Mijagi komentáře u knih

(SPOILER) Spoiler jen pro ty, co neznají Poláčkův osud.
Martin Daneš románově zpracoval závěrečnou část života Karla Poláčka humoristickým stylem, jakým by jej napsal sám Karel Poláček. S ústřední postavou Karlem Hirschem (pod tímto jménem Poláček v knize vystupuje) prožíváme atmosféru Prahy těsně před druhou světovou válkou, a hlavně během ní. Hirschův životní optimismus je tak nakažlivý, že v něm částečně zanikají všechna postupně zaváděna protižidovská opatření. Zákaz chození do kaváren, zákaz procházek v parcích, zákaz využívání hromadné dopravy… šrouby se utahují, ale v Hirschovi i v těchto stísněných mantinelech převládá opravdový život nad strachem. Čtenáři jde mráz po zádech, ale zároveň je tím vším kolébán. Ač znalý informací o Poláčkově životě jsem věděl, že děj nespěje k veselému konci, ještě v pasážích z koncentračního tábora jsem si říkal: Přece to nemůže takhle skončit? Přece se takovému člověku nemůže stát nic zlého? Hrozně moc jsem si přál, aby tentokrát historie (nebo Martin Daneš nad historií) přivřela oči a Karel Poláček mohl po válce zase nahodit pruty u své oblíbené Berounky, jenže učebnice literatury ani Rozsypaná slova nelžou.

7 15.11.2021

Autorská dvojice Leonard Medek a Františka Vrbenská nás pěšky i koňmo po cestách, ale spíše necestách, na vorech po divokých řekách zavádí do bájné země. Čím hlouběji, tím chudšími, drsnějšími a magickými krajinami procházíme. Tady ale veškerá podobnost s fantasy knihami končí. Onou bájnou zemí totiž není Středozemě ani Zeměplocha, ale budoucí Čechy. Čtenář se tak stává (a ten pocit jsem opravdu měl) jedním z prvních turistů na našem území. Čtvrté století, období vymírání Keltů, nadvláda Germánů a za Dunajem Římané, pro něž tento břeh evropského veletoku spadá do kategorie „zde jsou lvi“. Děj je utvářen z pohledu několika postav a rozkouskován do krátkých kapitol, kdy jednu linku opustíte pro jinou, abyste se k ní ale záhy zase vrátili. A vše samozřejmě směřuje k velkému finále. Připomínalo mi to filmové postupy současných známých seriálových společností, zejména produkcí zaměřených na středověkou a dřívější historii. Jenže Stín modrého býka vznikl v dobách, kdy většina těchto společností ještě nebyla ani v plenkách. Až dvacet let po prvním vydání jsem zjistil, že tento skvost české fantasy (nebo lépe řečeno historické knihy s fantasy prvky) existuje, a to úplnou náhodou, když jsem hledal četbu, kterou bych se naladil na pořádnou keltskou atmosféru před startem stokilometrového pochodu Pražský kelt. Po dočtení jsem kulil oči a měl spadlou čelist. Tohle bylo opravdu něco! A je úplně jedno, že středobodem nakonec nebyla slavná pražská keltská hradiště.

10 15.11.2021

Lenka Vacvalová v jedné z posledních kapitol knihy píše, že od některých skalních ultratrailistů byla v diskuzích atakovaná tím, že Cesta SNP se zdolává jinak. Přiznám se, že toto mě během prvních stran také napadlo. Ano, tato dálková trasa na Slovensku se dá zdolat bez supportu, případně rychleji atd. Dá se ale zdolat i tak, jak to udělala Lenka, takřka v přímém přenosu, sledována velkým množstvím fanoušků, kteří navíc (a to mi přijde jako největší přidaná hodnota) dokázali přispět v součtu velkou sumou na to, aby onkologicky nemocné děti mohly zažít dobrodružné léto na pro ně připraveném táboře. Tohle je samozřejmě pozitivní, ale nevytváří to samotný čtenářský zážitek. Ten je kromě zajímavého tématu daný především kvalitním slohem (u sportovní literatury to nebývá pravidlem), kdy je autorčino zdolávání Cesty SNP velmi zdařile a nerušivě prokládáno zážitky z jiných závodů, úsměvnými příhodami z běžeckých začátků či exkurzemi do herecké kariéry. Nechybí sebekritičnost ani životní moudra (u sportovní literatury časté), která ale zapadají do kontextu toho, co autorka v průběhu života zažila, a tak místo patosu, kam by tyto pasáže mohly snadno zapadnout, dodávají knize spíše punc „kniha napsaná od (běžeckého) srdce“. Hodnotím jako člověk, který Lenku osobně nezná, ale již se s ní setkal ve starotvním poli několika stovek. Nic takhle dlouhého, jako je Cesta SNP, jsem neběžel, ale určitou představu mám.

