mySaints komentáře u knih

Přečetla jsem si pár stránek a knihu odložila. Psáno podivně stručně a vypráví to naivní dítě? Po pár měsících, kdy jsem nevěděla co číst, jsem si na tuto knihu vzpomněla a donutila se k ní vrátit. A za chvíli už jsem se opravdu do čtení nutit nemusela. Postupně jsem zvyšovala své hodnocení. Ubývající stránky mi pomalu lámaly srdce, duši zaplnily šedí a úzkostí.

Při čtení jsem si šla namazat chleba a vyhazovala jsem zbytky už starého tvrdého pečiva. Při pohledu na tolik jídla vyhozeného v mém koši se mi udělalo zle. Ze sebe. Ze světa. Tak silná je tato kniha. S ní okusíme trošku jiné odstíny šedi.

"Strana 361: Myslím na tebe. Strana 412: A co ty, myslíš na mě? ... Zavřela jsem oči. Ano, myslím na tebe. Všechno nejlepší, Andriusi."

9 14.10.2016

No teda já se válela smíchy skoro nepřetržitě. Všechny situace, ať už jakkoli smutné a děsivé, jsou v knize vylíčené se zvláštním, až absurním druhem humoru (např. autonehoda) . Tyto okamžiky vás naplní zvláštní melancholií nad Garpovým osudem, ale hned na další stránce vás přesvědčí, jak je život krásný a že je v něm zapotřebí neztrácet humor a naději. :-)

9 30.11.-0001

Upřímně musím nesouhlasit s většinových hodnocením této knihy. Na první pohled - hlavně podle obálky - vypadá kniha jako odpočinkový příběh, ale jde více do hloubky a na konci jsem byla celkem mile překvapená. Ani se mi nezdálo, že by byla špatně napsaná, a to jsem toho přečetla hodně. Určitě existují lepší, ale také horší knihy. Možná, že si ji prostě podle obálky vybrali špatní lidé, kterým nesedla. Já ji budu trochu obhajovat. :)

8 17.03.2020

Paní Griet mě opět nezklamala ... má obrovský talent nádherně popisovat život, jakkoli těžký může být. Postavy v knize dělají (zřejmě, kdo ví) nesprávné volby, ale ona je nekritizuje, jen popisuje, a to tak, že nás nabádá k větší lásce obecně i k větší lásce k životu, vidí v něm více dobrých voleb, než možná dokážeme vidět my sami. Jsou zde všechny ty maličkosti, kvůli kterým se svět jeví jako hezčí místo, i když v něm musíme bojovat a vyrovnávat se s opravdu tíživými věcmi. Se smrtí, se zklamáním zrcadlícím se v očích rodičů, s věcmi, které nás trápí od dětství, s nevhodnými partnery. Hodně moc jsem Moně rozuměla, hlavně v jejích čtyřiadvaceti letech a fandila ji, nakonec jsem na ni vlastně byla pyšná. :)
Někdy by bylo lepší, aby si lidé neustále hledající pravdu a lásku v motivačních knihách, přečetli i takovouhle knihu. Opravdu vás nabije a možná konečně uděláte to rozhodnutí, které tak dlouho odkládáte.
Co mně utkvělo:
1. Popis prvního sexu s Louisem byl naprosto realisticky dokonalý, až sem se musela smát.
2. Jak Mona drží tátovi ruku a cítí se hrozně nepatřičně. Žádný hraný doják, prostě opravdové pocity.
3. Marie nebyla špatný člověk, i když se jevila nesnesitelně. Měla velkou sílu se postarat o rodinu a kvůli tomu musela přetrpět dost věcí. Jen je to přesně ten typ ženy, kterou snad nikdo nikdy nemůže upřímně milovat.
4. "Vypráví o ní, jako by byla teplo, jako by všechno v jeho životě muselo vést do toho jednoho bodu. Když vyslovil její jméno, obestřela ho něha, něha, kterou jsem u něj vždycky spíš předpokládala, než na vlastní oči viděla."
5. Jak těžké je zklamávat své rodiče a vyrovnat se sebou samým. S málo ambiciózními profesními volbami, žádnou velkou kariérou, s moc málo penězi, abychom mohli pěkně žít, s moc komplikovanou povahou na lásku.. "A příliš přemýšlím, na to, abych mohla být šťastná. Jsem moc slabá, moc hledající a přecitlivělá pro svět, který už je sám o sobě dost tvrdý, o tom oni vědí své."

