Mijagi komentáře u knih

(SPOILER) V mládí vyrazil na dalekou cestu se svým přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic. O mnoho let později je tím samým přítelem poslán v rámci Staroměstské exekuce s 27 českými pány pod meč kata Mydláře. Po své smrti zde zanechává děti a manželku. Ta však nezůstává vdovou příliš dlouhou. Krátce po vykonaném rozsudku pojímá za nového chotě již zmíněného Heřmana. Kryštofův život je příběhem, který nahrál mnohým spekulacím a historie se na něm opravdu vyřádila, podle toho, jak se to, které dějinné době hodilo do kontextu. Nejvíc to asi odskákala jeho manželka. Kniha je vzorovým příkladem, jak se s tím vším poctivě vypořádat. Jak vzít několik málo dochovaných přímých fakt (např. Kryštofův cestopis nebo dopisy), přidat k nim fakta nepřímá a dobové reálie a z toho domodelovat, jak to všechno mohlo být, jaké bylo Kryštofovo smýšlení atd. A toto nabídnout jako jednu z variant, přičemž neopominout i nastínění dalších možností. Já se ke knize dostal díky plánované návštěvě Bezdružic, kde nakonec Kryštof ani (v rámci knihy) nepobýval, přesto mě chytla a nemohl jsem se od ní odtrhnout.

Nálada sbírky mě zastihla na několika místech. Četl jsem ji stylem jedna, dvě básně denně, další den přidal nové a vrátil se i k předchozím. Nejsilnějším zážitkem byl den, kdy jsem přijel vlakem z práce z Prahy, zastrčil knížku do zadní kapsy kalhot, vzal psa a vyrazil na procházku za naše město. Během necelé hodiny od tlačenice a hluku na pražském hlavním nádraží jsem se ocitl uprostřed zelené louky, bez lidí, v jarním podvečeru. Možná to autor myslel jinak (u básní si nikdy nejsem jistý), ale právě skrze kontrast civilizace se svými negativními stránkami a přírody s doslova léčebnými účinky ke mně sbírka promlouvala nejvíce. Vnímal jsem ji jako jednosměrnou cestu po schodech z pokleslého racionálního patra civilizace přes pocitové patro přírody do neuchopitelného, vše přesahujícího patra duchovna. Knížka je i fyzicky krásně provedená.

Kniha mě donutila přemýšlet o svých předcích. O jejich příbězích, které čas okleštil o emoce, motivace, důležité detaily, nebo zanikly úplně. A přitom z nich vychází můj život. Nějakým způsobem se do něho promítají, jako u jednotlivých předků rodiny Greenwoodů. Děj knihy začíná v budoucnosti (v roce 2038) u Jacindy Greenwoodové a na symbolice letokruhů stromů postupuje několik generací zpět. Čím je odhalovaná vzdálenější linie, tím v jasnějším světle se jeví život Jacindy, ale zároveň je vidět, že ona z toho příběhu zná jen útržky a nikdy jej, oproti čtenáři, nenahlédne ve své celistvosti. Autorovi se podařilo originálním způsobem přesáhnout žánr rodinné kroniky. Atmosférou mi to občas připomnělo velké romány Johna Steinbecka (stejně jako uživatelce broskev28 níže v komentářích) a na nákladní vlaky se v knize skáče možná i více než v Kerouacovi. Stojí za přečtení.

Kniha se ke mně dostala poprvé ve věku Thomase Tracyho, ale až nyní, při druhé četbě, v době, kdy už nemám svého tygra (nebo se objevuje jen sporadicky) jsem dokázal ocenit její krásu. Hluboké moudro vměstnané do krátké novely. Skvělé dialogy a do toho nezapomenutelná atmosféra… Jako kdybych sám seděl u stolku s ochutnávači kávy před skladem Otto Seyfanga a sledoval ruch newyorské ulice. Přečteno před návštěvou povedené inscenace pražského divadla D21.

KNIHOBUDKA 4 – Káraný. V ponurém světe, kde lidstvo díky robotizaci (a s ní spojené lenosti, pohodlnosti) ztratilo schopnost jakéhokoliv uvažování a veškerá jeho činnost včetně reprodukce je řízena softwarem, autor rozjíždí příběh oduševnělého androida Spoffortha, učitele Paula Bentleyeho, jenž si jako poslední člověk udržel dovednost číst, a Mary Lou snažící se žít mimo systém. Jde o napínavý román otevírající mnoho filozofických otázek, zároveň ale děsivé čtení pro dnešního čtenáře, protože od roku 1980, kdy vyšel originál, začaly některé sci-fi myšlenky nabývat reálný obrys. Na knihu jsem narazil náhodou (ten den jsem neputoval cíleně po knihobudkách) během turistického pochodu Polabím. Vypůjčeno 5.4. 2025.