5 10.09.2021

Po přečtení vynikajícího románu Největší z pierotů jsem natěšeně sáhl po Věnci vavřínovém a musím říct, že tentokrát jsem byl lehce zklamaný. Život Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola, je velké téma. Lze jej zpracovat různými způsoby. František Kožík se rozhodl pro kombinaci románu a literatury faktu. To by samo o sobě nevadilo, kdyby výsledek nepůsobil tak, jako by si autor nebyl jistý, zda první či druhý styl. Na jedné straně je čtenář opájen dojemnými životními okamžiky slavného českého obrozence (a Kožík pro tyto čtenářské emoce umí mistrně připravit půdu), aby na další straně byl utápěn ve zdlouhavém výčtu kolik a kde v daném roce proběhlo sokolských srazů, a kdo vše se jich zúčastnil. Nejlepší částí knihy je tak samotný závěr, tragická, předčasná smrt Miroslava Tyrše, která zůstává dodnes nevyjasněná, tudíž o ní není známo příliš fakt a Kožík musel naplno zapojit svůj spisovatelský talent. Velmi emotivní, velmi silný. A ještě jedno plus bych přidal: Díky této knize nemám konečně Tyrše zaškatulkovaného pouze jako tělocvikáře, byl totiž především estetikem, kritikem a historikem umění.

1 01.09.2021

Herec Michael Palin, člen komediální skupiny Monty Python, projel se štábem křížem krážem saharskou Afriku, navštívil místa, o kterých si rád přečtu třeba v knihách, ale nejsem si úplně jistý, zda bych našel odvahu je osobně navštívit. Nakoukl do nuzných podmínek obyvatel sluncem vyprahlých vesnic obklopených stovky kilometrů písku, do podmínek, které si v Evropě stěží dokážeme představit. Prošel si několika střevními a zažívacími problémy, jimž dával ulevit na místech, proti kterým je i WC na nejzpustlejším českém nádraží voňavým palácem. Za to vše byl ale odměněn objevením turistickému ruchu ušetřených památek, ale také jedinečnými okamžiky, jako je západ slunce na největší poušti planety. To vše se snaží (za mě zdařile) přenést na čtenáře. Doporučuji jako letní četbu. A pokud nemáte zrovna chuť na čtení, je možné zkouknout v seriálové formě v produkci BBC.

3 01.09.2021

Venku mělo být jaro, vrátil se však znovu mráz a sníh. Já měl zrovna dovolenou, týdenní, z neveselých rodinných důvodů. V práci máme systém, do kterého si zadáváme volno a kdo chce, může si tam vypsat i místo, kam jede. U mě zůstala tentokrát tato kolonka prázdná. Již po pár dnech mi bylo ale jasné, že jedno slovo jsem tam napsat mohl – Stínadla. Vždyť, kdo se může pochlubit tím, že se o svém volnu vydal se žlutým špendlíkem v klopě kabátu po stopách tajemství Jana Tleskače, zúčastnil se voleb velkého Vonta, proháněl tajemného Široka temnými uličkami či se vkrádal přes zeď do svatyně Uctívačů ginga? Doslova jsem se každý den těšil, až utrhnu pár desítek minut času k tomu, abych mohl vyrazit s Rychlými šípy, tam na druhou stranu, za tramvajovou trať, daleko za Rozdělovací třídu. Nevybavuji si přesně pocity z první četby v dětství, ale myslím, že mě ta dobrodružství i letos strhla jako malého kluka.

9 24.05.2021

Skoro každá obec má nějakého svého blázna, flákače vysedávajícího na zastávce, pokřikujícího na procházející lidi, somrujícího cigarety nebo peníze na víno. Většina lidí se takovému člověku vyhne. Pospíchají do práce, za rodinou nebo svými koníčky, co jim je do někoho, kdo celý dny profláká na lavičce. Mirosław Nahacz se ale do slov, nekonečného monologu, takového člověka od nich z vesnice kdesi na pomezí Polska a Slovenska zaposlouchal. A vznikla tato velmi zdařile napsaná sonda do nitra místního podivína.

