Mijagi komentáře u knih

Když Petr Čornej přebíral tento týden cenu Magnesia Litera za knihu roku, nadšenost pro husitství z něj doslova vyzařovala. Na pódiu prozradil, že je tématem pohlcen už od dětství, kdy si s bráchou hrávali na husitské války. Jeho sourozenec to vždy schytal, protože byl na straně křižáků :-) V závěru knihy se můžete dočíst, že se tyto hry odehrávaly na svahu pražského Vítkova, v místech jednoho z výrazných husitských vítězství. Od chlapeckých let uplynula delší doba a z Petra Čorneje se stal uznávaný historik. Začal jsem knihu číst kvůli osobě Jana Žižky, abych si obohatil suchá data naučená kdysi ve škole. Čím hlouběji jsem se však do ní nořil, tím více jsem zjišťoval, že mě baví nejen samotné téma, ale možná mnohem více pohled pod pokličku, jak celý tento moderní obraz slavného vojevůdce vznikal. Doslova mravenčí práce, protože z doby, které se to týká, se dochovalo minimum písemností. Bez autorova rozhledu a umění zasadit události do širších souvislostí, by toto dílo nikdy nevzniklo. Pro velký rozsah (je to pořádný špalek) bude muset v sobě čtenář najít stejnou odvahu, jako husita čelící za vozovou hradbou mnohonásobné přesile, tohle je ale kniha, která si to zaslouží. Je to kniha psaná ze srdce, kniha opravující chybné interpretace, nadzvedávající závoj dřívějších ideologií a poctivě nabízející více východisek tam, kde se nelze jednoznačně přiklonit k jednomu. Je to oslava práce historika.

20 03.09.2020

"Před několika týdny jsem hovořil s vědcem, který už mnoho cestoval a tvrdil mi, že lze projet světem od Hammerfestu do Kapského Města a z Anglie do Japonska, a neprožít přitom ani špetku dobrodružství. Neodporoval jsem mu, ale jsem přesvědčen, že záleží jen a jen na osobnosti cestovatele, najde-li nebo nenajde-li dobrodružství. Jestli se vydá na cestu kolem světa s cestovní kanceláří, bude mít zážitky velice krotké, i když pojede třeba na Celebes nebo do Ohňové země. Já dávám přednost koni a velbloudu před železnicí, kánoi před parníkem a pušce před pasem a předepsanými vízy."

Posedět s karavanou na okraji oázy a u sáčků s datlemi přečkat žhnoucí poledne, sledovat stopu zločinců z Vádí Tarfáví, potulovat se v okolí Mekky, navštívit honosná sídla a harémy bohatých šejků. Tohle byla jízda, která mě opravdu bavila. Jak to, že mi tahle orientální velbloudí road movie jako malému klukovi utekla a dostal jsem se k ní až nyní v dospělosti?

13 02.09.2020

Sládek: Tak co? Jak to jde?
Vaněk: Děkuji, dobře -
Sládek: Musí to jít, že jo?
Vaněk: Hm -
(Pauza)
Sládek: Co dnes děláte? Koulíte?
Vaněk: Příkuluji -
Sládek: Přikulovat je lepší než koulet, že jo?

Zkrápěni deštěm přecházíme větrem pokácené stromy. Déšť je chvílemi tak silný, že si nás nachází i tady pod větvemi hlubokého lesa. Je sobotní dopoledne, přesto jindy v tuto dobu hojně navštěvovaná podhorská krajina je dnes úplně prázdná. Jsme tu jen my a zvěř. A stejně tomu je i v ruinách nedalekého Břečštejnu a u chalupy o pár metrů níže. Přečetl jsem ji už včera, přesto jsem tu knihu vzal dnes s sebou. Není to úplně záležitost do kapsy, jak avizuje název edice, ale do batohu se v pohodě vejde. O co méně místa ale zabere fyzicky, o to více uvízne v hlavě. Audience a Vernisáž, dvě „vaňkovky“, které Václav Havel napsal a svým kamarádům přečetl na Hrádečku, za zdmi venkovského stavení, před kterým stojíme. V tomto vydání navíc doplněné užitečným textem posunujícím obě díla do širších souvislostí. Necháváme na sebe působit atmosféru místa vycházející nejen z osobnosti autora, ale také z okolní přírody a pochmurného počasí. Necháváme chvíli odpočinout nohy, abychom načerpali energii na další kilometry chůze po mokrých a blátivých stezkách. Za dvě hodiny už budeme sedět v útulné zahradní hospůdce a pochutnávat si na Krakonošovi, pivu z trutnovského pivovaru, kde koulel a přikuloval sudy Ferdinand Vaněk, Bedřich a donucen dobou také Václav Havel.

