Nale komentáře u knih

Jestli Půlměsíční město milujete a jste velký fanoušek Maasové, pak vás varuji - můj komentář je na vlastní nebezpečí.

Přečetla jsem Skleněný trůn (který miluju) i Dvory a co se týče stylu psaní, pro mě je takhle kniha nejhorší. Vlastně ji z duše nenávidím, protože všechno co jsem na Maasové milovala, nenávratně zmizelo.
Co strana to buď sexuální narážka nebo sprosté slovo/gesto a dialogy ze začátku byly výsměch. Hrozně mě to ve čtení rušilo. Vypadalo to, že v celém městě každý jen fetuje, pije a souloží.
Prostě… odporný.
Navíc tu máme anděli s piercingem a zpola oholenou hlavou. Celý ten punkový styl světa mi vůbec nesedl. Celkově jsem se ztrácela v systému světa, hierarchii atd...

Bryce byla nesnesitelná. Jako by do ní autorka zkombinovala nejhorší vlastnosti Aelin a Feyre. Taková arogantní nána, která na všechny jen otráveně prská, (přestože k tomu nemá žádný důvod!) Hlavně k Huntovi se chovala jak ke kusu hadru úplně bez důvodně).
Samozřejmě je ale skvělá bojovnice… protože proč ne? Na perfektní hrdinky jsme od autorky zvyklí.
Snažím se zjistit, co na Bryce postavy vidí - vymetá párty, kde drogy míchá s alkoholem, spí s každým kdo ji přijde pod ruku, chodí oblečená jako děvka (a přitom je naštvaná že si jí všichni s děvkou pletou!) a na každého ukazuje prostředníček. Z nějakého důvodu se ale všichni chovají, že je to naprosto v pořádku a běžné.

Ale hej – v téhle knize nezáleží jestli je vám dvacet pět nebo pár stovek. Absolutně všichni se tam chovali jak puberťáci. To dětinské chování všech mě neskutečně vytáčelo.

Když máte přečtené ostatní série od Maasové, nic vás nemůže překvapit. Proč? Vzorec se zkrátka opakuje:

1. Hlavní hrdinka je víla, nebo napůl víla (Aelin, Feyre, Bryce), je speciální, vypadá jak bohyně a samozřejmě ji všichni později zbožňují a kroutí hlavou jak je odvážná a úúúžasná! Samozřejmě je také mučednice, která na sebe bere všechny bolesti světa.
2. Hlavní crush je dokonalý alfa samec, válečník s temnou minulostí (Rowan, Rhysand, Hunt) a samozřejmě je hrozně mocný a má vzácnou moc, kterou ale po celou knihu použije jen párkrát, protože... aby to bylo zajímavější.
3. Maasová je přímo posedlá dokonalými těly, pachy a hlasy, které… cituji Bryce: Dokázal by člověka udělat už jenom tím, že by mu do ucha šeptal sprosťárny. (Clap, clap!) Ještě mě dostalo, že Mical je cítit jako půlnoční bouřka, sex a smrt. Kdyby se ke mně někdo takový přiblížil, zvracím. A je mi jedno že vypadá jak socha řeckého boha.
4. Sexuální obtěžování, otroctví
5. Nelogické chování postav/nelogické věci všeobecně
6. Ženský šovinismus

A takhle bych mohla pokračovat dál. Tyhle motivy se opakují doslova v každé sérii! Nic nového, překvapujícího. Všechno jede na stejné vlně.

Děj jsem popravdě ani nevnímala, protože jsem většinu času jen protáčela oči v sloup. Bylo to zdlouhavé, nudné, věty se neustále opakovaly.
Všichni říkají, že člověk musí vydržet nějakých 400 stránek a pak to teprve bude něco. Ne. Na to fakt nemám nervy. Navíc je svět neskutečně překombinovaný a naprostý chaos. Stejně tak je prekombinovaný závěr. Všechno na poslední chvíli, nepravděpodobné se stane skutečností, pravidla jsou zase porušována jak se zrovna hodí.

Je to jako by Maasová dala dohromady všechny věci, které jsem u Dvorů nenáviděla a vsunula se do jedné knihy. Sprosťárny přece dneska frčí, no ne?

Ano mělo to i své světlé chvilky, ale těch bylo v porovnání s ostatními zatraceně málo. Jediná čas, která se mi zamlouvala, byl souboj s archandělem.

