Kalevala - Karelofinský epos

kniha od:


Koupit

První český překlad tohoto eposu vytvořil Josef Holeček v letech 1894–95. Josef Holeček, který se čistě kvůli Kalevale naučil finsky, vytvořil překlad, jenž je po mnoha stránkách ekvivalentní originálu. Lönnrot vycházel z předpokladu, že kdysi existoval jeden veliký epos, který se tradoval pouze ústním podáním. Sesbíral proto po finském venkovu jednotlivé zpěvy a vytvořil ucelené dílo ve kterém jde o vztahy dvou finských národních kmenů, Pohjolanů a Karelů. Tyto kmeny spolu bojují o kouzelný mlýnek Sampo, který se nakonec rozbije a spadne do moře. Teprve časem se ukázalo, že žádný takový epos nikdy neexistoval. To však nic nebere na velikosti Lönnrotovova díla, které bylo tím hlavním impulsem pro posílení hrdosti a národního cítění tehdy polozapomenutého finského národa, „divochů, kteří žijí neproniknutelných lesích“, jak se tehdy tradovalo. Zdroj: www.severskelisty.cz Lönnrot podnikl během svého života několik cest, převážně do oblasti Karélie, při kterých sbíral ústní poezii. První z nich uskutečnil již v roce 1828 a jeho dílo vyvrcholilo roku 1833 vydáním takzvané „Pra-Kalevaly“, několika děl, které se posléze staly základem samotné Kalevaly. Jedná se o básně Lemminkäinen, Väinämöinen a svatební písně. Roku 1835 vyšla tzv. Stará Kalevala, která obsahovala jen 32 run a 12078 veršů a přepracované vydání nazvané Nová Kalevala vyšlo roku 1849. Kalevala začíná finským mýtem o stvoření světa a končí příchodem Krista. V rozsáhlém díle vystupuje mnoho postav, přičemž nejvýznamnějšími jsou hrdinové napůl božských schopností, zejména Väinämöinen, kovář Ilmarinen, Kullervo a Lemminkäinen. Zdroj: wikipedia...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21558/kalevala-21558.jpg 4.686
Žánr
Literatura světová, Poezie, Mytologie
Vydáno, SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění
Orig. název

Kalevala, 1835

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (19)

Kniha Kalevala - Karelofinský epos

Přidat komentář
pajaroh
16.06.2020

Na Kalevalu jsem důkladněji narazila při mém toulání se Karélií, kdy jsem po se po několikadenním chození a spaní v dešti ohřívala o hrnek silné (výýýborné) kávy v kavárně v Kuhmo (což je mimochodem jedno z center Lönnrotova putování) a od vedlejšího stolu mě podrobily křížovému výslechu "Odkud? Kudy? Kam? A sama?!" postarší finské dámy ze spolku Kalevaly. Do té doby to byl zapomenutý pojem z přednášek, až tehdy jsem si (se studem) uvědomila, že se zrovna nacházím u kořenů finské literatury.

Kalevala se nečte, Kalevala se studuje a sama dále vytváří nové a nové příběhy. Já už ji s přestávkami studuji několik let a znamená pro mě shrnutí finské mytologie, starých příběhů a také základ pro pochopení této (především starší) kultury, kterou osobně upřednostňuji před tou současnou (kupodivu hůře uchopitelnou).

Výborné vydání Academia 2014 obsahuje mnoho poznámek J.Čermáka, které pro mě byly často zajímavější než samotný text Kalevaly. Osvětlují nejen odchylky v překladu (verš "zdravější se stala spodem" = rozlišení mezi krásou vnější a vnitřním zdravím stromu, "a jež bude chlapce chovat" = v doslovném překladu: vrazím synka každé do klína), uvádějí originál, který mi zní často mnohem lépe než čeština (kylän koirien kuluiksi...) a vůbec se nedivím, že se J. R. R. Tolkien finštinou Kalevaly inspiroval při psaní jazyků bytostí jeho knih. A také vysvětlují místopis, užité názvosloví a reálie finského života (např. Kounoinen se užívá o bytostech, jež je třeba si hýčkat - manželkách, skotu a medvědech).

"Cesta povede do hloubi věků na daleká severní vřesoviště za bájnými hrdiny a obyvateli temné říše Pohjoly, ale i do současnosti, neboť oněch 50 run ovlivňuje finskou kulturu stále". (Vltava, 28.4.2016)

miklaras
26.10.2019

Kniha, bez které bych se neobešla. Vlastně bych už mohla po desítkách přečtení založit Holečkův fanklub.


Messilina
03.04.2019

,,Do Pohjoly mrakotemné, do soumračné Sarioly..." člověk úplně vidí polární záři. Přesto, že je ve střední evropě a venku je červencové odpoledne. Na této knize je sympatické ještě i to, že vznikla v době finského národního obrození. Ostatně dějiny Finska, okupovaného Rusy, nebo Švédy, se velmi podobají dějinám Československa v Rakousku-Uhersku. Jejich boj za nezávislost byl podobný jako náš a skončil ve stejné době, svobodou. I finové si museli znovu objevit jazyk, kulturu, dějiny a zvyky. Kalevala jsou finské Staré pověsti české od Jiráska.

