Nale komentáře u knih

Třetí kniha a stále nevím, jestli se mi série líbí nebo ne.

Po Levandulové zahradě a Půlnoční růži je to zkrátka slabé. Styl psaní je pořád nádherný, stránky ubíhaly rychle, ale nedokázala jsem si zamilovat jedinou postavu. Nikdo mi nepřirostl k tělu a příběh byl příšerně zdlouhavý až nudný. Vlastně se tam nic moc nedělo. Ani konečný wow efekt se na konci nekonal (jako u Levandue i Růže, kde mě knihy zanechaly s pusou dokořán). Na druhou stranu se mi líbilo prostředí Anglie. Těšila jsem se na literaturu, ale kromě klasických knih, které známé z maturitní četby, tam byla zmíněna jen okrajově, přestože se současnost točila kolem knihkupectví.

Přestože jsem myšlení Star i Flóry z části chápala, obě byly jednoduše na facku. Na konci se mi ale líbilo jak Star vzala život do vlastních rukou a konečně začala dělat, co chce ona.

Jsem zvědavá na příběh CeCe a hlavně Tiggy, protože mi připadají ze všech sester nejzajímavější. Pokračovat rozhodně budu, pořád doufám, že se to zlepší.

2 05.02.2023

"Proto když nějakému Nájemágovi staneš tváří v tvář, budeš dbát na slušné vychování a nezapomeneš na slovíčka 'pane' a 'paní'."
"Pěkný pták, sráči," řekl Locke.

Locke není klasický hrdina. Nedrží meč, nemá svaly a jeho pusa je ostřejší než břitva. Za to vás dostane svou genialitou, dechberoucími převleky, neotřelými způsoby a skvělým humorem. Jeho společníci nejsou elfové, mágové, ani rytíři. Jen obyčejní chlápci, kteří si kryjí záda. Docela obyčejní zloději, co si svou profesi užívají, aby byl jejich bůh hrdý.

Už je to dlouho, co jsem narazila na tak dobrou fantasy. Je pravda, že jsem měla po zahájení přítomného děje problém se začíst, protože některé pasáže byly hodně popisné, ale zatraceně... Ty dialogy! Dialogy byly brilantní, svět neskutečně promyšlený a příběh Camoru mě uchvátil. Dost jsem se nasmála nad Lockeho plány a zadržovala dech, když všechno šlo do kytek. Šedý král mi naháněl husí kůži.

Stejně jak jsem si užívala mezihry, které byly humorné, někdy i filozofické, někdy zase poučné. Pro někoho zbytečná vsuvka (a některé skutečně zbytečné byly), ale otce Okova a jeho pověstný sarkasmus nešlo jinak, než si zamilovat. Lockeho výtržnosti měly parádní grády a vždycky mě překvapil. Tak dlouho jsem se už nezasmála.

Lži Lockeho Lamory je zkrátka veledílo, které stojí za to si přečíst. Vzhůru na Rudá moře pod rudými nebesy!

"Velice jste mě potěšili. Velice, velice potěšili. Ale vážně se musím zeptat - proč mi tu k čertu poslední půlhodinu muži a ženy házejí do kotlíku peníze a říkají: 'Mrzí nás, co se stalo ve Videnze'?"
"To kvůli tomu, že je mrzí, co se stalo ve Videnze," odvětil Galdo.
"V žádné hospodě nehořelo, Dobrodinec mi to dosvědčí," řekl Locke.
"Co," zeptal se Okov, a mluvil pomalu jako k neposlušnému zvířeti, "jste, hoši, s tou mrtvolou prováděli, než jste ji schovali v chrámu?"
"Vydělávali peníze." Locke hodil měšec darovaný kupcem do kotlíku, kam s hlasitým třesknutím zapadl. "Třiadvacet solónů a tři, abychom byli přesní."
"A košík pomerančů," dodal Calo.
"Balíček svící," přisadil Galdo.

"To mě zamordujte člunovým hákem," pronesl Okov, když skončili. "Nepamatuju se, že bych ti říkal, že je to vodítko dost povolené na nějaké posrané pouliční představení, Lamoro."
"Museli jsme nějak získat zpátky ty peníze," namítl Locke. "Stálo nás patnáct stříbrňáků dostat to tělo z Paláce trpělivosti. Teď máme i o něco víc, a k tomu svíčky a chleba a pivo."
"Pomeranče," doplnil Calo.
"A svítikoule," přihodil Galdo. "Na ty nezapomínejte, jsou hezký."
"Nekalý dohlížiteli," pronesl Okov, "ještě dnes ráno jsem trpěl sebeklamem, že to já tady dávám lekce."

