Mijagi komentáře u knih

Kniha, kterou by si měli přečíst všichni rodiče rozmazlující své děti. I přesto, že mu máma s tátou (stejně jako svým ostatním dětem) dali veškerou možnou lásku, měl Jimmy Huntington na Aljašce opravdu drsné dětství. Vyrostl z něj ale člověk, co se o sebe umí postarat - v divočině i civilizaci. A troufám si říct, že člověk se silným morálním kreditem. Líbí se mi také téma lovu - ne jen tak pro zábavu, ale pro obživu, sice pro kožešiny, zároveň však s využitím všeho a hlavně s myšlenkou zachování rovnováhy v přírodě.

"V malé plechovce jsem sebou nosil svíčku, svítil si na cestu závějemi a okolo mne jenom ticho. Ani jediné slůvko, zakňučení psa či jakýkoliv jiný zvuk v posvátném sněhovém tichu, které doprovázelo třeskutý mráz té zimy. V prosinci přituhlo ještě víc. Neměl jsem sebou teploměr a nevěděl, kolik je stupňů. Bylo mně však jasné, že v tomto počasí žádný pilot nepřiletí. Mrzlo jen praštělo, a přestože jsem celé noci udržoval oheň, nedalo se ve stanu spát jinak, než v rukavicích, parce a muklukách. Jednadvacátého, tedy v den, kdy měl přiletět pilot, uhodil snad nejhorší mráz za celou zimu. Zůstal jsem ve stanu a celý den poslouchal, jestli nezaslechnu motor letadla. Zahříval jsem se pohledem na třicet kuních a několik norkových kožešin. Byl to slušný úlovek a sliboval pěkné Vánoce pro mé děti."

4 04.03.2018

V závěrečném dílu autorům již lehce dochází dech. Děj je místy zbytečně moc překombinovaný, přesto si ale komiks ponechává svoji nezaměnitelnou atmosféru. Z pražského Hlavního nádraží se vracíme zpět na Jesenicko, tentokrát do Zlatých Hor s lesy provrtanými dávnou hornickou činností a s lidskými charaktery pokřivenými pohnutou historií dvacátého století (tok událostí, který se krajem prohnal, perfektně symbolizuje místo podnikání Wachkova otce – dnes autocamping, dříve gulag a ještě dříve koncentrační tábor). Tím vším se jako růžová stužka vine lovestory mezi Květou a Lojzou a jako temná šňůra příběh pana Němého. Více takových komiksů či prózy z oblasti českého příhraničí.

1 28.02.2018

Olda: Na životě je nejstrašnější ráno. Jdeš na záchod, spláchneš, a předešlej den je fuč. Ale tady si u toho aspoň něco přečteš.
Alois Nebel: Taky si rád na záchodě čtu.
Olda: A co?
Alois Nebel: Jizdní řády.
Olda: Ale dyť tam je všechno furt stejný.
Alois Nebel: No právě.

Nádražíčka v temných lesích v historií pohnutých Sudetech střídají v druhém díle zaplivaná a počmáraná zákoutí ponurých chodeb a veřejných záchodů největšího českého vlakového uzlu. Místo vůně jesenických hor pach pisoárů, nad nimiž bdí dobrosrdečná paní Květa neváhající poskytnout mateřskou útěchu bezdomovcům a zoufalcům všeho druhu poflakujících se po špinavé hale či holubím trusem zaneřáděném parku. Životní osudy se tu, pod drápy orla stojícího na střeše vysoko nad Fantovou kavárnou, přelévají v mystično, před očima cestujících, přesto raději nepovšimnuty. Lojza Nebel uskutečnil výlet na pražské Hlavní nádraží, cestu, kterou by měl alespoň jednou za život podniknout každý železničář. A nás čtenáře vzal sebou. Bubliny a obrázky opět přinášející silný zážitek.

2 27.02.2018

„Když člověk jede vlakem do kopce, tak stoupání z něj dokáže leccos vytáhnout, i zlé myšlenky. Sedíš, koukáš, vlak se souká na Ramzovou a najednou jsi úplně klidnej. Jako bys ani nebyl.“

Okolí železniční tratě ze Zábřehu přes Hanušovice, Ramzovou a Lipovou-lázně do Jeseníku znám velmi dobře, mám to tu procestované s batohem na zádech v několika ročních obdobích, ve dne i v noci. Odlehlé stanice a vůbec oblast bývalých Sudet na mě vždycky dýchnou zvláštní atmosférou, pro kterou tato místa vyhledávám. Ač přečteno v Praze, přesně takto na mě dýchla i okna a bubliny komiksu pánů Jaroslava Rudiše a Jaromíra99. Zážitek, který předčil film.