„A tadyhle už můžu prakticky přemejšlet vo tom, jak skončíme my a kdo první. Vodehraje se to nějakým takovym dost pododbnym způsobem, v jedný vteřině sme a všechno nám příde normální, a potom se vám krapínek zatočí hlava, chce se vám čůrat nebo co, a já si například vodkašlu, páč mě bude něco tlačit na plicích, ale ve skutečnosti se mi tam usadí život a já ho vykašlu a vyplivnu společně s nazelenalou slinou, a až se ten můj život vocitne na zemi, tak už nebudu mít jinou možnost, než že upadnu, chytim se za srdce, anebo ani to ne, prostě se jen tak sesunu k zemi, bezvládně a ouplně z ničeho nic. Takovýhle myšlenky už mě napadaj, páč se nic neděje, nikdo za mnou nepříde, nikdo nejde kolem, sedim tu sám…“

3 21.05.2021

Zapomeňte na návštěvu obřího akvária či podmořského světa. Sáhněte po této knize a nechte se unést fantazií. Ponorka Nautilus, kapitán Nemo a cesta světovými moři a oceány. Za okny se mihotají barevné rybičky, roztodivní živočichové různých velikostí, ve vodních proudech vlají rostlinky, tu a tam se zaleskne perla. Místo naučných cedulí encyklopedické poučky vyřčené přírodovědcem profesorem Arronaxem a jeho sluhou Conseilem. Místo zážitků typu „mami, až projdeme expozici s rejnoky, zastavíme se v kiosku, viď?“ opravdové dobrodružství. Rybaření se zkušeným harpunářem Nedem Landem, boj s nenasytnými chapadly chobotnic, hraní na schovku se žraloky, pozorování potopených vraků. Velmi jednoduchý děj, přesto technické a zeměpisné nápady, kterými v této knize pan Verne nešetří, dělají z četby jedinečný zážitek.

24 26.03.2021

Jednou za čas mám chuť na opravdu dlouhý román, takový, abych se nemusel po pár dnech čtení s jeho postavami loučit. Max, Onno, Ada, Quinten, Sophie, sousedé z Velkého Rechterenu. Malé osudy na pozadí velkých dějin 20. století. Lidé, jako neposedné figurky na deskové hře nebeských bytostí, přičemž parite je ve fázi, kdy se nejvyšší z hráčů chystá zlostí všechno smést ze stolu. Vůbec bych se nezlobil, kdyby Harry Mulisch těch cca 760 stran zaokrouhlil alespoň na tisícovku.

„O pár set metrů dál byl viadukt a o další kilometr dál se ve slunečním oparu rozprostírala nízká a široká vstupní budova Auschwitz-Birkenau: anus mundi. Ztuhl a zadíval se na ni. Tamhle to je. S malou věžičkou nad branou se budova podobala zrůdnému dravci, který tam přistál s roztaženými křídly. Nad ním bylo dnem i nocí nebe rudé od hořících mužů, žen a dětí; všude kolem musely být v polích ještě stopy jejich popela… Budova na něj ve své neúprosné symetrii bez hnutí hleděla. Když vykročil směrem k ní, spatřil na druhé straně křižovatky malou sošku Panny Marie, vystavenou v jakési ptačí budce. Madona měla v rukou pár uschlých větviček a oči stočené vzhůru s pohledem, který tak často vídal – když se nadzdvihl – na svém polštáři. V tu chvíli ho popadla zuřivost. Bez rozmýšlení nebo rozhlížení se k ní rozběhl, urval dřevěnou sošku z podstavce, chytil ji za hlavu a odhodil ji co nejdál do křoví… šel s tlukoucím srdcem dál, přes železniční přemostění, a viděl, jak se tábor každým krokem přibližuje: černá díra, z niž nic neunikne. To byl oltář, vlastní elektrárna fašismu. Existuje někde na zemi místo, kde by se konalo tolik dobra, jako se tady napáchalo zla?“

5 16.03.2021

Zbývá ještě mnoho krásných míst v naší zemi, která jsem nenavštívil, přesto se rád často vracím do Novohradských hor. Především na podzim, kdy cesty začínají být před blížící se zimou opuštěnější, má tento příhraniční kraj pod Kraví horou zvláštní kouzlo. Pocity, které ve mně vyvolává, nedokáži slovně předat dál, ale jsou to stejné pocity, které zažívám při četbě sbírek Josefa Kroutvora. Vždyť jeho knížky jsou na těchto putováních skoro vždycky se mnou.