5 28.01.2023

(SPOILER) Bože, to bylo tak zdlouhavé! Celá kniha je jenom nudné okecávání, litování se a losování, kdo se obětuje jako první.
Brie se stala příšerně otravnou. V jednu chvíli je plná odhodlání, síly a v druhé (doslova na další stránce!) obrátí o 180°a všem říká: "Nejsem speciální, jen obyčejná, hloupá holka. Nechci tu být."
A pak ZASE OBRÁTÍ. Tyhle její vnitřní pochody, které mění jak ponožky, nás doprovázejí doslova celou knihou. A její rozhodování mezi dvěma princi už taky bylo otravné - jednomu řekne že ho miluje, ale vzápětí skočí k druhému, protože chudáka nechce zranit. Sebastian byl kapitola sama o sobě, přesto se mi líbilo, jak to na konci vyřešil. Finn... Kam se poděl ten sarkastický vílák z Prázdných slibů? Jeho osobnost se vypařila a stal se z něj poslušný pejsek obdivující nesnesitelnou hrdinku, protože bez ní by byl nepoužitelný.

K ději... Upřímně nevím, co k němu napsat. Předvídatelný? Protože je. Pokud jste četli Dvory nebo Z krve a popela, uhádnete doslova každý krok, uhádnete konec, nic nemůže překvapit (oslovení "princezno", Brie je skrytá královna, potomek Mab, vyřešení celého sporu o trůn atd...). Zápletky jsou naskládané bez ladu a skladu, autorka je tam vsunuje prostě "jen aby se něco dělo", přestože to nedává valný smysl. Závěr je neskutečně odfláknutý - nejmocnější královnu. která všechny zotročila a podle Mab je nejmocnější vílou, kterou se všichni snaží odstranit už od prvního dílu, zabije Brie mrknutím oka? V její vlastní posteli? Jo, proč ne.

Logika v tomhle světě taky nehraje žádnou roli, protože vše funguje jak se zrovna hodí a systém magie (přestože snad jediná Brie ji využívala mezi všemi těmi mocnými vílami a dva princové i král vedle ní vypadali jako amatéři) mi vůbec nedával smysl.

Jediné pozitivum celé knihy byl Misha. Jako jediný se pořád jen nelitoval. Bez tohohle úžasného, upřímného, telepatického, sarkastického krále, bych Pouta už dávno hodila za humny. Třikrát sláva Mishovi!!!

9 14.01.2023

Tahle knížka mě po poslední stránce zanechala s pusou dokořán. Jelikož jsem jako první četla Levandulovou zahradu, měla jsem ze začátku problém se začít, zvlášť proto, že mi prostředí Indie nic neříká. To se však velmi rychle změnilo. Příběh Anahity byl jedna velká emocionální jízda. Krásný, dojemný a smutný osud statečné ženy v nelehké době. Hodně jsem si oblíbila prolínání minulosti a přítomnosti - přestože Rebeka mě moc neoslovila, hlavně kvůli její dokonalosti a to, jak po ní doslova všichni muži slintali, rozuzlení panství Atsbury mě překvapilo. Při některých momentech jsem i brečela, což se mi u knih stává jen zřídka. Speciálně mě dostaly do kolen poslední stránky s Anahitiným synem.

Přestože mi něco připadalo jako hodně velké náhody, můžu autorce jen tleskat. Lucinda Riley píše ty nejemocionálnější knihy pro ženy, jaké jsem kdy četla. S chutí se vrhám na sérii Sedm sester.

"Našel jsem ho, Anahito," zašeptal a zvedl oči vzhůru.

7 08.01.2023

(SPOILER) Ano, je to nehorázná vykrádačka a být Maasová, autorku zažaluju. Dvory, vílí víno, zdrogování, Ronan (RoWan? + bílé vlasy, zelené oči, Tamlin), Finn (kopírka Rhyse), 3 úkoly, ssssspeciální hrdinka, které badboy pomáhá s trénováním ssssspeciálních schopností a takhle bych mohla pokračovat. A šoupnout do příběhu Selekci bylo naprosto zbytečné, protože se s tím vůbec nepracovalo, víly mi zase nepřišli jako víly a odhalení matky Brie nebylo žádné překvapení, protože celá kniha byla jedno cliché za druhým. Navíc tam byla spousta nelogičností a hloupostí. Postavy nemají osobnost, hlavní hrdinka byla na odstřel, svět je jednoduchý, nepřekvapí a "romantika" tu byla k smíchu... Ale kupodivu mě to bavilo. Ano, sama tomu nemůžu uvěřit. Asi jsem byla zrovna v povznesené náladě, protože jinak bych takovou knížku zahodila za humny. Možná, jestli si dám někdy re-reading, budu hodnotit jinak, kdo ví.

Jedná se o takovou oddychovku, když zrovna nemáte co říct a nechcete příliš přemýšlet. Čtivé, jednoduché. Tohle je přesně ten typ knihy, která je sice špatná, ale svým dobrým způsobem.

3 31.12.2022

(SPOILER) I po dočtení si stále nejsem jistá, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Možná mám čtecí krizi.

Styl psaní mi sedl - četlo se to svižně, krásně. Prostředí věznice bylo popsané skvěle, naopak mi ale chyběl worldbuilding. Ale na druhou stranu - tohle je první díl, takový otvírák Divoké říše. Moc jsem se na knihu těšila, protože jsem slyšela samou chválu i přirovnání k Maasové. Anotace také zněla dobře, miluju knihy s vílami a zaujali mě Hry i prostředí Budapešti. Začátek mě hned chytl a říkala jsem si, že to bude pecka.