Ostře vypointovaný příběh z amerického Jihu, zasazený do Louisiany, do oblasti močálů, do míst, kde končí silnice a dál už se musíte brodit nebo plout na lodičce mezi aligátory, drsnými chlápky z ropných věží a ztroskotanci skrývajících se v bídných chýších před nehezkou minulostí. Jak moc nemusím knihy, ve kterých jsou na první pohled vidět všechny postupy z příruček tipu „Jak napsat napínavý román“, tak tomuhle béčku jsem sedl na lep a nedokázal se odtrhnout až do závěrečné stránky. A propos: Dlouhou jsem se v literatuře nesetkal s tak podivnými postavami, jako je v této knize dvojice lovců odměn nekompromisně jdoucí po stopě hlavního hrdiny. Skvělý nápad a dobré charakterové vykreslení. Tihle dva mě bavili nejvíc.

Patrick Leigh Fermor prošel mezi lety 1933 a 1935 pěšky Evropu od západu na východ a o tom, co viděl a zažil, podal poetickou zprávu v intelektuálním a stylisticky vybroušeném cestopisu (toto je již jeho druhý díl). Při jeho čtení jsem se opájel slohovým umem autora, ale často mě přemáhala i tesknota z uvědomění si, že svět, jimž autor putoval, je nenávratně pryč, protože jej krátce poté smetlo nacistické běsnění. Ve srovnání s dneškem se nedala na stránkách knihy přehlédnout pomalost tehdejšího žití, ať už v pasážích, kdy autor neváhal přerušit cestu klidně i na několik dní a oddat se zahálce na panství některého ze svých šlechtických přátel, nebo když třeba usedl k ohni s neznámými pasáky ovcí. Prostě jen koukat do plamenů, nechat kolovat kořalku a neřešit čas. Za vše řečené odpouštím i fakt, že si Fermor některé příhody, ba dokonce i celé úseky cesty, domýšlel, protože knihu sepsal mnoho let po svém putování.

Jako introvert jsem se v Achově a Cinky životě našel. Zchátralý dům na samotě v Irsku, skučení větru v dírách jeho stěn, procházky do míst, kam nechodí turisté, civilizace jen v podobě občasných návštěv krámku v nejbližším městě, velkém tak akorát, aby tam nějaký krámek vůbec byl, dva psi, sledování času jen dle dění v přírodě… ale na tu horu bych musel vylézt hned první týden :-) Styl psaní – částečně poetický, částečně jen holý výčet činností – zvýraznil hlavní téma: sdílení samoty ve dvou. Je to právě absence děje, která vytváří atmosféru knihy. Závěr je pak lahůdkou pro ty, kteří na hru autorky přistoupili.

Do přečtení této knihy jsem sovy příliš nevnímal. Při procházení kolem jejich voliér v zoologických zahradách mi stačil krátký pohled a pokračoval jsem dál. Asi by tomu bylo nadále stejně, nenaplánovat si s rodinou letos v létě týdenní pobyt v záchranné stanici. Chtěl jsem si zážitek z každodenních procházek po areálu (bez návštěvníků, po zavírací době) umocnit předem nabytými vědomostmi, a protože druhů sov tam mají opravdu hodně, padla volba na ně a mě se dostalo do ruky úžasné čtení Jennifer Ackermann. Je to spíše kniha pro laika než pro někoho, kdo se o sovy již nějakou dobu zajímá, ale je z ní cítit až nakažlivá nadšenost pro dané téma, že bych se nedivil, kdyby probudila vášeň některého z budoucích odborníků. U mě osobně v udržení pozornosti fungoval formát, kdy se informacemi o sovách (peří, strava, lov …) prolínají příběhy lidí kolem nich se pohybujících (výzkumníci, fotografové atd.). Vzpomínky na to, jak procházíme večerní záchrannou stanicí a z voliér nás sledují oči pro mě v tu dobu již známých kalousů, puštíků, výrů, sov pálených a virginských ve mně zůstanou hodně dlouho.