"Čajové národy Východu chovaly hory v posvátné úctě, byly věčné, důstojné, podpíraly nebesa. Horám se klaněli básníci, poutníci i prostí venkované, kaligrafové, kreslící literáti i malíři císařských dvorů. Ti všichni zachycovali podobu hor a tesali básně do kamenů a skalisek. Hory do daleka vládnou kraji. I já, poutníček, když putuji do Novohradských hor, pokloním se rád Kraví hoře." Josef Kroutvor - Klanění pod Kraví horou

4 15.03.2021

V době, kdy Ladislav Zibura tuto knihu psal, jej asi nenapadlo, že pro nás bude brzy exotikou i krajina sousedního okresu, a že nejbližší státy jako Polsko a Slovensko budeme řadit do kategorie bájných zemí typu Atlantida a Eldorádo. Toto velkou měrou, ale také autorův vyspělejší styl psaní, přispělo k tomu, že mě jeho třetí titul bavil nejvíce. Normálně jsem se při četbě načapal, jak přemýšlím o čundru po Polsku. Co přemýšlel! Nad mapami nad internetu jsem se dokonce poohlížel po zajímavých lokalitách. Kniha není ale jen o Polsku. Ladislav stopoval nejprve z České republiky na sever za polární kruh, odkud letěl do Řecka, aby se zpět domů vrátil z jihu přes Balkán. Už samotný tento nápad, který (dle vyjádření autora) ušetří jednu letenku, mi přišel zajímavý. Četba nejen pro ty, jimž se nyní válí batoh ve skříni.

8 11.03.2021

Mladý manželský pár, filosof a učitelka, se rozhodnout utéct z ruchu velkoměsta na Šumavu. Několikaleté čekání v pořadníku na byt v paneláku vymění za polorozpadlý bývalý mlýn v odlehlém horském údolí, intelektuální debaty s kamarády z Prahy za rozhovory se svéráznými obyvateli malé vesničky uprostřed lesů, večery v divadlech za návštěvu malého místního kina či sledování západu slunce z okna ložnice. Přečkají v objektu, do kterého byla již před delším časem přerušena dodávka elektřiny i vody, nemilosrdnou horskou zimu? Zprovozní v něm nakonec vytoužený penzion s restaurací? Jan Otčenášek rozehrává formou deníkových záznamů hru o člověku stojícímu tváří v tvář přírodě a zároveň podává uměleckou analýzu páru vystaveného životním překážkám a sobě samotným. Dlouhé zimní večery, kdy není pořádně co dělat a kolem sebe máte pouze jediného člověka – svého partnera. Neustálé střídání hádek s pohodovou atmosférou. Kniha, při které mi byla zima (ulehat do zimou zvlhlé peřiny v promrzlé ložnici, brrr…), avšak zahřála i nakažlivým optimismem.

13 09.02.2021

Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů = Prsten Nibelungův. Ke shlédnutí a poslechu celého operního díla na Wagnerově domovské scéně v německém Bayreuthu byste potřebovali minimálně šest dní dovolené. Každá část je uváděna v samostatný den a po Valkýře a Siegfriedovi bývá den přestávka. Musí to být úžasný zážitek, ale přiznám se, že k opeře hledám zatím cestu. Zato komiksů jsem přečetl spoustu a tenhle se nad nimi vyjímá. Za rozmáchlostí děje z pera samotného pana Wagnera nezaostávají rozmáchlostí ani kresby výtvarníka Russela. Dokonale nádherní lidé, bozi a nadpřirozené bytosti. Všechno hodně barevné. To, co by jinde působilo až kýčovitě, v tomto starogermánském eposu sedí. Ve čtenáři je tím vším vyvoláván pocit, že má před sebou něco opravdu velkého. Byť by se mohl Siegfried svojí statečností považovat za jednoho z nich, tak Prsten Nibelungův je další příklad toho, že komiks nemusí být jen o superhrdinech.