Hlavním problémem byla Brexley. Jsem zvyklá na hloupé hrdinky, ale ona povýšila tupost na vyšší úroveň. Její chování se nedalo snést. Nebyla chvíle, kdy bych ji nechtéla proplesknout a zastřást s ní.
Člověk by řekl, že se k přežití naučí trochu vychytralosti, ale ne. Mozek jí unikl kamsi za humny. Dělá jednu kravinu za druhou, ale stále si o sobě myslí, jak je úžasnááá a nejlepší, při čemž zvrtá co může a i po útěku z pekla ohrnuje nos nad prostitutkami.
Padaly zde věty jako: "Nevadilo jim, že jsem holka, a navíc drobná, nejvíc je vytáčelo, že jsem taky hezká." nebo "Věděla jsem, že jsem jiná, než ostatní holky z akademie. Jedinečná a úchvatná byla slova, která jsem slýchala často."
Dále o sobě tvrdí, že patří mezi nejhorší zloděje, ale kvůli své hlouposti zvrtá obě loupeže vlaku. Nemám problém s tím, že autorky tvoří namyšlené hrdinky, o kterých všichni tvrdí jak jsou dobré. Aelin z TOG je toho příkladem. Ale při tomhle jsem protáčela oči v sloup jak idiotské to bylo.

Dale dokola opakuje, že nepotřebuje pomoc a na všechny vrčí, při čemž bez pomoci by ve věznici nepřežila ani pár hodin.

Autorka nám samozřejmě ukazuje, jak to má hrdinka těžké, protože ji pořád někdo bije, uráží a bičuje (při čemž z 90% si za to může sama). Hotová chudinka, kterou čtenář přece musí litovat a obdivovat, jak je statečná ne? Nebojte. Ona má totiž osobního bodyguarda, který je dokonalý a věčně nadržený alfa samec.
Z jeho hlasu vám ztvrdnou bradavky, jeho pronikavý pohled vás svlékne do naha a budete si to s ním chtít okamžitě rozdat. Dále jeho přítomnost zaplní celou místnost a jeho aura (kterou vlastně ani mít nemá) se vám bude omotávat kolem těla a bla bla bla... Jeho opěvování KDYKOLIV se objeví, nebere konce. No, ona Brex je taky v jednom kuse nadržená, takže k sobě sedí. Taky jeho neustávájící erekce v tu nejhorší možnou chvíli byla směšná. Člověku jde doslova o život, ale on je nadrženej? Fuj. A masturbační scény Brex jsem přeskakovala.

Přísahám, že postava Warvicka existuje jenom proto, že si autorka chtěla vyplnit své sexuální fantazie o Jasonovi Momoovi, kterému je kniha i věnovaná. Protože TOLIK popisu jeho těla snad ani nejsou možné...

Ale (díky bohu!) se našly i postavy, které jsem si oblíbila a přinutily mě knihu neodložit! Démonka a druid byly zajímavá dvojka a přírostli mi k srdci, stejně tak střítek s jeho mazlíčkem. Dále Zander i nevěstka Rosie.

Divoká říše by mohla být pecka, kdyby se ubralo naprosto zbytečných sexuálních popisů a obdivovaní dokonalého alfablbce... Pardon, alfasamce.

12 28.12.2022

Uff... To tedy bylo něco. A nemyslím to zrovna v dobrém slova smyslu. Ráda čtu odpočinkové knihy, ale tahle byla tak nezáživná, až jsem při čtení málem usnula.
Knihy od Caplinové mám ráda, ale tenhle díl mi dal pořádně zabrat. Vůbec jsem se nemohla začít, x krát jsem knížku odložila. Ne že by popisy krajiny nebo jídla nebyly krásné, ale já se tak strašně nudila! Přímo kolosálně. Všechny situace byly na jedno brdo, nic co by mě nutilo číst dál a na výraz "zakřenit se" nejspíš budu do konce života alergická.
Ani romantika mi tu nesedla. Mina pořád jen zírala na Lucovi rty a pořád dokola opakovala, jak s ním být nemůže a že je hrozně impulzivní. Luca byl naopak tak dokonalý, až jsem protáčela oči v sloup a téma "princezna v nesnázích, kterou musí muž pořád konejšit, aby vůbec mohla fungovat", má autorka hodně v oblibě. Všechno se daří na první pokus, je pohádkově růžové, konec jako vždy přeslazený a ve Švýcarsku zřejmě nepotřebujete povolení k podnikání...

Tenhle díl nesahá takové Čajovně v Tokiu ani po kotníky.

15 25.12.2022

(SPOILER) Ve druhém díle se všechno konečně začíná rozjíždět. Je to sice pro mladší čtenáře, ale mě to zkrátka baví!

Čaroděj má akci, humor, mýtické bytosti a prostředí Francie je zkrátka parádní. Celý svět je neuvěřitelně promyšlený a my sledujeme hned tři dějové linky.