Do druhého a zároveň závěrečného dílu série o Marian Sutrové jsem se pustil s tříletým odstupem po Dívce, která seskočila z nebe a musím vyzdvihnout, jak precizně dokázal Simon Mawer zrekapitulovat povahové rysy a všechny důležité události v životech jednotlivých postav. Žádný styl „v minulém díle jste viděli“, ale nerušivé zpracování na pozadí nového děje, nenudící ani ve chvíli, kdy si opakované věci pamatujete. V příběhu samotném oceňuji, že si autor nezjednodušil práci a nezopakoval zavedený postup z předchozí knihy, kde k udržení pozornosti čtenáře použil metodu změny prostředí (Marian absolvuje nejprve výcvik, následně je vyslána do akce). V Provazochodkyni toto nahradil rolí vypravěče v podobě rodinného přítele Sama. Vkládání těchto pasáží do hlavního příběhu, ale i vztah mezi Samem a Marian, vytváří napětí. Popravdě příliš nechápu, proč má tento díl výrazně nižší hodnocení než první. Pro mě byly oba rovnocenným zážitkem, a dokonce mi přijde, že až dvojka dělá z Marian větší literární postavu. Jestli máte rádi odbojovou a špionážní literaturu, tak celou sérii doporučuji.

KNIHOBUDKA 3 – Bosyně. Kratičká kniha sportovních povídek, ve kterých jsou vysoko nade vše ostatní vyzdviženy hodnoty fair play, přátelství, zdravá rivalita a na jednotlivé disciplíny je pohlíženo v prvé řadě jako na radost z pohybu. Některé pasáže působí až naivně, ale celkově je to příjemný pohled do sportovního světa ještě před tím, než začal být zatížen penězi. Ke mně se tento skvost (mimo jiné obsahující i pěkné ilustrace) dostal neplánovaně při tréninkovém výběhu březnovým, prosluněným Kokořínskem. Když jsem pak na konci nastupoval v Mělníku do vlaku, měl jsem v batůžku Maraton v Římě a v nohách symbolických 42 km. Vypůjčeno 2.3. 2025.

Kniha výstižně a srozumitelně ukazuje v prvé řadě na to, že válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je ve skutečnosti konfliktem mezi Ruskem a Západem odehrávajícím se na Ukrajině. V druhé (stejně důležité) řadě je varováním před tím, jak rychle může obyčejný občan přijít o svoji, do té doby samozřejmou, svobodu. Ač je evidentní, že zlotřilcem, který se pro své vlastní zachování nebrání využít i nehumánní kroky, je pro autora ruská vertikála moci, nenechává nit suchou ani na Západu, především na USA. Měl by si přečíst každý, kdo se k danému tématu rád vyjadřuje jen na základě nastudovaných „mouder“ z rychlých statusů na sociálních sítích.

Není to přímo Skácelova biografie, je to výklad jeho básní, které jsou kromě do mnohých jiných dávány i do souvislostí s básníkovými životními milníky. Těžko se mi kniha hodnotí, žádnou jinou podobnou jsem nečetl, ale mohu říct, že mi zpříjemnila několik březnových večerů, kdy jsem v našem jinak hlučném (vesele hlučném) domě zůstal sám. Plánoval jsem shlédnout filmy, poslechnout si gramofonové desky, nakonec však zvítězila poezie. Po ruce jsem měl Skácelovy sbírky a postupně v nich díky Zdeňku Kožmínovi objevoval to, co mi v minulosti zůstalo skryté. Krásně mi ty večery bylo.

KNIHOBUDKA 2 – Lipová-lázně. Snad autor promine fakt, že jsem finančně neocenil jeho dobře odvedenou práci na této knize. Samotného mě překvapilo, že byla někým krátce po vydání takto odložena. Možná touha podělit se o čtenářský zážitek? Ke knihobudce jsem doputoval z Loučné nad Desnou pěšky přes zasněžený hřeben Jeseníku. Ponořen do vlastních myšlenek jsem kráčel ztichlou zimní krajinou a naladěn atmosférou cesty pak na konci dne sáhl na autobusové zastávce v Lipové-lázních bez delšího vybírání (knih tu bylo ve třech dlouhých policích a v krabici na zemi hodně) po titulu Všechny cesty vedou do Santiaga. Protože jsem od Ladislava Zibury četl všechny předchozí cestopisy (poctivě zakoupené), byla to i sázka na jistotu, která se vyplatila. Troufám si říct, že nadšený bude i čtenář, který o cestě do Santiaga přečetl stoh jiných knih. Je to totiž trochu jiný pohled. Výčet památek, popis krajiny a líčení strastí osekává extrovertní Ladislav Zibura na minimum a místo toho dává přednost vyprávění o setkávání se a společném cestování s lidmi. Někteří se v knize jen mihnou, jiní se stanou jejími výraznými postavami. Skrze životní příběhy spolupoutníků pak autor sám nahlíží do svého života. Dosahování kontemplace skrze samotu (tradiční pro tuto literaturu) je zde posunuto do jakési společenské formy. V neposlední řadě jde i o pohled na aktuální stav poutě (užitečné pro ty, co chtějí vyrazit), částečně bořící romantické představy (systém rezervací míst pro nocleh atd.). Pokud jsem na začátku psal o dobře odvedené práci, je potřeba v závěru doplnit, že jde o práci, ze které má autor radost a tu se mu daří ze stránek knihy přenést na čtenáře. Vypůjčeno 30.12.2024.

