Mijagi komentáře u knih

Vzhledem k tomu, že katastr nemovitostí potřebuji každý den ke své práci, přišly mi některé dialogy v knize dost naivní. Stejně tak působilo občas i Zbyňkovo pátrání. K tomu, co v knize zjišťoval několik dní, by se proklikal na počítači za pár minut (majitel pozemku, vlastnická struktura firmy atd.). Pokud bych to hodnotil s Rybí krví, zůstává kvalitní vykreslení postav (to mě na tomto autorovi hodně baví), nádherný, nekýčovitý popis jihočeského regionu (tentokrát hlavně blata v okolí Vodňan a Novohradské hory), naopak klesá dějová linka, která knihu místy stěží utáhne.

8 24.09.2019

Pro mě takový malý klenot a klíč k Novohradským horám. Přečetl jsem těsně před odjezdem a pak už jsem se jen toulal a toulal celý týden zdejší krajinou, v září takřka bez lidí. Doporučuji všem, kdo nechtějí tyto hory, jimiž se negativně prohnaly ideologie 20. století, avšak zároveň byly prozatím ušetřeny nájezdu turistů, konzumovat jen od památky k památce, ale rádi by se je vychutnali naplno, pronikli hlouběji. Skvělé eseje a črty s odkazy na další literaturu.

7 18.09.2019

V posledních letech mi přijde, že začínám čím dál tím víc vytěsňovat jakékoliv názory lidí stojících myšlenkově proti současné západní společnosti, globalizaci, Evropské unii atd., neplánovaně, automaticky. Pak se ale objeví na knižních pultech Serotonin Michela Houellebecqa a znovu se otevírá prostor pro nekonečná dumání. Možná proto, že celý ten příběh není ani tak kritikou, jako spíše popisem stavu, byť popisem z velmi pesimistického pohledu. Vypravěč Florent opouští práci kariérně vysoce postaveného zemědělského úředníka a vydává se na jakýsi road-trip po své minulosti, po francouzském venkově i unifikovaných pařížských hotelových pokojích. Znuděný, osamocený, prázdný a pod vlivem silných dávek antidepresiv. Stejně jako kolem něj proudí po dálnici kamiony s nevyspalými řidiči z východní Evropy, se před čtenářem míhají obrazy současného globalizovaného světa, kdy výrobky z jedné země ničí životy živnostníků v jiné zemi, ruku v ruce s politickými kvótami, kdy svoboda, neomezené možnosti a nekonečná spotřeba vysávají lidský život i mezilidské vtahy, láska je zúžená na pouhý sex, pojem rodina se stává přebytečným. Není to vůbec veselé čtení, je to depresivní bahno, ve kterém se ale budete chtít rochnit až do poslední strany.

16 08.08.2019

Ke knize jsem se dostal díky velmi pěkně natočenému dokumentárnímu filmu Kroky na hraně režiséra Viliama Bendíka. Parta slovenských ultratrailistů se v něm vydá po stopách Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera a jednorázově proběhnou celou jejich trasu z Osvětimi až do Žiliny. V podobném duchu jsem očekával i knihu Rudolfa Vrby – pár stran o koncentračním táboře a většina pak o útěku. Nakonec byl ale poměr přesně opačný. Místo po cestách lesy, poli a vesnicemi nepřátelských území jsem se stále hlouběji nořil do každodenní děsivé rutiny táborů Majdanek, Osvětim a Březinka, až se mi celý ten krutý a neskutečný příběh odehrávající uprostřed civilizované Evropy zhmotnil i do noční můry. V dnešní době o tomto tématu vzniklo mnoho knih, dle recenzí různých kvalit, tato rozhodně patří k těm nejlepším z nich.

12 22.07.2019

Kniha není pouze exkurzí pod pokličku famózních výkonů Róberta Štefka, ale také obrazem československé vytrvalecké komunity do období těsně před tím, než u nás začal běžecký boom. Autor v ní vede rozhovor s běžci, kteří neprávem zůstali v podvědomí pouze v úzkém běžeckém kruhu, byť mnohé jejich výsledky nebyly dosud překonány. Škoda, že ani tato kniha na tom nic nezmění. Místo silného příběhu s dramatickým sportovním nádechem (téma se k tomu přímo vybízí) se autor rozhodl spíše pro formu holého výčtu výsledných časů a mezičasů (někdy až v úmorném množství), ve kterém popisované osobnosti často působí jako roboti, než lidé. I tak je to ale ve vlastním nákladu vydaný velký počin, díky němuž zůstanou výkony této generace na papíře.