Setkáváme se jak starými tak novými postavami. Johanku z Arku a hraběte Saint-Germaina jsem si okamžitě zamilovala. Dále tu máme například i Nicola Machiavelliho nebo Valkýry. Nemůžu se dočkat s jakými dalšími legendárními postavami se ještě seznámíme v příštích dílech! Velké plus mají také skvělé ženské postavy. Tohle je jedna z mála sérií, kde nejsou otravné, ukňourané chudinky, které musí každý chránit. Za mě vede jednoznačně Scathach.:)

Co mě jen mrzelo, bylo využití magie. Jediný člověk, který ji opravdu využíval, byla Sophie. Těšila jsem se na Saint-Germaina nebo pořádnou akci od Nicolase, ale autor to vždycky udělá tak, že magie je zrovna jaksi mimo provoz, nebo postavy vyřadí. Flamel i Saint-Germain byli v boji i přes své staleté zkušenosti úplně k ničemu a moc se jako mentoři teda nepředvedli.
Také mě zklamalo, že Dee, který je podle popisu (i z historie) jeden z největších a nejmocnějších čarodějů, se taky moc nepřevedl. Jen štěká, co udělá, to pokazí a jeho využití magie je hodně slabé. Stejně tak mi nedávalo smysl, že mocní nepřátelé jsou poraženi lusknutím prstu. Tyhle logické nesmysly mi tam vyloženě překážely. Ale zase... je to fantasy pro mladší čtenáře, takže k tomu tak musí člověk přistupovat.

S chutí se pouštím na další díl.

"Na co myslíš?" zeptal se Flamel, když viděl Johančinu ustaranou tvář.
"Přemýšlím, že až bude po všem, opravím auto do jeho původní podoby a už nikdy ho nevytáhnu z garáže."

2 19.11.2022

(SPOILER) První díl byl naprostá katastrofa – označila jsem ji za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Světe div se, druhému jsem celkem přišla na chuť a říkala jsem si, že s každou další knihou to třeba bude lepší a lepší.
Ne. Skončila jsem na straně 443.
Vždycky když už to vypadalo nadějně – trvalo to max 2 stránky. Neřekla bych, že to je zklamání, protože jsem se naučila od téhle série nic neočekávat. Nebyl tam žádný vývin vedlejších postav, které byly ploché a nevýrazné nebo ději samotném (jestli se tomu vůbec dá říkat děj). A neustálé rádoby milostné dialogy Poppy a Casteela už byly otravné. Jejich vztah se nedal brát vážně – to není vztah, ale posedlost.
Začnu s tím co by se dalo nazvat pozitivy. Poppy už nebyla tak otravná a hloupá jako v předchozích dílech. Dospěla, má sebevědomí a dokonce i víc mluvila, místo toho, aby se držela zpátky a dokonce uměla být i vtipná (ne že bych na ni změnila názor, už od začátku mi vůbec nesedla a za mě je to jedna z nejhorších ženských hrdinek vůbec). Sem tam jsem se uchechtla nad vtipnými hláškami, ale to je asi tak všechno.

Těch věcí, co jsem nemohla vystát bylo hodně. Tohle seznam jen některých z nich:

- moderní jazyk („Asi budu brečet jako želva, vedle jak ta jedle, ať ti políbím prdel, blízko mého ptáka, jako bych spadla z višně, další super schopnosti, my s tátou, v pohodě, jo atd…)

- neustálé narážky na sex, Poppynu nahotu, její oblečení a oplzlé poznámky, které byly vecpané, kde se dalo

- milostný trojúhelník
Líbil se mi určitý odstup, jaký měl Kieran od Poppy. Jejich vztah připomínal bratr-sestra a bylo to hezké. Teď spíš připomíná kamaráda s výhodami. Zdá se, že nemá žádný osobní život, koníčky – cokoli! Na moment jsem fandila Lyře, ale... nic. Je to hrozná škoda, protože jsem si ho ve dvojce zamilovala a připadal mi v celé sérii jediný se zdravým rozumem. Teď se vsadím, že se s Poppy ve čtvrtém dílu vyspí a pak si dají s Casteelem trojku. Autorka ho doslova vnucuje do milostného trojúhelníku.
Zároveň nemůžu uvěřit, co zase vymyslela (scéna potom, co Poppy oživili). Když už jsem si myslela, že to nemůže být víc bizarní, opět se překonala. Mám ráda erotické romány, ale tady to bylo prostě… Ew! Představte si, že jste něco jako zdrogovaní, máte sex s přítelem, kterého nepoznáváte, natož abyste poznávali vlastní jméno a u toho asistuje jeho nejlepší kámoš. Divné? Slabé slovo. Přímo odporné. Rovná se to znásilnění, stejně jako v mnoha případech v předchozích dílech.