Liberi
20.03.2018

V případě vydání od nakladatele Academia z roku 2014 nejde o "pouhý" finský epos. K původnímu překladu zde najdeme i jeho opravy (Holeček například některé verše zřejmě neúmyslně opomněl nebo téměř pozměnil jejich význam a zvuk), mnoho praktických, důležitých a dopodrobna rozepsaných poznámek k textu, které umožní lépe pochopit text samotný, některé hrubozrné metafory a původ toho či onoho, třeba jmen a vznik samotných protagonistů či kupu mytologických vedlejších postav.
Kromě výše zmíněných artiklů se dozvíme mnoho i o samotném autorovi, stručnou historii Finska, můžeme porovnat Novou Kalevalu se Starou a Pra-Kalevalou a ještě mnohem více, přičemž je kniha s více něž tisíci stranami provázena nádhernými ilustracemi...
Samotný příběh je skvělý a je symbolikou národní hrdosti. Ale spolu s tím, co jej v knize předchází a doprovází jde o dílo perfektní ve všech směrech.
Vzdávám čest autorovi, lidovým písním starých Finů, všem, kteří se podíleli na revizi jeho vydání z roku 2014, i původnímu překladateli. Dokonaleji zpracovanou knihu jsem v rukou nedržel...

Peleus
25.02.2018

Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Roming (2007, ČR/SR/Rum):
(Roman dává k přečtení Jurovi svůj deníček.)
Jura: Co to je?
Roman: Víš, já teď hodně přemejšlím. O nás. O Romech. A jak ti jednou přemejšlím, běží v televizi takovej film. Povídací. A tam říkali, že každej národ, jako skutečnej národ, má nějakej ten velkopříběh. Třeba Němci mají Prsten Niebelungů. Angličani mají Artuše krále. Finové mají Kala..., Kala..., Kala... . To jsem si nestačil napsat. A Rusové mají byliny, nebo co.

Příběhy z Kalevaly mě občas dost pobavily. Jeden je zvyklý, že se stateční rekové nejprve navzájem urazí, pak si pomačkají plechy, zlomí o sebe několik kopí, mečů, palcátů a po pár stránkách zjišťujeme, že pravdu měl přeživší. Takové středo/západoevropské. Klasika.
Ve Finsku se naproti tomu potkají dva rekové a místo držkové se začnou předhánět ve výmluvnosti. Když je to nakonec omrzí a jeden se těší na rozuzlení, zjišťuje, že poražený, místo důstojné smrti, nabízí svoji krásnou sestru coby trofej pro vítěze. Zajímavé.

S krásnými sestrami, dcerami a celkově hezčí polovičkou lidstva je to ostatně ve Finsku lepší, než s jídlem, tudíž hrdinové mají vcelku slušnou šanci na nějakou natrefit, případně dostat darem. Žádná velká romantika a plnění předsvatebních výzev. Bohužel pro ně, tedy hrdiny, emancipace byla ve Skandinávií už tenkrát na vysoké úrovni, pročež lecjaká slečna se radši utopí (štěstí, že vodních ploch je v okolí dostatek), než aby rekovi doživotně odvšivovala kožich.

Posmutnělý nositel jazykolamu místo jména (uvažte sami Väinämöinen, Lemminkäinen či podobný -nen), se tedy musí poohlédnout po jiné, zaručeně krásné, panně, avšak jsa poučen skutečností, že co je zadarmo, za tolik také stojí, do budoucnosti investuje. Třeba takový mlýnek sampo, který svému majiteli naděluje mouku, sůl a zlato a dokáže získat pár bodů k dobru. Proč by se vlastník podobného zázraku vůbec chtěl ženit, bohužel runa nevysvětluje.

Přítomna je i severská lstivost známá z vikingských příběhů a to o tom, kterak se tři rekové rozhodnou ukrást sampo, přičemž se hrozně diví, že jsou majitelé výrazně proti. Každopádně jednou jsou to hrdinové a ochrana osobního vlastnictví je zajímat nemusí. Tady už se čtenář začíná trochu orientovat, neboť privatizace cizích pokladů není pro středo a západoevropské příběhy žádná terra incognita.

Každopádně Elias Lönnrot pospojováním 50 run poněkud uměle, avšak úspěšně, vytvořil dílo, jež se zapsalo do historie. Za mě osobně z hlediska příběhu nebo poučení nejde o žádný nadčasový výtvor. 4* tudíž dostává za svoji neurážející specifičnost a hlavně překlad Josefa Holečka.

Atanone
05.06.2017

Ke knize mě přivedlo to,že jsem si po střední začala dopisovat se stejně starou dívkou z Finska a chtěla jsem se alespoň trochu orientovat v jejich pověstech. Dodnes mě mrzí,že jsem si ji knihu po přečtení nenechala,měla krásné ilustrace. Mám ji sice v PDF,ale není to ono..třeba se s ní ještě někdy někde potkám

egona
05.06.2017

Holečkův překlad je ve své roztomilosti nedostižný a nelze jinak, než jej milovat. Navíc Kalevala je prostě srdeční záležitost :)

qwill
24.01.2016

geniální Holeček, i kdyby už pro nic jiného, než je tento překlad, je pro mne velikán (možná i proto, že jsem nějaký čas pracoval jako slévač a tavič superslitin)

Nazejtří, den prvý potom
mistr kovář Ilmarinen
sám se nahnul nad ohniště,
nad samou se sklonil výheň,
aby viděl, co se stalo,
co se z ohně vystvořilo.

Samostříl se dobyl z ohně,
ze žáru luk zlatý vyvstal,
kuše zlatá, stříbrohlavá,
mědí zdobně vykládaná.

Naoko luk zdál se dobrým,
ale mrav byl jeho špatný:
každý den chtěl hlavu míti,
nejlepších dvou hlav si žádal.

Mistr kovář Ilmarinen
nevelkou měl z toho radost,
chopil luk a vedví zlomil,
do ohně jej vrhnul nazpět,
chlapům kázal měchy tahat,
rabům oheň rozhrabovat.

1