Mijagi komentáře u knih

Vzpomínka na doby, kdy průmysl v Čechách nebyl zastoupen převážně montovnami a skladovými halami, ale továrnami a dílnami, v nichž se provozovalo skutečné řemeslo. Jestli máte rádi sklo a vše okolo něj, Šumavu a její pohnutou historii, určitě po tomto románu ze současného Vimperku, Lenory, ale také bavorského příhraničí sáhněte. Napínavý děj podaný nekomplikovaným stylem a s přesahem do dějin a politiky regionu (odsun Němců, znárodnění, privatizace…). Nečekejte umělecké popisy ve stylu Klostermanna nebo Stiftera, ale bavit se budete.

„Kolem pece se rozlévala oranžová záře, a osmiletý Waldman čekal, až z ní uslyší vycházet hlasy, jakoby v ní přebývaly všechny pradávné bytosti Šumavy – durandlové, trudy, strašidla a přízraky, o kterých slýchával – a on se konečně ocitl blízko nic. Od té chvíle cítil, že uvnitř žijí bytosti, které skláři dokážou z žáru pece vytáhnout do našeho světa.“

2 24.10.2018

Píše se rok 1946 a Šumava mění své obyvatelstvo, to původní, německé, musí území opustit, to nové, Češi z vnitrozemí, Slováci, ale také rumunští Romové přichází oblast osídlit. Před válkou prosperující sklárny a dřevařský průmysl chátrá a je otázkou, zda se jej tápající české vládě, ve které již probíhají mocenské tahanice mezi komunisty a ostatními stranami, podaří vzkřísit do původní slávy. Nad Vimperkem se tyčí mohutný Boubín a temné lesy v okolí se po nocích hemží pašeráky, četníky, ale také špiony. Svižně napsané drama od znalce místních reálií. Za dva týdny strávím ve Vimperku a okolní přírodě den a noc. Skvělá volba k navození atmosféry. Už se těším.

„Jednou jsem čekal na pašeráka nahoře na Kvildě. Byl leden devětadvacátýho, mínus dvaatřicet. Stál jsem mezi stromama a říkal si, že půjdu domů, jinak umrznu, a najednou jsem uviděl, jak se mezi stromy objevil mráz. První paprsek novýho dne zazářil a ten mráz byl jako řeka. Jako když ztuhne vzduch a dá se do pohybu. Světlounce modrá kapalina podobná měsíčnímu světlu vytejkala z lesa a valila se údolím nad Kvildou.“

„Bál ses?“

„V takový chvíli cítíš jen úžas, protože víš, žes nikdy nic takového neviděl, a ta modrá věc stojí proti tobě a všechno najednou patří k sobě… Ty, les, sníh, co máš pod nohama, lesní bezvětří a plynoucí řeka mrazu.“

2 12.10.2018

U četby této knihy jsem si poprvé naplno uvědomil, co znamenalo být za 2. světové války nuceně nasazen v Reichu. Klobouk dolů před všemi třemi útěky Josefa Styblíka domů, ale mnohem drsnější mi přišel jeho samotný pobyt v neustále bombardovaných německých průmyslových městech. I vy přejete smrt Hitlerovi a jeho pohůnkům, ale převážnou část války pobíháte po krytech a paradoxně uhýbáte před bombami spojenců. Kolem vás padají domy, umírají kamarádi, nikdo z nich však z rukou nacistů, přesto kvůli nim. Josef Styblík umí vyprávět s humorem, snaží se na většinu událostí koukat s nadsázkou, přesto za to nelze schovat všechna ta utrpení a hrůzy války. Hashtag #opravdový dějepis.