PS: Už jsem alergická na slovo „alfablbec“.
PPS: Nasmála jsem se nad větami jako „mužský záblesk v očích“. Nevěděla jsem, že záblesk v očích se rozlišuje na mužský a ženský! Nebo tam bylo popsané, že místnost naplnila vůně slz Bryce. Může mi někdo prosím říct, jak voní slzy?

9 27.09.2022

První povídkova kniha o Geraltovi, lovci monster.
Co k tomu napsat? Příběhy mě pohltily, styl psaní je možná starší, ale parádní. Některé povídky jsou vtipné, další temné. Svět je neuvěřitelně promyšlený, každá postava má osobnost. Najdete zde inspiraci v pohádkách a slovanské mytologii. Stejně tak se dočkáte legendární dávky sarkasmu.
Líbí se mi, jak se v knížkách řeší morální dilema a Geralt se musí vypořádat s lidmi horšími, než zrůdami které loví.

Všem vřele doporučuju. Zaklínač je prostě srdcovka bez které by byl svět fantasy mnohem chudší.

15 26.09.2022

(SPOILER) Četla jsem negativní i pozitivní hodnocení, ale jako vždy si ráda utvářím vlastní názor a nejedna kniha mě navzdory kritice mile překvapila.

Přísahám tedy, že jsem ke knize přistupovala s otevřenou myslí, ale tady je tolik podobností, že se to nedá ignorovat. V podstatě se jedná o takovou fanfikci na Harryho Pottera.

Claudius je Snape a opovažte se mi tvrdit opak. Ze začátku je na zlé straně, ale ve skutečnosti je dobrák, který jen nenávidí sám sebe a ředitel školy čar a kouzel mu nabídne práci učitele. Samozřejmě, že žáci ho nenávidí a až "vzácná, překrásná bytost" (jak ji jeden z učitelů nazve) mu připomene jeho lepší já. Protože Cellestia je naprosto dokonalá! Pohled do jejích očí vás zavede do savany, kde vidíte pobíhat lví smečku, běžícího geparda, stádo altilop, letící pelikány, skály porostlé akáciemi, vodu napajedla a u něj stádo majestátních slonů.
Nebudu lhát. Při tomhle jsem dostala záchvat smíchu.
Myslíte, že jednou stačilo? Ne! Její opěvování pokračuje dál: "Byla nádherná jako alabasterová socha nadpozemské víly, do níž sám Ovidius vdechl život." Bla, bla, bla... Pořád dokola.

Upřímně tuhle úchylku, kde autorky ženkou postavu vykreslují jako dokonalost samu, nechápu. Až na to, že Cellestia je neskutečně otravná. Namyšlená nána, která umí jen řvát a hádat se.

Věty typu: "Přesvédčovala ho tónem, jako by chtěla , aby si na sendvič zvolil místo majonézy kečup", "Zíral na mě jako klíčová dírka na čipovou kartu" nebo "..., neboť se dámy jaksi nemohly rozhodnout, pro kterého mají vzdychat víc. Vysocí svalnatí tmavovlasí polobohové prošli mezi stoly, přičemž museli sem tam překročit některou ze studentek, která neuváženě omdlela přímo do uličky", tam byly tak časté, že jsem nemohla brát knihu vážně. Chápu, že se autorka snažila o vtipný, poetický popis, ale tohle zní jako špatná parodie.

Dále jsem trpěla při předlouhých popisech. Ne, opravdu nepotřebuji vědět, jak se vedlejší postava jmenovala za svobodna a jména všech členů její rodiny. Kromě Drakea a Cellestie si nepamatuju žádné další jméno, jelikož tam bylo představeno tolik nedůležitých postav, že jsem se pořád ztrácela.
Chvilkami jsem měla zase pocit, že čtu úryvky z novinového článku. Strany 38-46 jsem jen projížděla očima. Navíc je text "obohacený" výrazy, které se tam vůbec nehodily. Slova jako "schodišťátko" nebo "magickofča" nebyly ojedinělé.

Vlastně jsem ani nevnímala všechny ty informace, co tam byly naplácané (máme tu například Banshee, které pracují jako servírky a děvky nebo tu máme koně, kterým pod vodou narostou ploutve, kouzelné záchodové prkénko, kterému byla věnována polovina stránky atd...) Občas jsem si říkala, jestli si autorka nedala k psaní láhev vína.

Člověk by si pomyslel, že si tyhle popisy přetrpí na začátku a pak se konečně přesune k ději. Ne! Oni pokračují dál a dál. Překousávat se tím bylo hotové utrpení.