3 24.06.2019

Název knihy zní lehce bulvárně, ale ve skutečnosti jde o solidní a velmi čtivý životopis prvního českého prezidenta, kterému bych vytkl jen občasnou zkratkovitost, např. (a teď volně parafrázuji) tvrzení, že by Masaryk nad Benešovou politikou po konci 2. světové války kroutil hlavou, mi přijde velmi odvážné. Ano, Masaryk roku 1937 by se nad děním po válce a v kritickém roce 1948 hodně podivoval, ale co Masaryk, kterému by bylo dáno, aby všechny ty roky 1938 až 1948 prožil? Opravdu by to byl názorově pořád Masaryk roku 1937?

A propos
Nemohl jsem si při četbě nevzpomenout na Hvězdné hodiny lidstva, ve kterých Stefan Zweig ukazuje na životech významných osobností, jak člověk díky svým činům může zazářit jako hvězda, zapsat se navždy do dějin a tím přejít do nesmrtelnosti. Takový krok učinil i T. G. Masaryk a nutno dodat, stálo ho to hodně sil, hodně odříkání. Vlastně tomu podřídil převážnou část svého života a ukradl pro tento projekt sám sebe vlastní rodině. Ač měl rád místo ve středu společnosti, ve které se právě nacházel, nehnala jej na cestě popularita, ale touha vybudovat pro nás všechny samostatný stát, položit základy spravedlivějšímu systému. V dnešní době mnoho lidí touží být jako T. G. Masaryk a někteří politici se nebojí s ním přímo ztotožnit. Ale přiznejme si: Kdo z nás by chtěl toto podstoupit? Kdo z nás by chtěl zaplatit tak vysokou cenu za nesmrtelnost, za to, že jeho jméno tady zůstane navždy? Kdo z nás by se takto obětoval pro společné dobro? Není lepší prožít si své roky mimo společenský zájem a naplnit jej radostí v okruhu svých nejbližších? Na to si musí každý odpovědět sám.

10 28.05.2019

Jak rozdílná může být jedna a ta samá krajina. Jednou do ní vkročíte plni radosti s lidmi, které máte rádi, podruhé v ní s pochmurnými myšlenkami hledáte pomoc. Sáře, hlavní hrdince této knihy, se kdysi stalo něco hodně zlého, svoji psychiku si asi nikdy již úplně neurovná, každopádně samota v lese a na polorozpadlé šumavské chalupě je pro ni útěchou. Viktorii Hanišové se podařilo naprosto věrohodně popsat člověka nacházejícího se právě v takovémto rozpoložení a na takovém místě. Není to vůbec veselý příběh. S každou další stranou budete zabředat hlouběji a hlouběji do Sářiných depresivních stavů, ale také do tajů její rodiny, jejíž citová vyprázdněnost byla pro mě asi tím nejděsivějším z celé Houbařky, přesto budete chtít číst dál a dál.

12 03.05.2019

Everest, K2, Kančendženga, Lhotse, Makalu, Čo Oju, Dhaulágirí, Manáslu, Nanga Parbat, Annapurna, Gašerbrum I, Broad Peak, Gašerbrum II a Šiša Pangma.

Líbí se mi Edův klidný styl, žádné „honem, rychle, ať už jsem nahoře“, ale jde opravdu krok za krokem, s rozvahou od trhliny k trhlině, od kamene ke kameni. Když se mu něco nezdá, neváhá se otočit pár metrů pod vrcholem a odjet s pomyslným nezdarem domů. A to i přes vědomí, kolik času mu zabralo shánění sponzorů, trénink, cesta do základního tábora a třeba příprava fixních lan k poslednímu stanu. „Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů je povinnost.“ To je jeho heslo. Díky němu, zkušenostem a samozřejmě také notné dávce štěstí, protože úplně bez něho to v zóně smrti nad 8 000 m nejde, se mu podařilo zdolat všech 14 světových osmitisícovek. Kniha o dlouhé cestě za naplněním velkého snu, kniha o pokoře k horám, kniha, kterou by si měl přečíst nejen dobrodruh chystající se do Himaláje či Kárakóramu, ale třeba i turista poznávající s batohem na zádech krásu Alp, Tater či Krkonoš.