6 15.07.2020

Tam, kde jiní ultraběžci končí (cíl stovky), tam teprve Júlia začíná… Cesta SNP vinoucí se z Dukelského průsmyku až do Bratislavy. Takřka 770 km kopcovitým terénem, nahoru a dolů přes pohoří Čergov, Nízké Tatry, Velkou Fatru, Strážovské vrchy atd. Na české a slovenské ultra scéně se pohybuje několik běžců blogerů. Jejich články mohou sloužit jako jiný pohled na akci, odkud jste se vrátili nebo zdroj informací k akci, kam se teprve chystáte vyrazit. Několik z nich přesahuje tento rámec i do literární roviny. Jsou to blogy s vlastním osobitým stylem, kdy autora poznáte, aniž by byl uveden. K takovým blogerům patří i Júlia. O čom sníva raketový pes je jejím zdařilým posunem od článku ke knize. Zdařilým díky autorčině otevřenosti a přesahem přes obyčejný cestopis či popis sportovního výkonu. O čom sníva raketový pes není totíž jen o cestě napříč Slovenskem, je mnohem více o tom, že i sebebláznivější sen si můžete splnit, pokud máte partu dobrých kamarádů, pevnou vůli a dáte do toho poctivě všechno.

3 30.06.2020

Posádka lodi Duncan vyloví poblíž skotského pobřeží kladivouna, v jehož útrobách nalezne tajemnou zprávu. Touto scénou vylíčenou na prvních dvou stranách se rozjíždí jedno z nejrozsáhlejších Verneových dobrodružství, které čtenáře zavede do exotických končin několika kontinentů. Příběhy a jednotlivé epizody jsou příjemně naivní a prožívají je lidé, jenž si velmi snadno oblíbíte. Dokonce mám pocit, že čím má verneovka více stránek, tím hůře se s jejími hlavními hrdiny loučí. V Dětech kapitána Granta autor navíc stvořil postavu pro mě opravdu nezapomenutelnou - Jacques Eliacin Francois Paganel, tajemník Pařížské zeměpisné společnosti, dopisující člen společnosti berlínské, bombajské, darmstadtské, lipské, londýnské, petrohradské, vídeňské a newyorské, čestný člen Královského zeměpisného a národopisného ústavu indického, roztržitý člověk, jehož příhody, výpočty a cestopisné poučky jsem hltal doslova jako malý kluk :-)

11 02.06.2020

V myšlenkově zpočátku roztěkané knize filosof Emanuel Rádl popisuje konec starého a začátek nového paradigmatu, proměnu světa založeného více na vnitřním prožívání, světa snícího po co možná nejdokonalejším napodobení nehmatatelných, nikým nespatřených idejí (či bohů) ve svět tvrdě racionální. Kniha obsahuje spíše jen teze než argumenty. Není to ale právě pro to, že onen starý svět vlastně ani argumenty spoutat nelze? Místy nádherný poetický jazyk. Do filozofie asi přímo nepatří, ale pro mě je vždy milým bonusem.

„… až se probudí lidé k poznání, že tento svět je opravdu jen mámením smyslů, až lidé pochopí krásu skřivánčího zpěvu, který nikomu neslouží, nikomu neprospívá, nýbrž svobodně vzlétá vysoko nad starosti vrabců, které mezi stromy prohání krahujec, svobodně zpívá, jako by v tu chvíli samo absolutno otvíralo nebesa a usmívalo se na svět – potom znovu přijde na tento svět metafysika, královna věd, jediná svobodná, svrchovaná, všem lidem vládnoucí."

4 17.04.2020

Použiji autorův styl oslovování a říkám: Tohle byl opravdu velký zážitek, bratříčku! Poetický cestopis rumunskými Karpaty let dávno minulých. Od salaše k salaši, od ohně k ohni... Věřím, že tato kniha ovlivnila a stále dokáže ovlivňovat lidské životy. Jen se k vám musí dostat v pravou chvíli. Možná, kdyby mi kdysi padla do očí místo Kerouacových Dharmových tuláků, byla by má cesta čistší, méně trnitá.

"Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo jí přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý, nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami. Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť, nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí - a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! ... Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu... Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku..."

Pokud mě někdy v ruchu uspěchaného velkoměsta potkáte s pohledem jakoby mimo, nechte mě být. To jen sním Nevrlého Karpatskou hru "Na zelenou propast času" a jsem sám daleko v horách, v opuštěné chatrči skrápěné deštěm.

19 23.03.2020

Pokud jste v minulých letech vnímali konflikt na Ukrajině jako něco hodně vzdáleného, něco, co svými obrázky ve večerních zprávách na chvíli vstoupí mezi novinky z české politiky a ze světa sportu, tak tato kniha vás vytrhne z matných představ a vhodí rovnou do ulic vybombardovaných předměstí Doněcku či Luhansku. Do míst, kde padly veškeré záruky státu, kde místo policie vládne chaos, anarchie a zákon silnějšího. Ke stanovištím raketových odpališť zřízených přímo uprostřed obydlených panelákových sídlišť. Na chechpointy obsazené nejhorší lidskou pakáží, outsidery, kteří se v normální době ve společnosti nechytali a teď jsou na vrcholu. Pustí vás dál? Znásilní vás? Zastřelí vás? Projdete se místy, kam spadlo sestřelené letadlo s 298 nevinnými civilisty na palubě. Nahlédnete do životů žoldáků, kteří si prošli již více válečnými konflikty. Nahlédnete do nuzných poměrů obyčejných obyvatel Donbasu, jejichž strach a poddání se manipulaci a dezinformační kampani stály na začátku všeho. Tohle ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho. Přečteno ve slovenštině, ale pokud si chcete počkat na češtinu, nakladatelství Paseka má knihu zařazenou v aktuálním edičním plánu.

14 04.03.2020

Napínavý, dechberoucí a srdcervoucí pohled do otrokářského pekla amerického Jihu, v nelichotivém světle ukazující nahnilé pilíře počátků vyspělého západního státu (území ukradené Indiánům, ekonomika založená na pracovní síle otroků) a zcela jednoznačně a správně se stavící na stranu těch, kteří tvrdí, že rasismus je špatný ve všech svých podobách. Autorův styl psaní je velmi svižný a děj vás semele tak, že nejpozději od poloviny knihy nebudete chtít dělat už nic jiného, než číst. Sem bych ale směřoval i jedinou výtku – zatímco děj byl pro mě nepředvídatelný, jistá pravidelnost v osnově (hlavní hrdinka se ocitne na novém místě, čtenář je seznamován s prostředím, pak přijde gradace děje a po něm následuje další nové prostředí, ve kterém se celé toto kolo znovu opakuje) nešla přehlédnout a ke konci na mě kvůli tomu příběh působil již trochu uměle.

4 27.01.2020

Už mám naplánovaný výlet. Jen co oschnou nebo lehce namrznou cesty a nebude bláto. Vlakem do Nymburka to není od nás daleko, odtamtud popojet kousek lokálkou a pak už se budu celý den toulat kolem Jakuba a všech ostatních rybníků v okolí Dymokur a Městce Králové. Světem rákosu, leknínů, kachen, labutí, naplněn dojmy povídkové sbírky Michala Vrby, temnými osudy lidí, kteří chtěli žít třeba i stranou od všeho, jen pro sebe a své rodiny, ale do jejich životů negativně zasáhly dějiny. Zápletky příběhů nejsou komplikované, přesto jsem se od nich nedokázal odtrhnout. Je to kvůli tomu, že díky jednoduchosti jsou uvěřitelné. Něco podobného by se totiž úplně v klidu mohlo stát u vás na vesnici, ve městě, u sousedů… Do toho svěží styl nezahlcený dlouhými popisy či odbočkami, postupné dávkování děje a několik zajímavých nápadů (např. povídka Řadovka, která je vyprávěna z pohledu majitelů jednotlivých domů a rozdělena do podkapitol podle čísel popisných). Škoda jen toho slabšího pojítka některých povídek se samotným místem, jak píše níže v komentářích čtenář Blue.