Když už je řeč o samotném ději... Tam nějaký byl? Možná později. Skončila jsem kolem strany 120, protože mi čtení této knihy absolutně nic nedávalo. Dočkala jsem se jen předlouhých zbytečných popisů, Drakeova dětinského uvažování, sem tam něco z hodiny magie a obdivování nesnesitelné Cellestie.

Mimochodem, v jednom popisu (str. 39) jsem našla zakončení věty: Jak to tenkrát provedli, netuším ani já sama.
Z er-formy se najednou přechází do ich-formy? To vidím v knize poprvé.

Styl psaní je napodobenina Rowlingové. Je až neuvěřitelné, jak moc se mu snaží podobat. Až na to, že to nefunguje.

Nenašla jsem nic, co by mě nutilo číst dál, hltat stránky a postavy byly všechny na odstřel. Ještě nikdy jsem neviděla tolik uřvaných, hysterických postav v jedné knize. Žádná neměla pořádnou hloubku a po celou dobu mi bylo srdečně jedno, co se s nimi děje.

Mezi dvěma ohni byl takový experimentální guláš, do kterého se házely veškeré ingredience, co kuchaři přišly pod ruku.

Myslím, že příběh měl zůstat jako fanfikce na HP. Ilustrace však byly, společně s obálkou, opravdu povedené. Časem se knihu možná pokusím dočíst, momentálně však na to nemám kapacitu.

5 20.09.2022

Nemám, co bych dodala. Všechno za mě napsali ostatní. Carter to zase dokázal. Čtivé, napínavé, brutální... Prostě skvělé.

8 18.09.2022

(SPOILER) Nejprve bych chtěla pochválit obálku, která je naprosto úchvatná a právě ona mě nalákala na čtení společně s tématem čarodějů, které naprosto miluju.
Přestože speciální holka s neovladatelnými schopnosti je poměrně cliché, líbil se mi nápad s ročními obdobími, stejně tak propojení magie s emocemi. Styl psaní je krásný, poetický, kniha se četla svižně. Jedná se o takovou příjemnou, nenáročnou oddychovku. Citáty ze zápisníku na začátku každé kapitoly se mi také zamlouvaly. Potenciál byl obrovský. Jen škoda, že dějově to byla bída a je mi to fakt líto.

Co mi vadilo hodně, byla Clařina sebelítost. Ano, chápu ji. Trauma ze zabití musí být velké, ale její neustále popisování toho, jak nenávidí svou moc, nenávidí sebe, všeho lituje a je nebezpečná, už bylo otravné. Vzápětí je zase se vším smířená, pak opět obrátí... Pořád to samé dokola. Také se ani nedozvíme jak to, že je vždyčarodějkou. Pouze jediné - Slunce z ní z nějakého důvodu udělalo vyvolenou.

Clara jako hrdinka byla naprosto nesnesitelná a opravdu nechápu, co na ni kdo vidí – věčně podrážděná, až toxická, sobecká, nevděčná, mluví jen o sobě a řeší jen sebe.

Na co už jsem opravdu alergická, jsou otázky: „Jsi v pořádku?“, „Jak se dnes cítíš?“ Už jsem při nich protáčela oči v sloup. Kdybych zvýrazňovala často opakující se fráze, poloviny knihy by byla barevná.
Dále má být Clara nejmocnější čarodějka, ale je v jednom kuse vyčerpaná nebo omdlívá.
Učitelé jsou samozřejmě neschopní a tak ji lektora dělá Sang, který mi byl společně s Paige (mimochozem skvělá postava) snad jediný sympatický. Konečně někdo, kdo není alfa samec s dokonalým tělem, ale normální kluk! A navíc empatický florista, což je velké plus.:)
Přesto mi jejich zamilovanost nepřipadala vůbec přirozená, žádné jiskření, nic. Prostě… jednoho krásného dne na sebe pohlédli a bylo to. Všechno všeobecně se dělo hrozně rychle (časové skoky klidně i o pár týdnů, Clara měnila názory jak ponožky.)

Některé situace mě taky zarážely – Sanga zasáhne blesk, doslova přestal dýchat, ale potom jde v pohodě domů bez toho, aniž by ho zkontroloval doktor. Další, když Clara měla horečku 43°. Pardon, ale člověk umírá už při teplotě 42°, natož, aby v takovém stavu mohl ještě chodit! Clara by správně měla mít poškozený mozek. Samozřejmě, ona je zázračně v pořádku a všichni jen kroutí hlavou, jak je úúúžasná!