9 18.04.2019

Kniha má dvě roviny – dechová cvičení a otužování. Ty se pak obě spojují v učení Wima Hofa, holandského The Icemana, jako složky potřebné např. k efektivnímu zdolávání vysokých nadmořských výšek, plavání v zamrzlých jezerech, ale také (a hlavně) ke zkvalitnění běžného života (odbourání depresí, zmírnění stavů u autoimunitních nemocí, snížení nadváhy atd.). Ač autor přistupuje k tématu opatrně, více cestami a opírá se o několik studií, u částí s dechovými cvičeními se nemohu zbavit dojmu jistého šarlatánství. Zato kapitoly o otužování se trefily do toho, co si myslím už dávno – občasné vystoupení z komfortní zóny je klíčem k lidskému štěstí. K překonávání dálek po vlastních nohách jsem tak nově přidal i ranní ledové sprchy :-)

„V průběhu posledních šesti milionů let lidské evoluce naši prapředci procestovali celou planetu. Přešli přes rozpálené pouště, zdolali hory pokryté ledem a použili k tomu pouhý zlomek dnešních technologií… překročili Alpy, Himaláje, přepluli oceány a osídlili Nový svět. Jakou sílu, kterou jsme my ztratili, oni ovládali? A co je důležitější, můžeme ji získat zpět?

7 21.03.2019

Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na dílo Franze Kafky, stejně jako zmiňuje uživatel jarmik níže ve své recenzi. Za mě tedy: Kafkovsky laděný příběh o člověku, který si myslel, že se vydal po cestě k nezměrnosti ducha, k poznání světa, a tomu podřídil naprosto vše (vlažné vztahy s rodiči, samotářský život, až jakási radost z invalidity, díky které bude mít čas k bádání), ve skutečnosti však z cesty spatřil nepatrný zlomek, neboť k takovému cíli (úplnému poznání), v jehož kontrastu je lidský život malý a konečný, člověk dospět nemůže. Doporučuji číst v nějaké veřejné stravovně. Pražská jídelna U Rozvařilů (kolem druhé odpoledne zde bývá zvláštní klid) tomu dodala pravou atmosféru.

5 28.02.2019

Můžete si svůj život plánovat individuálně, jak chcete, ale v posledku stejně žijete ve společenství ostatních lidí (partneři, děti, kolegové z práce), a tak do jisté míry záleží i na tom, koho z nich si ve svém příběhu života pustíte či necháte vecpat do režisérského křesla. Býval dobrým manželem, otcem a cílevědomým zaměstnancem, teď je z něj bezdomovec, jemuž se díky nespravedlnosti zvnějšku sesypaly plány na šťastnou budoucnost. Žije v díře ve zdi na břehu řeky s neznámou ženou s podobně těžkým osudem. Smutný, ale kvalitně a nevšedně sepsaný román. Pokud máte rádi Ústí nad Labem, četli jste už Milence a vrahy od Vladimíra Párala a hledáte nějakou další knihu s atmosférou tohoto průmyslového města, tak po téhle určitě sáhněte. Autor to tu velmi dobře zná.

2 14.02.2019

Za vyzdvihnutí stojí provedení románu. Oproti současné (často až moc akční) tvorbě tepe tenhle příběh opravdu pomalu. Má několik dobře načasovaných zvratů, ale aby při tomto tempu fungoval, musí především zaujmout postavy, a ty se Jacku Londonovi podařilo vykreslit mistrovsky. Martin Eden je velkým dílem klasické literatury, které ale v mém osobním hodnocení lehce snižuje poslední třetina knihy. Martinova láska k Ruth, touha po vzdělanosti, radost z četby, snaha uspět jako spisovatel, popis San Francisca starých dob, porovnání prostředí chudiny s bohatými měšťany, dřina na moři nebo v prádelně… to vše se četlo pěkně, ale Martinův vnitřní přerod v závěru mi přišel málo uvěřitelný.

9 05.02.2019

Stejně jako u přede mnou komentující čtenářky náhodný objev, navíc za pár kaček ve výprodeji. Pohled do současného Ruska, ale lehce i do minulosti, očima mladého, bohémského Nikity, hlavní postavy knihy. Hashtag # filosofie ulice.

