Mijagi
komentáře u knih
Kniha výstižně a srozumitelně ukazuje v prvé řadě na to, že válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je ve skutečnosti konfliktem mezi Ruskem a Západem odehrávajícím se na Ukrajině. V druhé (stejně důležité) řadě je varováním před tím, jak rychle může obyčejný občan přijít o svoji, do té doby samozřejmou, svobodu. Ač je evidentní, že zlotřilcem, který se pro své vlastní zachování nebrání využít i nehumánní kroky, je pro autora ruská vertikála moci, nenechává nit suchou ani na Západu, především na USA. Měl by si přečíst každý, kdo se k danému tématu rád vyjadřuje jen na základě nastudovaných „mouder“ z rychlých statusů na sociálních sítích.
Není to přímo Skácelova biografie, je to výklad jeho básní, které jsou kromě do mnohých jiných dávány i do souvislostí s básníkovými životními milníky. Těžko se mi kniha hodnotí, žádnou jinou podobnou jsem nečetl, ale mohu říct, že mi zpříjemnila několik březnových večerů, kdy jsem v našem jinak hlučném (vesele hlučném) domě zůstal sám. Plánoval jsem shlédnout filmy, poslechnout si gramofonové desky, nakonec však zvítězila poezie. Po ruce jsem měl Skácelovy sbírky a postupně v nich díky Zdeňku Kožmínovi objevoval to, co mi v minulosti zůstalo skryté. Krásně mi ty večery bylo.
KNIHOBUDKA 2 – Lipová-lázně. Snad autor promine fakt, že jsem finančně neocenil jeho dobře odvedenou práci na této knize. Samotného mě překvapilo, že byla někým krátce po vydání takto odložena. Možná touha podělit se o čtenářský zážitek? Ke knihobudce jsem doputoval z Loučné nad Desnou pěšky přes zasněžený hřeben Jeseníku. Ponořen do vlastních myšlenek jsem kráčel ztichlou zimní krajinou a naladěn atmosférou cesty pak na konci dne sáhl na autobusové zastávce v Lipové-lázních bez delšího vybírání (knih tu bylo ve třech dlouhých policích a v krabici na zemi hodně) po titulu Všechny cesty vedou do Santiaga. Protože jsem od Ladislava Zibury četl všechny předchozí cestopisy (poctivě zakoupené), byla to i sázka na jistotu, která se vyplatila. Troufám si říct, že nadšený bude i čtenář, který o cestě do Santiaga přečetl stoh jiných knih. Je to totiž trochu jiný pohled. Výčet památek, popis krajiny a líčení strastí osekává extrovertní Ladislav Zibura na minimum a místo toho dává přednost vyprávění o setkávání se a společném cestování s lidmi. Někteří se v knize jen mihnou, jiní se stanou jejími výraznými postavami. Skrze životní příběhy spolupoutníků pak autor sám nahlíží do svého života. Dosahování kontemplace skrze samotu (tradiční pro tuto literaturu) je zde posunuto do jakési společenské formy. V neposlední řadě jde i o pohled na aktuální stav poutě (užitečné pro ty, co chtějí vyrazit), částečně bořící romantické představy (systém rezervací míst pro nocleh atd.). Pokud jsem na začátku psal o dobře odvedené práci, je potřeba v závěru doplnit, že jde o práci, ze které má autor radost a tu se mu daří ze stránek knihy přenést na čtenáře. Vypůjčeno 30.12.2024.
Ústředním motivem je snaha společnosti Big Dragon ovládnout pololegálními a nemorálními praktikami zemědělské družstvo na malé jihočeské vsi. Odtud vychází (za mě) skvěle vymyšlený název knihy. Jiří Hájíček ale ve své tvorbě tradičně otevírá více témat, a především dokáže velmi dobře vystihnout problémy současného venkova, bez zromantizovaných pozlátek a umělých klišé pro městského intelektuála. V Draku na polní cestě je to otázka majetku (selských dvorů, polí atd.) dědícího se z generace na generaci, jak je to pro zdejší lidi důležité a jaké to může nadělat nenapravitelné škody v rodině, mezi sourozenci apod. Čtenář má možnost náhledu z různých pozic, protože kniha je plná postav – ukřivdění, spokojení, ze vsi odstěhovaní, ti, co by ves neopustili, marnotratníci, kteří stihli všechen majetek prošustrovat atd. Byť nejsem samozřejmě naivní, tak pro mě, člověka bydlícího celý život ve městě, je tohle nový, rozšiřující pohled na ves. Více takových reálných, venkovských románů!