- Poppy je tak speciální a s každou knihou nám autorka odhalí, že je ještě speciálnější, než jsme si dosud mysleli
Vsadím se, že v příštím díle bude oživovat celé armády, chodit po vodě a měnit vodu ve víno. Navíc ani na své schopnosti nepotřebuje výcvik. Použila je jednou nevědomky a už je dokonale ovládá. Stačí jen pomyslet a zničila by i celou planetu. Už jsem přestala počítat, kolikrát nějaká postava řekla, že je Poppy výjimečná a naprosto úúúžasná. Všichni se jí klaní, pějí chvalozpěvy a líbají ji boty.
Dále mě zarazil její spojení s vlkodlaky. Ve dvojce mi přišlo zajímavé, že má Anlanďan za ochránce vlkodlaka a mají mezi sebou hluboké pouto. Poppy ho vzala na sebe a jediná reakce Casteela a Kierana? V pohodě! Protože je to přece Poppy! Kdybych já měla s někým pouto tak hluboké, že bych fyzicky cítila, kdyby toho druhého někdo mučil (vzpomínáte na Kieranovo vyprávění ze dvojky?), a to se potom protrhlo, zuřila bych. Ale každý vlkodlak je s tím v pohodě. V podstatě jsou teď Poppyini otroci – vycítí když má noční můry, musí poslechnout když jim to nakáže a když se Poppy ocitne v nebezpečí, jsou schopni roztrhat i své přátelé a nemají možnost svobodného rozhodování. Už jsem se zmínila, že Poppy je naprosto úžasná?!

- Poppyny nekonečné, nudné vnitřní monology
Kdyby kniha byla napsaná v er-formě, myslím, že by to bylo čitelnější. Doslova jsem při jejích myšlenkových pochodech trpěla. Pořád opakovala to samé dokolečka.

- Poppy má otázku (už jsem na tu větu alergická!)
Ve dvojce se to dalo ještě snést, ale tady mě to otravovalo víc než zmínka o dolíčkách, stejně tak už jsem protáčela oči sloup při otázce: Jsi v pořádku?

- každý je Poppy doslova posedlý
Casteen až chorobně, ale to není nic nového. Tohle je problém u většiny fantasy-romantických románů. Hlavní hrdinka je ze začátku nijaká a vypracuje se na dokonalou bohyni, kterou všichni zbožňují, touží po ní a mají přehnanou potřebu ji chránit (i před ní samotnou). Svět se doslova točí jen kolem Poppy.

Kniha je naprostý guláš. Taková kombinace fanfikce, při čemž si autorka plní své sexuální fantazie a hraje hru „jak naplácat co nejvíc šíleností do jedné knihy“. Absolutně jsem vzdala naději zapamatovat si veškeré informace, jména, místa i pravidla jak tenhle svět vlastně funguje. Tak příšerný wordbuilding jsem ještě nečetla. Pořád se jen mluví, vysvětluje a vytvářejí teorie, místo aby nám to bylo naservírováno postupně. Když se probírá něco nového, dialogy jsou na jedno brdo. Probíhají stylem – Poppy má otázku, Cass a Kieran odpovídají. Dokola.
Měla jsem pocit, že stojím pořád na jednom místě a logika tu absolutně nehraje roli. Celá kniha se točila v samém kruhu - akce, sex, dlouhé povídání, sex, víc povídání, narážky na sex, další povídání, akce.

Ne. Dost, stačilo. S touhle sérií definitivně končím, než ji autorka dodělá ještě víc.

10 15.11.2022

Krásný, dojemný příběh, který vás chytne za srdce. Styl psaní je nádherný. Vlastně se mi dlouho nestalo, že bych našla knihu, která by byla tak krásně napsaná. I slza ukápla. Přestože celkově téma WW2 nemusím, tady mi běhal mráz po zádech a připomínal krutou dobu, která není až tak vzdálená historie.

Oblíbila jsem si Alexe a Fredericka. Jejich obětavost a inteligence mi brala dech. Stejně tak jsem se dost nasmála nad Alexovými dopisy pro Emilii.

Za to hlavní hrdinky mi lezly na nervy (ano, i všemi milovaná Constance, přestože byla hrozně statečná, ale na to, že byla vycvičená k zabíjení, nenápadnosti a opatrnosti, dělala děsné kraviny a sama nic nezvládala. (!!SPOILER!!) Největší kravina byla její znásilnění. Co si sakra myslela, když se doslova vnutila sadistickému nacistovi s cílem se s ním vyspat? (!!KONEC SPOILERU!!)).
A Emilie nepůsobila jako třicetiletá žena, která celý život rebelovala, protože byla absolutně ve všem neschopná, naivní a hrozně mě iritoval klasický vzorec ala princezna v nesnázích, kterou musí zachraňovat princ na bílém koni, který se opakuje snad v každé romantické knize. Ale to je můj problém.

Prostředí Francie bylo popsané skvěle, jak z přítomnosti, tak temná atmosféra okupace. Dějové linky se propojí a přestože šlo poměrně o přeslazený konec s hodně velkými náhodami, užila jsem si ho naplno.

Moje první kniha od autorka a těším se na další.

10 15.11.2022

Dala jsem si re-reading a byla zvědavá, jestli se můj názor nezmění. Změnil. Ale k horšímu. Nenávidím tuhle knihu a rozhodně ji považuji za nejhorší fantasy, jakou jsem kdy četla, Poppy za nejhloupější ženskou hrdinku a Hawkeyho za nejodpornějšího mužského crushe. Nemůžu uvěřit, že některé věci v knize autorka myslí vážně a připadají jí v pořádku. Všechny poznatky už jsem jinak napsala v předchozím komentáři, takže nemá cenu je opakovat.

Absolutně si to nezaslouží cenu za romantiku. A pro lidi, kterým tohle připadá romantické, mám otázku... Jste duševně v pořádku?