8 22.07.2018

Tahle kniha je prostě a jednoduše milostný dopis o 267 stranách. Pokud jste zrovna po rozchodu, skeptičtí k představě velké planoucí lásky - "vášně překračující čas, prostor i logiku" - nebo jste možná ani nikdy zamilovaní nebyli, tahle knížka vás buď unudí k smrti nebo se naopak budete smíchy prohýbat v pase. Mně se Ztracené světlo líbilo z toho důvodu, že autorka se zaobírala otázkami, jakými se zaobírám i já, i když na ně nikdy nenalezneme odpovědi, jen si je asi pořád potřebujeme v hlavě přebírat, abychom nějak ospravedlnili naše chování, naše životy a rozhodnutí. Máme určité věci napsané v osudu nebo si své štěstí a neštěstí činíme našimi volbami? Máme každý vyhrazené jen určité množství svého štěstí nebo můžeme mít všechno? Dějí se všechny špatné věci, protože to tak má být? Máme uvěřit, že vesmír za nás všechno vyřeší? .. Díky zvolenému tématu se mi líbila forma a styl psaní, to poetické vzpomínání a přemítání se k tomu všemu prostě hodilo. Hvězdičku ubírám za konec ... autorka tím usnadnila Lucy osudové rozhodnutí a to zásadní ani nedokončila. Řekla to Lucy Darrenovi? Jako závěrečnou "moudrou" radu dodávám - těch posledních vět se držte. Pokud můžete zažít "požár", utrpíte u toho i pár hlubokých ran, ale i tak to za to vždycky bude stát.

8 17.02.2018

Naprosto ohromující! Tahle knížka mě do sebe vcucla jako černá díra. Četla jsem ji všude a nevnímala nic a nikoho. Nikki Sixx byl urvanej ze řetězu, ale pokud si přečtete jeho ostatní knížky (hlavně This Is Gonna Hurt, která ale česky zatím nevyšla), zjistíte, jak moc se člověk může změnit. Nikki je inspirativní člověk, stejně jako Mick, který ale o sobě bohužel dává málo vědět. Tommy je jen zajímavá postavička, a o Vinci radši nemluvě. Dohromady ale tvořili historii rockové hudby, a číst o tom, jak to všechno bylo, je hodně zajímavé - člověk se tlemí, brečí, pak se mu chce zvracet, a nakonec zjistí, že Mötley Crüe už nenávratně miluje. :)

8 09.08.2011

Nikdo z živých ani mrtvých lidí mě ještě takhle neokouzlil.

8 09.08.2011

Díky knize jsem mnohé pochopila, nahlédla do sebe a trochu si i poplakala. Je to ryzí, opravdové, ze života. Kéž by takových knih bylo víc. Takových, které vás dojmou, zahřejí a vy máte chuť žít opravdověji. Strčila bych ji do ruky všem lidem, kteří se nikdy neodváží jít na terapii, ale přitom je něco tíží. Lidem, kteří hledají štěstí v nespočetným mantrách, duchovních cvičeních a nejrůznějších "Dohodách". Lidem, kteří si myslí, že aby žili, musí být pořád šťastní, nebo tak aspoň vypadat pro ostatní. Protože opravdu "šťastní jsme jen někdy".
P.S. Knížka by si zasloužila mnohem větší publicitu, ale hlavně lepší překlad a nakladatele. Našla jsem tam hrozné, šílené chyby, a to hned v anotaci. Kdo ji překládal a kontroloval, si ani nezjistil, kdo je žena a kdo muž. O celém nepřeloženém odstavci ani nemluvě...

7 26.08.2021

(SPOILER) Po Craven Manor jsem si zase spravila chuť! Knížku jsem přečetla během jednoho osamělého propršeného dne, takže musím říct, že atmosféra v knize mi fakt sedla! Dokonce jsem se občas i trochu bála. :) Konec zase trošku šílenější než bych si představovala...a úplný závěr až moc romantický. Ale knížky Darcy Coates se čtou jednoduše samy, protože prostě potřebujete vědět, jak to všechno bylo, kdo vlastně straší, a jaký příběh ukrývá. Jste napnutí, kdy přijde nějaký zvrat. Když je hodně času na čtení, poslouží takové knížky opravdu skvěle. :)

7 25.06.2020

Paní autorce se omlouvám, neříkám, že je špatná spisovatelka, ale tohle na mě bylo moc. Dočetla jsem ani ne do sté stránky, byla by to pro mě moc velká ztráta času, a ani náhodou jsem nechtěla riskovat snížení mého inteligenčního kvocientu. Humor mi přišel přehnaný, nereálný, všechno zacházelo do strašlivých extrémů, hlavní hrdinku jsem moc nepochopila. Kdyby byla kniha kratší, možná bych ji přečetla, ale 420 stran, to e-eee. Ale chápu, že většinovému publiku se do stylu strefí, moravština a venkov jsou teď prostě moderní, stejně jako paní spisovatelka.