KNIHOBUDKA 1 - Levý Hradec. Své putování po knihobudkách jsem zahájil na Levém Hradci, na krásném místě na severním okraji Prahy. Přímo na dohled nejstaršího českého křesťanského kostela stojí vysoká skříň s prosklenými, dobře těsnícími a nepřízni počasí vzdorujícími dveřmi. Možná na mě zapůsobila atmosféra lokality (raně středověké přemyslovské hradiště), ale mé oči rovnou těkaly v pestré nabídce knih po historických románech. Nakonec jsem mezi větším množství Jirásků sáhl po pro mě naprosto neznámém německém spisovateli Arnoldu Ulitzovi a jeho knize Londýnský kejklíř. Autor v ní zpracoval životopis slavného Daniela Defoa. Zahrnul do něj sice i manželku, děti a vše vrcholí napsáním Robinsona Crusoa, nicméně stěžejní část se věnuje politickému smýšlení hlavní postavy (v té době spor mezi anglikánskou církví a puritány) a především novinářské či zpravodajské činnosti. Čtenář tak na většině stran sleduje, jak slavný spisovatel a zároveň velmi úspěšný obchodník Daniel Defoe dává svůj um do područí politiky. Jak dokáže měnit strany, nejprve z přesvědčení, později z donucení (byl vězněn) a následně i pro peníze. Jak dokáže svými články nebo letáky ovlivnit veřejné mínění ve prospěch svého momentálního chlebodárce. Zatímco v politických a náboženských pasážích jsem se spíše ztrácel a měl problém uvěřit motivům jednotlivých postav, tak téma média jako politický nástroj hodně bavilo. Možná je škoda, že takto nadčasová kniha u nás vyšla naposledy v roce 1940 a nejspíš už navždy zůstane zapomenuta v knihobudkách a antikvariátech. Vypůjčeno 1.12. 2024.
Mozaika k sobě různě poskládaných střípků. V rychlém sledu se střídají pasáže popisující autorčinu cestu s popelem své matky na Sibiř, od Volgogradu přes Moskvu, Novosibirsk a Irkutsko až do rodného města Usť-Ilimsk, s pasážemi vyrovnávající se s její smrtí, ale především s hledáním lásky ve vzpomínkách na jejich komplikovaný vztah. To vše je nerušivě doplněno vloženými esejemi o samotné podstatě psaní. Části nejsou nijak výrazně ohraničené, ale vzájemně se prolínají. Zajímavý (a původně asi nezamýšlený) formát se básnířce Oksaně Vasjakinové podařilo navíc obsahově i naplnit. Její opravdu velká otevřenost, kdy před čtenářem nezatajila snad ani sebeniternější pocit, dokonale vyvažuje absenci děje ve smyslu napínavých zápletek atd. Z textu je cítit upřímnost i fakt, že se autorka potřebovala ze svých ponurých nálad vypsat.
Konečně kniha čtená dětem před spaním, která bavila i mě. Vlastně jsem po jejím přečtení přebral v rodině roli předčítajícího a od té doby knihy, které zaujmou, pobaví a zároveň mají dobrou literární úroveň, vybírám já. Křídločky v dosavadním výběru zatím zaujímají první místo. Všechny čtyři příběhy jsme si oblíbili. Dějově nekomplikované, ale zároveň napínavé, fantazie tak akorát, aby se v ní neutopil dětský čtenář. A ten nápad – kočky s křídly. Radost je i držet v rukách samotnou knihu, jejíž provedení se nakladatelství Gnóm! moc povedlo. Pokud vám ještě v knihovničce chybí, zajděte na jejich webové stránky, ještě pořád jí mají v nabídce s oběma verzemi obálek – modrou a lesní.