"Začalo to meči, přemítal, když po několikáté šlápl do louže. Jak to říkal Marigold? Řada nešťastných příhod a smolných incidentů? Nejdříve jsem přišel o své meče. Ani ne o tři týdny později jsem pozbyl koně. Co bude následovat? Běda pomyslet."

Bouřková sezóna je velkolepý návrat do světa Zaklínače, kde to srší dobrodružstvím, krví, humorem a pořádnou dávnou sarkasmu. Sice se našly i nudnější části (např. okecávání namyšlených mágů) a v porovnání s ostatními díly je tento slabší, ale stejně se máte na co těšit. Je to přece Geralt. A když se k němu přidá Marigold, máte o zábavu postaráno!
Stejně tak putování s Addario Bachem bylo parádní a stránky ubíhaly na můj vkus až příliš rychle. Epilog mě pak upřímně dojal.

"Nechal jsem se okrást, Marigolde, podvést a okrást jako naprostý trouba. Vesemir by mi vynadal, pak by se mi vysmál, a kdyby náhodou byli na Hradišti moji druhové, postaral bych se jim o zábavu a dělali by si ze mě blázny celé roky."

6 04.11.2022

Prvorozená je pro trůn předurčená.
Druhorozená Vlku zaslíbená.
A Vlci patří Divému lesu.

Příběh na motiv Karkulky a Krásky a zvířete. Na knihu jsem se opravdu těšila. Obálka je nádherná, líbil se mi zvrácený les, stejně tak temná atmosféra, která mě uchvátila. Z části mi to dávalo nádech prvního dílu Dvorů od Maasové.
Do poloviny mě to bavilo - styl psaní byl jemný, krásný a postavu ztrhaného Vlka jsem si oblíbila, stejně tak jeho palác i zajímavou magii krve. Romantická linka byla také skvělá, nenucená, zvolna se rozvíjela. Líbilo se mi, že zde je ten odtažitý Vlk a Reda se nebála udělat první krok.
Pak to ale začalo být na stejnou notu. Pořád dokola se opakovalo a připomínalo to samé, stejně i dialogy. Začalo to být nudné, zdlouhavé a Valleydijská mezihra mě spíš rušila. Doslova se všechno točilo v kruhu a někde kolem strany 300 jsem se zasekla a stránky mi ubíhaly tak pomalu, až jsem myslela, že knížku snad nikdy nedočtu. Zbytek jsem jen přejížděla očima, abych to už měla konečně za sebou. Závěr mě ale překvapivě nadchnul a alespoň z části obnovil nadšení, se kterým jsem se do knížky pouštěla.

Dočteno se zatnutými zuby, ale své čtenáře si to jistě najde.:)

3 02.11.2022

(SPOILER) Verču znám ze skupiny OSK, kterou miluju a nesmírně si vážím jejích rad, které mi tolikrát pomohly. Snad proto mě hrozně mrzí, že mám na knihu názor jaký mám. Možná jsem prostě očekávala něco jiného, nebo jsem zrovna nebyla naladěná na správnou vlnu. Kdybych předem věděla, že je to scifi, nejspíš bych se do čtení vůbec nepouštěla. Jedná se tedy čistě o upřímný názor a rozhodně to není útok na Verču nebo tvrzení, že není dobrá spisovatelka. Naopak na mém postoji k ní se po přečtení nic nezměnilo.

Nejdřív to pozitivní. Líbily se mi odlišné jazyky, kultura i celý systém, který je dobře vymyšlený. Obálka je úžasná, stejně tak mapa. Dále se mi líbila romantická linka mezi Runou a Narou, která byla nenucená, pozvolna se rozvíjela. Tady ale veškerá pozitiva končí...

Asi největší zklamání byl styl psaní- víme, co se stane, protože je to předem napsané. Žádné překvapení, nic co by mě nutilo dál hltat stránky. Víte kdo umře, kam se bude příběh posouvat. A když nám to neřekne předem Runa, pak sama autorka větami typu: "Ona i Tornen měli na své jednání brzy doplatit."
Hned vám je jasné, že ten rádoby zachráněný je zradí, protože si to krásně odvodíte. Takových případů tam bylo hodně.

Postavy přicházejí a odcházejí, není čas si vůbec někoho z vedlejších oblíbít, vytvořit si k němu pouto, aby se mnou jeho smrt pohnula. S některými postavami se ani pořádně neseznámíme, protože v zápětí lusknutím prstu umírají a snad každá má potřebu sdělit nám svůj tragický příběh, který je v podstatě to samé dokola akorát s jinými jmény.
Když už je řeč o jménech, hrozně jsem se v nich ztrácela, protože jsou si tak podobná! Kolikrát jsem se musela zastavit a dumala jsem: "Ty jsi kdo? Ten už tam byl? Jo, aha, už vím. A kdo je sakra tohle? Ten je nový?"
Pak se tam objeví tucet dalších postav a já už zahodila snahu si všechny zapamatovat, protože všichni byli jak přes kopírák.
Stejně tak jsem trpěla při výkladu historie, vzniku všeho atd. Prostředí jsem si zase nedokázala pořádně představit, chyběly mi tam podrobnější popisy okolí, neznámých zvířat, budov... prostě všeho.