A závěr? Jak z amerického filmu pro teenagery. Samozřejmě se objeví zázračné řešení na poslední chvíli, takže tu máme přeslazený happy end a všichni jásají nad Clařinou výjimečností.

Posledních sto stránek jsem už jen přejížděla očima a přála si, abych knihu měla za sebou. Bohužel mě to opět utvrdilo v tom, že takové „speciální“ hrdinky nejsou nic pro mě.
Přesto si vážím poslání o vztahu k naší planetě, které autorka do knížky vložila. Možná jsem nebyla naladěna na správnou vlnu, možná jsem neměla náladu. Ale jsem si jistá, že si kniha své příznivce najde.

5 15.09.2022

(SPOILER) Druhý díl Malazské knihy nás vede do nových oblastí a představuje mraky nových postav. Čtenář se tak dostává zpátky na začátek, kde se musí ve všem zorientovat. Ano, trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Jedná se o naročné čtení a musíte být neustále v pozoru, aby vám něco neuniklo. Přesto jsem si to nesmírně užila. Dům je jiný než Zahrady a autor ukazuje, že jeho fantazie nezná meze.

Z dřívějších postav sledujeme cestu Kalama Mechára, Šumaře, Kvítka a Apsalar. Naopak z nových tu máme Felísin (která mě po většině času vytáčela), Heborika, historika Kalouse s Coiltainovým řetězem a zaklínači, kněze stínů Iskalara Pusta (on a Kruppe by tvořili legendární duo!) a zajímavou dvojici Mappa a jhaguta Icaria.
Eriksonovi postavy jsou zkrátka parádní. A přestože je jich mnoho, každá je originální a má v příběhu vlastní roli bez které by kusy skládačky nezapadly na své místo.

V díle se střídají vtipné momenty se smutnými, napínavými i dost brutálními (při scéně kdy našli mrtvé umučené děti jsem na chvíli musela přestat číst). Boje jsou krvavé, realistické, Erikson krásně vykresluje jaký dopad má válka na psychiku člověka.

Co se mi hodně líbilo, byly zmínky o říši za vlády císaře Kellanveda. Opravdu bych si o ní chtěla přečíst víc. Kotilion a Ammanas jsou jedni z nejlepších postav a doufám, že dostanou více prostoru.
Ps: Zkuste si představit Kruppeho, Iskalara a Stínupána v jedné místnosti. Myslím že by se jednalo o tu nejlepší hádku v dějinách Malazu!

Erikson má jisté pravidlo – jestliže si oblíbíte nějakou postavu (zvlášť když se jedná o vedlejší), je velice pravděpodobné, že později skončí u brány mistra Kápě. Sbohem Coltaine, Kalousi, kaprále Liste, Kulpe, Sormo. Konec Coltainova řetězu byl prostě srdcervoucí. I když u dvou možná...
No, ještěže z mých oblíbenců alespoň kapitán Kaneb přežil.

5 13.09.2022

Alchymista je takový úvod do světa Nikolase Flamela. Spíše se zaměřuje na seznámení s dvojčaty a Nikolasem, magií aury a nesmrtelnými bytostmi. Hodně mluvení, málo akce.
Těm, kteří sérii čtou poprvé radím - vydržte! Druhý díl už má grády a pak je to teprve jízda.:)

2 10.09.2022

(SPOILER) Bezejmenná cesta není klasická fantasy a není pro všechny. Pokud čekáte pořádně propracovaný svět s hlubokými postavami a pořádným dějem, pak knihu zase odložte.
Tohle je příběh s posláním, které ne každý pochopí. Kniha je napsaná zvláštním stylem. Je v ní kladeny velký důraz na soužití s přírodou, víru v lásku a vzájemné porozumění. Místy to bylo až zbytečné přeslazené, ale proč ne.

Co mi ale opravdu vadilo, bylo, že žádná postava neměla vlastní osobnost. Všichni mluvili a smýšleli stejně - jak přes kopírák. Dále se mi nechce věřit, že by ve světě lidé zanechali vzájemných sporů, byli ke všem přátelští, přistupovali ke všemu s porozumněním a dokázali se na všem shodnout. Prostě jak na obláčku.

Putování čtveřice bylo místy skvělé (např. boje se zbloudilými), místy nezáživné. Naopak jsem si oblíbila výrazy "norn" a "leighiše". Souboje draků byly taky skvěle napsané (draky naprosto miluju!).