7 12.11.2018

Samota v názvu. Samota v knize. Úplně na mě čučela z každé stránky. Autorova prvotina a už tak dobře napsaná. Člověk musí umět číst mezi řádky, hlavní hrdina totiž není úplně sdílný ve svých pocitech. A právě v tom je ten největší um! Julese v dětství ovlivní strašlivá tragédie, kterou si v srdci nese celý život, i když někdy zapomíná, i když si někdy myslí, že žije normální život. To ano, ale to trauma si v sobě nese navždy. A my jen koukáme, jak moc ho to ovlivňuje, i když on prostě jen žije dál.
Protože musí - přijímá všechny životní zvraty, které se mu dějí, se vší pokorou a úctou. Ztrátu lásky, kterou pak znovuobjeví, všudypřítomnou smrt... Jen tak lze dojít na konec samoty.

7 09.11.2018

Ano, trilogie z ostrova Lewis byla opravdu výjimečná - jak zobrazením přírody a reálií, tak svým melancholickým, citlivým, ale také velmi napínavým příběhem. Nelze na ni ale pořád odkazovat. Zde se May uchýlil k prvoplánovějšímu tématu - a mnohým může tento typ příběhu připomínat právě Brownovy knihy - je tu nevyřešená záhada a někdo, kdo není úplně kompetentní, se do toho začne míchat. K vyřešení ho vedou jakási vodítka, směřující až někam hluboko do historie a také neuvěřitelné shody náhod (třeba úplně náhodně slyšíte příběh o zelené vodě tekoucí v jedné z místností v katakombách, které se říká podle stejně zeleného nápoje a ejhle - zrovna ten zelený nápoj je v jedné z místností a vy si okamžitě vzpomenete na ten příběh, bez kterého byste vlastně vůbec neměli páru, kam se vydat dál). Konec je vždy stejný - záhada je vyřešena.
Tyto knihy jsou zábavné a fajnové jako jednohubky na pár odpolední, jelikož každý chce přeci vědět, jaké tajemství kdo střeží. Ale už za pár týdnů, možná dní, vlastně zapomenete, jak to skončilo a možná i to, o čem to celé bylo. I po půl roce od přečtení ve mně stále dlí atmosféra větrného ostrova Lewis, po Francii mi zbyl zejména pocit bezmoci při neschopnosti přečíst alespoň jeden název nějaké francouzské školy správně. Ale jak říkám - jako jednohubka ideální a May je zárukou, že kniha je napsaná dobře a čtivě, takže se chystám i na další díly o Enzovi.

7 27.01.2017

"Rodiče své syny někdy tolik milují, že si jejich život představují jako romantický film. Myslí si, že mládí nám pomáhá překonat všechny problémy. Možná rodiče zapomínají na jednu drobnost: Být na prahu sedmnácti může být kruté a bolestivé a matoucí. Být na prahu sedmnácti může být i na hovno."
Přála bych si, aby dnešní mladí lidé četli takové knihy. Sice v ní nezažijí žádné bláznivé dobrodružství, ale možná pochopí mnoho věcí o lásce k druhému člověku, o tom, že člověk může být mladý a smutný zároveň, možná poodhalí nějaké ty opravdu důležité záhady vesmíru - třeba to, že ptáci patří nebi, a že svět nám nebude patřit nikdy. Že každý má právo cítit se osaměle, protože léto není jen ve znamení veder, ale také bouřek. A někdo je prostě dělaný do deště. ...

7 28.07.2016

Stálo to za to. Místy jsem se smála nahlas, někde se mi to zase zdálo dost zdlouhavé, ale knihu hodnotím velmi pozitivně. Staříka jsem četla a analfabetka byla na stejné úrovni, jen jiné postavy a situace. Kdyby analfabetka vyšla první, možná by ji ostatní hodnotili lépe, protože by byla originál. Nicméně - skvělé čtení a pozor na atomové bomby, může se vám klidně stát, že vám jednu pošlou poštou místo balíčku od Alzy. ;)

