postrádá smyslu.
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Obrovské zklamání. A také týdenní literární utrpení. Relativně nedávno jsem přečetl Hrozny hněvu od Steinbecka za 4 dny a teď jsem se s touhle relativně krátkou knížečkou lopotil víc než týden.
Chápu, že to má být parodie. Na to ale navazuje hned první otázka - nemá parodie být něčím vtipná? Trochu jsem se pousmál za celou knihu možná tak dvakrát.
Ale co je hlavní - děj fakt neměl smysl. Ale nebyl tak roztomile a vtipně absurdní. Byl prostě jenom... no, divný. Jednání postav nemělo smysl a postavy samotné neměly žádný charakter. Byly úplně ploché a to, co dělaly, nemělo zdánlivě žádnou motivaci. A kdykoliv se objevila nová postava, měla ještě absurdnější a zkomolenější jméno, než ta předtím. Vážně taková přehlídka bizáru, na které se marně snažím najít nějaká pozitiva.
Takže pardon, ale Adams pro mě nebude a tahle jeho klasika asi už vůbec ne...
Velká závěť
François Villon
Villon není jednoduchý na čtení, takže asi není ideální ho číst jako svou první poezii, ale je to opravdu kvalitní čtení.
Asi bych ho jako člověka potkat nechtěl, podle mě to byla taková zvláštní povaha, ale čtení je to zábavné. Villon nešetří nikoho (ani sebe) a kritizuje v podstatě všechno a všechny, co v tehdejší společnosti bylo k vidění. Vlastně ani ve své závěti v sobě nezapře povahu rebela, která provází celou jeho literární dráhu. Rozhodně stojí za přečtení...
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Ano, doba se změnila, ale tohle dílo je svým způsobem pořád aktuální - minimálně tedy jeho hlavní myšlenky a poselství. Hlavně je velice zajímavým samotný motiv, který Wildeovi dává poměrně široký manévrovací prostor pro popis tehdejší zkažené společnosti.
Je to napsané velice poutavě, je to hluboké a zároveň to dle mého názoru není nijak složité čtení, takže je vhodné i pro literární začátečníky. Obraz je knihou, která se právem řadí k tomu nejlepšímu, co kdy světová literatura vyprodukovala.
Harry Potter a Tajemná komnata
J. K. Rowling (p)
V porovnání s prvním dílem, kterému jsem také dal plný počet hvězd, to bylo snad ještě o něco lepší. Líbí se mi, že děj byl rozdělen více mezi hlavní postavy a netočil se jenom kolem Harryho - Hermiona a hlavně Ron si bezpochyby zasloužili víc prostoru, protože jsou to skvěle napsané postavy. Má to spád, vtip, sympatické postavy, zajímavý děj... Není co vytknout a rozhodně doporučuji!
Romeo, Julie a tma
Jan Otčenášek
Musím se přiznat, že knihy s podobnou tématikou mně nikdy tolik nebavily - nepopírám jejich kvalitu, ale asi nejsem tak romanticky založený člověk, abych si užíval jejich čtení. Každopádně kniha Romeo, Julie a tma se mi četla velice dobře. Otčenášek dobře, jakoby na pozadí, zachycuje tehdejší situaci očima běžných lidí, kteří se k informacím dostávali velice složitě. Příběh je to smutný, s tragickým koncem a ač říkám, že nejsem romantik, tak i mně z toho další dny bylo tak nějak... prázdno.
Zabiják
Émile Zola
Asi nejsmutnější je se dostat v knize do fáze, kde Gervaisa dosáhne na svůj vrchol a pak už jen sledovat postupný pád jak její, tak celé její rodiny. Alkohol nezabíjí hned, ale systematicky a spodina francouzské společnosti ukazuje, že každý, kdo si s ním začne, je takřka nenávratně ztracen. Je to depresivní četba, plná syrové reality - při určitě parafrázi bohužel aktuální i dnes. Kromě alkoholu je tu i zajímavá kritika pokrytecké společnosti, která s vámi vychází dobře, dokud jste úspěšní, ale obrátí se k vám zády, jakmile své postavení ztratíte.
Cizinec
Albert Camus
Tuto knihu opravdu doporučuji - na to, jak je krátká, skrývá opravdu hluboké myšlenky. Hlavní postavu Mersaulta sice je třeba brát trochu s rezervou, protože jeho povaha je v rámci příběhu vyhnána až do extrému - ale právě díky tomu je kniha schopna umně poukazovat na určité společenské absurdity, které jsou bohužel aktuální i dnes.
Proces
Franz Kafka
Kniha, která se velice nepříjemně četla a byla neskutečně absurdní, ovšem možná i díky tomu ve výsledku udivuje svou genialitou. Samozřejmě ta absurdita všech procesů je tu přehnaná, ovšem bohužel není možné nevidět i určitou podobnost s dnešní dobou, kdy ten úřednický moloch občas funguje velice podobným absurdním způsobem. Nikdo vlastně neví, co po kom chce, většina lidí svou práci dělá jenom proto, že jim někdo jiný řekl, ať to tak dělají a výsledkem je naprostý chaos, který nejenže nedává smysl, ale navíc je vzájemně tak promotaný, že proti němu nejde bojovat. Jedno z těch děl, která lze označit za nadčasová.