Kniha, ke které se vracívám pro navození atmosféry zimních hor. Obzvlášť vydání od nakladatelství Svoboda-Libertas z roku 1993 k tomu se svojí nádherně zasněženou obálkou přímo vybízí. Tentokrát jsem ale zvolil audio verzi skvěle načtenou Otakarem Brouskem mladším. Důvod k tomu byl jediný, vychutnat si část knihy přímo na horách. Po celodenním chození odlehlejšími částmi čerstvě zasněženého hřebene Jeseníků, opájení se zvláštním zimním tichem, máte cestou dolů přece jen chuť už přestat přemítat nad svými myšlenkami a nechat se unést nějakým příběhem. Stačilo pár minut poslechu, abych se místo po cestách pod Vozkou a Keprníkem procházel po zavátých alpských pláních pod Velkým Baou. Dokonce i náš pes mě doprovázel, pravda, o pár čísel menší, než Bella :-) Jde samozřejmě o dětský román, nelze mu odepřít určitou naivitu, ale zároveň má dobře vykreslené postavy a krásné popisy přírody včetně žití v ní. Líbí se mi, jak např. spisovatelka využila nepříznivé počasí k umocnění útulnosti staré horské samoty. Věřím, že to nebylo naposled, co jsem s Césarem a jeho rodinou popíjel čaj u kamen a sledoval plískanici za okny.
Před třemi lety jsem dostal svůj první chytrý telefon. Tchýně si kupovala nový a přemýšlela, komu dát svůj starý. Vzhledem k tomu, že jsem byl s tlačítkovým přístrojem ve svém okolí a v rodině již delší dobu za exota (i o tomto tlaku je v knize řeč), padla volba na mě. Ač mě tyto věci vždy úplně míjely (např. nikdy mě nebavilo hrát PC hry atd.), velmi rychle jsem si výměnu pochvaloval. Následovalo období objevování aplikací (nechyběl ani Facebook), až mi paměť darovaného telefonu nestačila. Zakoupil jsem tedy nový, do kterého se toho vešlo mnohem více a v kombinaci s neomezeným datovým tarifem se stal novým kamarádem, jehož je možné vytáhnout kdykoliv z kapsy, najít v mapě, kde se zrovna nacházím, kam směřuji, nalézt odpovědi na všechny možné otázky, objednat si zboží v e-shopu, přečíst si zajímavé články, podívat se na recenzi restaurace, než do ní vejdu, ale také se spojit s přáteli, z nichž mnohé jsem naposledy potkal v reálném světě před několika lety, dát jim palec nahoru pod fotku z víkendu, okomentovat jim nový status atd. Nejprve tato záliba začala vyplňovat nudné okamžiky, jako je čekání na příjezd vlaku nebo někde ve frontě, postupně si ale začala roztěkaně uzurpovat i čas, který jsem dříve věnoval četbě knih, procházkám, běhání atd. Vrcholem bylo uvědomění si, že do telefonu koukám i ve chvílích, kdy jsem se svými blízkými, a to jen kvůli nutkavému pocitu, že mi něco uteče. Místo toho, abych se věnoval skutečným aktivitám a lidem, sledoval jsem vtipná videa na displeji. Stačily tři roky, abych podlehl lákavým pozlátkům firem, které vystavěly svůj byznys na ekonomice pozornosti (jak píše autor, těžba pozornosti je dnes výhodnější než těžba ropy), a nechal si jimi zaplevelit život. Pokud se v tomto textu vidíte a cítíte to podobně, je kniha určená pro vás. Cal Newport vás přesvědčí o oprávněnosti tohoto pocitu a nabídne několik praktických rad a nástrojů (i digitálních), jak z digitálních technologií vytěžit jen to, co je pro vás opravdu výhodné (tedy nezavrhovat je úplně), a vše nepodstatné zahodit.
Tohle je literárně pokleslé westernové béčko v celé své kráse. Jako kdyby jej autor psal ve vykřičeném salónu při partičce karet, za zvuků rozdováděného piana a na od whisky ulepený papír. Trochu mi vadila zkratkovitost děje, která občas vyústila v nelogičnost jednání některých postav (nebylo jejich jednání věnováno dostatek prostoru), ale jako odpočinkovou četbu na léto doporučuji. Já se jí oddával v Králickém Sněžníku, ve sto let staré chalupě s výhledem do nekonečných luk a na zalesněný hřeben, v dědině, kam ještě nestihl dorazit cestovní ruch, ale už se nebezpečně plouží sousedními obcemi. Podobně je to v knize s údolím objeveným bratry Emersonovými. Je jen otázkou času, kdy do jejich ráje kvůli bohaté zlaté žíle přitáhnou vykutálení podnikatelé, dobrodruzi a všelijací ztroskotanci z celého Divokého západu.
Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).