1 23.02.2018

Autobiografický román dcery spisovatele Jacka Kerouaca, na niž slavný otec platil pouze nejnižší možné alimenty, viděl ji dvakrát v životě (jen krátce) a pokaždé u toho držel v ruce lahev alkoholu. Pokud jste tedy fanoušci tohoto velikána beat generation a čekáte, že se o něm dozvíte něco nového, budete zklamaní, příliš prostoru mu v knize věnováno není. Baby Driver je především příběhem Jan Kerouac. Autorka v něm nenabízí spontánní metodu psaní či zenové meditace, jako je tomu v díle jejího otce, ale rozhodně za ním nezaostává v bohémském užívání si světa, vychutnávání si právě probíhajícího okamžiku bez přemýšlení nad budoucností. Život v ghettu, pasťák, drogy, prostituce, šílená cesta po Latinské Americe. Jde z toho mráz po zádech, čiší z toho smutek, ale také nezměrná touha po svobodném životě. On the Road v ženském provedení.

4 22.02.2018

Proti zažité představě, že spisovatel musí být ztroskotanec čekající rozvalený na barové stoličce nebo doma v gauči, až se mu v hlavě rozzáří nápad na pořádné literární dílo, staví H. Murakami svoji metodu psaní připomínající výrobní linku asijské automobilky s přesným řádem, v které denní hodiny psát, kolik stran napsat, s rituály před a po psaní (chodí např. každé ráno běhat do parku) a s důmyslným systémem několika přepisů, než se dostaví spokojenost s konečným produktem. Velmi zajímavá je kapitola, jak ze znaků japonského písma vyráběl svůj ojedinělý styl či zamyšlení nad tím v jaké psát osobě. Nemohu se však zbavit dojmu, že kniha obsahuje mnoho „vaty“. Zatímco v jeho prozaickém díle má své opodstatnění (např. gradace děje), v knize, která je spíše úvahou, vyloženě otravuje.

5 19.02.2018

„Jamrtál! Tak říkávali Nuselskému údolí odpradávna. Jamrtál – údolí smutku.“

Bavor, Aki Kakaba, Anna, Ali …. smutné postavy a pochmurná atmosféra Nuselského údolí semknutého mezi Palácem kultury na jedné a chrámem Nanebevzetí Panny Marie na druhé straně a překlenutém nechvalně známým mostem sebevrahů. Oprejskané domy, čtyřky hospody, pasťák, práce u technickejch služeb, pančovanej alkohol, šeď života v normalizaci, žití odnikud nikam. Čtyři vzájemně propojené povídky, v nichž je každý sebemenší náznak naděje udušen smutkem. O hvězdičku depresivnější, o hvězdičku lepší než na stejném místě se odehrávající Green Scumův Nuselskej punk.

3 08.02.2018

Přes nepopiratelné literární kvality je první polovina románu čtenářsky velmi úmorná, v druhé ale děj nabírá spád a v závěru se od něj nelze odpoutat. Můžete ji coby zahálčivou zlatokopku nesnášet. Můžete ji litovat pro sny utopené ve všedním žití s maloměstským doktorem. Můžete ji přát či nepřát zoufalství, do kterého se dostane. Paní Bovaryová mi připravila dlouhé chvíle k přemýšlení o tom, jaký k ní mám zaujmout postoj. Na první pohled jednoduchá, uvnitř však komplikovaná a složitá. Velkou postavu světové literatury podařilo se stvořit Gustavu Flaubertovi.

9 22.01.2018

"Tam, kde se pod polorozvalenou hrází dávno zapomenutá vozová cesta vytrácí ve svěže zeleném mlází, tam ještě přichází noc - hluboká, panenská tma, jak ji lidé znávali po tisíce let mezi řeřavými uhlíky svých ohňů a hvězdným nebem nad hlavou."

A právě v těchto místech, ve vlastními silami zbudované chatě uprostřed lesů amerického New Hampshire, přemýšlí český filozof Erazim Kohák o životě. Z atmosféry přechodu okolní přírody z denní doby v noc vznikají jeho úvahy, které zasazuje do myšlenek významných filozofů či náboženství. Jako kdybych tohle všechno už vnitřně zažil. Ano, přesně tohle se mi honí hlavou, když se sám pohybuji po trase nějakého dlouhého pochodu či ultra závodu, sám mimo civilizaci během stmívání či svítání. Jen v laické podobě a bez takto pěkného převyprávění.