Další, co mě zarazilo, byla samotná Runa, například její převlek za chlapce. V knize nebylo zmíněno, kolik jí přesně je, ale předpokládám že v "současném" vyprávění už je téměř dospělá. Jsem si jistá, že by člověk rozeznal ženské tělo od mužského. Nikde nebylo zmíněno, že by si Runa stahovala prsa. Další věc jsou její úžasné schopnosti mechaničky. Jen z toho, že Runa pomáhala s domácími úkoly, je z ní hned nejlepší mechanik na lodě, který rozumí každé složité technologii a v nové práci nemá absolutně žádný problém. Jindy mě zas zaráželo chování postav. Runa je prakticky otrok, nemá žádná práva, ale občas dávala svým věznitelům rozkazy a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Kladné postavy dále Runu litují, soucítí s ní a obdivují. Kolikrát to i vypadalo, že nikdo až na Runu nedokáže vyplodit dobrý nápad. V podstatě všechno řídila jen ona a ostatní tam byli jen pro okrasu jako její doplňky, které musí zachraňovat.
Dále mi hlava nebrala, že Runa odpálí sklad nebo co to bylo, zraní člověka, prakticky kvůli ní mohli umřít lidé a kapitanka ji přesto nechá volně se pohybovat bez dozoru. A co pak Runa udělá? Otráví vězně! Kdo by to čekal, když touží po pomstě na Arheny, že? Pak teprve kapitanku napadne ji nechat zavřít. Ti velitelé byli veskrze všichni pomalejší.

Stejně tak i reakce Runy na smrt svých rodičů byla naprosto nereálná. Holka je svědkem masakru rodiny, ale nezdálo se, že by to sní nějak pohnulo a už duchapřítomně přemýšlí nad plánem útěku a jak všechny zachrání.

Jediné překvapení se konalo u bratra Runy a plukovníka Henina. I když, že je ve skutečnosti na kladné straně (i přes jeho nechutné výjevy), bylo zase z náznaků jasné. Na druhou stranu jako postava je otřesná ( úchyl, který je vlastně správňák? Tak tomu teprve nevěřím). Smrt nevlastního bratra se mnou ale zase nic neudělala... Stejně jsme celou dobu předpokládali, že je mrtvý, takže se vlastně nic nezměnilo.

Některé věci se děly hrozně rychle, jiné se natahovaly a dialogy byly občas dětinské, jednoduché. Ale nejspíš jsem jen dost rozmazlená od spisovatelů jako Steven Erikson, Lynn Flewelling nebo Sapkowski. Připadalo mi, že nemají žádnou hloubku.
Nedokázala jsem se ani orientovat v čase. Když Runa vyprávěla Hirin, že kdysi byla jako ona a málem někoho zabila, znělo to jako něco, co se stalo před měsíci, při čemž se to odehrálo jen o pár stránek dozadu. A pak hop! Runa je najednou v pokročilém těhotenství. Takže jsme opět přeskočili o pár měsíců dopředu...

Kdybych měla Hodinu psodava definovat, bylo by to, že se v ní odehrálo hodně a zároveň nic. Je to taková jednodušší kniha, která neurazí, nenadchne.

11 22.10.2022

(SPOILER) Co Sarah J. Maas udělala s postavami, kterých jsem si ve druhém díle tak vážila? Totálně je zničila. Dvůr mrazu a hvězd je taková fanfikce, kde se řeší následky války a vnitřní traumata. Děj tu nenajdete – žádný tu není. Celá kniha je v podstatě úplně o ničem.

Z Feyre se stala svatoušovská vladařka, která běduje nad tím, jak by každému pomohla a jak se cítí provinile, že rodinám, které přišli o dům a veškerý majetek, nemůže pomoc… A o pár stránek dál popisuje, že ona a Rhysand mají tolik bohatství, že neví co s ním + pár prázdných baráků. Jestli tohle není naprosté pokrytectví, tak už nevím. Stejně tak mi přišlo dost úsměvné, že její dárek pro Rhyse byl obraz sama sebe (o sex scénce, kde ji Rhys přinutil, aby se koukala sama na sebe ani raději psát nebudu), nebo když Rhys řekl, že veškeré její šaty ušila jeho matka pro ni. Nejspíš viděla do budoucnosti, jinak si nedokážu představit, že přesně odhadla Feyřinu velikost. Nebo jsou možná všechny šaty elastické? A máme tu další naprosto absurdní věci jako Feyřino otřesné chování vůči Lucienovi nebo slavnou tradici naší mužské trojce… Koulovačka! Chápu, že Maasové to připadá roztomilé, ale mě to spíš přijde naprosto k smíchu. Všechny ty scény, kde se snaží ukázat, že oni jsou taky přece jenom chlapci, se mnou absolutně nic nedělaly.

A sex scéna, kdy se Rhys udělal při obrazu NA JEJICH SYNA? Bože, to je odporný!!!