Z Bezejmenné jsem si odnesla hodně a některé věci mě k mému překvapení zarazily a do teď o nich přemýšlím. Kéž by víc lidí smýšlelo tak, jak autor.
Jak to tak vidím, myslím, že by v dnešní době každý potřeboval potkat Poutníka, aby do něj vlil kapku naděje na lepší budoucnost..:)

Co mě ale zarazilo, byly přechodníky. Někde byly dobře, pak zase tucetkrát špatně. Dále opakování slov, občas přehozený slova, zbytečně předlouhé popisy, které by prospělo proškrtat (například popisy postav, při tom jsem trpěla - Modrooká měla snad 4 celé stránky!)
Je to hrozná škoda, protože to ubírá na celkovém dojmu.

Konec byl dost otevřený, takže jsem zvědavá na další díl.

1 08.09.2022

Jako vždy skvělé. Prostě Geraltovská klasika. Setkání čarodějů a putování pouští jsem si nesmírně užila. Konečně se tu setkáváme i s Keirou Metz a Potkany.

5 08.09.2022

(SPOILER) Nejprve bych chtěla zmínit naprosto mizernou redaktorskou práci. Ten člověk musí být slepý. Ještě jsem v žádné knize neviděla tolik opakujících se slov. Například začátek kapitoly 7 byla naprostá katastrofa, nedalo se to číst. Připomínalo to amatérské psaní na wattpadu.

Knihu jsem nedočetla. V jednu chvíli mě tak vytočila, že jsem měla chuť ji rituálně spálit. Ale začnu od začátku...

Zápletka byla nepromyšlená a prostoduchá, děj předvídatelný, nic zajímavého. Čekala jsem mafiánské drama s nádechem romantiky, ale stala se z toho klasická červená knihovna. Ovšem potenciál tam byl! Ze začátku to nevypadalo špatně a já stále čekala na zlom, který bohužel nepřišel. Číst neustále o tom, jak se hrdinka oblíká do šatů, flirtuje a užívá si luxusu bylo zkrátka nudné.

Co napsat k postavám?
Luca je samozřejmě neodolatelný alfa samec s dokonalým tělem a cituji hlavní hrdinku: "Boss, který byl na tenhle svět až neuvěřitelně přitažlivý." Při tomhle jsem se fakt nasmála. :D
Stejně jako při větě: "Luca ví stejně všechno nejlíp."
Jedná se o klasického bad boye, který najednou potkal tu pravou a chce se kvůli ní stát lepším mužem. Na tom není nic špatného, jedná se sice o cliché, ale když je dobře napsané, proč ne. Což rozhodně není tenhle případ.

Stella měla myšlení puberťačky, která se vzruší jen když na ni muž pohlédne, je neustále nadržená z jeho dokonalého těla, ale...
Ano, vážení, a tady to je.
Na začátku je napsané, že se Stella vzpamatovává z nevěry. Toť vše. Později se ale dozvíme, že ji ex nejenom několikrát zbil, ale také i znásilnil! Přesto se v pohodě nechává osahávat od muže, kterého téměř nezná, on se ji doslova ze začátku vnucuje a... ji se to líbí.
Co prosím?! To snad autorka nemyslí vážně! Stella v žádném případě nepůsobí jako oběť domácího násilí, natož znásilnění. Nebyla tam ani zmínka o tom, že by navštívila psychologa. Takové trauma je obrovské a vzpamatovává se z toho sakra těžko. Tímhle u mě kniha klesla na samé dno a ve čtení jsem už nepokračovala.

Nikdy víc.

Ano, možná to vyzní drsně, ale pevně doufám, že to autorce pomůže, pokud se rozhodne napsat další knihu.

Dodatek: Vidím, že pozitivní hodnocení dali uzivatelé, kteří okomentovali jen tuto knihu a založili si profil ten samý den. To má být marketingový tah? Opravdu pochybuji, že to knihu zachrání...

Za mě ne. Skončila jsem na straně 154 a odkládám na neurčito.
Z téhle série jsem zvyklá na tupé hrdinky, ale Maddie se vyšplhala na samý vrchol. Nechat se osahávat mužem, kterého vůbec nezná, chová se nehorázně arogantně... ale je TAK SEXY A BOHATEJ! Hrdince je 30 ale mozek má jako patnáctiletá puberťačka, se kterou poprvé cloumají hormony. Načež Nick se choval úplně stejně. V podstatě všechny postavy tam byly na odstřel.
Dále Maddie nikdy nepracovala na lodi (natož aby vařila složitá jídla) ale samozřejmě zvládá všechno na 100%!