10 14.01.2020

Banální příběh s jasně vymezeným a rozpoznatelným dobrem a zlem, geniálně vymyšlená cesta, nádherné postavy, uměřené dávkování encyklopedických zajímavostí. Tahle pouť s komediantskou rodinou Cascabelových bavila. Nechal bych se v jejich maringotce unášet na kře ledové klidně další stovku stran. Se zpožděním mnoha let jsem konečně našel místo, kde si dokáži pořádně odpočinout. Je to svět Julese Vernea, jsou to stránky jeho dobrodružných románů.

7 06.01.2020

Dostat ve vědomostním pořadu úkol vybrat z nabízených možností román, který nenapsal Jules Verne, asi bych se za stolečkem pořádně zapotil. Zjistil jsem, že znám opravdu jen ty notoricky profláknuté. Lodivod dunajský mi unikl a objevil jsem ho až díky cestě do Bratislavy. Maďar Ilja Bruš vyhraje rybářské závody. Po vyhlášení výsledků se s ostatními účastníky akce vsadí, že dokáže v loďce přeplavat Dunaj takřka od pramene v Německu až k ústí do Černého moře v Rumunsku a po celou dobu se živit jen rybolovem. Tím začíná netradiční říční cestopis okořeněný napínavou krimi linkou s několika vydařenými záměnami postav. Dočteno jedním dechem v pátečním večerním vlaku z Prahy na Slovensko. A pohledy na Dunaj jsem si pak užíval celý víkend :-)

3 18.12.2019

Jedu vlakem domů ze setkání s kamarády. Víkend to byl bujarý, jsem značně unavený a vůbec nemám náladu na ostatní spolucestující. Jeden z nich mě ale přesto zaujme. Starší pán. Cestuje sám. Kouká jakoby skrz ostatní ven do ubíhající sychravé krajiny a přitom recituje nahlas básně. Bez uvedení názvu, bez uvedení jména autora. Tento zážitek a především jedna z básní mi utkví na dlouhé týdny v hlavě. A pak zkusím zapamatované úryvky neopeticky zadat do googlu. Jan Skácel – Malá nádraží. Od té doby mi sbírka Hodina mezi psem a vlkem dělá občasnou společnost na mých cestách. Byla se mnou i na týdenním toulání po Novohradských horách. Žádnou jinou četbu jsem sebou neměl, a přesto přede mnou tato útlá kniha vyjevila živější a barevnější obrazy než lecjaký román. Tohle je čtenářský zážitek do lesů, luk, polí, v týdnu, kdy ostatní jsou v práci, a vy procházíte krajinou, která vám přijde zvláštně osamocená.

22 02.12.2019

S dočítáním knihy jsem se nešťastně trefil zrovna do termínu, kdy Americká antidopingová agentura (USADA) potrestala Alberta Salazara, jednoho z „Králů silnice“, za používání nepovolených látek v jeho tréninkové skupině Nike Oregon Project (NOP). Kauza, kterou jsem zaznamenal až díky závěrečnému verdiktu, mi četbu zastínila, nicméně i tak se jedná o velmi dobře sepsanou sportovní literaturu. Je to taková běžecká exkurze do dob, kdy se začínal běhat slavný Falmouth Road Race, závod uspořádaný nadšeným barmanem od jedné hospody k druhé, nebo do dob, kdy jste si z bedny Newyorského maratonu odnesli místo price money jen topinkovač a zážitky.

2 25.11.2019

Smekám před výkonem Markéty Peggy Marvanové. Málokdo by našel odvahu vydat se na 4 418 km dlouhý závod The Great Divide Mountain Bike Race vedoucí napříč Severní Amerikou z Kanady až do Nového Mexika, neznámou krajinou plnou nástrah, jako jsou např. medvědi. K tomu, aby člověk mohl něco takového podniknout, musí věnovat spoustu hodin přípravě, od vylepšení fyzické kondice až po řešení výbavy a různých technických záležitostí. Toto vše autorka, jak sama píše v Cestě za štěstím, udělala. Škoda jen, že stejnou péči nevěnovala i samotné knize. Ta je stylisticky slabá. A nejde jen o celek, ale třeba i o slovosled jednotlivých vět. Zde opravdu stálo za to, poradit se s odborníkem, který by pomohl všechny ty zážitky učesat do čtenářsky vstřebatelné formy. Abych ale nekončil negativně, tak kromě výkonu se mi líbil také charitativní rozměr celého projektu.