"Život - to je eskalátor jedoucí dolů... Dole je samozřejmě peklo. Čili nebytí. Neboli smrt. Jak kdo chce. Naším cílem je dostat se nahoru. Tam, kde se nachází Bůh. Čili světlo. Neboli spása. Nebudeme se přít o terminologii. Není to důležité, když eskalátor jede dolů. Vezměme si třeba obyčejného člověka. Jeho běžným přáním je dostat se nahoru. Veškerá snaha má ovšem za následek opačný pohyb eskalátoru. Výsledek je, že člověk stojí na místě. Co dělá většina? Samozřejmě to nejjednodušší. Lidi se unaví, sednou si s flaškou piva na schody a pozvolna sjíždějí dolů. Pouze vyvoleným se poštěstí dosáhnout takové rychlosti, že překonají sílu setrvačnosti a dostanou se nahoru!"

2 27.01.2019

Znáte to? Dočtete knihu a ještě dlouho na její obsah myslíte. Stává se mi to často, ale jen u pár z nich je to tak silné, že po otočení závěrečné stránky cítím "tohle je minimálně top 10 z toho, co jsem kdy přečetl." Několik let jsem to nezažil a myslel, že už ani nezažiji. "Pravdivý příběh z 2. světové války o přežití, odhodlanosti a odpuštění," píše se na obálce. A já bych ještě doplnil: Perfektně sepsaný dokumentární román a óda na neskutečně silnou touhu žít.

Poznámka pro mě, mohlo by se někdy hodit:

"Když se člověk napije mořské vody, ledviny musí vytvářet více moči, aby se sůl vypláchla, ale k tomu potřebuje více vody, než která je obsažená v samotné mořské vodě, takže tělo vylučuje vodu z buněk. Buňky zbavené vody pak přestávají fungovat. Paradoxně tak vede pití mořské vody k fatální dehydrataci."

3 20.01.2019

Co vesnice, to snad samostatný kmen, a všechny vesnice jsou se sousedními v neustálém ozbrojeném konfliktu pro křivdy z minulosti, kvůli příklonu k jiné politice, jinému náboženství nebo jen jiné odnoži islámu. Do toho skončila několikaletá válka („skončila“ se hodí dát do uvozovek), krajina je zaminovaná, lidé mají obroušenou morálku a ve většině domácností najdete zbraně. Jako cizinec snadno v tomto nepřehledném regionu zmizíte, třeba jen kvůli tomu, že kluci, co na vás ze srandy mířili puškou a zkoušeli, jestli jim dáte své věci, omylem zmáčkli spoušť. U cestopisů bývám hodně závistivý, tohle je ale první, kdy autorovi cestu vůbec nezávidím. Za čtenáře udělal pořádný kus špinavé práce, protože mnohý si o tom rád přečte, málokdo by však chtěl vyrazit. Kniha také poukazuje na utopení západních peněz v humanitárních projektech řízených z velkých měst (především z Kábulu) a nereflektujících situaci na venkově.

2 10.01.2019

Úpadek mezilidských vztahů a morálky, postupná destrukce politického systému, zkrachovalými průmyslovými fabrikami zatížené město, vysoká nezaměstnanost, nekvalitní životní prostředí, kriminalita, drogová závislost… Od Jo Nesba jsem doteď nic nečetl a Macbeth mě nalákal pouze ze zvědavosti, jak se tomuto bestsellerovému autorovi podařilo převést staré shakespearovské téma do současnosti. Zatímco skalní fanoušci skandinávských kriminálek jsou v hodnocení spíše rozpačití, musím říct, že mě kniha potěšila. Když přimhouřím oko nad občasnou naivitou postav a závěru hnaného zbytečně moc za hranici uvěřitelnosti (ale takové mi to přišlo i u Shakespeara), čte se tahle zběsilá, sobecká honba za mocí jedním dechem. Kdo zná původní anglickou předlohu z roku 1606, nebude zklamán.

17 10.12.2018

Dorota Nvotová podnikla cesty, o kterých mnoho lidí sní, ale nikdy se na ně neodváží vyrazit. Cestopisné pasáže nejsou plastickými větami z průvodců, ale naplno zažitým, netradičním pohledem na konkrétní oblasti, podané navíc upřímně působícím stylem (hovorová mluva, neučesaný sloh). Tohle vše by nefungovalo bez částí, kde autorka popisuje svůj život (vztahy, psychické problémy, bydlení atd.), díky nim lze její toulání po světě prožít čtenářsky intenzivněji. Jenže právě tahle linka zároveň snižuje knihu výrazně dolů. Autorka v ní často skáče z jednoho tématu na druhé, aby se pak nečekaně zase vrátila k prvnímu. V některých nepodstatných záležitostech se rozepisuje příliš do hloubky. Jako terapeutický prostředek, kdy se dotyčný pisatel vypíše ze svých problémů, asi dobré, otázka je, jestli s tím v takovém rozsahu zatěžovat čtenáře. Zde se mělo před finálním vydáním výrazně škrtat.