3 02.10.2018

Od Ochotského moře z přístavního města Magadan táhne se do sibiřského Jakutsku 1 826 km dlouhá federální silnice M56 „Kolyma“, zvaná také Cesta kostí. V drsných přírodních podmínkách krajiny, kde léto trvá jen pár dní, s minimem moderní techniky, bez pořádného jídla do žaludku vystavěli ji zde v dobách Stalina vězni z desítek místních, nechvalně proslulých gulagů. Právě tudy, v době, kdy už ze všech těchto nápravných zařízení zbyly jen omšelé ruiny, putuje Jacek Hugo-Bader a přináší jedinečnou reportáž dalece přesahující škatulku cestopisu. Cestuje především po lidech, bývalých vystěhovalcích, co zde zůstali natrvalo, předcích bachařů, ale i dobrovolně přivandrovalých podivínech spatřujících v této chudé a bezútěšné oblasti radost. Z kaleidoskopu příběhů a po litrech na žal vypitých vodek vyvstává obraz bývalého Sovětského svazu i současného Ruska. To vše navíc čtivě napsané. Tuhle cestu doporučuji.

6 21.09.2018

„Je to homunkulus. Viděl jsem jednoho v Praze v dvaaosmdesátém. Nikdy jsem ale neslyšel o tak velkém. Většinou jsou to malí mužíčkové.“
„Homunku… co?“
„Umělá bytost, vytvořená z krve a bylin, které zavařili do sklenice a potom dali do inkubátoru z koňského trusu… takové středověké dítě ze zkumavky.“

Ú.P.V.O. (Úřad paranormálního výzkumu a obrany) včetně Hellboye opět v akci a je to ještě větší jízda než v prvním sešitu. Duše čtenáře-superhrdiny se nad kresbami a hláškami zatetelí blahem.

3 20.09.2018

„Dávám mu ochutnat svoji pravačku. Tu ruku, kterou poslední půlstoletí zkoumali nejlepší vědci. Nedokázali na nic přijít, ale jedno o ní vím. Necejtí bolest.“ Textem a kresbami zasloužená komiksová kultovka. Postava z pekla, kterou si nelze neoblíbit. O hvězdu lepší než filmové zpracování z roku 2004.

3 23.08.2018

Andrejko má dobré srdce a rád by žil obyčejným životem, jenže se narodil jako Rom v chudé osadě u slovensko-ukrajinské hranice, v rodině Dunků, jejíž mnozí členové nemají ke kriminalitě daleko, a tak se s ním táhnou předsudky ze Slovenska přes Prahu až do Plzně a zpět, od dětství až po dospělost. Vždy, kdy už zasvítí v jeho životě šťastná hvězda, následuje pád do úplného bahna. Hodně depresivní kniha, ze které jsem si odnesl poznatek, že i malá vlídnost / pomoc může v životě toho, komu je projevena / poskytnuta znamenat opravdu hodně.

5 21.08.2018

Hlavní plus - Netradiční, avšak stále srozumitelná forma.

Další plus – Dějově stravitelnější, než srovnatelný román 2666 od Roberta Bolaña.

O co vlastně jde ? – Těžko se popisuje. Venezuelský Caracas, ale také řada evropských měst, do kterých autor rozesel roztodivné postavy z řad umělců, politiků, psychopatů, prostitutek a rozdmýchal kotel plný intelektuálních debat, pohledů do novodobých latinsko-amerických dějin, partií hry tetris, ale také násilí a krve.

Jak se kniha četla? - Dlouho mě od otevření první strany odrazovala nezáživně sepsaná anotace, nakonec jsem se ale od četby nedokázal odtrhnout.

4 09.08.2018

Kilometry, které si tentokrát Ladislav ulehčí jízdou na kole či autostopem, hravě dožene množstvím vypitého alkoholu. Duše obyčejných Arménů a Gruzínů se vám totiž otevřou pouze tehdy, pokud přijmete jejich zvyklosti a jednou z nich je připití si stakany vodky při jakékoliv příležitosti. Díky autorovu zápalu (mnohdy jsem mu ty pijatiky a stavy po nich nezáviděl) máme možnost si přečíst cestopis nejen po místní krajině, ale hlavně nahlédnout do života obyvatel. Tohle vám žádná cestovka nikdy nenabídne. Ač bych v některých pasážích ubral na humoru, bavilo mě toto Ziburovo cestování ze všech jeho třech knih nejvíce.