Líbí se mi, jak se autorovi podařilo, tak dynamický námět, jako je železnice, vměstnat do prostoru jednoho nádraží, aniž by (až na pár okamžiků) vzal čtenáře za celou dobu obou románů někam jinam. Při pohledu z dálky to působí skoro až staticky. Ale zdání klame. Jde o naprosto živoucí a neotřele rozpohybovaný obraz, jehož pohyb tu navíc supluje i roli hlavního hrdiny, všichni ostatní tu nejsou pro sebe, ale pro něj, a je mu podřízeno naprosto vše, dokonce i komfort čtenáře. Ten je od samého začátku zahrnutý obrovským množstvím až plasticky působících postav, u nichž jsou upozaděny charakterové vlastnosti, neřeší se moc, co si myslí, co cítí (v tom množství to ani jinak nejde), jako spíše to, co umí, co přináší do soukolí fungování celku, jimž je Smíchovské nádraží. Od popeláře přes servírku v restauraci až po posunovače, strojvůdce a samozřejmě přednostu, který vše řídí. Každá profese tu má minimálně jednoho zástupce a ti všichni tvoří atmosféru, ze které dýchá vůně páry, oleje, zašpiníte si v ní ruce od uhlí, unavíte nohy neustálými pochůzkami podél hlavních i odstavných kolejí, po skladech, dopravních kancelářích, pokladnách, historickou dvoranou s klenutým stropem. Zasazení děje do 2. světové války pak otevírá prostor pro poukázání na hrdinný odboj železničářů, ale také k postupné proměně onoho pohybu, jako kdyby jste stáli nad modelovou železnicí, po které projede nejprve vlak s lidmi na víkendový výlet, aby jej následně vystřídal vlak vezoucí vojáky a zbraně na frontu a nakonec smutně se táhnoucí dobytčáky s vězni do koncentračních táborů a lazaretní vlaky. Obě knihy jsem měl několik let zapadlé na seznamu „chci si přečíst“, díky Návodu k použití železnice od Jaroslava Rudiše (jenž je zmiňuje), na ně konečně došlo a byl to zážitek.
Po více než tříletém marném čekání na to, až Laser book vydá tento druhý díl (dávalo to logiku, když vydali i první) jsem to vzdal a knihu si půjčil v knihovně v předchozím, v běžné distribuci již neprodejném vydání od nakladatelství Straky na vrbě a s velkou zvědavostí se pustil do čtení. Bylo jasné, že v úvodní části trilogie Harry Harrison prozradil hodně. Seznámil čtenáře s myšlenkou alternativní historie, na které je celý příběh vystavěn, tj. historie, v níž nevyhynuli dinosauři, a naopak se stali inteligentnějšími než lidé, popsal způsob života Yilané (tak si ještěři říkají), a především jejich biologické vynálezy (to mě bavilo nejvíc), např. Uruketo, vyšlechtěného, ochočeného vodního ještěra využívaného k cestování jako ponorku. S čím tedy mohl zaujmout dále? Je to především nová tlupa. Vedle lidí a Yilané se v „Zimě v ráji“ objevuje třetí skupina – mořeplavci Paramutan. Mají blíže k lidem, nevládnou takovými sofistikovanými nástroji jako ještěři, ale mají natolik zajímavé vlastnosti, zvyky, povahu, že už jen toto samotné dokáže utáhnout značnou část děje. Tomu prospívá i posouvání prostřednictvím tří linek, jenž se postupně protnou. No, ale abych to tady všechno nevykecal: Pokud vás bavila jednička, sáhněte určitě i po dvojce :-)
Kniha, která má mnohem větší sílu než sebelepší reklama jakéhokoliv železničního dopravce. Pokud jste vlakem nejezdili, po četbě budete chtít. Já vlakem jezdím a teď mě to láká vyrazit někam mnohem dál. Jen tak si sednout do vagonu, nejlépe rovnou do jídelního, a nechat se dlouhé hodiny vézt ze západu na východ nebo z jihu na sever. Z rychlovlaku přestoupit na pomalu se kroutící lokálku. Přejet Alpy, přejet Karpaty. Užít si chvíle samoty nebo si vychutnat příběhy spolucestujících. Nechat se ukolébat pražci v lůžkovém voze a ráno se probudit na druhé straně Evropy. Pohroužit se do krajiny ubíhající za oknem nebo vytáhnout nějaký román, nejlépe rovnou železniční, třeba od Adolfa Branalda. Z výčepů nádražních restaurací nebo od stolku kaváren sledovat frmol na nástupištích. Ač Jaroslava Rudiše železnice v mládí odmítla (nemohl se stát strojvedoucím kvůli brýlím), zůstal jejím věrným fanouškem. Na překlad jeho esejů z němčiny do češtiny jsem se těšil moc, nakonec ale tahle óda plná čisté radosti z cestování po evropských tratích, předčila veškerá očekávání. Po dlouhé době jsem četbu dávkoval tak, aby mi vydržela co nejdéle. A víte co? Knihu jsem přečetl celou ve vlacích: 1) Praha – Púchov – Trenčín, 2) Praha – Ústí nad Labem, 3) příměstská linka na okraji Prahy (cesty do/z práce).