7 05.02.2021

Ze zimních Jizerek (Jan Horníček – Čarostřelec) jsem se přesunul do zasněžených Krkonoš (Karel Václav Rais – Zapadlí vlastenci). Popisem strastí obyčejných lidí v nuzných příbytcích v drsných horských podmínkách se setkáváme i u Raise, ale tím podobnost obou knih končí. Z historické detektivky se ocitáme v díle, které má především pohladit srdce národního obrozence či probudit dosud spícího vlastence. To, co Rais ve své době považoval za naléhavé, působí dnes spíše naivně. Sám tomu pomohl také rezignací na jakoukoliv syrovost. Nečekejte druhý Kalibův zločin, tohle je spíše zidealizovaná pohádka. Pokud toto všechno přijmete, stane se pro vás četba díla, které nechybí snad v žádné učebnici literatury, zážitkem. Jako bych se na několik hodin posadil do kouta temné světničky. Venku fičí mrazivý vítr, závěje sněhu dosahují do poloviny oken, ale uvnitř je příjemně. U tkalcovského stavu sedí materiálně chudí, ale morálně bohatí lidé, na kamnech se ohřívá na horských boudách tolik známé kyselo…

Menší spoiler: Nejlepší pasáží (četl jsem několikrát) pro mě byl popis cesty obrozenců do Prahy. Dvě hodiny po půlnoci vyráží pěšky z Pasek nad Jizerou do cca padesát kilometrů vzdáleného Turnova, kde nasedají na ranní dostavník. Ten cestou dělá dvě delší zastávky (na pivo a na oběd), příjezd do hlavního města večer po nočním pochodu a celodenní jízdě. Jo, tenkrát to bylo úplně jiné cestování :-)

V okolí Hejnic v Jizerských horách se vyskytuji často. Shodou okolností jsem si tamější podzimní přírodu vychutnával pár dní před začátkem četby. Jenže Čarostřelec není o listopadových horských vrcholcích vystupujících do slunečního svitu ze šedivé inverze, ani o dubech a bucích obalených barevným listím. Čarostřelec je o kruté horské zimě konce 18. století, o chudých obyvatelích zasněžených pašeráckých osad bojujících vysoko na hřebenech o holé přežití. Děj je místy založen na náhodách, ale jako čtenáře dobrodružných románů mě to tolik nerušilo, dokáži tento prvek odpustit i v žánru historické detektivky. Od příběhu jsem se nedokázal odtrhnout. Má to pravou zimní atmosféru, vytříbený jazyk a je evidentní, že autor daná místa dobře zná. Tohle je debut, který může leckterý začínající spisovatel závidět.

9 18.01.2021

Zpráv o Platónově životě mnoho nemáme, za to se ale dochovala spousta jeho dialogů. Právě ty se staly Františku Novotnému (mimo jiné překladatel Platóna do češtiny) hlavním zdrojem k mravenčí práci na tomto podrobném životopisu. Díky velmi dobré znalosti antického světa jej vydedukoval v podstatě z každého slova Ústavy, Zákonů, Faidra, Symposia, Timaia atd. A jen s velkou obezřetností a po poctivém ověřování vpustil na stránky svého opusu informace z děl Platónových současníků a pozdějších autorů. Možná malá nejistota při četbě: Nebýt předem seznámen s Platónovou filosofií, asi bych měl problém některé pasáže z jeho života pochopit. Kvůli rozdělení do čtyř knih (Život, Dílo, Filosofie a Druhý život) zůstanou pro laiky některé souvislosti nejspíš zamlžené. Toto si ale troufnu definitivně hodnotit až po čtvrtém dílu.