7 16.07.2014

Psychologická sonda do nenávistné duše. Ze začátku jsem si musela zvyknout na zvláštní, chladný způsob vypravování, ale nakonec to podtrhlo celou atmosféru knihy. Čekala jsem od toho trochu víc, například Erichsenův názor na to, jak to celé vzniklo. Podle toho, co jsem o blackmetalu četla a po zhlédnutí dokumentu "Until the Light Takes Us" šlo členům Burzum, Darkthrone nebo Mayhem hlavně o syrovou, extrémní hudbu, kterou by poslouchali jen stejně smýšlející lidé - tedy ti, co opovrhovali komercí, trendy, tupou společností, materiálními hodnotami a křesťanstvím, které Norsku v 10. století vzalo jeho individualitu a historii. Spolu se snahou o rebelii, láskou k temnotě a nenávistí bylo pro média snadné z toho udělat satanistické hnutí. Mladí lidé se toho samozřejmě chytli a vzniklo z toho něco zavrženíhodného, co je "krásně" popsáno v této knize. Mám z toho mrazení v zádech.

7 10.06.2012

Ne neoprávněně přispěla Kalevala k vytvoření finské identity, ne neoprávněně ve svém čase okouzlila celý svět a ne neoprávněně jsou na ní Finové dodnes tak hrdí. Z knihovny jsem knížku málem ani nepřinesla, jak byla tlustá a těžká, ale řeknu vám, obdivovatelé Finska, rozhodně si ji musíte přečíst. Je krásná.

7 26.10.2011

Kniha, ze které přímo cítíte australské sucho a omamnou vůni květin. Zapadající sluníčko, ranní procházky po suché hlíně...ale taky bolest, odcizení, pocit zrady, nejisté pocity skryté uvnitř, které se člověk snaží nepustit na povrch. A návrat domů. Tahle knížka mě bolela, ale nakonec dodala krásný pocit ze života, naději. A hroznou chuť mít doma víc kytek, žít ve své zahradě. :)
"Nesplněné sny ji tížily na hrudi, snažila se té tíze ulevit vzdycháním. Sny si představovala jako vylisované květiny. Každá byla rozmačkaná v plném květu, jako upomínka na to, čím mohla být."

6 02.08.2020

Po Duchovi jsem s nadšením sáhla po dalším díle autorky, ale musím říct, že se nakonec jedná o velké zklamání. Bála jsem se jednou - při prvním klepáním na dveře. Pak už to byl spíš thriller o tom, kdo je vlastně dobrý a kdo zlý. Knížka byla až moc akční, monstrum až moc nereálné. Chtěla jsem si přečíst pořádně strašidelný horor, ale tento příběh do žánru příliš nezapadá. Knížka vás rozhodně zabaví, ale nevystraší tak, jako bychom zřejmě všichni chtěli.

6 04.01.2020

SPOILER. 3,5* Knihu jsem si vzala na víkend, že ji rychle přečtu, a opravdu - na dva zátahy, nemohla jsem skoro přestat číst, příběh a atmosféra mě vtáhli, zajímalo mě rozuzlení. Samozřejmě, že tam bylo klišé se skrytou sestrou, což jako berličku používá spousta hororových příběhů. Takže tam bylo trošku zklamání. Fajn rychločtení na víkend, když se člověk chce trochu bát a má rád tajemství :)

6 13.05.2019

"Je zvláštní, že i slabě se ozývající zvuk neomylně zůstává křikem, byť je jen zlomkem obvyklé hlasitosti."
I ve třetí knize je znát autorčin typický rukopis - píše o temných a depresivních tématech, teď i o vyloženě krutých a zlých, ale tam někde uvnitř toho všeho je úžasný střípek naděje, nenápadné světlo, které se všemi jejími romány prodírá. Spisovatelka si zde opět hraje se svým oblíbeným heslem - je třeba dělat změny, i když se jich bojíme. Všechny její knihy jsou o tom, že musíme čelit svému strachu, srovnat se s minulostí a jít dál. I Lucas to nakonec tak udělal. Protože nejkrásnější na světě je to, když vás někdo chápe, zajímá se o vás, když jste pro někoho nejdůležitější na světě. Chudák Amber. Jo, tohle se děje. A kniha není depresivní, je prostě o životě a o tom, že ať vás potká cokoliv, ve vás je světlo pořád, i když ho nevidíte. A je jen na vás ho znovu pořádně zažehnout.
"Došlo mu, že už v okamžiku, kdy vešel do restaurace, na něj padla únava z představy, že mu cestu k zásadním rozhodnutím zatarasí strach, a také ho pocítil. Potom už nebylo cesty zpět."

6 05.05.2019