"Předvedl mi to jednoho silně deštivého dne starý dikobraz. Bylo ten den teplo, jen od rána hustě pršelo. Kolem poledního prostrčil obezřetně čumák a oči dešťovou clonou a stejně obezřetně mě pozoroval. Neměl jsem ponětí, co dělá na dešti. On o mně nejspíš také ne. Seděl jsem nehybně, nevytvářel jsem kouř - a na kouř z komína byl zřejmě zvyklý. Chvíli jsme seděli a pozorovali jeden druhého. Když jsem se stále nehýbal, osmělil se. Pozvolna vešel a zamířil ke kbelíčku s čerstvými odřezky květákového listí. Sáhl po okraji kbelíčku a převrátil jej. Uskočil, ale když se nic nedělo, hrábl do kbelíčku a vytáhl zvlášť chutný list. Začal od okrajů, okusoval až po košťál, pak i ten schroustal. Seděl jsem okouzlený čirou dobrotou jeho bytí. Jak nesmírně dobré je, že na tomto světě, v rohu mého úkrytu, je dikobraz, že žije, že vzdoruje nicotě a doplňuje celistvost bytí... Měl jsem pocit, že se tu setkávám s bytím, slovem Dunse Scota, v jeho 'formalitě' čiré dobroty. Ne že dikobraz je užitečný nebo že se mi líbí. Jen proto, že je."

9 20.01.2018

Samotářský Benedikt s beraní palicí, se svým psem Leem a skutečným beranem Nezmarem vyráží rok co rok během adventu hledat do drsné islandské přírody zatoulané ovce, nad nimiž jejich majitelé dávno mávli rukou. Sněhové vánice, teploty hlubokou pod nulou a pustina bez lidí dává spoustu prostoru k hloubání nad životem. Útlá knížečka, 93 stran i s doslovem. Ne, tohle není jednohubka, to je pořádně promrzlý nanuk vytažený z nejledovějšího šuplíku mrazáku, který budete mít sice brzo slíznutý, ale nezapomenutelně se vám vryje do duše. Ve vydání nakladatelství Kalich z roku 2017, které je samo o sobě krásné, navíc příběh doslova ožívá v ilustracích autorova syna.

13 22.12.2017

Rád v horách běhám, jako Pietrův otec. Rád po jejich hřebenech i kráčím pomalu a celou tu krásu na sebe nechávám působit delší dobu, ať už sám či v doprovodu dalších, jako Pietro. A láká mě i život v nich, jako Bruna, byť v duchu vím, že si jej idealizuji a spíše než horalem jsem turistou z města. Dva kamarádi, jejich rodiny a v hlavní roli hory, na které budete mít chuť během četby vyrazit! Aniž by to autor v textu přeháněl s emocemi, vytvořil silný emocionální příběh zachycující lidský život od dětství až po dospělost, proměnu času v přírodě, vztah otce a syna. Nádhera.

14 20.12.2017

Příběh je orámován tragickou smrtí dvou světců – Václava na začátku, Vojtěcha na konci. A mezitím se valí dějiny počátků české státnosti, vlády tří Boleslavů – Ukrutného, Pobožného a Ryšavého.

Ač zde rostou první církevní stavby, mezi nimiž vyčnívá Břevnovský klášter, ač tu již skrz pohanské zvyky tryskají první pramínky křesťanství, jedná se stále o barbarskou Prahu prvních Přemyslovců, kde není problém pořídit si pro práci či potěšení otroka a kde nůžky mezi panstvem a obyčejným obyvatelstvem jsou rozevřeny hodně doširoka, takže pokud nerazíte mince s vlastní podobiznou nebo nehandlujete se zbožím, přežíváte v zavšivených špeluňkách s chudinou. Několik hodin cesty na východ od tohoto budoucího evropského velkoměsta stojí v močálech soutoku Labe a Cidliny hradiště Slavníkovců, jako potencionální druhé centrum českých zemí trn v oku Přemyslovců a zákeřných Vršovců. K velké tragédii schyluje se v zamlžených lužních lesích.