Rhysand se stal stejně pokryteckým a nesnesitelným jako Feyre. Jeho posedlost nad ní mě vytáčela stejně jako jeho přístup k Tamlinovi. Když už je řeč o něm, Rhysova návštěva na Jarním dvoře byla výsměch. Takhle se chová nevyspělý puberťák a ne několik set starý Vladař. Všichni mají svojí PTSD, svoji minulosti za kterou se stydí (třeba zabíjení nevinných, že?), ale Tamlin je přesto ostatními považován za zrůdu a stejně jako k němu tak přistupují i k Nestě, kterou válka poznamenala snad nejvíc ze všech. Ano, chová se jako mrcha. Ale má k tomu důvody a nikdo se ani neobtěžuje se jí snažit pomoc, zjistit příčinu. Naopak ji všechno vyčítají. Cassian v jednu chvíli řekne, že naprosto chápe její chování a že on potřeboval roky, aby se vzpamatoval. Vzápětí na ni zase vyštěkne jaká je mrcha.

Další Amren - nechápu jak ji vůbec někdo může vedle sebe vystát. Každého jen uráží a ničí atmosféru. Mor byla zase tak nevýrazná, že jsem ani nevnímala, že tam vůbec je, přestože ji některé kapitoly byly věnovány. Ani do teď nevíme, jestli je bi nebo jen na ženy. Elain mě taky svou povahou (když už ji nějak projevila) pěkně vytáčela. Na ostatní je milá, přestože všichni jsou víly, ale Lucien jí je proti srsti. Při čemž on nemůže za to, že je její druh. Jediný, kdo si ještě udržel moje sympatie, je Azriel.

Už mě bolí oči z toho kolikrát jsem je při čtení otáčela v sloup. Maasová totálně zazdila jinak vcelku dobrou sérii a na další díl se určitě nepohrnu. Nemůžu uvěřit, že je tohle ta samá autorka, která napsala Skleněný trůn.

7 21.10.2022

Tenhle díl sice nepřináší nic extra nového nebo překvapujícího, ale pokud máte rádi Seregila s Alekem, stejně si ho parádně užijete.:)

1 19.10.2022

Tenhle díl patří rozhodně mezi lepší díly Romantických útěků. Čtivé, odpočinkové, plné dortíků a vůní kávy. Hrdinové mi byli překvapivě sympatičtí a velké plus má i Toddova rodina a jeho mladší bráška.
Jen konec byl hodně uspěchaný, nereálný a nehorázně přeslazený.
Stejně tak nejpíš budu na otázku: "Jsi v pořádku?", která se opakuje téměř v každém díle snad stokrát, do konce života alergická.

Ale každý občas potřebuje koťátka, cukrovou vatu a jednorožce s duhou, ne?

12 18.10.2022

Čtvrtý díl magického světa Hetar. Tentokrát se příběh zaměřuje na Lařina syna Dillona, kterého jsem si velmi oblíbila už v Pánovi Soumraku. Na chvíli vykolejíme od Lary a jejího osudu a přesouváne se do Belmairu. Dillon už je dospělý muž a stává se králem země, která prakticky pomalu vymírá.
Celá zápletka s Yafíry byla skvělá a dračici Nidhug jsem si oblíbila okamžitě. Ona a Cirillo tvořili parádní dvojku. K mé radosti se do děje víc zapojil i princ Kaliq.
Jen Cinnia mě místy štvala.

Čtivé, místy vtipné, odpočinkové. Prostě skvělé.

1 15.10.2022

Přestože začátek byl poměrně zdlouhavý a závěr překombinovaný (s hlavní trojicí), pořád jsem si díl nesmírně užila. Autorka umí skvěle popsat atmosféru vesničky Three Pines, úplně jsem cítila mrazivou bouři, horkou kávu i lahodné jídlo.
Zamilovala jsem si vztah Beauvoira a Gamache. Naopak Nicholová nadále zůstává nejvíce nesympatickou postavou. Vraha jsem samozřejmě neuhádla, jak jinak. Jeho odhalení ale bylo famózní! Crie měla tragický život a bylo mi ji fakt líto.

Co mi ale začíná vadit, je řešení Gamachovi minulosti. Podle anotací dalších dílů nás tohle téma (jeho strachy, třináctá komnata, výčitky svědomí atd...) bude provázet doslova v každé knize, takže s pokračováním upřímně váhám. Tohle cliché v detektivkách přímo nenávidím. Stejně tak se mi začíná příčit až moc emocionální styl psaní (je vidět, že jsou knihy především pro ženy) i to jak jsou všichni Gamachem doslova posedlí, jak dokonalý je.

Ale kdo ví? Třeba se přes tohle jednou prenesu a sérii dočtu.:)

4 03.10.2022

Po dlouhé době úžasná detektivka, která není o potocích krve, ale komplikovaných vztazích a psychologii. Čtivé, vtipné, ke konci napínavé. Autorka píše tak dobře, že i když se tam momentálně nic neděje, stále vás to baví. Plus mají i francouzské výrazy. Vesnička Three Pines vás okouzlí nejen svou krásou, ale i sympatickými postavami (hlavně Clara, ta byla prostě parádní!). Jediný, kdo mě tam opravdu štval, byla jistá agentka.

13 29.09.2022