2 20.11.2019

Básně a krátké črty, ze kterých vyvěrá pravá ústecká atmosféra. Tohle je Ústí nad Labem (nebo chcete-li Desire city), jak ho znám. Obklopené kopci s listnatými lesy topícími se v podzimních barvách, ale také melancholicky zkrápěné celodenním deštěm, temné ve svých průmyslových oblastech, s chemičkou zasahující do samotného centra a vyvolávající bladerunnerovské nálady, s bezútěšným předměstím, starými domy, ale i paneláky rozházenými všude po okolí, s řekou Labem protékající mlžným oparem pod Střekovem, kinem Hraničář, Činoherním studiem, Karlem Mayem před zákony se schovávajícím v hotelu Srdíčko… Atmosféra, která se vám vryje pod kůži, pokud nebudete jen slepě projíždět. A v té knize to všechno je. Pro fanoušky kapely Houpací koně navíc dvojnásobný prožitek.

4 20.11.2019

Na 210 stranách popsáno více než 20 let ze životů několika postav. A vůbec to nepůsobí zkratkovitě. Naopak. V závěru jsem měl pocit, jako kdybych dočítal rodinnou ságu zabírající půl metru knihovničky. Astrid, Jana, Julius, Saša… od prvních stran jsem se s nimi sžil. Do toho úžasný literární výlet po Německu (Berlín, Hamburk, Rostock…) a Maďarsku (Budapešť, Szeged…), napříč dějinami od socialismu po kapitalismus. Berlínská zeď, Stasi, výjezdní doložky, fronty na ovoce, ale také bezbřehý konzum a padesát druhů salámů v supermarketu.

5 01.11.2019

Další dobrá kniha objevena díky mé zálibě přečíst si nějaký příběh z oblasti, kam se zrovna chystám cestovat. Tentokrát to bylo Jesenicko, a závěrečné stránky jsem doslova hltal v posledním večerním vlaku z Bludova do Jeseníku. Lokálka byla narvaná k prasknutí, já seděl uprostřed všeho toho davu, ale jako bych tam vůbec nebyl. Tak moc mě vtáhnul život Vincenze Priessnitze, chudého chalupáře, který se díky naprosto obyčejným věcem jako je voda, procházky, práce a střídmost stal světově uznávaným léčitelem, pomohl svými kúrami ku zdraví dnes už nespočitatelnému množství lidí a v neposlední řadě přinesl prosperitu nejprve svým sousedům a následně i celému městu. V knize ožívá obraz nejen tohoto velikána, ale také Jesenicka jeho doby. Životopisy psané v próze nejsou asi tím pravým pro odborníky, ve mně jako laikovi však rezonují mnohem déle, než výčet holých fakt. To je případ i této knihy od Miloše Kočky.

5 21.10.2019

"Strážci vyhráli svou válku proti Ogdru Hemům. Ogdru Hemové byli poraženi. Někteří vyrváni ze svých těl a rozhozeni do větru. Jiní pohřbeni hluboko v zemi. Ale stále všichni žijí."
" Ježiš, kámo, znal jsem pár užvaněnejch chlápků, ale ty jsi jednička."

Kresbami a hláškami na pět hvězd. Nicméně tentokrát celkové hodnocení sráží chaotický děj.

3 16.10.2019

Děj Černého trikotu je sice zasazen do tří týdnů největšího cyklistického závodu planety, ale samotná kniha jede svojí kvalitou spíše okresní pouťák. Předvídatelná zápletka, stylisticky slabé (především umělé dialogy) a zbytek zazdilo nakladatelství Kniha Zlín, které vypustilo na trh produkt se spoustou překlepů. Dvě hvězdy uděluji za zdařilé vykreslení dvou hlavních postav z pohledu rolí lídr - domestik, přesvědčivý popis strategie týmů a fungování celé mašinérie Tour de France. I když zde se najde také pár úletů, např. když autor o týmu Milana Panocha, jedné z postav knihy, hovoří jako o českém týmu. Národní týmy Tour de France nejezdí.

4 01.10.2019