5 01.09.2022

(SPOILER) "Pohyb na křesle pro mě není trestem. Není to vězení," ujistil ji. "Nikdy jím nebyl. Nejsem o nic méně mužem, když na něm sedím, ani když chodím o holi."

Z tohohle dílů mám spíše smíšené pocity. Střídali se tam nesmírně zajímavé části s extrémně nudnými. Co se ale nedá upřít, je čtivý styl psaní.

Změna prostředí byla fajn a já si konečně naplno oblíbila Chaola. Proces léčení byl zkrátka skvělý. Díky vlastním zkušenostem jsem se do Chaola dokázala dokonale vcítit a jeho náladovosti a myšlenkám rozumněla. Naopak Nesryn mě nezajímala a spíš mi ve čtení překážela. Od poloviny se ale stal pravý opak a já se nemohla dočkat až se z toho naprosto nudného cukrování hlavní dvojce přesuneme zpátky k pavoučičím. Sartaqa jsem si hodně oblíbila, stejně jako ruky. Posledních 100 stran pak konečně stálo za to - čtivé, napínavé. Asi nejlepší část knihy pro mě bylo odstranění valga z Duvy a jak se kolem ní sešla celá khaganova rodina.

Nad některými věcmi však může člověk jen kroutit očima:

1. Dokonalé postavy
Už jsem přestala počítat, kolikrát se v knize popisovaly Yreniny vlasy, šaty nebo obličej. Co o ní potřebujete vědět? Yrene je naprosto dokonalá! No vážně, nemá jedinou chybičku - jako všechny hlavní postavy Maasové. Samozřejmě ji všichni obdivuji a stejně jako Aelin i ona je mimořádně speciální! I přes to ale zůstává velice sympatickou postavou.:)

2. Nekonečné popisy prostředí/oblečení
Na to jsme od autorky zvyklý, ale tady mě to málem donutilo knihu odložit. Doslova jsem skřípala zuby a musela se nutit pokračovat.

3. Deus Ex Machina efekt
Trvalo prakticky celou knihu, než Yrene Chaola vyléčila. Když mu valg zlomil pater podruhé... BUM! Máme tu bohyni, která se objeví společně se všema léčitelkama z Torre a prakticky okamžitě je Chaol přiveden ze světa mrtvých a vyléčen. Je to jako koukat se na anime, kde zákony ani pravidla neplatí. Prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Ah, ale aby to nebylo přeje jenom tak zázračné, Chaolův život je spojený s Yrene, která uzavřela s bohyní dohodu!

4. Maeve je královna valgů.... Pockat, co?
Zvláštní, že nemá černou krev. V předchozích dílech byla jasné rudá. Ale i to se asi v posledním díle vysvětlí.

Trošku se bojím jít na finální díl. Stejně jako Říše bouří to začíná být hodně překombinované. Stále se vymýšlejí nové a nové věci, staré najednou neplatí a všichni jsou vždy na správném místě...

I tak je Věž jedna z nejlepších dílů.

1 30.08.2022

Zatím nejlepší díl a nejenom díky Regisovi, který je jednou z nejzajímavějších a nejsympatištějších postav ze světa Zaklínače. Bylo víc Geralta i víc akce. Svět je neuvěřitelně promyšlený, má skvělý humor i jedinečné postavy.

5 18.08.2022

Knihy od této autorky mám ráda, proto je mi upřímně líto, že mě tenhle díl vůbec nebavil. Hannah s Connorem mi lezli už od začátku na nervy. Ani vedlejší postavy jsem si neoblíbila - na rozdíl od Hotelu, kde byly úžasné.
A romantika? Jestli někomu připadá romantické, že jsou v jednom kuse nadržený jak puberťáci, pak ano, to tu bylo.
Konec byl zase useknutý - hop, šup a zázračný happy end. Ona měla pravdu, on se omluvil. A zápletka se sousedem tam byla neskutečně odbytá, jako by na ni autorka zapomněla a pak to potřebovala rychle vyřešit.

Nevím, možná jsem přecukrovaná a potřebuju chvíli pauzu. Ve čtení ale v budoucnu pokračovat budu, série je návyková a stále doufám, že jiné díly budou lepší.