Ústředním motivem je snaha společnosti Big Dragon ovládnout pololegálními a nemorálními praktikami zemědělské družstvo na malé jihočeské vsi. Odtud vychází (za mě) skvěle vymyšlený název knihy. Jiří Hájíček ale ve své tvorbě tradičně otevírá více témat, a především dokáže velmi dobře vystihnout problémy současného venkova, bez zromantizovaných pozlátek a umělých klišé pro městského intelektuála. V Draku na polní cestě je to otázka majetku (selských dvorů, polí atd.) dědícího se z generace na generaci, jak je to pro zdejší lidi důležité a jaké to může nadělat nenapravitelné škody v rodině, mezi sourozenci apod. Čtenář má možnost náhledu z různých pozic, protože kniha je plná postav – ukřivdění, spokojení, ze vsi odstěhovaní, ti, co by ves neopustili, marnotratníci, kteří stihli všechen majetek prošustrovat atd. Byť nejsem samozřejmě naivní, tak pro mě, člověka bydlícího celý život ve městě, je tohle nový, rozšiřující pohled na ves. Více takových reálných, venkovských románů!

KNIHOBUDKA 1 - Levý Hradec. Své putování po knihobudkách jsem zahájil na Levém Hradci, na krásném místě na severním okraji Prahy. Přímo na dohled nejstaršího českého křesťanského kostela stojí vysoká skříň s prosklenými, dobře těsnícími a nepřízni počasí vzdorujícími dveřmi. Možná na mě zapůsobila atmosféra lokality (raně středověké přemyslovské hradiště), ale mé oči rovnou těkaly v pestré nabídce knih po historických románech. Nakonec jsem mezi větším množství Jirásků sáhl po pro mě naprosto neznámém německém spisovateli Arnoldu Ulitzovi a jeho knize Londýnský kejklíř. Autor v ní zpracoval životopis slavného Daniela Defoa. Zahrnul do něj sice i manželku, děti a vše vrcholí napsáním Robinsona Crusoa, nicméně stěžejní část se věnuje politickému smýšlení hlavní postavy (v té době spor mezi anglikánskou církví a puritány) a především novinářské či zpravodajské činnosti. Čtenář tak na většině stran sleduje, jak slavný spisovatel a zároveň velmi úspěšný obchodník Daniel Defoe dává svůj um do područí politiky. Jak dokáže měnit strany, nejprve z přesvědčení, později z donucení (byl vězněn) a následně i pro peníze. Jak dokáže svými články nebo letáky ovlivnit veřejné mínění ve prospěch svého momentálního chlebodárce. Zatímco v politických a náboženských pasážích jsem se spíše ztrácel a měl problém uvěřit motivům jednotlivých postav, tak téma média jako politický nástroj hodně bavilo. Možná je škoda, že takto nadčasová kniha u nás vyšla naposledy v roce 1940 a nejspíš už navždy zůstane zapomenuta v knihobudkách a antikvariátech. Vypůjčeno 1.12. 2024.

Mozaika k sobě různě poskládaných střípků. V rychlém sledu se střídají pasáže popisující autorčinu cestu s popelem své matky na Sibiř, od Volgogradu přes Moskvu, Novosibirsk a Irkutsko až do rodného města Usť-Ilimsk, s pasážemi vyrovnávající se s její smrtí, ale především s hledáním lásky ve vzpomínkách na jejich komplikovaný vztah. To vše je nerušivě doplněno vloženými esejemi o samotné podstatě psaní. Části nejsou nijak výrazně ohraničené, ale vzájemně se prolínají. Zajímavý (a původně asi nezamýšlený) formát se básnířce Oksaně Vasjakinové podařilo navíc obsahově i naplnit. Její opravdu velká otevřenost, kdy před čtenářem nezatajila snad ani sebeniternější pocit, dokonale vyvažuje absenci děje ve smyslu napínavých zápletek atd. Z textu je cítit upřímnost i fakt, že se autorka potřebovala ze svých ponurých nálad vypsat.