„Váránasí je asi největší hnůj, jaký jsem kdy viděla. Kromě toho, že to tu vypadá jako v Dillí, takže smrad, hovna, žebráci, špína, krávy, ojebávači a všeobecná pakárna, sem lidé chodí ještě ke všemu umřít, protože Indové věří, že když zemřou tady, půjdou do nebe. A nestačí jim, že umřou, oni tady potom ty mrtvoly namáčí ve vodě řeky jménem Ganga a potom je na břehu spálí. Nic netušíce jsme si vybrali hotel, pod kterým se jako na jediném místě děje tohle peklo, tzv. Burning Chat, takže, když vykouknu z okna, vidím, jak hoří člověk, navíc, pokud není okno zavřené, tak popel z toho hořícího Inda vdechuju. Možná i tohle je určitý způsob reinkarnace.“

3 04.12.2018

Proti myšlence postavené na tom, že k úspěšnému zdolání ultramaratonu potřebujete mít naběhané hlavně pořádné objemové dávky, staví Jason Koop tréninkový program založený na práci s různými druhy intenzit načasovaných podle vašich slabých a silných stránek a termínu a trasy konkrétního závodu. Vysvětluje vše důkladně, v souvislostech, nevytrženě od reality a na příkladech svých svěřenců (Dakota Jones, Kaci Lickteig, Dylan Bowman ad.). Českému čtenáři naservírováno v překladu Jana Havlíčka, trenéra a běžce, jenž velmi dobře ví, o čem je řeč. Na trasách stovek a stomílovek se pohybuji pátou sezónu a musím uznat, že tohle je první tréninková příručka, která mi přijde smysluplná. Pokud máte na běh čas jen dvě hodiny denně nebo bydlíte v Polabí a trpíte stejnou vertikální deprivací jako Kaci Lickteig či vás při závodech trápí žaludek (výživě je věnována významná část), nevěšte ultra cvičky na věšák a po téhle knize určitě sáhněte.

4 07.11.2018

„Kdysi se mě někdo z Dark Horse zeptal, jestli bych nechtěl vytvořit příběh o malém Hellboyovi. Já nechtěl, ale místo toho, abych řekl rovnou ne, chtěl jsem být vtipný: ʹCo takhle dvě stránky o tom, jak jí Hellboy lívance?ʹ“ Dalších osm hellboyovských příběhů, z nichž ten nejkratší je top. Jestli chcete vidět komiksové okno, ve kterém dvouletý Hellboy na letecké základně kdesi v Novém Mexiku hladí štěňátko a přitom je nucen si dát k snídani místo nudlí lívance, určitě po tomhle sešitu sáhněte. Samozřejmě na ostatních stránkách nechybí všelijaké obludy a monstra. Škoda jen, že není dáno příliš prostoru ostatním členům týmu agentů z Ú.P.V.O. Minimálně v trojici s Liz Shermanovou a Abe Sapienem to Hellboyovi sluší víc.

2 31.10.2018

„Kdysi jeden člověk choval ve svém žaludku vlka a ten ho pomalu žral zevnitř. Vlk přitom rostl. Nakonec už lidská kůže nedokázala vlka skrývat…“ Tento sešit není tvořen jedním uceleným příběhem, ale sedmi kratšími povídkami:

1. Mrtvola
2. Železné boty
3. Baba Jaga
4. Vánoce v podzemí
5. Spoutaná rakev
6. Vlci ze Svatého Augusta
7. Bezmála kolos

Trochu jsem se obával, že na menším prostoru nevyniknou charakteristiky postav, ale s Hellboyem a ostatními agenty Ú.P.V.O. nás autor dostatečně seznámil již v předchozích dvou sešitech (doporučuji číst v pořadí dle vydání) a monstra a příšery by vynikly snad, i kdyby na ně měl Mike Mignola pouze jedno okno. Sympatické jsou také drobné autorovy předmluvy, díky nimž fanoušek může nahlédnout do pozadí vzniku jednotlivých příběhů.

A co mě k příběhům o Hellboyovi tolik poutá? Myslím, že to vystihl naprosto přesně P. Craig Russell (komiksový výtvarník, který vytáhl tuší spoustu Mignolových skic): „Přestože je jejich humor někdy trochu děsivý, vždycky mají osobitou eleganci.“

4 30.10.2018