Básnický styl psaní Vladimíra Körnera je opravdu čtenářsky méně přístupný (viz. komentáře níže), ale k tomuto příběhu sedí. Dotváří mýtickou atmosféru oněch pradávných dob. Stejně jako u Údolí včel, i u tohoto díla bych si dokázal představit filmové zpracování režisérem Františkem Vláčilem. A moc rád bych se na takový film podíval.

3 06.12.2017

Děsivě věrohodná exkurze do lidského podvědomí s lehce fantaskními prvky. Psychedelické „měniče času“ stírající hranice reality a snu. Velká škoda mladého polského autora. Tohle je čtenářský zážitek.

„Ráno se vzbudíš, vstaneš, uděláš si snídani, jdeš do práce, do školy, odkroutíš fachu, vrátíš se domů unavenej, tajně doufáš, že si konečně odpočineš, sedneš si do křesla a najednou překvápko. Hovno, a žádnej odpočinek, protože se znova vzbudíš a o zábavu na všední den máš postaráno. Nenasnídáš se, protože nemáš hlad. Jdeš do práce, do školy, vrátíš se, sedneš si, začneš odpočívat a znova se vzbudíš. Vstaneš, jdeš, práce, škola, vrátíš se, odpočíváš a vzbudíš se. Říkáš si: seru na to. Nevstaneš, nejdeš, ne práce, ne škola, ne nic, nevracíš se. Odpočíváš. Potom ti volá šéf, protože se ukáže, že tentokrát to opravdu byla každodenní realita… Po několika týdnech vášnivého románku s měniči se všechno začalo kazit. Doma se objevovali lidé z příběhů, v příbězích figurovali lidé z každodenní reality, jedno se mísilo s druhým, chyběl ukazatel nebo vzorec, podle kterého by bylo možné zjistit, co je a co není.“

3 29.11.2017

Velmi hodnotná primární literatura k pochopení politického a společenského dění v Československu v první polovině roku 1990. Snaha o bezpečný přechod republiky z komunismu do kapitalismu, snaha o navázání vztahů se zahraničím, o upevnění státu v Evropě. V souvislosti s dneškem, kdy pomalu nabíráme opačný směr, na člověka nejednou při četbě dopadne smutek.

"Demokracie je dílem člověka, který pochopil svá nezadatelná lidská práva i svou lidskou odpovědnost a který respektuje lidská práva a věří v lidskou odpovědnost svého bližního. Je to dílo člověka, který je hrdý na svou příslušnost k lidskému rodu a k lidské obci nikoli přesto, že se pokorně sklání před tajemným řádem bytí, ale právě proto. Když totiž chápe autoritu tohoto řádu, zakouší teprve i sám zázrak své duše, která je schopna tuto autoritu reflektovat, a svého svědomí, které se k ní vzpíná. Demokracie není tedy pouze systémem ochrany jedněch proti nebezpečím, kterým jsou pro ně druzí, ale je také - a to především - způsobem spolubytí těch, kteří se mají rádi a vzájemně se uznávají a ctí."

4 15.11.2017

Román je psaný jazykem, kterým se nemluví dnes a nemluvilo ani tehdy na horách a kdekoliv jinde v naší zemi. Slovní obraty a věty jsou příliš teatrální na to, aby je někdo v běžné hovorové řeči vyslovil. Výstižně to ve svém komentáři popsala Atuin. Mě tento jazyk k horalským salaším připoutal. Jako kdybych seděl v hospůdce kdesi cestou z města na hřeben hor a místní ochotníci přede mnou na provizorním pódiu rozehráli Gerstnerův příběh. Za okny studený vítr rozhání první sníh po okolních stráních, zatímco já si uvnitř hovím v útulném tmavém koutě a sleduji výjevy ze života Jakuba z Rohu, jeho blízkých, nechávám se unášet tóny citery blázna Filipa, přistupuji na autorovu hru a oživuji vlastní vzpomínky na Krkonoše, abych mohl v knize smyšleně nazvaná místa zasadit do reálné mapy tohoto pohoří. Moc pěkná kniha, poetikou podobná dílům šumavského Karla Klostermanna.