6 27.07.2018

Jako Knihu století a Knihu mého srdce bych dokázal z české tvorby vyjmenovat deset lepších, ale i tak Saturnin potěšil. Takové milé čtení na letní dovolenou s povedenými a dobře načasovanými fórky. Do názvu titulu se sice dostala pouze jedna z postav, ale pozornost čtenáře udrží hravě i všechny ostatní - vypravěč, dědeček, teta Kateřina, Milouš, slečna Barbora a doktor Vlach. Jestli máte splín na duši nebo si prostě chcete jen odpočinout, navodit úsměv na tvářích, nebudete zklamaní.

"Těmito stálými nehodami byl personál nakonec donucen žít ve stálém střehu, a tak se stalo, že jednou došlo ke zbytečnému poplachu. Dělníci míchali v kádi jakousi podivnou směs a dílovedoucí se ptal strýce Františka, co z toho vlastně bude. Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: ‚Ví Bůh.‘ Byl velmi překvapen, když po lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: ‚Výbuch.‘"

5 17.07.2018

Raimund Gregorius, bezmála šedesátiletý profesor starých jazyků na univerzitě ve švýcarském Bernu se po rozvodu s manželkou prokousává samotářským životem na lince domov – práce – domov. Skutečné žití mu proplouvá mezi prsty, aniž by se tím ve svých každodenních rituálech nějak zásadně znepokojoval. Pak s ním ale v jeho stereotypním přežívání otřese jistá událost, na první pohled bezvýznamná, jeho myšlení však obrátí naruby. „Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“ píše ve svém filozofickém díle Zlatotepec slov fiktivní lisabonský lékař Amadeu de Prado, další z postav románu, a tato myšlenka se stává pro celou knihu klíčovou. Noční vlak do Lisabonu je o nenaplněných touhách, o tom, že se život často ubírá jinými cestami, než jsme si představovali, ale také o tom, že z cesty, po které zrovna kráčíme, můžeme uhnout, pokud jen trochu chceme.

7 27.06.2018

Napínavý román, při jehož psaní autorka symbolicky přeměnila svoji pracovnu v posed (v knize používá výraz „kazatelna“) a vzala si trefně na mušku celé myslivecké sdružení. Ekologická krimi s dobře mířenou palbou slov. Pokud máte rádi příběhy s nečekanými zápletkami, poetiku po sezóně opuštěných rekreačních oblastí či se rádi touláte Kladskou kotlinou kousek za českými hranicemi v Polsku, určitě po knize sáhněte.

11 12.06.2018

Myslím, že komiks je žánr, který nabízí (např. proti próze) velmi omezený prostor k tomu, aby se při jeho četbě dokázal čtenář vžít do postav, pochopit jejich motivy a hlavně nechat se vtáhnout do děje. Reinhardu Kleistovi se tohle všechno povedlo. Děsivé hrůzy holokaustu odlehčeny atmosférou ringů a to vše protnuto dojemnou lovestory. Boxerský příběh, který nenatočil žádný béčkový režisér, ale život sám. Nad posledními kresbami jsem mačkal slzu.

4 08.06.2018

Po podpisu Mnichovské dohody přestává být Josef Bryks v roli vojáka prospěšný přímo ve své vlasti, utíká tedy trnitými oklikami bojovat do bitvy o Anglii. Několikrát je zajat nacisty, několikrát se mu daří utéct a to cestami velmi nebezpečnými. Na svoji vlast nikdy nezanevřel, po válce se do ní vrací v zasloužené roli hrdiny. Jen na tři roky! Než pro něj komunistická mašinérie přichystá vězení, ze kterého již neuteče! A to jen kvůli tomu, že bojoval na Západě. Zvedá se mi žaludek ze všech lidí razících heslo: „za komunistů jsme se měli líp“ a ze současné KSČM, jejíž mnozí členové se k procesům z 50. let se slavnostní pompou rádi hlásí. Napsáno čtivým stylem. Doplněno velkým množstvím fotografií. Události, na které se nesmí zapomenout.

