Mijagi
přečtené 466
Na západní frontě klid
2011,
Erich Paul Remark
Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).... celý text
Severní nádraží / Lazaretní vlak
1970,
Adolf Branald
Líbí se mi, jak se autorovi podařilo, tak dynamický námět, jako je železnice, vměstnat do prostoru jednoho nádraží, aniž by (až na pár okamžiků) vzal čtenáře za celou dobu obou románů někam jinam. Při pohledu z dálky to působí skoro až staticky. Ale zdání klame. Jde o naprosto živoucí a neotřele rozpohybovaný obraz, jehož pohyb tu navíc supluje i roli hlavního hrdiny, všichni ostatní tu nejsou pro sebe, ale pro něj, a je mu podřízeno naprosto vše, dokonce i komfort čtenáře. Ten je od samého začátku zahrnutý obrovským množstvím až plasticky působících postav, u nichž jsou upozaděny charakterové vlastnosti, neřeší se moc, co si myslí, co cítí (v tom množství to ani jinak nejde), jako spíše to, co umí, co přináší do soukolí fungování celku, jimž je Smíchovské nádraží. Od popeláře přes servírku v restauraci až po posunovače, strojvůdce a samozřejmě přednostu, který vše řídí. Každá profese tu má minimálně jednoho zástupce a ti všichni tvoří atmosféru, ze které dýchá vůně páry, oleje, zašpiníte si v ní ruce od uhlí, unavíte nohy neustálými pochůzkami podél hlavních i odstavných kolejí, po skladech, dopravních kancelářích, pokladnách, historickou dvoranou s klenutým stropem. Zasazení děje do 2. světové války pak otevírá prostor pro poukázání na hrdinný odboj železničářů, ale také k postupné proměně onoho pohybu, jako kdyby jste stáli nad modelovou železnicí, po které projede nejprve vlak s lidmi na víkendový výlet, aby jej následně vystřídal vlak vezoucí vojáky a zbraně na frontu a nakonec smutně se táhnoucí dobytčáky s vězni do koncentračních táborů a lazaretní vlaky. Obě knihy jsem měl několik let zapadlé na seznamu „chci si přečíst“, díky Návodu k použití železnice od Jaroslava Rudiše (jenž je zmiňuje), na ně konečně došlo a byl to zážitek.... celý text