Roadtrip po středověkém Polsku. Nacházíme se kousek za našim Broumovskem. Z kamenné kostelní věže vzlétá tajemný šedý pták zedníček, kterému se ve Slezsku říká pomurnik, a na kraj snáší temnou atmosféru intrik, církevních sporů, hrůz inkvizice. Už v úvodní milostné scéně mezi hlavním hrdinou a Adélou von Sterza je patrná vybroušenost autorova stylu. A hned v další pasáži nelze přehlédnout jeho smysl pro gradování děje. Do toho skvěle vyprofilované postavy, které svým vtipem odlehčují vážnější chvíle příběhu. A pak samozřejmě také výborné namixování fantasy prvků do žánru historického románu. Tahle cesta Reinmara z Bělavy (zvaného také jako Reynevan) a jeho druhů Šarleje a Samsona Medáka hodně bavila. Příběhem jsem se nechal unést prostřednictvím audioknihy s přednesem (asi nejlepším, co jsem zatím slyšel) v podání pana Ernesta Čekana.
Divočina Jizerských hor tak, jak ji poznal kdysi Miloslav Nevrlý, možná již zmizela, ale ty pocity osamocení se tam dají stále zažít. Stačí vyrazit v podvečer nebo v počasí, kdy většina turistů raději zůstane doma. Taková byla i má letošní podzimní cesta. Po dešti a studeném větru jsem byl možná poslední, kdo se ten den škrábal z polského letoviska Czerniawa Zdrój nahoru na Smrk. Po cestě dolů se valila voda, místy jsem se propadal do bahna až nad kotníky, byla mi zima, ale ta atmosféra za to stála. A pak jsem stanul na vrcholu, už s čelovkou. Nebe se zatím vyjasnilo a chladné světlo hvězd ozářilo siluetu tmavých lesů pode mnou. Lesů plných zvěře, rostlin, veselé i pohnuté historie. Tam někde pode mnou byla všechna ta místa z Knihy o Jizerských horách, kterou jsem měl zrovna rozečtenou. Všechny ty pomníčky z přestřelek mezi pytláky a hajnými, z loupeží nebo z prohraného boje s přírodou, všechny ty tajuplné bučiny, chráněné oblasti, skály, osady s čarostřelci. Občas mi je líto, že se ke mně knihy Miloslava Nevrlého dostaly pozdě, v době, kdy už nemají tu sílu mě ovlivnit (u mě to byli jiní autoři), ale pořád je to nezapomenutelný čtenářský zážitek.
Tato kniha ve mně bude navždy vyvolávat vzpomínky na nezapomenutelný letní víkend. Nejprve jsem si ji přečetl sám během cest vlakem do práce a pak ji vzal s sebou na výlet s našimi malými dětmi jako zpestření jejich prvního bivaku v přírodě. Přes den jsme stavěli hráz z kamenů na Vlčím potoce v Kryštofově Údolí, odpoledne se přesunuli do blízké Noviny, v podvečer sledovali z travnaté stráně viadukt a večer vylezli na místo našeho noclehu, do lesů na úpatí Ještědu. Ve vsi hluboko pod námi vše usínalo, kolem nás, v lidmi opuštěné přírodě, začala ožívat zvěř a my společně hltali příběh o tom, jak čert Peterlín chce nezbednými kousky zabránit stavbě viaduktu. Dříve, než naše spacáky zahalila tma, jej děti prý dokonce několikrát spatřily na nebi nad námi. No fakt. Prý seděl na své létající židli a rozhlížel se po kraji. Nejistotu nad tím, zda v malých posluchačích nevyvolám ve večerním lese strach, zavál vítr, který po setmění rozhoupal špičky okolních stromů. Byl jsem jediný, kdo skřípotu kmenů a větví naslouchal, ostatní spokojeně spali. Zajímavé nápady autorů už od první stránky, pěkné ilustrace, knihu je radost jen držet, natož číst. Je vidět, že jejímu vydání dalo nakladatelství Malvern veškerou možnou péči. Nejmenším dětem se bude spíše líbit první příběh, druhý pro ně bude složitější. Já se bavil u obou. Doporučuji spojit s výletem.