7 30.05.2018

Povedené kresby, ale už ne tak silný příběh a pohraniční atmosféra jako u trilogie s Aloisem Nebelem. Autorská dvojice Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík fungovala lépe. V tomto je spíše zachycena melancholická poetika textů Švejdíkovy jesenické kapely Priessnitz, v nichž se děj až příliš rozplývá. Pořád ale komiks, který stojí za přečtení.

1 23.05.2018

Pár nešetrných kroků a váš čtyřnohý parťák ztratí chuť do společného pohybu. Její znovunalezení je pak často neřešitelným problémem. Navzdory heslu, že praxe má větší přínos než teorie, doporučuji tedy tuto knihu všem, kteří chtějí se svým psem běhat a záleží jim na tom, aby radost panovala na obou koncích vodítka. Pro nováčky spousta rad, pro zkušené nejen shrnutí, ale také motivace vyběhnout. To vše od autora, který se v tomto sportu pohybuje několik let jako závodník, trenér a organizátor známých akcí.

4 18.05.2018

Pomocná síla na tulením olejem zamaštěné palubě velrybářské lodi plující mrazivou Arktidou minulého století. Špinavá práce, kam rozhodně nechceš poslat svoje „cévéčko“. Takový Terror Dana Simmonse, ale nahuštěný do výrazně méně stránek a bez mysteriózní dějové linky. Ian McGuire pracuje perfektně nejen se zápletkou, ale hlavně s kulisami. Čekejte tedy chytře vypointovaný příběh a scény vyvolávající až fyzicky nepříjemné pocity – bezcitné postavy, hnis, sodomie, zabíjení zvířat. Několikrát mi bylo šoufl.

6 27.04.2018

Představte si, že se na Němcové idylické Staré Bělidlo sjedou postavy z Raisova Kalibova zločinu či Šlejharova Kuře melancholika. Tak nějak jsem se při četbě Vědmy cítil. Balada z litevské vesnice, kde ani každodenní dřina na poli neudusí v lidech negativní vlastnosti, jako jsou závist, žárlivost, pomstychtivost.

3 12.04.2018

"Spolupráce psa a člověka se děje na základě prastaré pomyslné smlouvy, kterou obě strany podepsaly pery vyrobenými ze vzájemné důvěry, inkoustem vytvořeným z lásky."

Monteho jsem potkal před lety na jedné dogtrekkingové akci. Už tenkrát byl legendou, známou jako „ten, kterým to všechno začalo.“ Je fajn v dnešní době, kdy většina disciplín popisovaných v této knize zažívá velký boom, zavzpomínat na romantické začátky se strohou závodní termínovkou, s mnohem méně specializovaných značek vybavení, s tréninkovými plány nezahlcenými výpočty tepů či laktátových křivek atd. Tohle je příručka, do které se autorovi kromě obecných rad podařilo nalít i život. Kniha, ze které vane vůně táboráků, zní ve větru ševelící listí a hlavně vyjí civilizací nespoutaní, svobodní vlci. Chce se mi vzít své čtyřnohé parťáky, obout si boty, jen tak s nimi běžet po louce a nic dalšího neřešit.

4 12.04.2018

Předem je třeba upozornit, že Franz Kafka Zámek nikdy nedopsal. Je to vůbec první román (z těch, co jsem četl), který není zakončený tečkou ani žádným jiným interpunkčním znaménkem. Má utnutý děj i poslední větu, vůbec to ale nezmenšuje čtenářský zážitek.

Pro nově příchozího zeměměřiče K. boj, pro ostatní obyvatele běžná, denní činnost. Byrokratická mašinérie řídící doslova každý detail života jednotlivce. Ještě více rozvětvená struktura úředníků, ještě bizarnější jejich práce a místa konání než v předchozí autorově tvorbě. V rámci zaměstnání mívám občas cesty na úřady. Nejednou jsem si na jejich dlouhých spletitých chodbách vzpomněl na Proces, odteď to bude nově i Zámek.

A propos: Pokud vás už bude bolet hlava od vymýšlení možných závěrů příběhu, zkuste mrknout na internet. Kafkův kamarád spisovatel Max Brod podal zprávu o tom, jak měl Zámek údajně skončit.

7 15.03.2018