4 12.08.2022

(SPOILER) Další klasická oddechová romanťárna od Julie Caplin. Za mě ale slabší díl.
Island je vykreslený skvěle, doslova jsem se vyžívala v hygge stylu (který u nás bez diskuze zavedu), horkých pramenech a nádherných popisech prostředí. Hned bych tam chtěla zajet! Zamilovala jsem si vedlejší ženské postavy. Hlavně Heklu – ta byla prostě úžasná. Pomsta vůči Bobovi neměla chybu. Celou dobu jsem doufala, že mu to někdo natře. Alex byl u stolu s Bobem a Clivem taky skvělý a v duchu jsem mu tleskala. Taky jsem se hodně zasmála při pitkách a záchraně ovce.

Lucy mi naopak nesedla. Tak nějak jsem přemýšlela proč kolem ní všichni skáčou. Ze začátku to bylo fajn, líbilo se mi, jak ji pomáhají, snaží se s ní sblížit, ale od druhé poloviny to vypadalo jako kdyby byla jejich středobodem světa a řešila se jen a jen ona.
Naopak se mi líbilo, jak se snažila vypořádat se svým traumatem a na konci to také zvládla skvěle.

Alex se mi ze začátku hodně zamlouval. Laskavý, klidný a obětavý. Později mě ale ten scénář omrzel - dokonalý princ zachraňující princeznu v nesnázích. Jejich zamilovanost byla hrozně nereálná, příliš rychlá. Žádné přirozené jiskření. Navíc jsme se o něm kromě jeho práce nic nedozvěděli – měl třeba v minulosti přítelkyni?

Na co už jsem doslova alergická je otázka: „Jsi v pořádku?“ Když už se objevila asi po osmé, protáčela jsem oči v sloup. Měla jsem si dělat čárky, kolikrát se ta věta za celou knihu objeví.

Konec mě spíš naštval, než nadchnul. Prostě se to celé useklo a pak přeskočilo do Skotska.

Další díly si ale určitě přečtu, protože např. Čajovna v Tokiu byla naprosto dokonalá. Takže se vrhám na další díl.

7 08.08.2022

Skvělá letní oddechovka pro náctileté.
Líbilo se mi, jak se Taylořina rodina snažila sblížit. Romantická linka (u které mi přišlo, že je tam vecpaná spíš násilně) mě naopak otravovala, ale to je otázka vkusu. Člověk při čtení zavzpomíná na své dospívání a blbosti s kamarády.
I když mě Taylor občas štvala, její chování se dá pochopit... Vždycky od problémů utíkala, od rodičů měla všechno a žila pohodlný, bezstarostný život. Navíc se její rodina snažila předstírat, že se nic neděje a odmítala o všem mluvit - což není zrovna dobrý příklad.
Při slovních přestřelkách, honu na pavouka a Warrenových výkladech jsem se dost nasmála. Takže kniha není jen smutná! Naopak si myslím, že je v ní dost komedie a nese se v takovém lehkém tempu.:) Asi nejvíc se mi zamlouvaly momenty mezi otcem a dcerou.
Přestože byl konec jasný, stejně jsem ho obrečela. Taylořin otec byl sympaťák a lehce přirostl k srdci.

1 04.08.2022

Oddechová romantika, která pohladí po duši a zahřeje u srdce. I slza na konci ukápla.
Japonsko miluju, rodinu paní Haruky jsem si oblíbila, stejně tak se mi líbily popisy prostředí, japonských zvyků a fotografování. Oba hlavní hrdinové mi rychle přirostli k srdci.
Moje první kniha od autorky a určitě si přečtu i ostatní díly.:)

6 02.08.2022

Druhý díl byl o něco lepší než první. Dračí historie je vymyšlená skvěle a mohlo by z toho být skvělé čtení. Ale já a Dračí město kamarádi nebudeme. Druhý díl je dějově snad ještě větší chaos než první. A teď vynechám logické věci.
Docela jsem se těšila na výcvik u Tajemných… to jsem ale nevěděla, že se dočkám jen brouzdání myslí. A ano. V hlavě některé z postav trávíme většinu část knihy. Proč? Protože obě hrdinky jsou buď na ošetřovně nebo se zotavují a mají zakázáno bojovat.

Stále se nedokážu přenést přes otravné chování postav. Všichni už jsou dospělí (ještěři hádám mají několik desítek let), ale jednají jak třináctiletí puberťáci (hlavně Ondra, můj ty bože, to je takový osel, že snad nebyla chvíle, kdybych mu nechtěla křápnout hlavou o zeď).
O Janě škoda mluvit. Od prvního dílu se nic nezměnilo – stále ukňouraná chudinka, která pořád omdlívá, nebo ji je špatně a z nějakého neznámého důvodu je hrozně důležitá a všichni po ní jdou.
Lianea je v podstatě stejná jako Jana. Autorka má talent na slabé ženské, které musí pořád někdo zachraňovat, nepřátelé je chtějí znásilnit nebo je muži mlátí (princezna Nayklín).
A ti dva Tajemní? Neměla jsem příležitost si je oblíbit. Plochý, nezajímaví, nemají žádnou hloubku, žádnou osobnost a ani o nich nic nevíme. Takoví roboti na okrasu.

