Karpatské hry

kniha od:

Karpatské hry obálka knihy
Mé hodnocení:

KoupitKoupit eknihu

Kniha je autorovým svědectvím o Karpatech. Popisuje 35 pohoří, jejich přírodní krásy, tamní domorodce. Píše subjektivně, popisuje, co zde zažíval, jak se cítil, co bylo nejpůsobivější. Tímto způsobem se na čtenáře přenáší autorovo nadšení pro tento kraj. Čtenáře oslovuje „bratříčku“ a vystupuje zde jako skautský rádce, či kmenový vypravěč navrátivší se z dalekých cest. Mluví k tichému dítěti, které hltá každé slova a chce také navštívit ty kraje, čtenář vnímá každé slovo a sní. Je tam v horách a cítí mateřídoušku, třese se zimou u chladných bystřin a vychutnává si výtečný kousek brambory, kterým ho podaroval starý bača. Mimo kapitol s názvy pohoří, která popisují, je zde i první bratrské slovo, poslední bratrské slovo a 13 kapitol jiného rázu, jmenují se hry. Jsou uvedeny citátem a nachází se vždy jedna po dvou či třech popisech hor. Jsou to rady, úvahy, doporučení. Například první „Hra na poutníka s lehkým srdcem“ je o způsobech cestování a trávení dovolené, o množství nutných věcí k cestování, o lehkosti a hlavně o svobodě. Další hry jsou například na diamantové zdraví, na hvězdný širák, na hlad, na vlčí dech a gazelí nohy, na pocestnou radost. Na první pohled jsou tyto hry radami, jak cestovat. Po jejich přečtení ovšem čtenář uvažuje rozsáhleji, o přírodě, o potřebách jedince, o svobodě, o štěstí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42696/karpatske-hry-dBr-42696.jpg 4.8152
Žánr
Literatura česká, Cestopisy a místopisy
Vydáno, Vestri
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (33)

Kniha Karpatské hry

Přidat komentář
KristynaKohleo
15. února

Moc se mi líbilý popisy tamních domorodců, obálka člověka nenaláka k přečtení, ale obsah je skvělý, plný romantiky.

roman9739
07. února

O této knize jsem měl povědomí pěkně dlouho, takže když jsem zastihl jednoho kolegu, kamaráda, v práci, jak ji louská, ihned jsem ho požádal o zapůjčení.
Kniha se mi dostala do ruky jednak po zimním vandru, kdy jsem se na sebe samotného velmi zlobil pro tíži svého batohu, a taktéž těsně před upadnutím do karantény a následné izolace pro nákazu covidem- 19.
Při zapůjčení mi kamarád povídá: přistupuj k tomu jako k bonboniéře, jez jednotlivé kousky, nesežer ji celou najednou, bude ti špatně...!
Poslechl jsem ho a každý den po obědě, zabalený do dek, na balkoně, jsem pomalounku vychutnával chutě jednotlivých bonbónků - a že jich bylo, a ty variace!
Jedno vím jistě, již nikdy nepůjdu na vandr s přetíženým batohem, za to Vám Miloslave tuze děkuji.
Ale není to kniha jen o batohu, je to kniha o životě, o nadhledu, o velkorysosti, o štěstí, o obrovské životní zkušenosti, kterou Nevrlý předává s takovou lehkostí, že máte pocit, jako by jen z Vašeho vlastního nitra tahal moudra, jež tam od jak tě živa byla zaseta, jen nedostala dostatečnou vláhu a trochu slunečního svitu, aby vyklíčila.
Nevrlý je vláhou a sluncem mé poutnické duše, je inspirací, jak prožít ty nádherné okamžiky svobody, té svobody jakou mi skýta těch pár dní v roce, kdy jsem v přírodě sám.


teeyinka
03. ledna

Báseň v próze, kterou lze číst jen při optimálním mentálním rozpoložení a určitě ne ve spěchu, protože jinak vám ta krása unikne.

Aribana
16.12.2020

Podruhé bych ji nečetla, sice hezké popisování divoké přírody, ale já raději zažívᡠna vlastní kůži

andik007
13.12.2020

Jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy přečetl. Pokud beru jenom pouze hry, které se odehrávají povětšinou na čtyřech stránkách, tak minimalně na každé dvoustránce najdete nějaké zamyšlení, moudro, nebo doporučení, které opravdu dává smysl. Krásně popsané pravdy, kterými by se měl řídit každý tůlák.

Rumunske hory jsou nádherné a děkuji ti bratříčku, že jsi mě je touhle knihou připoměl.

deirdre
15.09.2020

"...jediným omluvitelným důvodem pro psaní takových knih, by měla být jen touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré." A to sa autorovi stopercentne podarilo. Nemyslím, že by kohokoľvek táto kniha nechala chladným a ničím v ňom nepohla. Plakala som túžbou odísť okamžite do hôr, najlepšie práve rumunských Karpát, ktoré ma už dávno priťahujú. Ale napísané je to tak skvele, tak skvele, že pri čítaní niekedy stačilo zavrieť oči a preniesť sa tam, kde som fyzicky nemohla. Vďaka za túto knihu, pán Nevrlý.

gemi
16.05.2020

Hluboce lidské, filosofické a pravdivé vyprávění o životě, které přemýšlivého člověka nemůže nechat chladným a zanechá v něm příjemnou brázdu. Měl jsem k dispozici zkrácenou verzi, obsahující pouze samotné hry.

Mijagi
23.03.2020

Použiji autorův styl oslovování a říkám: Tohle byl opravdu velký zážitek, bratříčku! Poetický cestopis rumunskými Karpaty let dávno minulých. Od salaše k salaši, od ohně k ohni... Věřím, že tato kniha ovlivnila a stále dokáže ovlivňovat lidské životy. Jen se k vám musí dostat v pravou chvíli. Možná, kdyby mi kdysi padla do očí místo Kerouacových Dharmových tuláků, byla by má cesta čistší, méně trnitá.

"Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo jí přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý, nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami. Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť, nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí - a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! ... Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu... Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku..."

Pokud mě někdy v ruchu uspěchaného velkoměsta potkáte s pohledem jakoby mimo, nechte mě být. To jen sním Nevrlého Karpatskou hru "Na zelenou propast času" a jsem sám daleko v horách, v opuštěné chatrči skrápěné deštěm.

1