1 12.01.2021

„V úzkosti cítím své meze a popírám je potřebou své neomezenosti, své naprostosti: dotýkám se jí tedy absolutna tím, že jí projevuji svou vůli k absolutnu. Je ostatně jediné absolutno: moje potřeba nemožného absolutna. A úzkost je jeho tělem.“

Vybavuji si moment, kdy jsme si na filosofické fakultě vybírali téma k bakalářským pracím. V nabídce byl i existencialismus, ale profesoři nás od něj „mezi řádky“ zrazovali, přišel jim příliš lehký, směřovali nás spíše k složitějším filosofickým problémům. Na mě působil oproti jiným směrům srozumitelně a často podaný znamenitými literárními schopnostmi (dílo Alberta Camuse, četné pasáže Dostojevského románů atd.), přesto však velmi tíživý. Václav Černý ve své knize probírá v rychlém sledu jednoho existencialistu za druhým, přičemž se soustřeďuje pouze na jejich vlastní filosofické pojetí a vynechává všechny ostatní informace, které si čtenář může sám zpětně dohledat v různých encyklopedických medailoncích. Díky tomu z jeho knihy existencialismus vyvěrá v plné kráse a pro mě částečně i v nových souvislostech.

2 21.12.2020

Mám rád poetiku ztracených míst uprostřed velkých měst, parcel, na kterých nelze postavit domy k bydlení, protože se nachází blízko dálnic a průmyslových areálů. Na jednom takovém pozemku v Berlíně stojí také ústřední místo této knihy, autobazar, svět ojetin obehnaný rezavým plotem, se štěkajícím psem za vraty, se zahraničním zaměstnancem z východu a s maringotkou místo kanceláře. Majitelem je Bernard Willenbrock, průměrný podnikatel, který by určitě rád více uznání, moci a peněz, ale na nedostatek ničeho z toho si nestěžuje ani ve svém nynějším postavení. Má milovanou manželku, občas si odskočí za milenkami, víkendy tráví na chatě. Jenže podnikání, ve kterém se pohybuje, přitahuje různá individua a postupně, jak autor rozkrývá další a další Willenbrockovy vlastnosti a jednání, čtenář zjišťuje, že mu přece jen něco chybí – pocit bezpečí. Tohle vše udrželo můj zájem spoustu stran. Pak přišlo rozčarování, jako když váš někdo cizí pozve na návštěvu a vy se bavíte jen do té doby, než ho poznáte, než vám o sobě řekne vše podstatné. Neustálé podrobné popisy denního plánu, detaily montování alarmu, totální nemastnost, neslanost. Vydržel jsem to až do konce, ale od poloviny knihy jsme věděl, že každá další minuta v přítomnosti Willenbrocka bude utrpení.

2 27.11.2020

Pamatuji si, jak se spolužáci na začátku střední školy (v době, kdy nám bylo jen o kousek více než Alexovi, hlavní postavě) často bavili o filmu natočeném podle této knihy. Abych si nepřipadal „out“, zapadla jednoho dne VHS i doma do našeho přehrávače. Před očima se mi rozjely scény plné mladického násilí, dějově mi to přišlo nijaké a hledáním odpovědi na otázku „O co tady vlastně vůbec jde?“ jsem se nezaobíral ani pět minut. Šlo přece jen o to vidět Kubrica, být "in", jít do školy se vztyčenou hlavou. Uběhla „telecí léta“, do mého podvědomí se dostala knižní předloha, informace o tom, že existuje spisovatel Anthony Burgess a pokušení dát Mechanickému pomeranči ještě šanci. A ejhle, ono se to dílo nepyšní nálepkou „zásadní“ jen tak pro nic za nic. Ty myšlenky prostě rezonují v hlavě. Už jen ústřední téma, že ztrátou možnosti volby mezi dobrem a zlem přestáváme být lidmi, nabízí spoustu východisek k diskuzi. Nebude to sice na VHS, ale dám znovu šanci i Kubricovu filmu.

10 25.11.2020

Parta kamarádů přijde kvůli odvedení na vojnu o svého vedoucího, a tak jim nezbývá nic jiného, než podnikat oblíbené výpravy za město bez zkušeného dohledu. To vše se změní ve chvíli, kdy potkají podivínského staršího kluka stylizujícího se do role indiána – Walitaku. Napínavé příběhy Jiřího Macka doplněné o zajímavé návody (výroba teepee, rohoží na spaní atd.) ožívají v nezaměnitelné kresbě Marko Čermáka. Jako kdybyste vzali Rychlé šípy, odstranili všechna městská dobrodružství a z těch přírodních udělali ještě víc přírodnější. Každá generace má něco a rozhodně neodsuzuji tu dnešní za vysedávání u počítačů, ale potkat takového Walitaku bych jim přál. To by bylo zážitků na youtube :-)

3 02.10.2020