Líbilo se mi, jak autorka potlačila epickou stránku ve prospěch lyriky. Okleštila děj až na samotné torzo a příběhu to nakonec i prospělo. V kombinaci se zavedením čtenáře do neokoukaného světa taxidermistů a jejich práce je četba nevšedním zážitkem. Nicméně přiznám se, že od oné zmíněné lyriky jsem čekal více. I když se hrabství Somerset, kde se kniha odehrává, nachází v těsném sousedství hrabství Devon, místa, kam zasadil svůj slavný román Arthur Conan Doyle, nemají vřesoviště Taxidermistovy milenky ani zdaleka takovou atmosféru jako vřesoviště Psa baskervillského.
Často mi to stylem přišlo úmorné, často spíše encyklopedické (hlavně druhý díl), vhodné spíše pro dohledávání si konkrétních informací než pro souvislou četbu. Nakonec ale musím říct, že se vyplatilo vydržet a četbu neuspěchat. Teprve s třetím dílem začal Platónův obraz nabývat podoby a naplno jsem si také uvědomil, jakou pan František Kupka odvedl práci pro uchování znalostí o tomto antickém filosofovi (s uvedením různých souvislostí). 1) Život, 2) Dílo, 3) Filosofie. Teď už jen poslední střípek, pořádnou bichli 4) Druhý život, a bude obraz kompletní.
"Každá ze tří složek duše má svůj vlastní obor působnosti. Všechno myšlení, kterým se nabývá poznání, je úkon složky rozumové; jí náleží také učení, pamatování a zapomínání. Ale i tato rozumová složka má své snahy a city; druhé dvě složky mají toliko žádosti a city... Žádostivá složka duše touží po jídle, pití, pohlavním styku a podobných věcech, a protože takové žádosti bývají ukájeny obyčejně užitím peněz, je to složka milovná peněz a zisku (filochrématon a filokerdes). Srdnost se žene za mocí, vítězstvím a slávou, je to složka milovná vítězství a cti (filonikon a filotimon). Snahy třetí, rozumové složky se vztahují k vědění a pravdě, je to složka milovná učení a moudrosti, složka filosofická (filomathes a filosofon). Ukájení těchto žádostí a snah vzbuzuje city slasti, rozdílné podle toho, v které složce duše vznikají; nejlibější jsou libosti složky rozumové."
Byť jsem nikdy žádnou hru z tohoto prvního svazku neviděl živě, už při prvních stránkách mi četba navodila pocity, které jsem kdysi prožíval při častých večerech trávených v pražském divadle Komedie. Bylo to v dobách, kdy tam dělal ředitele Dušan David Pařízek a uměleckého šéfa David Jařab. Večery, díky nimž jsem se dostal k pro mě do té doby neznámé literatuře. Thomas Bernhard mě nezaujal ani tak kritikou společnosti pro jeho divadelní hry a prózu typickou, ale spíše melancholickou, depresivní atmosférou úpadku, samoty, stesku po starých časech, a také postavami nějakým způsobem vytrženými z hlavního proudu, nepochopením, dlouhodobým bojem s nemocí či postižením, nevyrovnaností ve stáří. To vše najdete i tady. Ať už je to vysloužilý herec Minneti vyprávějící v ošuntělém hotelu v Ostende na pobřeží Atlantiku o svých dřívějších vystoupeních v roli krále Leara nebo dosluhující soudní prezident Rudolf Hőller s láskou vzpomínající na časy, kdy býval důstojníkem SS v koncentračním táboře a každoročně (mnoho let po válce) pořádající malou zvrácenou rodinnou oslavu Himmlerových narozenin, on v nažehlené SS uniformě, jedna z jeho dvou sester (kvůli americkému náletu postižená) ve vězeňském mundúru či šéf rodinného divadla Bruscon připravující se v zatuchlém hostinci v Utzbachu na večerní představení své monumentální hry shrnující dějiny lidstva, sál je esteticky nevyhovující, na zdi visí dávno zapomenutý obraz Hitlera, zvenčí se do místnosti line pach z nedalekého vepřína, v době krmení i hlasitý kvíkot prasat a skrze postavu Bruscona na vás Bernhard plive myšlenky, že dnešní svět už nezná krásu, dnes je vše jen ošklivé. Pro mě jeden z největších divadelních autorů!