Konečně kniha čtená dětem před spaním, která bavila i mě. Vlastně jsem po jejím přečtení přebral v rodině roli předčítajícího a od té doby knihy, které zaujmou, pobaví a zároveň mají dobrou literární úroveň, vybírám já. Křídločky v dosavadním výběru zatím zaujímají první místo. Všechny čtyři příběhy jsme si oblíbili. Dějově nekomplikované, ale zároveň napínavé, fantazie tak akorát, aby se v ní neutopil dětský čtenář. A ten nápad – kočky s křídly. Radost je i držet v rukách samotnou knihu, jejíž provedení se nakladatelství Gnóm! moc povedlo. Pokud vám ještě v knihovničce chybí, zajděte na jejich webové stránky, ještě pořád jí mají v nabídce s oběma verzemi obálek – modrou a lesní.

Kniha, ke které se vracívám pro navození atmosféry zimních hor. Obzvlášť vydání od nakladatelství Svoboda-Libertas z roku 1993 k tomu se svojí nádherně zasněženou obálkou přímo vybízí. Tentokrát jsem ale zvolil audio verzi skvěle načtenou Otakarem Brouskem mladším. Důvod k tomu byl jediný, vychutnat si část knihy přímo na horách. Po celodenním chození odlehlejšími částmi čerstvě zasněženého hřebene Jeseníků, opájení se zvláštním zimním tichem, máte cestou dolů přece jen chuť už přestat přemítat nad svými myšlenkami a nechat se unést nějakým příběhem. Stačilo pár minut poslechu, abych se místo po cestách pod Vozkou a Keprníkem procházel po zavátých alpských pláních pod Velkým Baou. Dokonce i náš pes mě doprovázel, pravda, o pár čísel menší, než Bella :-) Jde samozřejmě o dětský román, nelze mu odepřít určitou naivitu, ale zároveň má dobře vykreslené postavy a krásné popisy přírody včetně žití v ní. Líbí se mi, jak např. spisovatelka využila nepříznivé počasí k umocnění útulnosti staré horské samoty. Věřím, že to nebylo naposled, co jsem s Césarem a jeho rodinou popíjel čaj u kamen a sledoval plískanici za okny.

Před třemi lety jsem dostal svůj první chytrý telefon. Tchýně si kupovala nový a přemýšlela, komu dát svůj starý. Vzhledem k tomu, že jsem byl s tlačítkovým přístrojem ve svém okolí a v rodině již delší dobu za exota (i o tomto tlaku je v knize řeč), padla volba na mě. Ač mě tyto věci vždy úplně míjely (např. nikdy mě nebavilo hrát PC hry atd.), velmi rychle jsem si výměnu pochvaloval. Následovalo období objevování aplikací (nechyběl ani Facebook), až mi paměť darovaného telefonu nestačila. Zakoupil jsem tedy nový, do kterého se toho vešlo mnohem více a v kombinaci s neomezeným datovým tarifem se stal novým kamarádem, jehož je možné vytáhnout kdykoliv z kapsy, najít v mapě, kde se zrovna nacházím, kam směřuji, nalézt odpovědi na všechny možné otázky, objednat si zboží v e-shopu, přečíst si zajímavé články, podívat se na recenzi restaurace, než do ní vejdu, ale také se spojit s přáteli, z nichž mnohé jsem naposledy potkal v reálném světě před několika lety, dát jim palec nahoru pod fotku z víkendu, okomentovat jim nový status atd. Nejprve tato záliba začala vyplňovat nudné okamžiky, jako je čekání na příjezd vlaku nebo někde ve frontě, postupně si ale začala roztěkaně uzurpovat i čas, který jsem dříve věnoval četbě knih, procházkám, běhání atd. Vrcholem bylo uvědomění si, že do telefonu koukám i ve chvílích, kdy jsem se svými blízkými, a to jen kvůli nutkavému pocitu, že mi něco uteče. Místo toho, abych se věnoval skutečným aktivitám a lidem, sledoval jsem vtipná videa na displeji. Stačily tři roky, abych podlehl lákavým pozlátkům firem, které vystavěly svůj byznys na ekonomice pozornosti (jak píše autor, těžba pozornosti je dnes výhodnější než těžba ropy), a nechal si jimi zaplevelit život. Pokud se v tomto textu vidíte a cítíte to podobně, je kniha určená pro vás. Cal Newport vás přesvědčí o oprávněnosti tohoto pocitu a nabídne několik praktických rad a nástrojů (i digitálních), jak z digitálních technologií vytěžit jen to, co je pro vás opravdu výhodné (tedy nezavrhovat je úplně), a vše nepodstatné zahodit.