Foucaultovo kyvadlo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V knize pronikáme k podstatě života z pařížského technického muzea, v němž Foucaultovo kyvadlo, měděná koule zavěšená na 54 m dlouhém laně, svým pohybem podává důkaz o točení Země i neměnnosti bodu, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací, střed Světa, Plánu i věcí. Kyvadlo má přispět k rozluštění Plánu řídícího svět, esoterické vize prostupující novou metafyzikou i techniku. 2. vydání....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30294/foucaultovo-kyvadlo.jpg 4.3609
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Český klub
Originální název:

Il pendolo di Foucault, 1988


více info...
Nahrávám...

Komentáře (82)

Kniha Foucaultovo kyvadlo

Knišíl
21. srpna

Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.

Set123
07. srpna

Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hleděl a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň něco, že?

Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější.

Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava.

Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky.

Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius.

V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte.

Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.


flegmos
14. dubna

eco tuto knihu napisal pre vsetkych ezoterikov. Chutovka

Hezzy
04.10.2020

Uff, tak tohle byl poměrně oříšek a to jsem od Eca přečetl skoro všechno. Za mne mnohem slabší než Jméno růže a také než Baudolino nebo i Pražský hřbitov. Kniha se neskutečně táhne, a i když Eco píše vždy čtivě, tak by zkrácení cca o třetinu vůbec neškodilo. Ale potom by kniha neměla stejný počet stránek jako je číslo Šelmy a 120 kapitol, že ano... :)

KapitánSmrt
27. května

Není to dokonalé, člověk se může ve všech těch jménech, datech a událostech lehce ztratit. Na druhou stranu nejsou tyto údaje pro děj tak důležité. Důležité je, jak nadčasově kniha působí. Dnes je snad ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Právě dnes jsme totiž zaplaveni všemi možnými konspiracemi, hoaxy, paranoiou apod. více, než kdy dříve. Je proto moc zajímavé sledovat, jak ze zábavného hraní si s fakty začíná vyvstávat jakýsi Plán, jak jeho autoři začínají pochybovat o tom, zda jde opravdu jen o bohapustý výmysl nebo zda opravdu nenarazili na celosvětové spiknutí. Zajímavé také je, jak tato tvůrčí aktivita zpětně působí na realitu samu, jak smyšlenka či lež dokáže ovlivnit životy hrdinů a potažmo (snad i) světové dění. Připomnělo mi to nedávný dokument o konspiraci QAnon.

marvarid
31. března

První polovina knihy je opravdu svižná a četla se mi výborně. S lehkostí a vtipem je v ní relativizována řada na první pohled smrtelně vážných ale i těch méně vážných témat (při kategorizování hlupáků jsem se skoro smála nahlas). A pak začíná hra s fakty a jejich významy. Ta se překrucují, přestavují do nových souvislostí, ohýbají a tak jsou schopna vydat další a další možnosti interpretace. Na můj vkus se tu ale vyprávění trochu zacyklilo - při čtení bůh ví kolikáté možnosti, jak mohl Bacon ovlivnit Proviské templáře a kde je v této hře místo pro Rozenkruciány, assassiny a magistra Kellyho, jsem se začala trochu nudit (chápu, tedy snad, že tato dlouhá pasáž odkazuje na absenci pevného bodu, bez kterého není žádný definitivní výklad skutečnosti možný). Závěr knihy se mi ale opět opravdu líbil a vtáhl mě zpět. Resumé: spokojenost, kniha je vtipná a jedinečná, vzhledem k rozsahu znalostí, které autor musel mít. Rozhodně není "těžká" nebo "k nepřečtení".

Paulika
25.11.2020

No, mam z teto knihy v hlave vetsi zmatek nez z Prazskeho hrbitova. Knihu jsem po 4 mesicich doslova doklepal. Kniha ma v sobe tolik ruznych vyznamu, rovin a samostatnych pribehu, ze jsem nestihal v hlave kombinovat vsechny jejich vyznamy,entity, objeky, symboly, metafory a ke konci jsem se uz jen uchylil k dejove linii, coz je mozna skoda. Zajimave bylo, ze roman je i humorny; pobavilo me zachazeni uvadeneho nakladatelstvi (s dvoji tvari) s jesitnosti a pychou tzv. AVN. Co se da vse krasne zneuzit a jak z nich vyzdimat prachy. Nebo zkouseni ruznych kombinaci slov pro stvoreni Planu a jeho nasledna naivni interpretace vuci dejinam. Ve vsem je samozrejme jasny dukaz pricin a nasledku a neexistuje nahodna shoda okolnosti. Pri cteni jsem si vzpomnel s usmevem na knihy Ericha von Danikena, ktere jsem jako teenager hltal, taky by byl dobry adept pro spisovatelske dabliky ;-)
Jinak se mi zdalo, ze roman ma v sobe i dost tzv. vaty, protoze u mnoha tzv. vsuvek ruznych pribehy jsem nedohledal jejich vyznam. Kniha me i obohatila o nova cizi slova a to hlavne v terminologii esoteriky, teologie, kabalistiky, numerologie a jinych blafu. Za me 3 hvezdy, za zdlouhavost a silenou rozkecanost.

Pablo70
14.09.2020

Diskutuje se tu, jestli se Eco dá nebo nedá číst. Mrkněte, jaký je hrdina téhle knihy: "... osvítil (mě) Duch svatý: vždyť to znamená, že mám řemeslo! Rozhodl jsem se, že si otevřu kancelář kulturních informací. Něco jako Sherlock, ne však na vraždy, ale na znalosti. Místo abych vytloukal noční podniky a bordely, budu navštěvovat knihovny, knihkupectví a univerzitní ústavy. A pak se posadím v kanceláři, nohy na stole, papírový kelímek s whisky od prodavače na rohu před sebou, a budu čekat, až někdo zavolá a řekne mi dejme tomu: Překládám tu a tu knihu a narazil jsem na nějaké mutakallimy. Zaboha nemohu přijít na to, oč jde."
A on by to zjistil a zákazník by klopil.
No, bylo to ještě před internetem, já zkusil ty mutakallimy najít na netu a opravdu se mi to povedlo. Ovšem úžasný musel být jeho propojený věcný rejstřík, pomocí něhož se "má s pomocí asociací dojít od vuřtu k Platónovi. Třeba takhle: vuřt, vepř, štětiny, štětec, manýrismus, idea, Platón."
Haha - pak že je Eco suchar, no řekněte! Když se aspoň trochu uvolníte, těch 700 stran zdoláte! (No, možná jsem mohl hvězdičku ubrat, protože Jméno růže bylo lepší, ale kdo z nás by takovou knihu uměl napsat, že?)
A musím pochválit Sisssy za vtipný komentář: vrcholem humoru je snad kapitola 66, kde je automobil vykládán jako metafora stvoření - strom sefir (najdete ho v záhlaví knihy a na něm je celý román postaven). Pan Eco si s námi hraje a baví se!

1