3 18.10.2017

Po přečtení této knihy si již z reportáží z maratonů neodnesete jen informaci „zase vyhrál nějakej Keňan“, ale dokážete si představit, co je to za člověka, z jakého pochází prostředí, čím si prošel v tréninku a v životě, co pro něho znamená umístění na bedně. Nejde samozřejmě takhle jednoduše kategorizovat, ale fakt, že se A. Finnovi podařilo narušit určitou anonymitu těchto úspěšných afrických sportovců, mu neodpářeme. A navíc to udělal čtivou (částečně i lehce cestopisnou) formou s dojemným závěrem. Závidím všem, kteří měli tu čest proběhnout se v okolí keňského Itenu, ochutnat kukuřičné ugali, zazávodit si na akci, kde před startem musí nad trasou prolétnout vrtulník, aby rozehnal volně pobíhající lvy. Pro člověka s běžeckým srdcem parádní dovolená :-)

4 05.10.2017

Atmosférou je kniha podobná televiznímu seriálu Pustina od české HBO. Akorát si místo severočeské důlní krajiny představte maďarskou pustu a osadu, do které nezajíždí autobus a nevede ani zpevněná silnice. V ní několik zoufalců, co nechtějí nebo z nějakého důvodu nemohou toto místo opustit. Žijí své životy, které jsou spíše nuceným existováním. Zajímavné překvapení na současné maďarské literární scéně.

3 20.09.2017

Zaniklou obec Vitín (Wittine) na úpatí Bukové hory na Děčínsku jsem navštívil při svých výletech několikrát. Asi nejvíce na mě zapůsobila v jednom časném zimním ránu. Procházíte zasněženými ruinami, nikde nikdo a vy se snažíte představit si všechen ten ruch, všechen ten život, který pohnutá poválečná historie odvála pryč. V krátké novele Anděl odešel ústecký autor Martin Fibiger toto místo duchů znovu oživuje. A činí tak skrz vzpomínky pamětníků, což mu umožňuje básnickým jazykem popsat současný stav, ale zároveň čtenáře zavést do dob, kdy zdejší louky byly obdělávanými poli, děti chodili po škole do místního potoku lovit raky a v okolí bylo možné navštívit několik pohostinství. Až budete přemýšlet, kam vyrazit na procházku, začtěte se do těchto pár stránek a zajeďte si do Českého středohoří. Čeká vás zážitek silnější, než kdybyste tímto místem jen prošli.

2 12.09.2017

Hlavní postava románu putuje po území bývalého Sovětského svazu a na zakázku hledá ztracené lidi či rozplétá pohnuté historie různých rodin. Pronásledování, udávání, deportace, lágry, lokální, ale i obě světové války, výměny režimů, ale ne struktur u moci, tajné služby, korupce, zinscenované procesy, zfalšované důkazní materiály, archivy, teroristické útoky, regionální nelegální samovlády… od počátku 20. století až po Putina. Do necelých 300 stran natěsnané novodobé dějiny a charakteristika ruského lidu. Podané v dobrodružném formátu. Další kniha, co může nahradit leckteré učebnice dějepisu. Na podobné téma doporučuji: Anatolij Naumovič Rybakov – Děti Arbatu (román), Světlana Alexijevič – Doba z druhé ruky (reportážní kniha).

"Zrovna běžely zprávy a moderátor oznámil, že dosavadní šéf FSB byl jmenován tajemníkem Bezpečnostní rady státu... Ještě před dvěma lety tenhle šéf Bezpečnostní rady a ředitel FSB v politice vůbec nefiguroval. Muž s telegraficky krátkým jménem, připomínajícím služební pseudonym a končícím stejně jako Lenin a Stalin na 'in', který přišel ze sféry KGB a byl až doposud zástupcem petrohradského starosty, tedy jasná politická nula. A najednou raketově vylétl vzhůru, jako by si ho někdo vymyslel bez ohledu na realitu a na zákonitosti služebního postupu. Nebo že by znovu zaskřípaly staré žernovy a spustily se staré mechanismy?"

3 11.09.2017

Zdolat takovou výzvu jako je EPIC5 Challenge (5 Ironmanů na Havajských ostrovech během jednoho týdne) je úctyhodný výkon a zasloužil by lepší literární zpracování. Nečekejte, že z Hledání ultra načerpáte zkušenosti pro svůj trénink či závodění. Jde spíše o americký příběh pádu na dno a hrabání se z něho na vrchol. Na můj vkus málo sportu a mnoho stran popisování závislosti na alkoholu, řešení vyprázdněnosti z práce právníka v nadnárodní společnosti, usedlosti v rodinném životě, přejídání atd. Mladá fronta vydala v minulosti určitě zajímavější sportovní knihy.

1 24.08.2017