Nějak nechápu ten převrat Jana x Eldar. Prostě hop! A najednou tu máme spřízněné duše, přestože v jedničce spolu sotva promluvili. Protože… proč ne. Aby bylo nějaké romantické drama. Přece jen, je to YA.

Tahle série má jedno zásadní pravidlo, které mi brnkalo na nervy po celou dobu čtení – muži jsou povýšení sexuální predátoři a ženy jsou slabé chudinky, které se nechají zneužívat.

Do čtení jsem se musela opravdu nutit. Myšlenkami jsem byla všude možně, jen ne u knihy.

2 06.07.2022

Co na to říct? Opět úžasný díl. Klasický Geralt. Konečně se zde objevuje i Phillipa s Djikstrou. Jen to setkání vladařů mě trochu nudilo.

(SPOILER) Ani nevím, kde začít.
Prolog byl skvělý a já si říkala, že tentokrát se hodnocení třeba mýlí. No... bohužel. A je mi to líto. Obálka je krásná, anotace taky zajímavá.

Kombinace našeho světa s ještěřím světem (a fantasy jmény x česká) zkrátka nefunguje. Kdyby se autorka vybodla na Brno a psala čisté fantasy bylo by to lepší.
Nebudu lhát, čekala jsem draky. Takže jsem byla lehce zklamaná, že v knize žádní nebyly. A ještěři jsou vlastně z části upíři... Ah, a přeměna vám zaručí, že se do konce života nebudete muset holit! Momentů kdy jsem jen kroutila očima nebo se plácala do čela tam byla kvanta. Tolik nesmyslů nacpané v jedné knize jsem ještě neviděla. Copak to nečetli žádní betačtenáři? Kniha je plná náhod, zázraků bez pořádného vysvětlení, všechno se stane tak, jak se zrovna hodí a korunuje tomu naprosto nesmyslné jednání postav. Děj je buď příliš rychlý, málo rozepsaný, nebo naopak zbytečně natahovaný. Člověk se až smál, jak absurdní některé scény byly.

Prakticky od začátku už víte, kdo je padouch, protože... hrdince špatně voní. (Clap! Clap!) Žádné velké odhalení se nekoná.

První polovina byla čisté utrpení. Pořád jsem doufala, že se konečně začne něco dít. Lovení a nudné toulání se dalo zkrátit na míň stránek. Málem jsem knihu odložila, ale jsem zvyklá číst do konce, takže jsem se prokousala i zbytkem.
Naopak druhá polovina ve městě je celkem dobrá. Je vidět, že svět je promyšlený (oceňuji i mapu), historie ještěrů je zajímavá.

Jana jako hlavní hrdinka byla nesnesitelná. Pořád křourala, brečela, nebo byla nadržená. Stále ji někdo unášel, chtěl zabít, nebo se všichni ujišťovali, že je v pořádku. Taková cukrová chudinka. Jakmile navštíví rodiče, prakticky už pak pro ni přestávají existovat. Ani jednou se k nim nevrátí, aby je zkontrolovala.
Nejvíc mě rozesmála věta, kdy řekla, že se o sebe umí postarat. A o pár stránek dál se málem zabije kvůli vlastní blbosti. Podruhé!:)
Žádnou postavu jsem si nepblíbila, chyběla jim hloubka, pořádné zpracování.

Další věc - opravdu potřebujeme pořád číst o hrdinkách, které chce někdo osahávat a znásilnit? Co je tohle za novodobý trend?

Zamilovatost mezi Janou a Ondrou byla hrozně umělá. Spíš bych to nazvala majetnickým pudem. Jejich posedlost mi hrála na nervy.

Všechno se vypsat nedá. Mohla bych takhle pokračovat dál. Nicméně, potenciál tam je. Styl psaní je dobrý, našla jsem i krásné slovní obraty, popisy.

Jelikož jsem si pořídila obě knihy, dám druhému dílu ještě šanci. Nic sice od toho nečekám, ale třeba mě překvapí. Nebo alespoň pobaví, jako tenhle.

2 26.06.2022